KORSICA TOUR 2008

Proč jsme se rozhodli navštívit Korsický ostrov, mělo hnedle několik důvodů, kterými ostatně musím začít. Někdy od poloviny zimy 08 si tak básníme, že by jsme mohli uskutečnit výpravu na Kavkaz a zblízka se podívat na nejvyšší horu Velkého Kavkazu Elbrus (5642 m). Jenže ono se to tak básní u píva, ale skutečnost je úplně jiná. Jak jsem postupně zjišťoval podrobnosti nutné k výpravě, začaly mne více a více udivovat různá povolení a jiné nezbytné ruské důležité dokumenty, jako například: vízum, povinnost se hlásit na policejních stanicích, povolení k vjezdu do pohraničí (páč hřeben Kavkazu je celý v pohraničí) a neposledně povolení k vjezdu do základního tábora samotného Elbrusu, které dostat vůbec nemusíte a to vše samozřejmě pronásledují úplatky, rusky vyplňované formuláře a problémy s policií.

KORSICA TOUR 2008

Kapitoly článku

Účastníci ostrovní tour:
Pavel Charypar (Chary) – Varadero XL 1000V – 99´
David Bezpalec (Bezprst) – BMW 1150 – 99´
Jiří Novotný (Novotňák) - Alena Novotná (Alík) a jejich BMW R 1200 GS Adventure

Po dlouhé promluvě s mým známým horolezcem, který již na Elbrusu byl čtyřikrát, jsem usoudil, že sem se opravdu nedá jen tak vyrazit, jak jsme zvyklí, ono totiž Rusko prý je všude docela v klidu, zrovna až na ten Kavkaz a to se i potvrdilo, když zrovna v den, kdy se měla výprava uskutečnit, se to tam začalo mlátit s Gruzií. Takže při představě, že by jsme měli vyřízená všechna povolení za nemálo peněz, se mi orosilo čelíčko.
No nic, Rusko padlo a tak jsme si řekli, že si dáme něco méně zajímavého a i s odpočinkem a jelikož jsem viděl u švagrové čerstvé fotky z Korsiky, byla to právě ona (Korsika) která vyhrála konkurz, takže jsme pobalili, naplánoval jsem trasu a hurá do sedel.
Vyrážíme po práci směr rakouský Linz na dálnici, kde ostatně začíná dost festovně cedit, oblékáme nepromoky, já můj standartní osvědčený, David, Jirka a Alena navlékají cosi žlutého z motoshopu za osm euro. Dostávají ode mne notné dávky smíchu a říkám jim, že to z nich po třista kilometrech ulítne (vlastní zkušenost z motodovolené 2006).
Takže po chvilce obdivování nových nepromoků se vydáváme dál směr Innsbruck. Stále cedí jako z konve, což mě nijak moc nevadí, ale z ostatními je to už horší, protože například David na sobě po 130 kilometrech má už jen jakési torzo z nepromoku a je úplně bez rukávů a Jirka ho po chvíli následuje. Stavíme natankovat, ale jelikož je asi desátá večerní, volíme po natankování první sjezd z dálnice kdesi kousek před Innsbruckem a na konci malé vesničky u nějaké továrničky rozbalujeme stany na skoroprázdném parkovišti pro kamiony, kde jsme upozorněni nějakým ušmudlaným rakouským kamioňákem, že je to soukromý pozemek a že tu bivakovat nemůžeme. Prostě typicky rakousko-hamounský chování. Když ale ''tírárista'' zjistil, že ho trochu ignorujeme, dal pokoj a my vklidu ulehli na kutě.
Ráno se probouzíme někde okolo sedmé hodiny, kupodivu neprší, ale obloha je vyloženě „nabitá“ vodou. Balíme mokré stany, ani nesnídáme a valíme dál směr Brenner, který jsme kvůli zbytečnému poplatku chtěli jako vždy objet, ale ejhle čučel jsem někam jinam či co a zapoměl jsem před platidly sjet, tak jsme si každej zaplatili holt deset „éček“ no.
Těsně za Brennerem odbočujeme na S.Leonardo a Merano, tuto trasu opravdu doporučuji, je „nabitá“ serpentinami, krásnými výhledy a průsmykem o 2094 metrech. I když jsme ale tudy už s Davidem jednou jeli, i přesto jsme si to užívali a zároveň se těšili na ještě větší přírodní „pecku“, která nás čekala a jmenovala se Paso de Stelvio.
No jo, se řekne Paso de Stelvio, ale to jsme se tam ještě museli probojovat po nacpaných silničkách směrem z Merana na Spondignu, kde jsme odbočili vlevo na Prato a začali jsme stoupat k nebesům ke slavnému Stelviu.Nedalo se stoupat v kuse, páč samozřejmě musela být svačinpausa s výhledem na ledoveček a stálé foto zastávky, protože posledních pár kilometrů ke slavnému vrcholu vypadali opravdu jako cesta do nebe!!
Paso de Stelvio je 2797 m.n.m a můžu říct, že ty vysoké metry se nelíbily jenom Varaderu, páč bylo takési jaksi „déchavičné“ na tém řídkém vzdoušku (hold karburátor no).
Druhou věc, kterou nechápu, jak Italové mohli pojmenovat tak ošklivé enduro od Guzziny Stelviem???
Tak nic no, po obrovské „kochačce“ sjíždíme dolů do Bormia a jelikož máme plán přespat u jezera Lago di Garda, dáváme si na čas. Tento úsek nebyl nijak moc zajímavý, až na totálně začouzený, neodvětrávaný tunel u Riva d. Garda.
Přijíždíme k jezeru Lago di Garda a „nocležnictví“ vyhledáváme v hezkém kempíku městečka Torbole. Jezero je známé jako serfařský ráj, takže jsme tu jako motorkáři vynikali, nicméně kempík byl za deset euro moc hezkej, čisté spršky i záchodky a i pivko tu měli docela ucházející, což ocenil hlavně Jirka :-)
Ráno vyskakujeme ze stanů, posbíráme usušené a vyprané věci, dáváme očistu a „mydlíme“dál podél břehu jezera na Veronu. Po cestě nám ještě Jirka a Alík ukazují skvělou pizzerii, kam se naučili chodit, když tuhle oblast „okupovali“ v zimě s lyžařským náčiním, a kde údajně měli mít skvěěěělou pizzu. Jo jo, možná tu měli skvělou pizzu, ale my ji neochutnali, protože otevřeno sice bylo od desáté dopolední, ale pizza se „kuchtila“ až od pravého poledne, takže jsme se poctili kávičkou, nealko pivkem a mazali dál. Protože jsme se ale rozhodli, že se ještě dnes podíváme do města Pisa na nakloněnou věž a jelikož valíme po takzvaných „bundeskách“, máme to cca něco kolem tříset kilometrů z Verony a provoz hlavně u jezera je až otravně pomalý, takže „upalujeme“ šnečí rychlostí.
Po vymotání z Verony jedeme směr Isola d. Scala, Modena, Maranelo do Pavulo nel Frignano, kde začíná zase zajímavá krajina, serpentiny a lyžařská centra jako Pieve Pelago a známé Albetone. Zde se opět kocháme různými výhledy a panoramaty. Po kochání si ale dáváme docela svižnou jízdu, protože přece chceme stihnout tu „křivou“ věž.
Při příjezdu do slavného města Pisa chvilku tápeme po centru než „slavnokřivou“ věž najdeme. Ve finále se tak daří díky Davidovo gps. A jsme u ní, ba dokonce jsme tak drzí (díky nacpaným parkovištím), že motorky stavíme na chodník, jako u nás doma.
Hnedle při příchodu do areálu věže jme docela ohromeni tím, jak tu mají přeplácaný stánky těmi jejich cetkami a otravujícími černochy s různorodým a kýčovitým zbožím. Nicméně prohlídka se nám líbila, fotky se povedly a věž sklidila náš obdiv za to, jak opravdu křivě čučí na svět. Jak jsem už psal o těch černoších, tak jsem měl tu čest, aby mi jeden z nich nabídl při odchodu nějaké „šmunkovní“ brýle. Hnedle jsem se ho zeptal na to, jestli jsou to originál brýle Ray Ban a bylo mi okamžitě odpovězeno, že samozřejmě, takže jsme se ukrutně pobavili, ale to byl ještě slabej odvar toho, že když přišel jiný černoch nabízejíc nějaké šátky a pásky k Davidovi, David se ho zeptal česky, jestli je to zboží kradený, černoch mu odpověděl (víceméně zopakoval) anglickočesky „yéééz kradený“.
Po prohlídce se slzami v očích smíchy sedáme do sedel „miláčků“ a jedeme hledati kempík někam před město Livorno. Po chvíli ježdění se zadařilo a našli jsme hezký písčitý kemp v Tirrenii, „vypakovali“ jsme se, dobře se v pizerii najedli a hurá na kutě.
Ráno proběhne očista, praní a jelikož máme volný den, ve kterém je hlavní úkol koupit lístky na Korsický trajekt, tak se nikam neženeme. Po klidné snídani se vydáváme do přístavu Livorna a kupujeme lístky na trajekt Korsica Ferries. Trajekt nám ale odplouvá až v 18.30h, takže se kousek vracíme k Tirrenii a je spousta času na koupačku (ve zkaleném italském moři) , opalování a vysedávání v plážovém baru.
Podvečerní nalodění proběhlo vpořádku, trajekt vyplul bez problémů a se západem slunce si všichni na palubě vychutnáváme pivko, klábosíme o Korsice a o tom, co nás na ní vůbec asi čeká. Alík důkladně studuje korsického průvodce, aby nám pak hezky o všem povyprávěla a my to nemuseli číst. To, že ale nalodění trvalo docela dlouho a my z přístavu vypluli někde okolo půl osmé večerní, se samozřejmě promítlo na čase doplutí do korsické Bastie. Dorazili jsme před půlnocí a hnedle po vyjetí z lodi začalo hledání nějakého venkovního noclehu severním směrem Korsiky. Chvíli jsme nic nemohli najít, protože jsme jeli po samém útesu až jsme sebou vyloženě na drzo „flákli“ na šotolinovém parkovišti a díky únavě jsme ani neřešili, že je to parkoviště patřící k nějakému apartmánu.
První noc na ostrově proběhla dobře, až na nějakého opilého „mistra“ Korsiky, který nutně musel s nějakým starým povozem „gumovat“ asi dvacet minut na silnici za našimi hlavami, (asi měl dosti upito). Nenecháme se tím vytočit, otáčíme se na druhý bok a jeho mistrovské výlevy bereme jako zpestření noci.
Ráno jsme vstávali v údivu z krásných útesů a čisté průzračné vody. Hnedle balíme a ztrácíme se ze šotolinového parkoviště severnějším směrem do městečka Macinaggio na velkou snídani, kterou si dopřáváme v místním krámku s velice nepříjemným majitelem, dokupujeme zásoby a směle pokračujeme na nejsevernější výběžek korsiky Cap Corse, s vesničkou Tollare a přístavečkem Port de Century, za kterým si dopřáváme první korsickou koupel a potápění mezi malými skalami, vaříme kávu a s blaženým pocitem ji vychutnáváme. Druhá koupel po kávě byla už horší v tom, že já jsem si natloukl holenní kost a David si rozříznul palec na noze, ale jelikož máme sebou Alíka a ta je staniční sestrou, tak nemáme obavy z nedostatku léčiv i lékařské péče. 
Po ošetření našich „bolístek“ se díky velikému vedru slékáme z moto hadrů a volíme rifle a tílko. Páč Korsika (hlavně západní pobřeží a středohoří) je samá téměř pravoúhlá zatáčka každých pár desítek metrů, nedá se tu vlastně jet ani nijak rychle, volíme tedy „kochací“ pomalou jízdu do městečka Pino, kde v místním krámku proběhne sváča a pivko z plechu. Jízda z vesničky Pino stále podél pobřeží na St. Florent byla moc zajímavá. Jsou tu samé krásné útesy a opravdu jedna zatáčka za druhou, takže jsme si to opravdu náležitě užívali a i jsme se zajeli juknout na tzv. Černé pláže, které Alík „vykoumala“ v průvodci.
Černé pláže se jim (podle průvodce) říká proto, že jsou lávového původu a oblázkovo - pískový povrch téměř prázdných pláží je opravdu šedočerný. Díky Jirkovi, kterému nedalo si se svým GS pláž na „vlastní gumy“ vykoušet, jsme tu zapadli ve finále všichni, takže to na pláži chvilinku vypadalo jako v pohádce o tahání řepy. Po vzájemném vyproštění motorek Jiřík za našich rad „vem za to“ exceluje ještě jednou a to tím, že i s Alíkem bere na pláži „hrubě“ za plyn svého Advenčra, tím se ihned stává plážovým stuntriderem a část pláže přejíždí po zadním ve svíci, což je mu po dalších pár kilometrů razantně vysvětlováno od Alíka :-)
V odpoledních hodinách dojíždíme za město Calvi do zálivu G. De la Revellata, kde opravdu usuzujeme, že to je náš dnešní nocleh. I přes ceduli všech možných zákazů, parkujeme motorky hned u vody a nenápadně se koupeme do podvečera, kdy místní a turisté pomalu a jistě odcházejí.
Jelikož Alík navařila s sebou doma dvě sklenice číny, dokoupili jsme rýži a pak už se směle pustila s Davidem do vaření. My s Jirkou jsme zatím měli za úkol prozkoumat nedaleký plážový kiosek. Po návratu z kiosku nám hnedle Alík s Davidem vyprávějí, jak jim nějaká stará babča ukrutně vynadala za hořící vařič a že čekala, než David vařič rozebere. Po rozebrání vařiče se prý spokojeně usmála a zmizela v nedalekém baráčku. Co teď?? říkáme si, přece nebudeme hlady a tak, pokoušíme osud ještě jednou a v klidu si jídlo za obrovským kamenem u vody ohříváme a následovně si na číně s rýží moc pochutnáváme. Když jsme dojedli a akorát myli po sobě nádobí, opět se objevila babča, zkoukla situaci, jestli něco nevaříme a když zjistila, že ne, tak opět s úsměvem odešla.
Babce se nedivím,že si to tu hlídá, protože je tu všude ukrutné sucho a samé suché křoví, takže by stačila opravdu nějaká nedbalost a malér je hned na světě. Proto my jsme vařili na písku u vody a vždy jsme opatrní! Dokonce jsou tu při bouřkách v pohotovosti i hasičcské týmy, které potkáte opravdu všude.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist