Francouzské kochání

Jak jsme si udělali super výlet.

Francouzské kochání

Kapitoly článku

Psalo se září roku 2014, když jsem hned po návratu z motozájezdu po Balkánu začal přemýšlet kam vyrazit příští rok. Bylo nad slunce jasný, že se mnou jede drahá polovička, protože ta když slyší cvrnknout startér, tak je v motohadrech dřív než já. Na Balkán nejela, jelikož bylo rozhodnuto, že to je výlet bez bab. Takže teď mi bude hřát záda. Dlouho mě lákala Francie, tak je vlastně rozhodnuto. Z mých dosavadních spolucestovatelů se nikomu do těchto končin nechtělo, ale kamarád z rachoty byl na Francii natěšen stejně jako já. Tak je to dobrý, sami nepojedeme.

   Přes zimu bylo dost času na naplánování trasy. Se Standou jsme se domluvili, že si první dva dny holt vytrpíme po dálnicích, ale že si to pak ve Francii vynahradíme tím, že se dálnice ani nedotkneme. Byly vytvořeny průjezdní body místy, které chceme vidět pomocí souřadnic do GPS a tímto způsobem jsme si označili i kempy. Start byl naplánován na 4. 6. 2015 na sedmou hodinu ranní. Teď už se jen tohoto dne dočkat.

4. 6. 2015

   Tak a je to tady. Je 6:45 a já s Petrou ( Varadero XL1000V) se loučíme s blízkými a vyrážíme z Chlumčan na benzinku do Dobřan, kde máme na sedmou sraz se Standou a jeho ženou Dagmarou (Suzuki Bandit 650S). Ti už na nás čekají takže vyjíždíme na čas směr Folmava. Tento den je opravdu jen přesouvací. Tak jenom ve zkratce. Kdesi v Německu na pumpě kupujeme rakouskou dálniční známku za 5€ a Brenner nás stál 9€. Původní plán byl se vyspat na Gardě, ale bylo společně rozhodnuto, že popotáhneme ještě kousek. Nakonec jsme dojeli do Cremony. Dálnice vyšla na 24€. Kemp jsme našli v pohodě, tak jen postavit obydlí, dát něco do volátka, procházka a spát. Dnes 756km.

5.6.

   Ráno vstáváme okolo šesté a po osmé vyrážíme opět na dálnici. A10 vedoucí při moři k francouzským hranicím to je tunel za tunelem. Tím se tento dálniční hnus ještě násobí. A cena mýtného 32€ na náladě také nepřidá. Ještě že už to je za námi. Kempování máme naplánováno ve městě Menton. GPS nezklamala a v poledne jsme na místě. Monaco jsme chtěli navštívit až zítra, ale dnes je ještě spousta času. Tak byl zaplacen kemp (při čemž mi kočka na recepci ubezpečila, že nemám na kartě kredit), byly postaveny stany, uvařeno jídlo a v kraťasech a triku razíme na výlet už dnes. Těch 12km jedeme asi 45 minut. Hic jako kráva, auto za autem a okolo nás lítají místní na skútrech různých kubatur. To znamená, že člověk musí čumět víc do zrcátek než před sebe aby mu nějakej ten střelec neodjel i s uraženým kufrem. Tohle vědět, tak sem z parníku ty boční sundal. V Monacu jsme neplánovali nic velkýho. Jen si projet tunel a podívat se do přístavu. Jak naplánovali tak udělali. Pěknej pohled je na ty kocábky. Personál na nich kmital jako o život. Na zpáteční cestě mi pumpař po natankování sdělil, že mám poškozený čip na kreditce. To už sem začal být lehce nervózní. Těžko říct čím to, ale od té doby karta funguje na 100%. Do večera ještě dost času, tak jsme sebou flákli v Mentonu k moři. Počasí supr, teplota moře ucházející. Co víc si přát. Dnes 360km.

6.6.

   V noci ve stanu trenýrková teplota. Ráno prosluněné a obloha bez mráčku. Ideální den na válení se u moře. V klídku jsme připravili snídani, hygiena a pak k vodě. Standa s Dášou se šli projít po městě a my jsme zabrali místo pod palmou. Supr odpočinkovej den. Kemp je situován nad městem a tak večer ještě malá procházka podívat se jak vypadá Menton za tmy z výšky a spát. Dnes 6km.  

    

7.6.

   Tak dnes jsme si přivstali abychom nebalili v hicu a navíc nás čeká 230km po šoustkách, které Google spočítal na 5,5 hodiny čisté jízdy. Fakt se těším. Vyrážíme kolem osmé směr Col de Turini. Slunce už začíná pořádně hřát. Čekal jsem, že to bude luxusní svezení, ale že to bude až takovej nadluxus to by mě ani ve snu nenapadlo. Provoz minimální, asfalt suprovej, příroda a výhledy do okolí bez chybičky, ale hlavně se nejede sto metrů rovně. Při představě, že na této silnici pokryté sněhem sedím v autě s Panem Loebem tak mi hnědnou trenky. Na vrcholu Col de Turini pár nezbytných fotek a pokračujem dál nepopsatelnou krajinou a silnicí směr Roubion, Valberg, Daluis, Vergons až k jezeru Lac de Castilion. Silnice vede jednosměrnými tunely, záseky ve skalách a hlavně nádhernou krajinou. Takže je stále na co se dívat, co fotit a kroutit motorkou z leva do prava. Naším směrem je těžce zamračená obloha a každým okamžikem začne pršet. Proto bereme bez jakéhokoliv kochání za plyn, ale na pumpu do města Castellane už přijíždíme okolo 14 hodiny v lehounkém dešti. Ta je bezobslužná, ale na dveřích se dočítáme, že od 14:30 je to i s personálem. Nevadí. Stejně prší, tak než tady maturovat u stojanu tak dáme sváču a počkáme si. Během čtvrt hodinky bylo na pumpě víc motorek než na menším srazu. Ale kdo dřív přijde ten …. Takže lukrativní místa v suchu byla naše. Po natankování a vyhodnocení padající vody oblékáme nepromoky a za jarního deště pokračujeme do kempu v La Palud- sur-Verdon. Standovi se podařilo pohodit jeho Banditem asi 12 km před kempem o zem. Bylo to při zastavení, takže škody minimální. Prasklý blinkr a lehký škrábanec na kufru. Moje moudrá slova o tom, že tyhle pády na místě nás čekají všechny, ale teda že mě se to ještě nestalo, ho trochu uklidnili. Kdybych já věděl, co bude zítra. Po příjezdu do kempu, už bez deště, jsme postavili stany, dali jídlo, Standa slepil prasklý blinkr, naplánovali jsme cestu na druhý den a davaj do spacáků. Vypadá to, že se v noci moc neohřejem. Dnes 229km.

8.6.

   Ráno nás budí nádherných 9 stupňů. Stan je z venku suchý, ale ze vnitř to po něm teče. Tak dát sušit stan, lehkou snídani, sbalit a můžeme vyrazit. Dnešní putování zahájíme kaňonem du Verdon. Stáčíme to do leva, abychom viděli kaňon co nejvíce od začátku. Stavíme, fotíme a zase stavíme a fotíme. Domluvili jsme se, že na nějakém odpočívadle s dobrým výhledem dáme jídlo. Tak jsem, aniž bych o tom v tu chvíli věděl, zastavil na odpočívadle na nejvyšším bodě kaňonu a čekal, až přijede druhá posádka. Petruška zatím slezla, což se posléze ukázalo jako geniální tah. Po příjezdu Bandity Standa povídá, že je to tady na hovno, a že ještě kousek popojedem. Při mém výjezdu z místa ležícího mimo vozovku přes hrb na asfalt se mi zadní kolo dostalo do díry, a jelikož jsem jel pomalu tak to motor nepobral a při mém vymáčknutí spojky a nedosáhnutí levou nohou na zem se dostavilo odložení mého stroje. Nohy nepobraly rychlost těla, takže jsem sebou flák jako pytel hoven a náhubkem helmy jsem ryl zem jako červená myš. Drobet jsme si mákli, než jsme dali parník zpátky na kola. Pár metrů ode mne zevlovali dva Frantíci. Co mě teda dost nasralo, bylo, že neprojevili sebemenší snahu o pomoc. Odnesl to držák na kameru přidělanej na padacím rámu, zrcátko se jen otočilo a škrábanec na kufru. Po kilometru stavíme, a konečně si dáme ten gábl. Když jsme vybalili proviant a stan, kterej potřeboval dosušit, tak nám v úrovni hlav začal kroužit orlosup jako kráva. Nevím, jestli chtěl sežrat konzervu nebo mě, ale když zjistil, že konzerva je z Lídlu a mě že by musel dlouho žvejkat, tak se zvedl až k vrcholkům hor, kde měl další tři kámoše. Asi to byl špeh. Po pár kilometrech opět přijíždíme do městečka La Palud-sur-Verdon a pokračujeme směr jezero Lac de  Sainte-Croix. Ty panorámata doporučuje jedenáct z deseti cestovatelů. Naše putování pokračuje dál na Manosque, Apt, Cavaillon, Nimes. Cestou míjíme levandulové lány. Chtělo by to ještě tak týden možná dva a levandule by už byla v plném květu. Teď je v začátcích, ale už voní. Po prosluněném dni se blíží večer a s ním opět černé mraky. Po rozumné úvaze dnes necháme stany tam, kde jsou a bereme v nějakém kempu u městečka Aulas chatku. Sice za ní chtějí 84€, ale co víc si přát než postel v teple a suchu. Dnes 298km.

9.6.

   Vstáváme do prosluněného rána. Dnes nás čeká nejvyšší most Evropy Viaduc de Millau. Tak vyrážíme dál po D999. Už ani nemá cenu zmiňovat krásu okolní přírody. Petruška prohlásila, že pokud to půjde tak se sem někdy vrátíme. Má můj plný souhlas. Ještě před najetím na dálnici A75 sjíždíme do samotného Millau, jelikož našim koním dochází oves. Po natankování už nám nic nebrání v nájezdu na mostní veledílo. Po pravdě až tolik toho z něj vidět není, ale ten pocit, že se po něm člověk sveze, není k zahození. Za mostem platíme mýtné necelých 5€ a sjíždíme na parking. Zde je jako suvenýr ponechán jeden vehement s pomocí kterého byl most stavěn. Lehkou procházkou jsme zdolali kopeček za kterým je plošina nabízející výhled na most. Jo je to supr pohled. Nezbytná fotodokumentace, na parkingu nákup suvenýrů a můžeme pokračovat. Na prvním sjezdu opouštíme dálnici a jedeme na Florac, Ales a Chateauneuf-du-Pape (po našem Šatoné di Pap). O přírodě a těch panorááámatech už jsem toho napsal dost a dost. Okolo 15té hodiny nás na chvilku chytla průtrž mračen. Zastavili jsme na nějaké kolonádě, dali kafčo a když přešlo to nejhorší tak jsme v deštíku který trval tak dvacet minut pokračovali dál. Mezi Šatoné di Pap a Avigňonem jsme vzali kemp ĽArt de Vívre. Standa s Dášou jeli hodit očko do Avigňonu, mi udělali hygienu a šli na pivo do kempové restaurace. Kdyby jste tam náhodou někdo jel, a šel na pivo, tak bacha. „Obsluha rychlá jako průjem“ (20 minut), pivo hnusný jako prdel, točí ho do skleniček 0,25l a teď to hlavní, chtějí za to 3,5€. Tohle je fakt dost a navíc za břečku. Po cestě z hospody jsme dali řeč se dvěma manželskými páry z Hradce Králové a do kempu také přijeli kluk s holkou tuším od Berouna. Po 6ti dnech příjemné zpestření. Standa s Dášou se v poho vrátili no a tak dobrou. Dnes 287km.   

10.6.

   Opět ráno bez mráčku a tak po všech nezbytných úkonech můžeme pokračovat v putování. Dnes nás čeká poslední francouzský den. V Šatoné di Pap zrichtujeme památeční foto u cedule a valíme na Vaison-la-Romaine, Gap a stavíme okolo poledního na malý gábl u jezera Serre-Poncon. Během dopoledne se lehce zatáhlo, ale nic tragického. Je těžké do nekonečna popisovat tu nádheru okolo silnic. Takže scenérie stále supr. Po občerstvení jedeme po N94 dál až na Montgenevre, kde Francii k naší nelibosti opouštíme. Protože nás zatím čas nikterak netlačí, jedeme po šoustkách přes Cambiano, Crescentino až na Lago di Viverone. Tady jsme objevili kemp „CAMPING INTERNAZIONALE del SOLE“. Když sem náhodou někdo zavítáte, tak mohu s čistým svědomím vřele doporučit. Nebudu tady jásat nad čistotou. To je tak nějak normální, ale přístup personálu (připadalo nám, že jsou rodina) byl špičkový. Nehledě na to, že součástí kempu je i obchůdek, kde měli pivo sice lahvové, ale za to vychlazené a cena 2€ za 0,66l. A hlavně bylo dobrý. Majitel neměl žádný problém s tím, že si postavíme stany pod střechou pro auta kvůli případnému dešti, který se stejně nekonal. Tak jsme se napapali, napojili a šli spinkat. Dnes 429km.

11.6.

   Zase se opakuji, ale ráno obloha jako vymetená. Kemp je vzdálen od jezera cca 150m a večer jsme se k němu tak nějak nedostali, tak to teď napravíme. Je nutno projít sousedním kempem, ale tam je tento frončaft domluven. Jó dovedu si tady představit dovolenou s dětmi. Ale dost kochání. Jedem. Santhia, Buronzo, Gattinara, Borgomanero k Lago di Como, kde v restauraci poobědváme pizzu. Mě osobně tyto pochutiny nikterak neoslovují. Spálený to bylo a ta chuť taky nic moc. Najíždíme na silnici SS36 a u Chiavenna na SS37 po které to dotáhneme až na hranice do Švýcarska. Švýcarsko bereme od St. Moritz po 27 až do Rakous. Opět nemá cenu popisovat švýcarské silnice a jejich okolí. To je prostě nutné vidět. Jediný kaz bylo počasí, které od St. Moritze vyhrožovalo deštěm, ale skončilo to jen u pár kapek. Po vjetí do Rakouska už nás čas tlačil k ohlédnutí se po nějakém noclehu. Kemp byl objeven v Ried im Oberinntal. Cena 19€. Asi nejlepší sociálky na naší cestě. Teplá voda ve sprše za 1€ cca 6min. Jinak ten dřevěnej sud na fotce je chatka pro dva za 50€ na noc. Potkali jsme se tady s našimi slovenskými bratry, kteří zde pracovali pro majitele kempu na stavbě nějakého dřevěného domku. K večeři pravá česká gulášovka od Vitany a PIVO. Bratr Slovák povídal, že bude v noci pršet. Kecal. Dnes 376km.

12.6.

   Je to divný, ale ráno zase slunce. Než jsme se najedli a pobalili ukazoval teploměr 31 stupňů. Takže po cestě k domovu se pěkně ohřejeme. Standa s Dášou jedou za známými k Táboru, takže se u Brennbichlu naše cesty rozdělují. Oni pokračují dál na Innsbruck a mi sjíždíme na Garmisch-Partenkircher. Bereme dálnici a přes Mnichov, Deggendorf, Regen, Železnou Rudu do Čachrova, kde je restaurace Šedlbauer. Personál a jídlo= 1***. Nezbývá než se odkutálet na motorku a dojet těch poslední 50km domů. Dnes kromě oběda nezáživných 441km.

Závěrem

   Když pominu dálniční přesuny do Francie a z Rakouska tak to byl úžasnej vejlet plnej nádherný přírody a luxusního poježdění. Motorky šlapaly jako hodinky a počasí přálo taky na jedničku. Teď už se v hlavě honí plány na příští sezónu. No ale to předbíhám. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Přeju všem hodně šťastných kilometrů. Čau čau Jirka.    

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 36x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist