Francie 2012, aneb cesta alpskými průsmyky za krásami Azurového pobřeží a Provence

Den šestý – čtvrtek 19.7.2012: Chamonix - Valloire (F), 208 km

Ráno se probouzíme do hezkého dne. Snídáme a balíme se na Midi, kde už se moc moc těšíme. Ale! Přicházíme k lanovce a zjišťujeme nemilou věc. Lanovka nejede z důvodu velkého větru nahoře. A nebo na hoře? No to je jedno, každopádně jsme z toho na palici. Nejsme však sami, takových tady je. Nedokáží nám ani říct, zda se dneska vůbec spustí, resp. lanovka jede jen do první poloviny, vrchní část nikoli. Čekáme nějakou tu hodinku, mezitím se jdeme sbalit do kempu a když je okolo poledne zřejmé, že dneska už nám tady pšenka nepokvete, odjíždíme. No nic, výčitky, že jsme tam měli vyjet už včera, ale teď už s tím nic nenaděláme. Máme však v plánu to případně zkusit ještě při cestě nazpátek domů.
Přijíždíme k tunelu, který vede pod Mont Blankem. Předtím jsem si ještě po čecháčsku dovolil zlehka předjetzt kolonu aut. Cena je poměrně našponovaná, ale nic jiného nám nezbývá, než zacálovat. Tunel se stavěl 13 let, zprovozněn byl roku 1967. V březnu 1999 zde byla obrovská tragédie, požár, zahynulo 39 osob. Poté byl tunel na tři roky uzavřený, byla podstatně navýšena bezpečnostní opatření. No, snad to dneska bude OK. Přes 11,5 km dlouhý tunel máme úspěšně za sebou a vjíždíme do italského údolí d´Aosta. Navigace je z místních uliček trošku poblázněná, značení klasicky italské, ale intuitivně a nakonec i s pomocí GPS zdárně vjíždíme na silnici, která vede do malého průsmyku Svatého Bernarda. V La Thuile u motobaru fotíme známé postavičky z rozmanitých náhradních dílů motorek a aut. Col du Pt. St. Bernard nás vítá solidními poryvy větru, a tak děláme jen pár „povinných“ fotek s Bernardýnem a sjíždíme opět do Francie. Zkratkou se vyhýbáme městu Séez a míříme do známého lyžařského střediska Val d´Isére. Cestou při odbočce ještě stavíme u obrovské přehradní hráze. V samotném letovisku si dáváme trošku oraz, Hance se chce neskutečně na záchod a já tak dostávám solidně vyhubováno, kde že jsem to zastavil….„vždyť tady není kde“! Nakonec to vše dobře dopadne, dochází i na malou sváču, nabereme ještě benál a míříme do dalšího průsmyku.
Již jsme se napojili na slavnou Route des Grandes Alpes. Projíždíme krásnou krajinou a kocháme se při neskutečných výhledech do údolí Isére. Na vrcholu Col de I´ Iseran se jdeme samozřejmě pokochat po okolí. Tento průsmyk je se svými 2770 m.n.m. druhý nejvyšší na RDGA a tedy i v Evropě.
Sjezdem z něj nejen že vjíždíme do národního parku Vanoise, ale bohužel se taky rapidně změnila kvalita silnice. Vždycky jsem uvažoval, odkud to ti naši silničáři mají, opravovat díry zasypaním štěrkem a „však vono už se to pak zajezdí“. Ale že to budou mít od Frantíků mě teda ani ve snu nenapadlo. Tento folklór trvá následujích dobrých 90 km. Zřejmě oblast působnosti kvalitní pobočky „silničky“. Projíždíme Modane a v St-Michel-de Maurienne odbočujeme. V průsmyku Col du Télégraphe fotíme známé slaměné sochy a máme i štěstí, jelikož jsou zde zrovna „řemeslníci“, a tak tuto práci můžeme vidět online. Přijíždíme do Valloire, Hanouš jde něco málo nakoupit do Carrefouru a já se ptám na cestu. Oslovuju však vždy ty špatné, nejdříve jsem měl štěstí na nejspíš místní známou firmu, lehkého alkáče, který umí tak deset slov anglicky, společně s ním pak prodejce vín. Ten mi trvrdí, že do nejbližšího kempu před Brianconem to je dobrých 5 hodin cesty, což se mi tedy nezdá. Posléze však přijíždí ten správný, pán na úrovni. Říká, že do toho kempu to je bez zastavování tak hoďka nebo něco málo over, ale že by to byl hřích projetzt Galibier v tomto stylu, tak ať raději počítám tak se třema. V potaz bereme ještě zítřejší předpověď počasí a ani on sám nedokáže říci, zda je lepší se přes průsmyk dostat ještě dnes nebo to nechat až na zítřek. Je něco okolo půl páté. Fajn, místní kemp rozhodne. Cena je v přijatelných mezích, prostředí taktéž, takže volíme až zítřejší variantu. Následuje klasická kempingová odysea, stavění standy, vaření, nějaké praní, sprška. Sociálky jsou na kód, jenomže ten náš nefunguje, takže tam chodíme na nějaké numero od jedněch germánů.

Kemp za 20,5 E.

Den sedmý – pátek 20.7.2012: Valloire - St.-Sauveur-sur-Tinée (F), 241 km

Ráno se budíme do počasí, jak se říká „na spadnutí“. Snažíme se tedy rychle sbalit a posnídat. Jak se později ukáže, včerejší rozhodnutí bylo z těch lepších. Totiž, sotva vyjedeme za město a začneme pomalu stoupat, začíná festival nádherné přírody. Když tak teď hledím do té mapy, absultně nechápu, že to není uvedeno jako eňoňůňo silnice, ehnm, tedy scénická cesta.
Když stojíme s otevřenou pusou před jednou horou, která vypadá jako sopka, potkáváme se tam s jedním dederónem, řekněme z Magdeburgu. Né vážně nevím, zda byl opravdu od tama a to by už vlastně byl zápaďák, že jo. No prostě germánem, se kterým se pak dobrého půl dne neustále potkáváme. Ale to bych předbíhal. Každopádně to byl křoupek jak Brno. Vzájemně se fotíme, vykládáme, já se s ním bavím anglicky, manželka (no to zní hrozně) německy. Ptá se, odkud že to jsme. My na něj, že to znát nebude, že z východu ČR, z Ostravy. „Hmm, to fakt neznám, to bude asi nějaké malé městečko. A něco většího tam nemáte, abych se zorientoval“. Říkáme, že nee, že to je to největší město v okolí, ani Baníček nepomáhá. No, prostě jsme z východu republiky z Frýdku-Místku. A v tom se Dederón chytá. Ja, Frýdek-Místek, schön stadt! Že to tady moc dobře zná a že tu má nějaké učitelku (bůh vím čeho) Aničku. Zasmějeme se a loučíme se s „Gute Fahr“. Germán však rezolutně nesouhlasí a taktně naznačuje, jsme ve Francii, takže „Bon Rut“:-) K tomu prohodí dvě tři věty francouzsky, startuje své dobře pětatřicetileté BMW, pozvedne ruku a mizí v oblaku kouře. Mno, sympaťák.
Je potřeba taktéž popojet a tak taky činíme. Stoupáme vzhůru do průsmyku, předjíždíme našeho nového kamaráda, stojíme a fotíme, jedeme doleva, doprava a zase doleva a doprava, rovně však málokdy, opět stojíme na focení a močení, vzájemně se stále předjíždíme s kolegou a kousek pod samotným vrcholem průsmyku nás fotí fotograf firmy, která se živí focení motorkářů, cyklistů apod. Na vrcholu si pak vezmete vizitku a doma si pak za pár dní můžete na jejich webovkách stáhnout onu zvěčněninu. Toto jsme viděli minimálně tak ve třech průsmycích. Teď jsme však na vrcholu Col du Galibier a oba ho s Hanýskem hodnotíme jako jeden z nej, co jsme kdy projeli, a že jich bylo!
Výhledy jsou tu naprosto pošušnáníhodné, sjíždíme dolů a projíždíme ledabylý Col du Lautaret. Proč ledabylý? Protože ze směru od Galibieru to ani nevypadá, že by jste nějaký průsmyk zdolali. Podél řeky Guisane se dostáváme do Brianconu, starobylého městečka s historicky velkým místním významem. Na benzínce však nemají WeCko, tak se musíme prostřídat v protějším MeCáči. Mezitím přijíždí český autobus z Vysočiny, partyja tady sjíždí po okolí řeky, teď už však mají namířeno domů. Jedeme se podívat nahoru do města, kde je tzv. Staré město. To je opevněné hradbami a jeho prohlídka nám zabírá dobrou hodinku.
Čas pokročil a tak je potřeba se vydat dál a zdolat další nádherný průsmyk, a sice Col d´Izoard. Nahoře je nádherný výhled do sluncem prolitého národního parku Queyras.
Kousek pod průsmykem se objevuje fascinující přírodní útvar, jakési kamenné stalagmity. U toho největšího je samozřejmě nezbytné se vyfotit a na následném „view pointu“ se opět a naposledy setkáváme s naším německým kamarádem. Má však namířeno do kempu v Barcelonnette, já bych však rád ještě dnes zdolal nejvyšší průsmyk RDGA a zároveň i Evropy Col de la Bonette. Předtím se však ještě musím zmínit o nádherné silnici podél kaňonu řeky Guil. V jejím synonymu, městě Guillestre se v Carreffouru zastavujeme nabrat nějaké ty zásoby, ať už pro nás, či pro Káťu.
Col de Vars projíždíme opět spíše jen tak ledabyle a už se těšíme na zmíňovanou Bonettu. Ta leží na vedlejší větvi samotné Route des Grandes Alpes a i když by člověk řekl, že pojem nejvyšší průsmyk bude přitahovat mraky lidí, opak je pravdou. Provoz je zde minimální, asfalt prvotřídní, naprostá balada. Krajina je zde velmi rozmanitá, střídá se tzv. měsíční krajina se zelení a bunkry v okolí ukazují na fakt, že zde v období 1. světové války probíhaly tuhé boje. Opět malou odbočkou, která tvoří jakousi smyčku se dostáváme do vrcholu samotného průsmyku. Tady už přece jen nějaký ten nával je, samozřejmě hlavně motorkářů. No nával, v podstatě to byla jedna skupinka Italů. Každý se snaží vyfotit u jakési vrcholové plakety a tak vznikají i celkem úsměvné situace:-) Je možné si ještě něco málo vyšlápnout po svých směrem nahoru, ale výhled do údolí a na okolní masiv národního parku Mercantour už snad ani nejde vylepšit, takže se maximálně spokojíme s tímto.
Jelikož čas už poměrně pokročil a my jsme na motorkářské střeše Evropy, tak se už musíme zase koulet dolů. Po cestě už jen okoukneme stará polorozpadlá stavení a protože už se teď budeme uchylovat z hor k moři, chci po Hance ještě nějakou tu fotku při projíždění zatáček. V St.-Étienne-de-Tinée zkouším ukecat nějaké to úbytko v penzionu, majitel by si dal i říct s nižší cenou, ale jaksi si to nechce dovolit před dalšími svými hosty, konkrétně Japonci. Už jsem ho měl v podstatě na lopatě, ale když na Hance vidím, že ji tato situace moc, slušně řečeno, nesedí a chtěla by raději do kempu, nakonec podléhám. No nic, jeden kemp plný, druhý kemp plný, novomanželská hádka na sebe nenechá dlouho čekat. Nakonec rozbíjíme stan v malém kempu v St-Sauveur-sur-Tinée. Aspoň, že cena je výhodná, holt levný to kraj, i ten penzion by byl na francouzské poměry velmi přijatelný. Ovšem jak vidno, chlap se kvůli své milované ženě je ochoten vzdát i vidiny výborné teplé večeře a měkké matrace postele.

Kemp za velmi rozumných 11 E. A jako bonus, cikádí koncert grátis!

Den osmý – sobota 21.7.2012: St.-Sauveur-sur-Tinée - Saint Tropéz (F), 244 km

Ráno se budíme už opět za slušného koncertu cykád. Ano, to znamená, že už se z hor blížíme k moři. Vyjíždíme z kempu, který byl trošku stranou od městečka, ale když jím projíždíme, zjišťujeme, že je to tady moc pěkné. Každopádně včera už na to nebyly síly se sem jít podívat a dneska už na to bohužel nejní čaaas. Tak si to tak pěkně ženu z kopce dolů těch nějakých svých 125 vraníků a ani se nenadějeme a jsme v Nice.
I když to je poměrně velká metropole, dáváme jí bez ztráty kytičky. Holt, na tady to se ta džípieska hodí i zkušenému geodetu-kartografovi, který se jen tak hned někde neztratí:-) No dobře, něco tady smrdí, tak popojedem. Jakmile vyjíždíme na okraj města na kopci, naskýtá se nám nádherný pohled na přístav a širé moře. Jojo, letošní mořská premiéra. Skútry lítají zleva zprava, a když vidím jednoho pupkáče jakým stylem jede, říkám si jestli néjni von tak tróšku vožralej. Tu kolem mě prolítne jako raketa a zase zpomalí a já ho hned dojíždím. Cosi na mě huláká francouzsky, tak jedu blíž a říkám mu, že u mě s tímto jazykolamem nepochodí, že musí anglicky. No a už je mi vše jasné. Borec ví přesně, kde jsou nainstalované radary a tak jim jízdu přizpůsobuje a výsledek je jakoby čert na koze jel.
Ještě kousek a už jsme tu. Kde? No přeci v Monacu! Motorku necháváme v podzemní garáži, ale s nikým se nejsme schopni domluvit, že bychom si u nich mohli nechat motorkářské hadry, boty a přilby. Neochotni jsou jak hlídači na vrátnici, tak v přilehlém pneuservise a na benzince. Nakonec jsme nuceni vše nechat na mašině a doufat, že kolem neprojdou nějací východňári. Vyrážíme do víru Monte Karla, kterého nevím, pač prej tomu tady šéfuje nějakej Albert. Monaco je stát, který tvoří jedno město, které se dělí na čtyři části-obvody. Je to druhá nejmenší země světa a také druhá s největší hustotou obyvatel. K tomu když se přičte ta kopa turistů, tak si vy, kdo jste tady nebyli, určitě dokážete představit, jak to tady asi vypadá. Nicméně je tu krásně, jdeme se juknout ke známému kasínu, které tady je společně s lázněma už od roku 1856. Vyfotíme nějaké to Ferrarko, Lambo a další skvosty od různých šejků a dalších papalášů.
Jdeme omrknout přístav, kde zrovna začíná mezinárodní HD sraz. Pak jdeme do kopca (rozuměj nahoru) omrknout sídlo knížete a jeho družky. No, maj tady pěkný výhled, to zase jooo.
Jelikož už jsme od hladu celí křiví, tak jdeme něco zakousnout k Donaldům. Jak je moc nemusíme a doma do nich vůbec nechodíme, tak na pro nás předraženém západě je využíváme vcelku dost. Jen co se nadlábnem, vracíme se s velkým očekáváním k mašině. Hezkyy, nic nechybí:-) Potřeboval bych natankovat, ale tady to je kurda že drahá záležitost. A prej daňový ráj! No nic, zkusíme to zas až ve Francii.
Hned na výjezdu je Totalka, ale říkám si, však dále bude ještě něco levnějšího. Jojo, klasika, přebral jsem a došlo do tuhého. Najeli jsme na dálnici a benzinka v nedohlednu. Zato mýtnice-cálovnice každou chvíli. Tento způsob placení dálnic, příjde mi tuze nešťastný. Vždyť na dálnici snad lidi jedou proto, aby byli rychlejší, ale takhle ta hlavní výhoda dálnic prostě ztrací smysl. No ale pořád lepší, než se courat v přímořských kolonách. Jedeme už opravdu na výpary a mi nezbývá než sjetzt z dálnice. Samozřejmě, že po sotva dvou kiláskách od posledního placení na mýtnici. Jedna benzínka nefunkční, druhá již zavřeno, jezdíme po nějakém městě sem a tam a tak už to vidím bledě. Nakonec dojíždíme konečně na fukční čerpačku a já do 19 litrové nádrže tankuju 19,14 litrů voňavého moku. Podotýkám, že běžně když už se mi zdá, že jsem dost na doraz, tak nabírám okolo 17,5 litránků! Uff, tak tady při nás stáli všici svatí. Poděkuji jim a my můžeme najetzt opět na dálnici, abychom z ní sjeli u dvojměstí Fréjus/St.-Raphael.
To co začíná tady, pochopí asi nespíš jen ten, kdo tady byl. Snad celistvá kolona podél celého Azurového pobřeží. Skůtry zleva zprava, ti se s tím nese.ou, auta pohopsávají v odhadu tak okolo 10km/hod. Okoukávám styl skútrařů a až naberu dost odvahy, vydávám se s tou svou v plné polní následují místní kočenu na krásné Vespičce. Doteď nechápu, jak jsme do toho St.Tropéz dojeli bez jediného zaváhání, jediného škrtnutí kufry. V okolí známého letoviska se snažíme najít kemp. Jezdíme od jednoho k druhému….první je za 51 Euro! Sice má pět hvězd, ale pořád je to kemp a spaní ve stanu. Nee, děkujeme nechceme. Ve druhém chcou sice „jen“ 37, ale už je totálně plný a žádné místo už nemají. Třetí také plný, no a ve čtvrtém už za úplného soumraku vyčerpaní zůstáváme. A cálujeme 42 E! Síla, a to jsem tady chtěl zůstat dvě noci. Pcheee! Zítřejší plán je jasný, vyrazit na lehko do četnického města, zkusit se domluvit na recepci, že se sbalíme až odpo a nebo si u nich aspoň necháme věci na recepci a mízíme odsuď pryč. No uznejte, tohle není stavěný na české šrajtofle…

Kemp za nekřesťanských 42 E. Jako bonus, extra vyprahlá zem se spoustou smůly z borovic.

Den devátý – neděle 22.7.2012: Saint Tropéz - la Palud-sur-Verdon (F), 137 km

Ráno vyrážíme opravdu na lehko do města. Parkování pro moto je free, hmm, dneska to dobře začíná. Nejprve si jdeme prošmejdit přístav, okolní uličky a necháme se zlákat na vyhlídkovou plavbu lodí. Do odjezdu máme hodinku k dobru, tak jdu do jednoho obchůdku poprosit slečnu, zda bych si u nich mohl nechat nabít baterku do foťáku.
Jak se tak brouzdáme v uličkách, zjišťujeme, že už je čas. Naloďujeme se a vyplouváme. Výklad je ve francouzštině, ale máme k dispozici i anglické a německé info v psané podobě a anglicky umí i „fíra“, který čas od času vykukne z okýnka a snaží se mi osvětlit, o čem zrovna teď průvodce mluví a co že to vlastně vidíme.
No, shrnul bych to asi takto. Prvních pět minut bylo o historii města a zbylý čas do hodinové plavby probíhal asi takhle:“ Nyní vidíme skromnou vilku Brigitte Bardott, nalevo vzadu je luxusní vila Romana Abramoviče, za ním vlastní vilu Boris Jelzin a ta jachta napravo kolem které budeme za chvíli projíždět je katarského prince Ouu Ša Saláma. Kdyby jste s námi pluli minulý týden, na pláži před námi byste mohli spatřit Brada Pitta s Angelinou Jolií a jejich dětmi“. Kdyby jste viděli, jak to ti lidi žrali, no „Bulvár vyjížďka“ jak c.p! Děs běs, chtělo se nám z toho zvracet, teda Hance doslova, jelikož ji samotná plavba vskutku nesedla. Ale nakonec to ustála, holka jedna šikovná. Jdeme to ještě rozchodit do města a něco po druhé odpolední jedeme z5 do kempu.
Sotva chceme začít balit, v tom začíná pršet. No řekněte, není to k vzteku, když tady prší snad po měsíci, když je tu všechno tak vyprahlé? No nic, nezbývá nám než čekat a aspoň něco málo co jde pobalit pod přístřeškem přilehlého bungalovu, který je prázdný. Sedíme, čekáme a v tom Hanka vykřikne-žááába!!! Koukám na to jak jelen, to snad musí být želva nee??? Houby žááába, říká Hanka a už ji fotí o sto švec. Příjdu blíž a fakt, žába o velikosti dobrých 20 centimetrů a snad 2 kg. No, už chápeme, proč se místním říká, tak jak se říká. Vždyť z toho se musí najíst celá rodina jako z kuřete. Žaboužrouti:-)
Po nějaké hoďce a půl už konečně opravdu přestává pršet a tak můžeme dobalit a vyrazit. Jen co vyjíždíme okrajem St.-Tropéz začíná opět přímořská dopravní klasika. Nasazuji tedy opět skútr styl a opět bez ztráty kytičky. Jakmile v Ste.-Maxime odbočíme z přetížené N98 směrem na sever, dostáváme se do normálních dopravních podmínek, takže už to odsejpá. V Draguignan tankujeme do plné a za městem se opakovaně šmodrcáme sem a tam mezi dvěma možnými směry, až napotřetí se pro jeden opravdu rozhoduju. Druhá varianta je totiž označená přenosnýma značkama jako slepá z důvodu stavebních prací, avšak GPS i s aktivním TMC mě tam vede, čemuž bych teda nepřikládal velkou váhu, ale zároveň nás tam navádějí místní motorkáři, že no problemo, ale anglicky to je s nima bída. Takže přece jen volím alternativní silničku. A nakonec děláme i dobře, jelikož jedeme nádhernou opuštěnou náhorní plošinou, tak nějak bych to teda aspoň definoval. V Ampus se dáváme směrem na Vérignon a za ním se napojujeme na silnici vedoucí ke známé přehradě Lac de Sainte-Croix vybudované na řece Verdon. Zkoušíme pár kempů, nee že by byly špatné a nebo drahé (obvzláště po včerejší zkušenosti), ale tak nějak nás prostě neoslovily. Možná proto, že byly poměrně zaplněné. Už se začíná pomalu smrákat, ale přesto volíme večerní výjezd nahoru ke kaňonu řeky Verdon. Však ono se už v la Palud-sur-Verdon nějaký ten kempík najde.
Silnice je perfektní a po nějakých 20 km opravdu ihned na začátku městěčka je malý primitivní kemp. Přesto nás moc oslovil a proto není co řešit, zůstáváme. Majitel, rozverný starý bača, nám dává najevo, že ať se s placením nezdržujeme, že to až třeba zítra nebo kdy budem chtít. Zároveň se diví, že češi jezdí do kempu většinou takhle pozdě:-) Přitom není ještě ani úplná tma. Vybíráme hezký plácek, já se dávám do stavění stanu a Hanča do vaření večeře.  I když je to tady oproti pobřeží nebe a dudy co se stabilizace kolíků týče, soused němec se na to očividně nemůže dívat a podává mi gumovou palici. S díky přijímám a hotovo je to jedna dvě. No jooo, takový luxus na moto si prostě nemůžeme dovolit vozit. Mezitím Hanýsek zjišťuje, že nám chybí hrnky. Mno, pátráme v paměti a nejspíš zůstaly na benzince v Draguignanu. Ještě něco málo ke kempu. Byl to ten nejlevnější vůbec za celou naší dovolenou a při tom byl parádní. Žádný luxus, ale hřejivá rodinná atmosféra, kryté posezení s krbem, sociálky nové, pěkné v kontrastu s okolními budovami v čele s jakousi recepcí v chlívě. Co se uklízení týče, tam to trochu pokulhávalo. Bača se tím očividně nezatěžoval a tak to bylo pouze na samotných hostech. Přesto tento kemp velmi doporučuji.
Večeříme už ve stanu, protože začalo zlehka pršet. Zítra nás čeká kaňon, tak plní očekávání uleháme do pelechů.

Noc a den, nebe a dudy. Spravedlnost existuje! Oproti včerejšímu suverénně nejdražšímu kempu, dnes na oplátku nejlevnější, a sice za nádherných 10 Euro.

Den desátý – pondělí 23.7.2012: okolí kaňonu řeky Verdon (F), 152 km

Ráno nás hřejivé sluníčko tahá ze stanu, ale my nespěcháme, máme před sebou pohodový den. Nejprve jdeme do městečka na nákup, samozřejmě, že nemůže chybět místní vynikající bagetka. Snídaně v trávě je báječná, při ní komunikujeme s pohodovým postarším německým párem. Jelikož máme nutnou potřebu něco udělat s naším limitovaným pojízdným šatníkem tak, aby z toho nebyla biologická zbraň a tady jsou tak ideální podmínky, dáváme se tedy ještě do velkého prádla.
Vyjíždíme až okolo poledne a míříme k blízkému Grand Canyon du Verdon. Jak už jeho název napovídá, je to jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě, nikoli však ten nejhlubší, jak se často mylně uvádí. Ty nejhlubší se totiž nacházejí v Černé hoře, kde jsme byli v loňském roce. Tady tento kaňon dosahuje i přesto až 700 m hloubky a táhne se mezi skalními stěnami 21 km až k již zmíněné přehradě. Pamatujete? Ano, té kde jsme včera hledali kemp. V nejužších místech má kaňon šířku pouhých 6 metrů. Ale dost už poučování.
Jedeme si projet silnici Route des Cretes, která se ve tvaru jakési smyčky nachází na severní straně kaňonu. Projíždíme pár serpentýn a už jsme u prvního odpočívadla, odkud jsou naprosto famózní výhledy.
Je tu i pár horolezců, kteří trénují na kolmých skalních stěnách. Vybírám si jeden pár z jejich řad, jelikož vidím, že za autem na vleku mají Yamahu R1. Ptám se borce, co je větší adrenalin, zda lezení nebo jízda na motorce? Suverénně odpovídá, že mašina:-)
Pokračujeme dále po cestě „kre.énů“ a nemůžeme se pořád nabažit, takže každou chvíli zastavujeme, fotíme a kocháme se.
Po pár hodinách nás silnice vyplivuje opět v našem „domovském“ městečku a my se rozhodujeme zajetzt na kafčo do Castellane, městečka vzdáleného asi 25 km. Šněrujeme si to proti a podél řeky, kterou už tady ovšem ani zdaleka nesvírají tak vysoké masívy. V Castellane parkujeme na náměstíčku, dáváme si kafíčko se zmrzlinou a muffinem a jdeme se taky protáhnout pěknýma uličkama, do kostela… Ne však toho nahoře, který se tyčí několik set metrů nad městem na úctyhodné skále. Tam bychom totiž museli po svých a to by opravdu nebylo na půl hodinky.
Vracíme se z půli po stejné silnici, po které jsme sem přijeli, ale pak odpočujeme směrem na Comps-sur-Artuby, kde už ale nedojedeme, protože opět odbočujeme na krásnou vedlejší silničku u Trigance.
Po chvilce už pak najíždíme na jižní silnici, která se line podél slavného kaňonu. Výhledy z ní nejsou o nic ochuzeny jako ty z té severní, navíc je zde obsažen i úctyhodný most, který protíná jakési slepé a v současné době vyprahlé rameno řeky napříč kaňonem. Sjíždíme dolů k přehradě a zabavujeme se počítáním paraglidistů v okolí. Opět stoupáme nahoru severní stranou a v podvečer jsme v naší základně, v kempu v la Palud-sur-Verdon. Ihned při příjezdu si všímám dvou aut s pardubickýma SPZ. Zatímco já jdu do sprchy a připravit nějakou tu večeři, Hanka se jde spřátelit a požádat o zapůjčení hrníčků či sklenic, abychom nemuseli pít víno rovnou z flašky.
Přichází po dobré hodině se spoustou plastových kelímků a je řádně vysmátá. V tu ránu je mi jasné, že celý večer bude taktéž vysmátý. Našinci už jsou v podstatě na cestě domů, jedou dvěma sedmimístními auty a procestovali toho spoustu co my a co my ještě máme v plánu. Vyměňujeme si zkušenosti a poznatky nad mapou a samozřejmě vínem. No zkrátím to a pokusím se vypíchnout to nejpodstatnější. Kolegové mají přenosnou lednici, v té lednici balík jablek, ty se zachtěly divokému praseti. Ano slyšíte, ee teda vidíte dobře, divočákovi. Ten se jakoby se nechumelilo přikrade k ledničce, suverénně si jí otevře, napíchne balík jablek na kel a peláší pryč z kempu do bezpečí. Péťa, byť v podroušeném stavu, v sobě probouzí záchranářské pudy a běží za prasatem s kudlou v ruce. To je z něj tak vyplašené, že jabka pouští a mizí v křoví. Statečný Péťa se hrdninně vrací do kempu vracející jablka našim novým kamarádům. Okamžitě dostává přezdívku Bivoj. Podobné představení probíhá ještě jednou, za asistence solidně vyhulených holandských spolukempovníků:-)
Toto se však Péťa dozvídá až ráno, jelikož už je momentálně tak vyčerpaný, že už ani neví, jak se dostal do stanu. Mno, zrádné to vyhlášené francouzské víno jest.

Nocleh jako včera za 10 E.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE