Hannibal 2011: epizoda V - Pernikáři vrací úder

4.den, pondělí 22.8.2012, Brig (CH) – St Michel de Maurine (F)

Ráno před odjezdem dostal Tomáš školení, aby se nám neztratil hned na prvním kruháči za hotelem, což se mu tady podařilo před dvěma lety. Tentokrát jsme tedy pohromadě opustili Brig a údolím po E62 jeli do Martigny a na Grand St Bernard pass (2 473m). Zde jsem se málem zachoval jako vzorný otec a koupil jsem synkům trička s bernardýnem, ale pak mi došlo, že je vlastně nemám kam dát, takže smolík. :-) Po SS27 jsme sjeli do Itálie a přes menší a nenápadné Colle San Carlo (1971m) zamířili na Col du Petit St. Bernard (2 188m).Odtud jsme sjeli do Francie k Bourg Saint Maurice a dále na Val d´Isere (D902). To už byla částečně trasa, kterou jsme projeli před dvěma roky, jenže tentokrát bez deště a v teple a tak jsem se na ty krásný silnice před námi těšil jako malej kluk. Frantíky dvakrát nemusím, ale jedno je fakt: díky Tour de France mají skoro všechna sedla dokonalé povrchy silnic a jezdit tady je prostě nádhera! Ve Val d´Isere jsme se občerstvili na benzince a už jsme mazali na Col de L´Iseran (2 770m) – z této strany výjimka potvrzující pravidlo, tedy silnice, která by už opravu zasloužila. Nahoře jsme chvíli fotili, pokecali s klukem od Ostravy a pokračovali přes Bessans (D902) do Saint Michel de Maurienne (D1006). Tady jsme neplánovaně a na nás netradičně brzo ukončily etapu, protože údolím se na nás hnala slušná bouře. Sehnali jsme nejhorší nocleh co si pamatuju ze všech našich výletů. Taková horší ubytovna za 28E bez snídaně. Tomáš sice vyjednal množstevní slevu na 25E, kterou ale ráno majitel nehodlal akceptovat s tím, že ceník je jasný a zaměstnanci nemaj co dávat nějaký slevy. Prostě taková francouzská férovka.

5. den, úterý 23.8.2012, St Michel de Maurine (F) – Jausiers (F)

Hned po ranní hádce s tím nenažraným vesnickým balíkem jsme si v malé místní pekárně koupili výbornou snídani a zcela výjimečně jsme posnídali na parkovišti. Pak už jsme skočili do sedel a po D902 jsme vyrazili na Col du Telegraphe (1 566m). Krásný, lesní výjezd po pěkné silnici, ale nahoře jen pár rychlých fotek a pokračovali jsme na mnohem vyšší sedlo, Col du Galibier (2 645m). Při pohledu zpět do údolí na popsanou silnici jsem si vzpomněl na cyklisty, kteří tudy v rámci TdF projeli jen pár týdnů před námi a upřímně jsem jim nic nezáviděl. Galibier je jedno z těch brutálnějších sedel. Na motorce to ale neva, spíš naopak. I díky tomu, že nahoře bylo dost větrno a výjimečně chladno jsme se moc nezdrželi a jeli dolů na kafčo, které jsme si nakonec dali až na Col D´Izoard (2 360m). Na něj jsme dojeli přes Col du Lautaret a město Briancon (D1091). Tady jsme se opět napojili na již v minulosti projetou trasu a stejně jako předloni jsme plánovanou prohlídku tohoto historického města vynechali. Tak snad do třetice. Na Col D´Izoard jsme u kafíčka pokecali se švýcarským důchodcem, který nám vyprávěl, jak je ten důchod na motorce v Alpách super věc. No jo, ne každý národ má to štěstí, že mu soudruh Hitler dal do správy nějaký to židovský zlato :-(.
V údolí jsme pro změnu uhnuli z již známé trasy k městu La Casse (D947), kde Martin u benzinky dokoupil olej do svého Báwa a pokračovali jsme po D205 na Colle Dell´Agnelo (2 744m). Při výjezdu ve mě jednu chvíli pěkně hrklo. Na jedné delší rovince jsem se docela rozjel a z ničeho nic u silnice policajt. Ale asi to byl motorkář. S takovým spokojeným úsměvem mi pokynul, že jako dobrý :-). Na Agnellu jsme chvilku pobyli a zcela výjimečně jsme se vydali dolů stejnou cestou, takže jsem si o něco lépe stihl prohlédnout pěkné vesničky, kterými jsme projížděli a hlavně na první pohled hodně staré a zajímavé dřevěné stavby. Některé vypadaly, že snad každou chvíli spadnou. Ve vedlejším Saint-Véran je takových domů a stodol ještě mnohem víc.
Po návratu na D902 jsme přes Guillestre a Vars dojeli na sedlo Col de Vars (2109m), kde jsme se občerstvili, užívali si o dvacet stupňů větší teplo než předloni a azuro místo mlhy. Ale já s Martinem už jsme byli netrpěliví a těšili jsme se vyvrcholení celého výletu – Coll de la Bonette. A tak jsme pomalu zamířili do města Jausiers (D900), kde jsme se ubytovali a na lehko bez bagáže a za nádherného počasí jsme vyrazili na Bonette. Před dvěma lety byly tady dole (1 220m) 3 nad nulou, lilo jako z konve a od dvou tisíc mrzlo a chumelilo. Tentokrát nás čekalo 22 km na perfektním asfaltu vyhřátém celodenním sluníčkem s převýšením téměř 1600m. Prostě LÁBUŠ, EXTÁZE, ORGASMUS a všechna synonyma k těmto slovům dohromady. Tohle mít doma za chalupou, tak ke štěstí v životě bych toho už moc nepotřeboval.
Výjezd byl opravdu parádní, užíval jsem si to neskutečně. Zhruba ve dvou třetinách, tedy v místech, kde nám s Martinem předloni začalo chumelit, jsem dojel dva západoněmecké soudruhy na litrovým GSXRu a eRjedničce. No a protože mi je už skoro čtyřicet a mám tři děti, tak jsem normálně ubral a nesnažil jsem se je předjet, že... ? Kdybyste viděli, jak se ty šmejdi bránili. Na výjezdech jsem byl se svým tříčtvrtkovým miláčkem bez šance, ale kucííí německý se nakonec poddali na brzdách :-). Adrenalinu až po plexi, když jsem se jim pak snažil ujet, tak jsem si málem urazil palici o naváděcí tyč pro zimní údržbu, no prostě mi normálně jeblo! Nahoře jsme pokecali, vykouřili dýmku míru a mezitím mi přijeli parťáci. Col de la Bonette (2 715 m) samo o sobě není nejvyšší sedlo v Alpách, ale kolem vrcholu Bonette vede silnice, která začíná i končí v sedle a ta dosahuje do výšky 2 802 m. Času bylo dost a tak jsme si Bonette nejen objeli, ale také jsme si vyšlápli na jeho vrchol (2 862 m). Doporučuju všem, výhled je moc pěkný. Pak už jsme jen v klidu sjeli dolů, já už měl čas si pod vrcholem vyfotit bunkry a kousek níž staré vojenské budovy. Dolů jsme ale jeli bez Martina, který z vrcholu pokračoval do Itálie a do Jausiers se vrátil velikou oklikou. Večer jsme povečeřeli na náměstí za hry jazzového tria a šli jsme spát.

6. den, středa 24.8.2012, Jausiers (F) – (Monaco) -  Lavey (CH)

Ráno jsme „opět výjimečně“ nejedli v místě ubytování, ale odjeli jsme posnídat a dotankovat do nedalekého města Barcellonette a potom už jsme nabrali směr domů. Vlastně jak kdo. Pepa totiž od začátku a vlastně už dlouho před odjezdem „otravoval“ s Monacem. Jakože, když už budem tak blízko a že i loni jsme dojeli až k moři. No prostě tisíc důvodů proč absolvovat v tomhle vedru cestu do monacké dopravní zácpy. A hučel tak dlouho, až uhučel Martina. Takže ranní dohoda: Pepa a Martin Monaco a pak za námi. Kde budeme spát, dáme vědět po telefonu.
Z Monaco tripu jen velmi telegraficky. Vedro, zácpy, cestovní rychlost ve městě 25km/h, částečně po trati nejslavnějšího závodu F1, polozatčení nějakou knížecí gardou, když neznámo jak, pronikli asi na čtvrté nádvoří, kam už snad nemůžou ani civilní popeláři... a pak za námi.
My jsme se mezitím naprosto pohodovým tempem vraceli stejnou cestou přes Col de Vars (s povinným kafíčkem), na Col du Lautaret, kde jsme neuhnuli na Galibier, ale pokračovali po D1091 kolem přehrad Lac du Chambon, Lac du Verney (D526) a Lac de Grand Maison až na Col de la Croix de Fer (2068 m) a kousek zpátky na Col du Glandon (1924 m). V kontextu Alp, by se to mohlo zdát jako nudný přesun, ale jinak je to pěkná vyjížďka hezkým údolím po vesměs perfektních silnicích. „Zapomněli“ jsme vyjet na Alpe D´Huez, ale aspoň máme důvod se sem znovu vrátit.
V Saint Etienne d. C. (D927) jsme se konečně poztráceli (už jsem myslel, že to letos nedopadne), ale během čtvrt hodinky jsme byli po kupě. V La Chambre jsme si odpočinuli na zahrádce v kavárně (vedro v nížinách – 470 m n.m. bylo skoro nesnesitelné...).
 Z Chambre se silnice zase zvedala do hor, na Col de la Madeleine (2000 m) a zase dolů do Albertville. Pro zajímavost: nadmořská výška tohoto dějiště zimních olympijských her v roce 1992 je pouhých 340m n.m. – sporty se většinou odehrávali v širokém okolí města, tedy v podstatně větších výškách. Odtud jsme pokračovali po D1212 stále na sever, opět krásným klikatým kaňonem přes Megeve a Saint Gervais l. B. až na dálnici a dál do Chamonix. Letos nebylo z focení Mt. Blancu nic, protože se hnala pěkná bouřka, takže jsme mířili dál do Švýcar, kde jsme chtěli přespat. Nakonec jsme vyfotili aspoň ledovec, když jsme hned za městem stáli na přejezdu.
Výjezd na francouzsko-švýcarskou hranici už byl takový lehký úprk před lijákem, ale vše se zdařilo včetně focení na Col de Montets (1461 m) a Forclaz (1527 m). Při sjezdu do Martigny jsme sice zmokli, ale bouřka se nakonec záhadně zatočila a zmizela údolím na východ směr na Sion, zatímco my jsme se po dálnici A9 dali na sever, abysme po pár kilometrech zakotvili v městě Lavey. Tady jsme ocenili databázi v GPSce, bez ní bysme museli spát v drahém hotelu na náměstí. Ubytovali jsme se v penzionu, povečeřeli a čekali na kamarády z Monte Carla. Měli jsme od nich pár SMS zpráv, že jsou OK, ale přeci jen jsme po desáte večer už byli trochu nervózní. Chlapci se přihrnuli půlnoci, pojedli něco ze svých zásob, vypili pivo, co jsme jim ještě stačili objednat, narychlo se podělili o zážitky a šlo se do hajan.

7. den, čtvrtek 25.8.2012, Lavey (CH) – Pardubice - Vysoké Mýto (CZ)

V plánu byl návrat rozložený do dvou dnů, ale už ráno, když kdosi ještě v posteli zahlásil „tak to dneska už dojedem, ne?“, jsem tušil zradu, přestože se tomu všichni jen zasmáli. Znovu výjimečně jsme nesnídali v místě ubytování, ale až na nejbližší pumpě a kolem deváté jsme vyrazili směr Česká republika. Konkrétně kolem Ženevského jezera dál na Bern, k Bodamskému jezeru a přes Německo domů. Kromě posledních 40 km z Pardubic do Mejta kompletně dálniční přesun a upřímně řečeno na „zmrzlině“ to není úplný med. Takže během přejezdu Švýcar ve mě uzrál nápad se v Německu oddělit, zalehnout a jet co to dá, když už je to tam legální. S klukama jsem se dohodnul, předal jim hadry z tankbagu, abych se vešel za kapotu a za hranicí za to vzal. Jak si tak letím s hubou na nádrži, přejel jsem odbočku na Mnichov, takže po cca 70-ti kilometrové zajížďce a návratu na trasu mě kamarádi dojeli na první benzínce. Vyslechl jsem si něco o opravdu rychlém supersportu... HA HA HA. Rozloučili jsme ještě jednou a pak už jsme každý svým tempem nudně dojeli domů. Já asi o půl jedné, zbytek zhruba o dvě hoďky déle. Kluci si to ještě zpestřili, když Pepa na Rozvadově přejel benzínku a na další už nedojel. :-). Ale i to nakonec dobře dopadlo.

Něco na závěr

Kromě mokrého GG jsme všechna sedla jeli za skvělého počasí, užili jsme si to, zajezdili si víc než dost a o to jde přeci nejvíc. Lidé byli všude příjemní a to včetně plechovkářů a cyklistů na úzkých silnicích v sedlech. Oni „tam“ spolu tak nějak dovedou žít nebo co a respektování druhého pro ně není osobní prohrou a ponížením... . A ten jeden potrhlej Frantík? Ten si v tom zapadákově může dál honit (triko). :-)
Statistiku ani letos nečekejte, jen pár základních údajů: 7 dní, cca 3 500km, náklady cca 30 tisíc kč, ale jako vždy platí, že se to dá pořídit o dost levněji, když není člověk tak rozmazlenej jako my. :-)

A na úplný závěr?
Po bláznivém výjezdu na Bonette jsem se rozhodl, že bude nejlepší motorku prodat a začít spořádaný rodinný život. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Takže už jsem jen „zaučil“ kamarády – nováčky v Dolomitech (cestopísek je ve výrobě) a GSXRo šlo v létě 2012 z domu.
To je blbej konec pohádky, co?
Jo, abych nezapomněl, můj záměr pokazil nezbeda Ježíšek. Pod stromečkem jsem našel takový malý klíček s divným nápisem. Tuším, že KTM nebo něco v tom smyslu... . :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE