reline_unor



Horomotorkářství 2009

Po vyprchání krušných zážitků z minulé cesty na motorce jsem začal plánovat další motorkářsko-horolezeckou dovolenou. Cíl byl jasný: v zimě jsme byli lyžovat v Dolomitech ve středisku Civetta. Tato krásná hora, ale hlavně protější osamocená strmá pyramida Monte Pelmo, mi učarovaly. Bylo jen otázkou času, kdy se sem, tentokrát na motocyklu, vrátím a pokusím se o jejich zdolání.

Kapitoly článku

Příprava:

Výbavu jsem musel zabalit do tří kufrů, tankvaku a batohu, což se vzhledem k tomu, že jsem se chystal do vysokých hor ukázalo jako nemožné. Vyřešil jsem to tím, že jsem na motorce jel oblečen a obut v tom, v čem jsem později chodil po horách a nebral koženou výbavu. Naopak, třeba moto rukavice jsem pak použil i na túrách. Ještě jsem uvažoval o tom jet rovnou v horolezecké přilbě, ale to jsem zavrhl – a dobře udělal, jak se později v dešti ukázalo.
Můj motocykl jsem na podzim 2008 „abgrejdoval“ z původní XJR 1200 na XJR 1300 r.v. 2004, trochu přizpůsobil k obrazu svému a čekala mě na něm první delší cesta. Tentokrát jsem měl naštěstí na výlet více času než jindy.
Balení probíhalo po odpoledních v týdnu před odjezdem. V pátek, den odjezdu, jsem nervózně sledoval předpovědi a mapu srážek, neboť byly hlášeny bouřky a přívalové deště.
Dilema, zda vyjet, nebo počkat jsem rozsekl tak, že vyjedu a uvidím kam až dojedu.

Den první, 21.08.09 – cesta česká:

Komplet nabalená motorka čekala v garáži, tak jsem po práci jen dokoupil chleba a vyjel. Mračna se honily nade mnou i všude kolem mě, ale zázračně jsem to bez deště přejel přes Prahu a Strakonice až na Šumavu. Zde sice také nepršelo, ale bylo po dešti a mokrá silnice, takže jsem musel jet opatrně. Hrozně mi totiž kmitali řidítka, asi tím nákladem. Nemohl jsem se pustit na delší dobu ani jednou rukou a záviděl jsem protijedoucím jezdcům relaxujících při řízení jednou rukou.
V jednom sjezdu kopce u Vimperka mě předjížděl na tom mokru kluk v autě. Nějak se mi jeho rychlost nezdála, na konci kopce byla prudší levá zatáčka. A taky jo: dostal smyk, jeho auto přede mnou začalo tancovat, pak vylétl ze silnice a oral vedlejší louku. Dvakrát se málem převrátil, ale přesto zůstal na kolech. Dojel a dohrnul se až na kopeček, kde se konečně zastavil. A tak neuvěřitelně, že to bylo na polní cestě a směrem k silnici, takže kdyby nebyl v šoku a neměl rozbitý auto, mohl by pokračovat v jízdě! Viděl jsem, že mu nic není, odpoutával si právě pás, tak jsem si zaťukal na helmu a jel dál. No to nám to pěkně začíná!
Pak už jsem se blížil k německým hranicím a rozhlížel se po vhodném místě, kde bych na odbočce do lesa postavil stan a přespal. Při přejíždění mostu u Horní Vltavice jsem zahlédl upoutávku na kemp, tak jsem se vrátil, odbočil a po lesní cestě dojel k idylickému kempíku na břehu Vltavy. Za lidovou cenu 85 Kč jsem tam ve stanu přenocoval.
Najeto: 270 km

Den druhý, 22.08.09 – a chčije a chčije:

Ani se mi o tomhle dnu nechce psát, byla to moje nejhorší jízda na motorce. Celý den, opravdu, od rána do večera, pršelo. Takhle jsem ještě nejel a jen předpověď lepšího počasí na další dny v horách mě hnala dál.
Ráno jsem tedy v dešti zabalil stan s věcmi a sebe navlékl do nepromoků.
Bez snídaně jsem přes Strážné a Passau mířil do hor. Nemám vodotěsnou navigaci, tak jsem zkoušel poslouchat pokyny z kapsy na bundě, ale to nešlo, takže jsem za Passau zastavil pod střechou servisu a pokusil se ji „zvodotěsnit“. Navigaci jsem zabalil do mikrotenového sáčku po svačině a systémem gumiček uzavřel. Horší to bylo se zástrčkou na dobíjení, která mi trčí dopředu a nabírá vodu. Holt jsem to jen omotal leukoplastí z lékárny. Kupodivu jsem přes ten mokrý igelit viděl na pokyny navigace a mohl pokračovat dál. 
Jel jsem na Kitzbühel a aby toho nebylo málo docházel mi benzin a nikde benzinka. S pomocí navigace jsem na druhý pokus našel jednu malou vesnickou pumpu, kde jsem neodolal a dal si u opilého prodavače kafe a koblihu. Se svým kumpánem tam nasávali už od rána, ono co taky, auta jim tam nejezdila. Ještě mi poradili cestu a sice špatně , ale navigace to napravila.
Mezi Mitersill a Matrei jsem si za 8 eurů projel Felberntaurským tunelem – tam jedině nepršelo.
Dále jsem jel po trase Dobbiaco, Cortina, Passo Falzarego, Passo Ghiau do Palafavery. Zde je kemp s ideální polohou mezi dvěma kopci na které jsem chtěl vylézt. S posledních sil jsem postavil stan, motorku přikryl plachtou a šel spát. 
Ten den stálo vše za hovno, pardon, ale to se slušně nedá říct: Ráno se mi roztrhal obal na stan. A roztrhl jsem oba nepromoky na boty, jeden při oblékání, druhý při svlékání - na pohorky se nevešly. A za Passau dlouhá objížďka. A na italských hranicích jsem (při rozjezdu, pneu už nebylo nejnovější) dostal smyk, motorka pajtlovala na obě strany, naštěstí jsem to ustál. A mokré serpentiny v Dolomitech jsem pak jel raději někde i na jedničku. A z Cortiny nahoru byla zácpa, bouračka, musel jsem čekat až to jeřáb vyprostí. A došli mi baterky ve foťáku i v MP-trojce. A mokrý jsem byl opravdu na niť, i trenky, i pod helmou, rukavice jsem ždímal a boty vyléval. A zplesnivěl mi salám!
Najeto: 510 km, poctivě v dešti

Den třetí, 23.08.09 – Civetta:

Ráno jsem vstal v 7 hodin. Bolely mě ruce od držení řidítek mokrými rukavicemi přes tlusté návleky, jak se budu držet na feratě nevím. Večer jsem se při nahlašování zeptal v recepci jak jezdí lanovka a koupil baterie abych mohl fotit.
Po snídani a zabalení jsem vyrazil k lanovce, je to jen kousek, naproti přes silnici. Byl jsem tam mezi prvními a sedačkou vyjel na Col di Dof. Pode mnou byly sjezdovky kde jsme v zimě lyžovali. Pak jsem stoupal na chatu Coldai a dále šikmo travezoval přes několik zářezů stěnu Civetty k nástupu. 
Je to trochu dál než jsem čekal, občas jsem se radil s nějakým Němcem. Ferata byla dlouhá, namáhavá, pár převislých míst, ale líbila se mi. Potkal jsem jen pár lidí. Počasí konečně dobré, dole svítilo slunce. Nahoře už jsem byl v mracích a jen občas se to roztrhlo, takže jsem měl možnost vidět dole i městečko Aleghe s jezerem. 
Vrchol Monte Pelma ale z mraků nevylezl. Kolem poledne jsem byl na vrcholu (3220m), najedl se, pofotil a mastil dolů. Měl jsem totiž koupený zpáteční lístek na lanovku, ale stihnout ji do pěti se ukázalo jako skoro nemožné. Sestup byl dlouhý, náročný, hodně úseků jištěných lany. Zdržela mě i skupinka Italů a poslední půlhodinu od chaty Coldai jsem musel běžet. Sice jsem to stihl, dojel dolů a lanovku hned za mnou vypnuli, ale byl jsem úplně zničený. Pálili mě nohy, měl jsem puchýře, vlka a nemohl chodit. Vystoupit ze sedačky byl nadlidský výkon, ty nohy nebyly moje, to byly nějaké protézy. Myslel jsem, že padnu jak podťatý. Dobelhal jsem se na parkoviště, tam se zul a bos došel do kempu. Naštěstí mě čekala útěcha v podobě jedné Plzně, co jsem si ráno dal chladit do potůčku za stanem. Výlov se zdařil a svět byl zas veselejší.
V kempu bylo ještě vše mokré jak doch, pěkně se to zapařovalo, tak jsem odkryl motorku a rozložil věci ze stanu na zbytky sluníčka. Jenže to za chvíli zapadlo, začala padat rosa, takže jsem si moc nepomohl a nastrkal to zpátky. Všechno bylo ještě vlhké. 
Uvařil jsem polívku, osprchoval se a ošetřoval nohy a opruzeniny. Jestli to zítra půjde, nevím, zkusím si dát budík a uvidím. Ještě jsem z kraťas vyřezal zbytečnou látku v rozkroku a šel spát. Ani to nešlo řezat, bylo to jak nějaký „plech“, to se nedivím, že to dřelo.

Den čtvrtý, 24.08.09 – Monte Pelmo:

V noci jsem nemohl únavou kloudně spát, bolely mě záda a nohy, od půlnoci do dvou jsem si četl a poslouchal MP-trojku. Budík jsem měl na 6 hodin, ale už v půl šesté jsem byl vzhůru a začal vařit čaj a kafe. V 7 hodin jsem za stálé mlhy vyrazil přímo z kempu cestou č. 474 nahoru a dále cestou č. 472 víceméně po rovině k chatě Venezia. Od chaty se stoupá pod stěnu k nástupu, kde již dva chlápci vyčkávali, zda se mlha roztrhne. Jiní dva nastupovali, ale po chvíli je vidím, jak se vrací. 
Já na nic nečekal a vyrazil, mlha mi nevadila, orientace byla zatím jasná. Musel jsem to trochu hlídat, skála byla posypaná kamením a štěrkem. Nejde totiž o feratu a nejsou tu žádná jistící lana. Po překonání výšvihu jsem se dostal k pověstné Ballově lávce – asi kilometr dlouhému traversu stěnou Monte Pelma. Většinou to šlo, lávka je dostatečně široká, je to taková pěšinka. Pár míst je ale charakteru lehkého lezení za chyty a stupy a dvě místa jsou dost těžká. Naštěstí tam bylo nataženo fixní lano, bez něj bych to sám bez zajištění nepřekonal. Mlha se občas škodolibě roztrhla, abych viděl i tu propast pod sebou. Lávka končí ve velkém skalním kotli, kde jsem nejprve nemohl najít mužiky a nevěděl jak dál.
Tak jsem se najedl a mezitím mě dostihl nějaký chlap, za ním jsem pak kotel prostoupil. Následovaly suťová pole a přede mnou další problém: kolmý skalní práh. Naštěstí se začala trhat mlha a postupně bylo vidět. A to bylo sakra potřeba, protože prahem se muselo cestou nejmenšího odporu prokličkovat nahoru. Mužici byly všude kam jsem se podíval, takže byly k ničemu, šel jsem jen tak po citu. Viděl jsem, že i kolega přede mnou se vracel a hledal cestu.
Po překonání prahu následoval obrovský kotel kde dříve býval ledovec.
Teď tu bylo jen občas sněhové pole. Trochu jsem tu zakufroval a místo k vrcholu šel směrem k vedlejšímu vrcholu Pelmetta. Pak jsem se ale včas vrátil doprava a dostal se na hřeben vedoucí k vrcholu. Trochu mi tu spadla čelist, neboť tu skála láme do 1000 m vysoké kolmé stěny a popis v průvodci opravdu nelhal: výhled jak z letadla. S touto propastí po levé ruce jsem dále stoupal k vrcholu. Těsně pod vrcholem ještě jeden nepříjemný výšvih jištěný smyčkou a byl jsem tam (3168m). Jsou tu krásné rozhledy, je odsud vidět skoro vše, co má v Dolomitech nějaké jméno: Civetta, Marmolada, Tofany, Cristallo, Sorapis, Antelao, Schiara. Je to nádhera, jsem maximálně spokojený, fotím a fotím.
Na vrchol dorazila i dvojice, co dole čekala na počasí a společně si to pochvalujeme. Kocháme se, ale já jsem se tam už moc nezdržoval a začal sestupovat.
Po hřebeni, přes práh, kotlem a stěnou, později po suti do kotle před Ballovou lávkou. Tam ještě odpočívám, jím, nohy bolí. Ballova lávka teď komplet se všemi výhledy dolů, takže zážitek. Úplně na konci sestupu jsem se nemohl dostat na zem, bylo to k vzteku, posledních 20 metrů, bál jsem se po té šotolinou posypané skále, několikrát jsem se vracel. Pak už sestup na chatu a nekonečný pochod nad Palafaveru a krutý sestup do kempu. Rovnou v recepci jsem si koupil dvě piva, ty jen zašuměly.
Nemilé překvapení bylo, že se mi někdo vloupal do kufrů na motorce, oba byly pod plachtou násilně otevřené. Nic mi ale nezmizelo, já tam ani nic neměl, jen mokré rukavice a roztrhané návleky. Doklady, peníze a klíče nosím s sebou, naštěstí zloděj neraboval stan, tam jsem měl navigaci. Anebo ho někdo vyplašil? Kufry pak šly špatně zavírat, ale šly.
Byl už večer, takže sprcha, praní trika, ponožek a vaření, to už jen ze spacáku vchodem stanu. Než jsem napůl usnul, napůl omdlel, ještě jsem probíral v duchu dnešní den a chrochtal blahem: nádherný osamocený kopec, dlouhá, náročná, lany nezajištěná túra, exponovaná lávka, vzdušný vrcholový hřeben, skoro žádní lidé a nakonec i dobré počasí!

Den pátý, 25.08.09 – mototuristika:

Vyspal jsem do 8 hodin a řekl si: „Konec flákání, jde se jezdit na motorce!“. Nejdříve jsem se před zabalením snažil usušit na slunci stan, spacák i ostatní věci, ale byl to horor. Kemp je v lese a já věci musel neustále na slunce poponášet. I v motorce jsem pod sedlem objevil louže, pod tou plachtou nic nevyschlo, takže jsem popojížděl také motorkou.
Asi v 11 hodin jsem měl sbaleno, zaplaceno a vyjel jsem. Ujel jsem ale jen 20 metrů a zjistil, že mi nejde dobíjení navigace. Při pohledu do zástrčky na 12 V jsem nevěřil svým očím, celá byla ucpaná nějakým hnědým slizem. Takže: svléknout se (už bylo pěkné vedro), sundat batoh ze sedla i sedlo a vyndat nářadí. Vyčistil jsem zástrčku, ale nic. Už jsem přemýšlel, kde koupím mapy abych mohl jet dál, ještě mě ale napadlo zástrčku rozebrat. Uvnitř byl také ten hnědý sajrajt, nevím kde se to tam vzalo. Po vyčistění a oškrábání kontaktů a pojistky to naštěstí šlo.
Takže jsem si objel pod Monte Pelmem místa, která jsem sledoval shora z vrcholového hřebene a přes Passo Staulanza jel k Marmoladě.
Dále notoricky známou trasou kolem Laga Fedaia do Canazei a dále přes Passo di Costalunga na Bolzano.
Pak opět stoupání, neboť mým cílem bylo Passo Tonale - podívat se kam pojedeme v zimě lyžovat. Cestou jsem si při zastávkách kdekoliv to bylo možné zouval (španělské) boty a ulevoval nohám. 
Bylo hrozné vedro a ta svině navigace mě vždy v městech zavedla někam na pěší zónu, nebo do jednosměrky. Pak už jsem se na ni vykašlal a jel podle ukazatelů. Za Tonale jsem přes Ponte di Legno sjel do Temü, kde jsem v příjemném kempu Presanella spolu se spoustou dalších motorkářů přenocoval. 
Večer jsem řešil co dál. Objevily se zdravotní problémy, padl na mě nějaký splín, nejradši bych to otočil a jel domů (do Prahy, do Podolí, do lékárny, do ..., to mi bylo smutno!). Tak jsem požil něco z láhve rumu co jsem si sebou vezl pro tyto případy.
Najeto: 220 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (47x):


TOPlist