Francie 2015 - hory, moře, levandule

První den

            Sobota, čas 7.00 přichází den D po dlouhém plánování naší expedice. Respektive 7.20, už ted máme spoždění, což škodolibě fotodokumentují naši spolucestovatelé. Scházíme se na benzínce v sestavě 2x V strom a 4 dobrodružstvíchtiví pasažéři, Marian s Evou, a můj baťůžek Ania a já. Po krátkodenní přípravě, kdy domlouváme hrubý plán naší cesty, konečně vyrážíme vstříc dálkám. Chtěl jsem stylově zahodit hodinky jako ve filmu ale hodinky nenosím takže prd, stylový odjezd se nekonal. V plánu je cesta do Rakouska, z důvodu stavu českých dálnic, volíme raději variantu přes Slovensko. Razíme si to přes Bratislavu směr Vídeň. Cesta dálnicí je monotonní ale zase ubíhá rychle, něco za něco. Ačkoliv jsme dychtiví po zajímavých zážitcích, to co následovalo při přejezdu Vídně, bylo jako ze špatného snu. Tak si to v poklidu drandíme silnicí s úsměven na tváři, když najednou hrc prc- pazvuk jako když se něco urve, sjíždím se špatným pocitem ke krajnici vysondovat, co že se to vlasně stalo. Ještě ani nezastavím a už tu zkázu vidím, tahám za sebou utržený řetěz, no potěš.

Takže obléct oranž vesty a koukám jestli to jako nenadělalo ještě někde paseku, krom řetězu vypadá všechno o.k, dumáme co dál. Holt nám ta dovolenka pěkně začíná- před očima scénář odtahu motorky, páč je sobota odpoledne a motoshop nikde na obzoru, a i kdyby byl, bylby dozajista zavřený. Kolega čekající s baťůžkem pár km dál na benzínce, páč jel první a chvíli trvalo než si všiml že jede sám, zjišťuje situaci a hledá taktéž řešení, když tu se z čistajasna zjeví motorkář na intrudru s batůžkem, kouká na nás, na motorku, zase na nás, pak se ptá jakože jestli „ketten kaput“, já na to že „ja, ja“- moje němčina je vskutku obsáhlá na slovíčka. Ukazuje na projíždějící auto s přívěsem a něco ve smyslu jako ať hodinku počkáme, že se vrátí. No nedělám si iluze že by přijel s partou a s rychlostí  mechaniků v boxech F1 mi vyměnil řetěz, ale lepší něco než drátem do voka. Tak čekáme. Fakt dorazil i s přívěsem na motorku, naložili jsme ji a pelášíme směr motoshop.

Obchod Louis má otevřeno i v sobotu, paráda. Kupuju komplet řetězovku, on na mě jestli si to dokážu spravit, já na to „ja“- němčina je krásný jazyk. Ještě nám sjednal slevu jako pravidelný zákazník a valíme k němu do malé garáže kde měním řetězovku, potím se jak prase páč řetěz není na závlačku ale je třeba rozklepat nýtek a nejde to udělat mimo moto, musela by se shodit kyvka. A nerad někoho okrádám o čas, tak se snažím to spravit co nejdřív. Po nějakých dvou hodinách jsem hotov a uháníme dál. Tímto ještě jednou děkuji panu Jovicovi za ochotu a čas, který nám věnoval, a to nás ještě na motorce vyvedl z centra a i přesto, že jsme se mu snažili vnutit nějaký ten drobák na benzín, mávnul s úsměvem rukou a popřál nám šťastnou cestu. Takže DÍKY- dobří lidé pořád ještě jsou. Takže máme skluz, vítr nejen ve vlasech ale i v peněžence, ale jsme pojízdní tak jedeme dál. S kolegou jsme se dohodli, že pojedou napřed a zajistí ubytování. Projíždíme Leoben a najednou koukám že nám dochází benzín, ale „no stress“, benzínky na každém rohu, doteď!!! Najednou vjíždíme do kopců a kde nic tu nic, začínám být nervózní. Dalších 10, 20, 30 km a začínám mít nepříjemný pocit u žaludku, za chvíli začínám mírně panikařit, benzínka stále v nedohlednu. Vidina tlačení plně naloženého stroje nic moc, ještě k tomu projíždíme tunely což mi moc nepřidá. Najednou to ze mně spadlo, značka benzínka za 11km, super, to snad nějak dokodrcáme. Po 7km je však vymalováno, zastavuju u krajnice a hned tlačím, je to mírně z kopce tak ty 4km nějak zvládnem. I přesto, že jsme nuceni tlačit motorku a už jsme dost unaveni, začínáme se s baťůžkem smát, za chvíli se řechtáme jak malé děcka, asi únavou. Pár km tlačíme a hle, zastavuje dodávka, vystoupí vysmátý týpek a mašíruje k nám. Ptá se anglicky jestli jako potřebuju benzín, svoji „pokročilou angličtinou“ odpovídám „yes“(ještě že umím ty cizí jazyky). Ale že už to mám jenom km, a že mně to tlačení začlo i bavit, tak že to už jako dotlačím. Vykládá, že má doma taky motorku a v dodávce motokáru, a kde je motokára, je i benzín. A už tahá kanystr a leje, já na to, že stačí trocha na dojetí, ale chlapec se toho evidentně nebojí a leje. Pobryndal mi sice celou nádrž ale jsem vděčnej a děkuju mu za pomoc, podáme si ruce a jedeme dál. Co nás ještě může dneska potkat? Stavíme na benzínce, bereme plnou a kontaktujeme naše přátele. Ubytování máme zajištěno v Radstadtu a už na nás čekají. Je už tma tak prásknem do koní. Samozřejmě co čert nechtěl, začal slejvák jak prace. Ani mně to neudivuje. Takže nepromoky a valíme dál směr Schladming- to město jsem proklínal snad natisícekrát. Směrovky jsou ale nikde nepíšou jak daleko. Průtrž je taková, že nejde vidět na cestu a pokračování  v cestě začíná být dost o hubu, stavíme každých pár km když se nedá jet a promrzlí a promočení si dáváme kafe. Kolem půlnoci naše strastiplná cesta končí, projíždíme Schladming a nacházíme onen penzión v Radstadtu. Přivítáme se s Marianem, Eva už chrní, tak necháme vítání na ráno a sami se svalíme do postele, dneska toho bylo fakt přehršel. Najeto nějakých 630km, tlačeno cca 3km. První den se nám vryl do paměti jako „řetězová reakce“.

Druhý den.

            Neděle začíná sychravým počasím, ale vypadá to, že se to umoudří. Takže nespěcháme a dáváme v klidu snídani. Vyrážíme tedy, a už po pár km sundáváme nepromoky a vylezlo slunko. Nabíráme směr Zel am See. Máme v plánu onen vyhlášený Grossglockner. Dáváme oběd, doufáme, že počasí vydrží, když už tam pojedeme, chcem taky něco vidět že? Je krásně, vyrážíme nahoru. Platíme poplatek a hurá. No co mám povídat, prostě nádhera a scenérie kdy se tají dech. Zatáčka střídá zatáčku, pod vrcholem jsou vracáky fakt brutální, je to gymnastika v sedle ale je to super. Fotíme na vyhlídce, vstřebáváme ty krásné dojmy, kupujeme placku na památku, fotíme sviště a hurá dál. Grossglockner myslím předčil naše očekávání, moje tedy určitě, a stopro se sem někdy vrátím. Trochu mě mrzí že nebyl čas a prostředky k tomu, abychom nechali motorky na parkovišti,a udělali si pěší tůru až na vrchol ledovce, snad někdy příště. Nabíráme směr Lienz, kde vyřizujeme ubytování v penziónu. Večer sedíme všichni na balkóně, a u láhvinky bílého si vyměňujeme naše dojmy a diskutujeme nad další cestou. Dnes najeto kolem 140km, tlačit jsme nemuseli, takže spokojenost.

Třetí den

            U snídaně probíráme detaily dnešní výpravy, máme v plánu dojet do blízkosti Benátek s tím, že samotné Benátky si necháme na úterý. Tím pádem máme dostatek času na přesun. Čas hodláme vyplnit projetím pohoří Dolomit v oblasti Cortiny. Krásný dojem z cesty nám trochu kazí nehoda, která způsobila kolonu, tak čekáme. Stojíme dost dlouho, a když provoz obnoví, s mrazením v zádech projíždíme místem bouračky. Chopper ve svodidlech, vrtulník je pryč, údajně šlo o smrťák, to jsme vidět fakt nechtěli. Na sebevědomí nám to nepřidá. Nicméně to člověk musí hodit za hlavu a za chvíli už si opět užíváme krásné zatáčky a vyhlídky. Stoupáme klikatícími se cestami, je to větší divočina než Rakousko, svodidla tady moc neřeší. Zastavujeme na Passo Falzarego, děláme fotky a dáváme pauzu. Počasí fajn takže lidí mraky. Pokračujeme dál na Passo Giau a další, nahoru dolů jak na horské dráze. Dole je příjemně teplo a na hoře kolem cesty pořád sníh. Cestou míjíme mraky cyklistů, to už je vyžší liga, nad tím zůstává rozum stát. Jedeme dolů, cestou stavíme v levotočivé zatáčce, kde nějaký mlaďas hodil „sandokána“ když nedotočil, a tak mu pomáháme tahat malé gso ze škarpy. Nutno říct že měl štěstí v neštěstí, páč si ustlal v nejlepším možném místě, z cesty vyletěl na travnatou louku místo všudypřítomných skalnatých srázů. Nahodil nezničitelný jednobuch, trochu se otřepal a za chvíli už jsme ho měli za zadkem, asi je zvyklý a nebylo to poprvé. Pokračujeme dál směr Benátky a v jejich okolí hledáme ubytování. Nacházíme a čeká nás jednání s majitelkou což bylo celkem vtipné. My na ni anglicky kolik že to jako stojí, ona na nás italsky, ona nerozumí nám, my zase jí, hra jak na kočku a myš. Zavolala tedy muže, my na něj „dů jů spík ingliš“, on na to že „jes“ a pokračuje dál italsky, no prostě k popukání. Takže přišla na řadu gestikulace, naše pantomíma byla z mého hlediska ucházející ale pán se moc nechytal. Nakonec přišel se skvělým nápadem, pero je mocnější než meč, tak začal kreslit panáčky a k tomu cenovku takže jsme se nakonec domluvili. Ubytování bylo fajn, večer jsme dali siestu venku na terase a pak šli spát. Najeto cca 300km.  

Čtvrtý den

            Je úterý, a už od rána je horko, takže se v Benátkách asi trochu zapotíme. Sedláme tedy naše oře, a jen tak na lehko pádíme na ekskurzi. Najít parkování není vůbec sranda. Na prvním parkovišti pro autobusy projíždíme nepozorovaně závoru a hledáme místo někde na kraji pod stromy, nicméně hlídači na kolech se sjíždějí jak mouchy k výkalům a už se chystají kasírovat. Nu což, parkovat zadarmo jsme zalubem neměli, ale cena za motorku byla stejná jako za autobus, což nám přišlo trochu mimo mísu, takže mizíme skoušet štěstí jinam. Parkingy pro motorky přecpané takže taky nic. Nakonec jsme zajeli do podzemního parkoviště, stálo dost ale platilo se při výjezdu takže jsme měli dost času podumat co s tím. Takže koupit lístky na spešl vlak do Benátek a jedem. Dvě zastávky a je konečná. Rozdělujeme se a jdem na prohlídku každý pár zvlášť, Benatky jsou samá romantika (nebýt všudypřítomných turistů), a nechcem si navzájem dělat křeny že? Obdivujeme tu nádhernou architekturu, stísněné postranní uličky, které mají své kouzlo i když čistotou neoplývají, něco na tom je. No a samozřejmě gondoly na kanálech a lodě v přístavu. Jen v tom parném horku je třeba se držet ve stínu. Odpoledne máme scuka, vlakem zpátky, a vyzvednout motorky. Vymýšlíme strategii pro placení. Marian přichází s řešením. Důležité je mít čisté svědomí, takže si jeho plán musíme nejdříve obhájit sami před sebou. Ale má pravdu v tom, že ačkoliv máme dvě motorky, zabíráme pouze jedno parkovací místo, tudíž bychom měli platit za jedno vozidlo. Takže Marian má plán jako z Mr. Beana. Já najedu před závoru a zaplatím, a když se závora zvedne pomalu se rozjedu, načež připravený kolega vyjede z úkrytu a závoru projedeme bok po boku. Geniální plán se zdařil, svědomí máme čisté takže hurá do bivaku. Jdeme spát brzy páč chceme ráno brzo vyjet, čeká nás cesta napříč Itálií až k francouzským hranicím.

Pátý den

            Ráno snídaně, sbaleno již máme od včerejška tak hurá směr Francie. Dnes očekáváme spíše nudný zrychlený přesun, jedeme v podstatě celou dobu po dálnici takže směr Padova, Vicenza, Verona, Milano, poté sjíždíme na Cuneo a končíme ve „městě duchů“, v Argenteře. Proč město duchů? Nachází se zde mraky rozestavěných penziónů ale po lidech ani vidu. Divný pocit. Přitom okolní krajina je malebná, ideální pro pěší turistiku s množstvím skalisek, lesů, zahlédli jsme v horách i pozůstatky války v podobě jakýchsi opevnění ale po lidech jakoby se zem slehla. Nakonec se nám daří najít hned u cesty malý penziónek tak neváháme. Pokoje však nemají balkóny takže všechny smradlavé věci, boty atd. musíme mít na pokoji a jelikož jsme jeli celý den v parném horku, větrají asi až dodnes. Unaveni jdeme spát, zítra nás čeká přejezd přez hranice. Najeto cca 750km myslím.

Šestý den

            Je čtvrtek ráno a po skromné snídani vyrážíme. Jedeme klikatícími se cestami z Argentery a nádhernou cestou pokračujeme až k francouzské hranici, samozřejmě následuje fotopauza u cedule (nic jiného tam v podstatě není), od delší pauzy nás odrazují všudypřítomné otravné mušky, takže mažeme rychle dál. Napojujeme se na vysněnou Grandes Alpes, a brožůra tvrdící, že je to jedna z nejkrásnějších cest pro motorkáře v Evropě, rozhodně nekecá. Kam se hrabe Grossglockner. Zatáčky jsou táhlejší, je to větší divočina, ale má to úžasné kouzlo, pro mně rozhodně nejkrásnější část naší cesty. Opět mraky cyklistů, údajně tady trénují na Tour de France. Na vyhlídkách zastavujeme, fotíme, a kocháme se pohledy. Kdyby to nebyla taková štreka, jezdil bych sem každý měsíc. Opravdu mně to dostalo a mohu všem doporučit. Poježdění jsme si užili tak jedem dolů na pobřeží, cestou ještě provětráme peněženky, benzín je fakt za ránu. Ocitáme se na pobřeží ve městě Nice a poohlížíme se, kde složit hlavu. Rozdělujeme se. Najednou sms ať zůstanem na místě, Eva našla levné ubytování. Barák párset metrů od moře, dvě cimry a pronajímají to nějací dva mladí bráchové. Pokoje malinké ale stačí, ale valíme oči, dole terasa i s bazénem, vše k dispozici. Tak to jsme fakt nečekali a rozhodujeme se tedy zůstat až do neděle, když už se nám poštěstilo. Samozřejmě pádíme skouknout moře. Pak vaříme večeři a při večerním koupání si vyměňujeme naše dojmy z cesty.

Sedmý a osmý den

            Pátek a sobotu trávíme v Nice a dáváme totální relax, takže moře, slunce a pláž. Trochu odpočinku si myslím všichni zasloužíme, ale jelikož nikdo z nás není takový ten „válecí typ co chytá bronz“, tak v pátek navečer se jdeme projet. Kousek od Nice se nachází známé Monaco. Provoz je šílený, hlavně teda skůtry, ale ne jako u nás. Tady se jezdí na velkých kubatůrách a občas vidíme regulérní závody v provozu. Předjíždí zleva i zprava a valí „plnej“, člověk musí být hodně obezřetný. Dojíždíme do Monaca a obdivujeme jachty v přístavu. Čí jachta nemá vrtulník, ten jako by nebyl, úplně jiný svět. Procházíme se, fotíme a pak zpátky. V sobotu plánujeme další vývoj našeho roadtripu. Jelikož je Eva milovnice levandule, už při plánování naší cesty byly jejím cílem rozlehlé levandulové pole. Takže cíl byl dán už na začátku, hodláme tedy jet na sever do vnitrozemí.

Devátý den

            Dnes se loučíme s mořem a vyrážíme za levandulí. Jedeme krásnými cestami, jelikož je horko tak jen tak na lehko a kocháme se krajinou. Projíždíme kolem Grand Canion du Verdon a samozřejmě neodoláme, a zastavujeme, schladit se v jeho vodách. Voda sice teplá, ale lepší než nic. Pokračujeme dál a vjíždíme do nádherných serpentýn, asfalt ucházející takže si to užíváme. Pak konečně nacházíme ona levandulová pole tak zastavujeme, fotíme a dáváme svačinu. Den končíme v malém městečku Castellane, kde hodláme  strávit i pondělí. Nacházíme penzión, sice máme jeden pokoj s předsíní ( kde se nachází druhá postel, patrová), ale nijak nám to nevadí. Za to je k dispozici bazén tak neváháme.

Den desátý

            Ráno si přispíme, není kam spěchat. Vyrážíme na pěší tůru. Při vjíždění do města jsme si všimli malého kostelíku na vrcholku, a vydáváme se prozkoumat, co že je to zač. Procházíme horskou stezkou mezi skalisky, kde je báječný výhled na okolí. Sem tam se spoza skal vynoří nějaké ruiny. Docházíme až na vrchol kopce kde se nachází malý kostelík Notre Damme du Verdon. Interiér kostela je úplně odlišný od všech co jsem dosud viděl, není přezdobený zlatem, ale různorodými předměty je až skoro zavalen. Plno obrázků, každý v jiném stylu, vyšívané ozdoby, háčkované, dřevěné i kovové ozdoby, zkrátka vše na co si člověk vzpomene. Trochu kýčovité, ale jiný kraj, jiný mrav. Je horko tak sestupujem dolů a jdeme se vykoupat do řeky. Koupání je jako tisíce jehel, voda je jak led. Večer jdeme na náměstí, kde si dáváme pořádnou večeři. Je to vlastně asi poprvé, co nevaříme, takže se hodláme rozšoupnout. A stálo to rozhodně za to. Jdeme spát brzy, páč máme v plánu vyrazit kolem 6.00, a dojet až do Itálie. Plán jet podhůřím jsme zamítli z časových důvodů i když by to bylo určitě zajímavější. Takže dálnice.

Den jedenáctý

            Úterý 6.00 startujeme. Vracíme se směrem k Nice a napojujeme se co nejdříve na dálnici. Je velký provoz a cesta nezáživná, prostě nutné zlo, které musíme nějak přetrpět. Jedeme směr Genova, Piacenza, Brescia, Verona a před Benátkami sjíždíme na Belluno. Je kolem 35 stupňů Celzia takže je to fakt očistec. A ještě k tomu ten provoz. Stalo se nám, že před námi jel kamión, a ne a ne ho předjet, potácel se přez dva pruhy. Kolem poledne dáváme delší pauzu a odpočíváme ve stínu, dáváme svačinu a kafe, kafe a ještě jedno kafe- v tom horku mně fakt bere spaní. Potkáváme autobus jeptišek z Polska, a tak prohodíme pár slov. Jedeme dál a potkáváme onen podivný kamión, co jsme viděli předtím. Teď však trčí břichem na betonovém hrazení, všechny kola ve vzduchu, asi mikrospánek. Cesta je únavná, pot z nás teče po litrech a smrdíme asi jako kupa hnoje, vypadáme dost politovánihodně. Až na večer se trochu ochladilo a bylo konečně snesitelně. Sjíždíme z dálnice na Belluno, a hodláme hledat ubytování. Zastavujeme u malého hotýlku, ale je dražší tak se Marian vydává najít něco jiného. Za pár minut sms s popiskou směru cesty. Jedeme, strácíme se, vracíme se, najdem se a jedem spolu. Ubytování o mnoho levnější. Najeto 794km.

Den dvanáctý

            Dnes s ohledem na nepřízeň počasí a technický problém s Marianovou motorkou zůstáváme na místě. Divný pazvuk ze zadního kola dělal Marianovi obavy, a tak jsme se jali zjišťovat příčinu. Původní obavy ze zadního ložiska se vytratily, došli jsme k závěru že jde o řetěz, byl nerovnoměrně vytahaný. Po naší „řetězové reakci“ měl Marian právem trochu obavy. V sousedním městě, což nám zdělil místní ducatista, je motoshop, tak vyrážíme optat se na řetěz. Řetěz mají ale z jeho ceny na nás padají mdloby. Takže nic, povolujeme řetěz ať má dost vůle i v tom nejnapjatějším místě s tím, že Marian nebude moc divočet. Předsevzetí nedivočet mu vydrželo následujícího dne do prvních zatáček, kdy ho předjel skůtr, to si nemohl nechat jen tak líbit. Balíme vercajk a jdem se vykoupat do místního jezera, a pak sednout na pivo.

Den třináctý

            Je čtvrtek a naše výprava se chýlí ke konci. Vyrážíme přez Dolomity a cíl dnešního dne je Lienz. Chtěli jsme se ubytovat tam kde minule, naneštěstí měli plno. Těsně před Lienz mi trochu zatrnulo když mi auto na křižovatce nedává přednost, a zajíždí mi cestu. Vyvázli jsme bez újmy (rychlý pruh na trenýrkách jde vyprat), ale kleju v helmě jako dlaždič a baťůžek mně slyší i s vypnutým intercomem. Nakonec nacházíme ubytování po dnešních cca 300km. Počasí nám přálo, takže dojmy z Dolomitů opět jen a jen krásné. Jdeme spát s rozporuplnými pocity, zítra je pátek a my už budem doma, to mrzí.

Den čtrnáctý

            Poslední den našeho roadtripu začíná. Vyjíždíme v 9.00. Jediným zádrhelem bylo to, že ve Vídni byly zácpy a my se tak nějak nechtěně rozdělili. Ale pak jsme se zase našli, a pokračovali společně. Dálnice nuda, ale jediná možnost, pokud jsme chtěli nocovat doma. Na slovensku stavíme na kafe a svačinu. Před odjezdem si nandávám helmici a hle, je plná mravenců, milý baťůžek helmy odložil přímo do mraveniště, pár mravenců cestovalo s námi do ČR :) Beru benzín za posledních 9eur a pelášíme domů. Ve 22.00, po 800km jsme doma, živí a zdraví a plní nezapomenutelných zážitků. Dáváme v nonstopu u cesty triumfální večeři a ve 23.00 po poslední společné fotečce jede každý ke svému domovu. Co řící na závěr? Stálo to rozhodně za to, a zážitky jsou to k nezaplacení. Ještě jednou děkuji panu Jovicovi za pomoc, Evě, Aničce a Marianovi za skvělou společnost a doufám že si něco podobného někdy zopakujeme. (Samozřejmě náhradní řetěz budu tahat sebou)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE