Francie na Pinckoj

V noci nám byla chvílemi zima, ale hlavně na nás nemohlo pršet. Ráno jsem vyrazil jako první navštívit hypermarket. Připadalo mi to skoro stejné jako naše TESCO. Nakoupil jsem něco k snídani. Martinové zatím vstali, společně jsme se najedli. Potom šli nakupovat Martinové, já jsem zatím poklidil nocležiště a připravil si brašny na Pincka. Každý si přinesl láhev vína. Na trasu jsme vyjeli poměrně dlouho, ale nikomu to nevadilo. První déšť na sebe nenechat dlouho čekat, schovali jsme se před ním v autobusové zastávce. Následovalo ještě několik dalších dešťů – naštěstí byla vždy po ruce nějaká zastávka. Opět jsme přijeli k moři. Prohlédli jsme s Omaha Beach, kde zrovna probíhala nějaké připomenutí události.

Vždy zahráli státní hymnu a vyvěsili příslušnou státní vlajku. Na pláži jsme nabrali slanou vodu, jako suvenýr a našli jsme si několik mušlí. Následně jsme se alespoň pod pláštěnkami schovali před deštěm. Před dalším deštěm jsme se schovali v autobusové zastávce. Naštěstí byl blízko obchod, koupili jsme si něco k jídlu a uvařili polévku. Já jsem se drobek proběhl, aby mi nebyla taková zima. Přestalo pršet. Asi ve druhé zatáčce došel Martinovi V. benzín. Měli jsme sebou trochu benzínu v lahvi. Stačilo to na dojetí k nejbližší benzínce. Následně jsme rychle jeli do Pointe du Hoc.

Zde jsme si prohlédli bunkry (některé poničené válkou). U předposledního vojenského objektu jsme si všimli rychle se blížící bouřky. Honem jsem šli odemknout stroje a vydali jsme se dále na trasu. Jeli jsme tak rychle, že se nám povedlo dojet bouřkový mrak před námi. Počkali jsme opět v zastávce na autobus. Po dešti jsem vyjeli dál. Nocleh jsme našli ve staré nedostavěné dílně. Nefoukalo a nepršelo na nás – bylo nám fajn.

Ráno jsme chtěli vyjet brzo, ale nepodařilo se nám. Z místa, kde jsme spali, jsme odjeli před 9. hodinou. První neplánovanou zastávku jsme museli udělat potom, co Martinovi V. v Pinckovi opět došel benzín. Věnoval jsem mu svůj, aby dojel alespoň k benzínce vzdálené asi 5 kilometrů. Při této příležitosti jsme rovnou nakoupili jídlo v sousedním obchodě (Careufour Express – snad jediný obchod, který měl v neděli dopoledne otevřeno). Něco jsme rovnou snědli a jeli jsme dál. Několikrát během dne musel Martin V. nastavovat odtrh a jednou i předstih. Mezitím jsme se několikrát schovali před deštěm v autobusové zastávce. Potom se mi zasekl plovákový ventil a všude mi tekl benzín, ale i to jsme opravili. Ještě několikrát jsem si musel nastavit hladinu v plovákové komoře. Při jedné takové zastávce Martin S. na Mustangovi zjistil, že mu chybí šroub, který drží z jedné strany nádrž. Každý šel na svém stroji něco ladit. Já jsem si utáhnul spojku a brzdy. Nedlouho potom se mi přicpala rezerva, ale oprava profouknutím a natankování plné nádrže problém vyřešili. Následně jsme přijeli do Versailles.

Prohlédli jsme si část zahrad. Všechny jsou nádherné. Je tu také ohromné množství soch, jezírek a fontán. Pincky nám zatím nikdo neukradl, ani s batohy nic nebylo. Ještě jsme se vyfotili a jeli jsme dál – hledat vhodné místo k přespání. Našli jsme ho v nedaleké vesnici pod mostem v nepoužívaném tunelu. Jedinou nevýhodou bylo, že v něm foukal snad ještě studenější vítr, než mimo něj. Večer jsme se ještě pokusili najít otevřenou restauraci nebo hospodu. Při hledání prasklo Martinu S. na Mustangovi spojkové lanko. Dále Martinovi V. na Pinckovi dvakrát spadl řetěz, tak ho radši utáhnul. Nic blízkého jsme nenašli. Večer jsme strávili trháním ostružin, jablek a kukuřic. Vše jsme snědli při pozorování od města oranžové oblohy na které se objevovaly záblesky světla z Eiffelovy věže.

Ráno mě probudila zima. Vstal jsem už v půl 7. Trochu jsem se zahřál během a šel jsem vyčistit výfuk. Potom vstali ostatní, uvařili jsme ranní polévku a následně jsme odjeli do Paříže na snídani. Cestou se mi utrhlo lanko k zadní brzdě. Částečně jsem zastavil o Martina V. a omylem jsem mu roztrhl batoh. Vše jsme opravili. Batoh dráty, lanko jsme zakončili elektrikářskou čokoládou. Následně jsme se ubytovali v hotelu a vyšli jsme si prohlédnou město. Zvolili jsem pohodlnou a cenově přijatelnou přepravu – metro. Každý jsme si koupili blok jízdenek. Když jsme vystoupili z metra, tak jsme jako první uviděli známý kabaret Moulin Rouge. Potom jsme pokračovali do kopce, podívat se na baziliku Sacré Coeur.

Prohlédli jsme si ji i vevnitř. Z vrcholu byl nádherný rozhled na Paříž. Dokonce nám tady i nějaký mladík hrál na kytaru a zpíval. Při cestě dolů jsme získali první zkušenosti s místními žebráky a vydělávajícími černochy. Dále jsme si přejeli metrem k Église de la Madeleine (Chrám Matky Boží) a k Academie Nationale de Musique (Opera). Následně jsme popojeli do Louvre. Zvenku prohlédli jsme si Musée du Louvre (palác Napoleonem přebudovaný na muzeum) i Pyramide du Louvres.

Šli jsme přes park k Arc de Triomphe du Carrousel. Kousek za obloukem jsme potkali „holubího muže“. Došli jsme až k Obelisque de Luxor na náměstí Concorde (Egyptský monument). Pokračovali jsme k Grand Palais (výstaviště) po Pont Alexandre III (Most Alexandra III.) až k Hotel des Invalides (Invalidovna).

Poté jsme přišli parkem až rovnou pod Tour Eiffel. U věže jsme se několikrát vyfotili a z blízka jsme si ji důkladně prohlédli. Následně jsme popojeli metrem k Notre-Dame a postupně jsme si všichni stoupli na nultý bod, jako všichni typičtí turisti. Katedrálu jsme obešli celou dokola.

Při zpáteční cestě na metro jsme si prohlédli Palais de Justice (Justiční palác). Předposlední a asi nejdelší zastavení bylo u Mont Parnase. Na mrakodrapu, kde byl nádherný výhled na Paříž, jsme konečně potkali první Čechy, ale paní zrovna nebyla nějak příjemná, takže jsme asi nezačali diskutovat o cestování. Zde jsme počkali až do tmy a užili jsme si osvícené Paříže. Poslední zastávka byla u noční Eiffelovy věže. Pak jsme jeli už jenom do hotelu a i když jsme přišli nakonec o čtvrt hodinku déle, pán z ochranky nám bez problémů otevřel.

Ráno jsme se probudili do deště. Ani se nám nechtělo projet zbylé dva lístky na metro. Vstali jsme o půl deváté. Rovnou jsme sešli dolů na snídani. Jedli jsme dlouho a snědli jsme toho opravdu moc. Následně jsme uklidili pokoj, sbalili věci a vyrazili jsme i za silného deště. Jelo se nám hrozně. Zvlášť mě – neměl jsem zadní brzdu, tak pro mě byla mokrá kostkovaná cesta skoro až nebezpečná. Před Eiffelovou věží jsme vyfotili naše stroje ,,rychle‘‘ jsme pokračovali, už směrem domů. Cesta ubíhala extrémně pomalu. Vše jsme promočili a stále foukal ledový vítr. Martin V. měl stále problém s odtrhem na kladívkách. Při jedné opravovací zastávce v Paříži se k nám hlásil jeden cyklista z Českých Budějovic, Taky ho už nebavilo počasí, ale oproti nám měl výhodu. Říkal, že mu do autobusu vezmou i kolo a vystoupí si až v Praze. Musím říct, že byl mnohem příjemnější a komunikativnější než paní na mrakodrapu. Po chvíli se Martinu V. konečně povedlo Pincka rozjet. Vyjeli jsme z Paříže, ale stále nám pršelo. Já a Martin S. jsme to pro změnu položili na kruháči. Oboum podklouzlo zadní kolo. Nic se nám nestalo, jenom se objevila závada, proč se mi uchlastával stroj. Upadly mi oba šroubky z karburátoru, které drží víčko plovákové komory. Při pádu jsem ztratil i hladinový plýšek. Jinak se nám nic nestalo. Po chvíli mě vytvořil Martin V. nový z vyhozené plechovky od piva. Nebylo to ono, ale Pincek jel. Nálada se zhoršovala. Po delším hledání jsme našli hotel, kde bychom mohli zůstat. Moc jsme toho nenajeli, ale nějak nám to bylo jedno, hlavně že jsme usušili sebe a částečně i věci. Ještě večer se našlo pár fanoušků z dělnické party, kteří obdivovali naše stroje. Před spaním jsem si vytvořil nový plovákový plýšek z 0,4 mm plechu, který s sebou vozím na nastavení odtrhu. Dnešní den byl hodně krizový.

Brzo ráno jsme se oblékli do toho, co jsme měli alespoň trochu suché. Já jsem na tom byl asi nejlíp. Před hotelem jsem šešteloval karburátor a vyrazili jsme na cestu. Martinův Pincek zlobil od samého rána. Stále střílel do karburátoru. Jeli jsme jak to šlo. Zrovna jsme chytli pěkné počasí. Po celý den se snažil Martin V. svoji závadu odstranit, ale moc se mu nedařilo. Kolem oběda se stroje rozjeli trochu rychleji a kilometry začaly ubíhat. Asi ve čtyři hodiny odpoledne Martin V. najednou zastavil. Po prohlídce stroje zjistil, že má v kole prasklých 15 drátů.

Já jsem měl sebou pouze dva náhradní. K této opravě jsme použili snad všechny dráty, které jsme sebou měli. Tím jsme vytvořili originální výplet. Během dvouhodinové zastávky u nás zastavili francouzští policisté. Ochotně nám nabídli pomoc. Naštěstí v servise, kam volali, už měli zavřeno. Nemocné kolo jsme dali dopředu, kde na něj bude působen menší tlak. Během opravy se na kole ještě zvětšila osmička. Přední blatník musel pryč, aby neškrtal o kolo. Po delším zdržení jsme zase pokračovali. Jeli jsme dlouho do noci. Usídlili jsme se až okolo půlnoci v lese kousek od kruhového objezdu. V noci nám nepršelo a nepadala ani rosa, za což jsme byli rádi.

Vstali jsme pozdě, okolo čtvrt na devět. Nejdelší čas zabralo Martinovo přehazování kol na Mustangovi. Bál se třech prasklých drátů, proto přendal poškozené kolo dopředu, kde je menší zátěž. V nejbližším městě jsme se stavili na snídani. Dneska jsme koupili čokoládové croissanty a pár vaflí. Při tomto zastavení jsme rovnou doplnili nádrže palivem. Vyjeli jsme na cestu. Martin V. měl od samého začátku problém s nastavením odrhu na kladívkách. Jeli jsme pomalu s častými zastávkami. Když našel první větší dnešní závadu – volné ložisko na klikové hřídeli, zjistil, že stejně nemůže přesně nastavit odtrh, protože vačka má velkou vůli. Stroj se po několika zastávkách náhodně rozjel. Vše vypadalo dobře, tak jsme chtěli profrčet Německo po dálnici. Ale na prvním odpočívadle Martinův Pincek opět vypověděl službu. Po půlhodinové opravě jsme se zase rozjeli dál (stržený závit na šroubu, který drží kladívka). Naši nucenou zastávku sledovali z protisměru němečtí policisté, tak si myslím, že na nás dali tip kolegům v protisměru. Ti si zkontrolovali naše stroje a doporučili nám opustit dálnici – vše si ohlídali. V Německu jsem začali potkávat více českých kamionů, řidiči nás ochotně zdravili. Martinův Pincek nás přesto zlobil celý zbytek dne. Okolo jedenácté večer jsme si udělali pauzu na prázdném parkovišti před supermarketem. Uvařili jsme naše poslední dvě polévky. Nikomu se už v noci nechtělo dál, tak jsme se pouze přesunuli na louku kousek za město.

Noc jsme měli klidnou, padala pouze rosa (žádný déšť) a slimáci nekousali, pouze se snažili všude vlézt. Nejkurióznější byl ranní pohled na Martina S., měl mimo bot a spacáku i drobek poslintanou hlavu. Rychle po probuzení jsme sbalili věci a odjeli. Věděli jsme, že nás čeká dlouhá cesta. Vyjeli jsme bez poruchy. V prvním městečku jsme si zastavili na snídani – croissant a chleba z místní malopekárny. Konečně jsme měli zase normální chléb jako u nás. Žádné francouzské bagety a „chleby“ (veky ve tvaru toastu).
V Německu se nám jelo dobře a chvíli po poledni jsme překonali hranice s ČR. Zde jsme se napojili na dálnici, po které jsme jeli přes Sokolov až do Karlových Varů. Při cestě do Rakovníka začal Martinův Pincek stávkovat. Problém jsme řešili několik hodin krátkým popojížděním a opravami. Před Slaným nám ostatním došla trpělivost a prohlédli jsme snad vše. Našli jsme povolenou klec zapalování – motor přestal vynechávat. Vše se zlepšilo, ale stále jsme nejeli na plný výkon. Už se pomalu blížil večer. Do Mělníka jsme přijeli v 8 hodin večer. Dělali jsme časté zastávky na chlazení Martinova Pincka – stále jsme na něj čekali. Asi 20 km před Mladou Boleslaví zkusil Martin opět nastavit odtrh, motor se najednou rozjel naplno.
Do Jičína – společného cíle jsme dojeli po 10. hodině. Bylo to skoro k neuvěření – konečně „doma“. Příjezd jsme zapili colou, rozebrali jsme si věci a ještě jsme jeli k poslednímu společnému cíli. Vhodit pohled s pozdravem do školní schránky určený našemu bývalému třídnímu učiteli. Odtud jsme se rozjeli každý na jinou stranu. Při cestě po Jičíně se mi ještě ucpala tryska, ale už se mi nechtělo ji čistit. Posledních 15 kilometrů jsme jel na čtvrt plynu z kopce asi 30-ti kilometrovou rychlostí, ale už mi to vůbec nevadilo…

Nejvíce se mi nelíbila nepřízeň počasí – měli jsme asi dva slunečné dny a další dva dny, kdy nepršelo. Díky tomuto faktu jsme si cestu moc neužili.