Francie a Saint Tropez za řídítky motorky

Prolog

Na jaře jsme se rozhodli že vyrazíme někam dál, než jen kolem komína. Diskuse o tom kam, byla velmi krátká. Někdo z nás navrhl že když už někam z téhle hnusné zimy, tak někam do tepla. A když do tepla, tak tam kde to stojí za to. Bájné místo četníků je v Saint Tropez a tak hned tento první návrh se setkal s nadšeným souhlasem a bylo rozhodnuto.
V zásadě se dá říci, že jsme byli naprosto nevybavená tlupa běžných českých motorkářů. Pojem jako kufr na motorku byl pro nás téměř neznámý a tak velká část z nás si sbalila bagáž do cestovních tašek a pořádně provětrala gumicuky. Pro případ deště, stačilo tašky nacpat do 60-ti litrových pytlů na odpadky a bylo vyřešeno. Jako chudí příbuzní jsme tedy vyrazili.

Den první

Sraz tlupy byl na benzínové pumpě, kde jsme se po prvotním šoku museli dostatečně opít horkým čajem. Koho by napadlo že by snad na konci dubna byla ještě zima? Ačkoliv v dubnu jsme ještě měli být zalezlí za kamnama, seděli jsme na motorkách a v krásných čtyřech stupních jsme frčeli tmou směrem za teplým slunným jihem. A to jsme ještě netušili jak moc jsme se spletli a co nás cestou čeká.
Rozhodli jsme se, že naši hroudu a většinu dojčlandu přejedeme po dálnicích. Buďto jsme to cestou už znali, nebo není až tak moc o co stát. Tedy, neznám nikoho, kdo by se snad v Německu kochal. U Turnova jsme nasadili na dálnici a frčeli směr Praha. Za Prahou si dali další čaj na rozmrznutí na pumpě, kde již bylo ovšem znatelně tepleji. Teplo ovšem brzy vystřídaly kapky. Samozřejmě jsme byli připraveni na to, že během tak dlouhé cesty nám nemůže přeci jen stále svítit sluníčko a tak jsme si bláhově mysleli že déšť si tedy odbydeme v Čechách a dál snad už bude klid. A samozřejmě jsme se dost spletli. Déšť zhoustnul a tak se zatnutými zuby jsme valili dál směr Železná ruda a na Regensburg.
Po povinném čaji na pumpě před hranicemi a po dotankování po víčko jsme jen s respektem sledovali valící se nízké mraky a hustou mlhu s viditelností tak 20 metrů. Podle oblíbeného hesla „první vede, ostatní následují“, jsme posadili Tomáše (1200GS) na první místo, protože měl navigaci. A ta má jednu výhodu – ukazuje i v mlze jaká zatáčka je před tebou. Nalepeni na sebe jsme jeli jen podle koncových světel několik kilometrů za sebou jak kachňata za mámou. Později, když jsme zastavili, shodli jsme se, že kdyby Tomáš s motorkou skočil do škarpy, tak by jsme za ním bez mrknutí oka naskákali všichni :-)
Jakmile skončila mlha, začalo zase pršet. Ačkoliv nám kvalitní oblečení zajistilo sucho, až tak dobře nezajistilo teplo. Ale drželi jsme se statečně a za všeobecného drkotání zubů jsme polykali kilometry. Již podle fotek jste si mohli všimnout že jsme všichni sedlali motorky značky BMW. Ne že bychom byli snad nějací fanatici, ale tenkrát to prostě tak nějak vyšlo. Pro štouraly podotýkám, že ačkoliv jsem byl BMW fahrer, poctivě a nadšeně jsem zdravil a mával na všechny, načež se na mě všichni spokojeně usmívali ;-) motorky BMW nám ovšem zajistili jednu všeobecnou výhodu, která spočívala ve vyhřívaných rukojetích. 1200GS a 2x Dakar 650 měly i kryty rukou, takže jízda za deště byla co se rukou týče i docela snesitelná. Ovšem další 2x 650GS (bez Dakar výbavy) kryty neměly a to bylo tedy vážně nic moc. Martinovi navíc přestala topit levá rukojeť a tak se pro něj jízda stala doslova očistcem. Samozřejmě jako správní Češi, kteří vždy najdou levnější variantu než kupovat originál nepromokavé převleky přes rukavice, jsme vytáhli z baťůžků igelitové pytlíky a gumičky a za všeobecného veselí německého osazenstva pumpy jsme začali měnit ponožky, natahovat přes ně igelitky od Versaceho a Prady a na ruce natahovat mikroténové rukavice ukradené ze stojanu na pumpě. Ty měly tu výhodu že dobře sedly, ovšem nevýhodu že za rychlosti přes 90 se roztřepaly tak že za chvíli byly na cáry.
Po dalších 100 km po dálnici už Martin ani nenarovnal prsty levé ruky. Zželelo se mi ho a vyměnili jsme si motorku a on si během několika desítek km na mém Dakaru rozehřál klouby a usušil rukavice. Na rozdíl ode mě :-(
Zima byla strašná. Ačkoliv jsem byl pod bundou a kalhotami suchý, intenzivní odpařování vody rychlou jízdou z nasáklé svrchní vrstvy oblečení natolik ochlazovalo tepelné vložky, že jsem se klepal jak ratlík. U Mnichova jsem na pumpě platit benzín a pumpařce jsem ani nemohl podat peníze, jak se mi klepaly ruce. Se zatnutými zuby, s nasazenou konstantní rychlostí 120 km/h jsme statečně předjížděli na dálnici kamióny a polykali oblaka vodní mlhy a dešťových kapek. A to při teplotě kolem 7-mi stupňů. To byla chvíle, kdy jsem si říkal, že jestli tohle, tak snad už musím přežít všechno. Vidina teplého jihu nás ovšem hnala houževnatě dál.
Vysvobození pro nás bylo Bodamské jezero. Jako mávnutím proutku se 20km před Lindau, tedy téměř u jezera vyjasnilo a vykouklo na nás slunce a teplota se zázračně zvedla na hodnotu kolem 15-ti stupňů. Po pobřeží jezera nás čekalo ještě cca 250 kilometrů do plánovaného cíle, kterým byl francouzský Mullhouse. Po nádherných okreskách za sluníčka a v teple, jsme si užívali cestu a na kochačku si ohřívali naše zmrzlé kosti.
Po 900km a 13-ti hodinách přerušované jízdy jsme zakotvili asi 20km ve francouzském vnitrozemí. Levný motel u silnice byl pro nás vysvobozením a po dlóóóóuhé teplé sprše jsem byl rád že ležím a upadám do hlubokého kómatu.