Korsika 2013, aneb 14 dní Napoleonovou domovinou

Pátek 6.9.

Den odjezdu byla sobota 7. 9. V 6 ráno od Makra v Budějicích, takže jsem v pátek večer sbalil svoje věci a vyrazil do Budějic ke známým. Bohužel jsem opět neodhadl velikost bagáže, takže jsem jel nabalený jak na měsíční putování Ruskem, ti kteří četli můj předchozí cestopis, nebudou asi překvapeni.

Sobota 7.9.

V 6 ráno jsem již stál na parkovišti a čekal na lidi, které uvidím prvně v životě a se kterými strávím dalších 14 dnů. Po chvíli dorazily tři motorky. První bylo XJR a na něm Tomáš, který jel teprve první sezonu a měl najeto asi jen 3000 km (klobouk dolů před ním), Kuba s Lenkou na bílém Vstromu a Petr s Janou. Lehce jsme se seznámili, určili pořadí jezdců a vyrazili směr jih a přechod s Rakouskem. Udělali jsme ještě krátkou zastávku na benzínce před hranicemi, natankovali, dali kafe a první řízky a s vědomím nutnosti koupit rakouské dálniční známky jsme vyrazili. Jelo se pěkně a s mým dojezdem cca 240 km jsem byl v klidu. Po 180 km jsem byl z klidu vyveden rezervou a hledal benzínku. Při tankování jsme si vzpomněli i na zmiňované dálniční známky, fajn asi po 100km po dálnici. Nalepili jsme známky na vidle a vyrazili dál. Bohužel Kuba neznaje problematiku lepení dálničních známek, ji umístil tak šikovně, že na další zastávce již známka nebyla, ale zato mu tekl olej z vidle. Ale co pokračovali jsme celkem svižně a když už se začalo stmívat, padlo rozhodnutí dojet až k jezeru Lago di Garda a přespat tam. Rozhodli jsme se jet přes Insbruck a Brennero, moc pěkná trasa, i když po dálnici. Italské dálnice jsou zpoplatněny úsekově a na začátku každého úseku je mýtná brána. Po stisknutí tlačítka a projetí by se měla závora hned sklopit. Jel jsem za Tomášem, který si vzal lístek a projel, ale závora nespadla a svítila zelená, tak jsem vyrazil. No co budu říkat, koukali na mě jak na vola, když jsem se po chodníku vracel zpátky do fronty pro lístek. Do města jsme dojeli už za tmy a po chvilce bloudění a blokování provozu (Kuba odstavil motorku tak šikovně, když se šel zeptat na cestu, že se autobusák vytočil doslova na milimetry) jsme objevili kemp Bavaria (projeli jsme kolem něj asi dvakrát). Pěkný kemp za dobrou cenu a s přístupem až k jezeru. U večeře jsme se seznámili trochu blíž a já si byl jistej, že to bude super dovolená.
P. S. Nějak se mi podařilo píchnout madračku, takže noční klid přerušovalo moje mocné nafukování.

 

Neděle 8.9.

Další den jsme sbalili věci, já si dokoupil zubní kartáček a pastu, které jsem nechal doma, a vyrazili jsme směrem na jih. Měli jsme namířenu k východnímu pobřeží na úroveň San Marina. Jeli jsme po západním břehu jezera, je tu pěkná silnice, místy vytesaná do skály a nádherné výhledy.  Provoz byl prakticky minimální a počasí taky super, jen chvilkami poprchávalo, takže jsem se na benzínce převlíkal do kůže. Chtěl jsem natankovat, ale hle, benzínka s vlastní obsluhou a automatem, dalo to chvíli koumání a sledování zkušených Italů jak na to. Dále jsme pak pokračovali na dálnici směr Verona, Modena a Bologna. Sjeli jsme někde u Forli a dojeli až do města Gateo a Mare. Tady jsme docela dost dlouho popojížděli městem, tak dlouho, až to moje motorka vzdala. Chcípla a filtrem začal protékat benzín, myslel jsem, že to se mnou sekne. Samozřejmě zdechla před tím nejdražším kempem ještě s česky mluvícím recepčním. Nakonec po vychladnutí si dala říct a naskočila, pak jsme si našli pěkný kemp, sice ne u moře, ale cena i slečna za přepážkou byli pěkné. Večer jsme vyrazili kousek do města na večeři, jelikož to psí žrádlo (původně krůtí maso), co jsem si vzal sebou, se fakt nedalo jíst. Navíc jsem si nevzal příbory, jen nůž. V restauraci jsme si, samozřejmě, každý dal litr piva, na jídlo si už nevzpomenu, ale pěvecká show na ulici byla nezapomenutelná. Na toho lehce opilého Itala nezapomenu.

Pondělí 9.9.

Na dnešek jsme měli naplánovaný výlet do San Marina. Nebylo kam spěchat, tak jsme jeli na pohodu. San Marino je opravdu pěkné město už z dálky. Na parkovišti jsme sice udělali trochu striptýz při převlékání, ale co, není se za co stydět. Za zmínku stojí zahrada s kašnou a pak středověká aréna, kde se asi pořádají kulturní akce. Nahoru se dá dostat dvěma způsoby, buď po silnici jako my, anebo lanovkou z města. Jak se dá čekat, ve městě je spousta obchodů se suvenýry i luxusním zboží, jako všude, ale za zmínku stojí museum upírů s vycpaným vlkodlakem. Severo východní část starého města je na skále a jsou zde strážné věže. Celé město se dá obejít, ale to se nám už nechtělo. Dali jsme si jídlo a jeli jsme zpátky do kempu a do moře. No na pláži jsem si připadal jako v poslední scéně Pupenda, dalo se jít desítky metrů s vodou po kolena, jen mi tam chyběl ten nafukovací balon.

Úterý 10.9.

Jelikož jsme za dva dny odjížděli z Livorna trajektem, zvolili jsme dneska přesun někam poblíž přístavu. Ráno při odhlašování jsem prvně pořádně použil angličtinu, čímž jsem si zpečetil úlohu překladače na zbytek dovolené. Celou trasu už nevím přesně, jelikož vedl Petr, ale jsem si jí jistý tak na 80%. Jeli jsme na Cesenu a pak po dálnici až na sjezd Bagno di Romagna. Tam jsme najeli na silnici do hor, Skvělý asfalt, výhledy a zatáčky. Doporučuji pak najet na SR 70 della Consuma a zastavit se na kafe v Locanda Fonte allo Spino. Paní uvnitř sice koukala divně (asi jako když chcete ohřát polévku Gazpacho), když jsem chtěl grande Espresso. Podle toho jak bylo velký, musí být Piccolo jen kapka, ale jinak dobrý a za zhruba 1 euro. Jeli jsme dál na Firenze, tam jsme se někde motali v šíleném Italském provozu. Petr, Jana a Kuba někde vepředu a já s Tomášem vzadu. Provoz opravdu hrozný. To si takhle jedu na křižovatku, BAF, skútr zprava, skútr zleva, skútry ze všech stran a ještě k tomu troubí. Když jsme se konečně dostali ven, byl jsem zpocenej až ... Nakonec jsme pokračovali v klidnějším provozu na Volterru a Cecinu. Dojeli jsme až do Marini di Bibbona, kde jsme se snažili najít kemp. U jednoho jsme potkali dva Čechy, taky na motorkách, cena ale byla moc velká. Po chvíli hledání jsme našli pěkný kemp, sice nebyl u moře, ale měl vlastní bazén. Po chvíli domlouvání jsem zamluvil a zaplatil dvě noci (paní za okýnkem byla velice milá). Ubytovali jsme se co nejblíže výjezdu, jelikož jsme nechtěli dělat hluk, až budeme v 5 ráno odjíždět. Sedli jsme na mašiny a jeli na pláž se vykoupat. Docela foukalo a tak byly i pořádné vlny. Na stožáru visela červená vlajka. My s Tomášem neznalí těchto pokynů se zeptali Petra. Ten zavelel „to je na vlastní nebezpečí“ a vyrazil do vody. Ve vlnách byla docela sranda, v takovýchto jsem byl poprvé, jen mě udivovalo, že jsme ve vodě jediní. Přestal jsem se divit, až když k nám běžel Hazelhoff, ať z tý vody vypadneme. Holt červená byl zákaz. V kempu jsme ještě Tomovi dolévali olej, ještě štěstí, že jsem sebou ten litr měl.

 

Středa 11.9.

Volný den a opalování u bazénu, bohužel předchozí večer pršelo, takže bazén byl zatraceně studený. Kuba vyrazil s Lenkou směr Pisa a my s Tomem, Petrem a Janou jsme se rozvalili na lehátka. Na Petrovu otázku jestli nechci opalovací krém, že to dost hřeje, jsem odvětil „Já už se letos spálil, podruhy už to nebude“ a vyrazil jsem si pro drink na bar. No byly trochu silnější než u nás a ještě v tom teple šli rychleji do hlavy. Asi po 3 jsem dostal geniální nápad vyzkoušet místní dětský tobogán. Ten plavčík nahoře se na mě díval divně, ale nechal mě jít. Když jsem se v půlce zaseknul, mohl se smíchy potrhat, jak jsem se snažil vyprostit. Po tomto namáhavém cvičení jsem náležitě vytuhnul na lehátku. Večer i krab vedle mě vypadal jak stěna. Nějak jsem za ty dny získal pověst komika, ani nevím čím, takže večerní žádost o pohádku mě už ani nepřekvapila.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE