Expedice Korsika 2017

Pamatuji si památnou větu někde na odpočívadle během cesty do Dolomit. „Vidíš je, Němčoury, jak si to šinou v dodávkách někam do hor, brambory na podválech, to jsou ale zhejčkalci!“. A tam to všechno začalo.

Expedice Korsika 2017

Kapitoly článku

Člověk k tomu časem dojde. Proč se plahočit tisíc kilometrů po dálnici v sedle motorky, když si ji člověk může užít až na místě. Přijet odpočatý, bez bolavého zadku. Měli jsme štěstí v tom, že tchán vlastní lehce jetého Transita. Tak proč toho nevyužít. Tímto mu děkujeme za půjčení. Podvál jsme sehnali od kámoše účastníka „expedice“. Souprava tedy byla poskládaná od různých lidí, ale motorky byly naše. Před cestou dostaly údržbu, aby odvedly stoprocentní práci. Bohužel problémy, které potkaly některé z nás na ostrově, jsme nemohli čekat. Ale všechno popořadě. Auto by bylo, destinace by měla být plná zatáček, ty my rádi, ale Alpy a přilehlé okolí máme poměrně dobře projeté. Tak zkusíme něco, co v nás nechá vzpomínky po celý život. Kam budeme moct vzít naše polovičky, kde vydrží samy a budeme moct v klidu jezdit a jezdit. Ideálně nějaké místo, kde jsou hory a moře. A místo bylo jasné, KORSIKA. Píši tedy do cestovní kanceláře IBIS, která nám pomohla s dohledáním trajektu a jeho bookingem. Ideální doba na blokaci je 5 měsíců před vyplutím. My jsme to měli trošku komplikované v tom, že budeme mít víc jak pět metrů délky a víc jak dva metry výšky. Zařadili nás mezi autobusy a cena pěkně rychle vystoupala až k hranici 625€. Samozřejmě cesta tam a zpět. Není to málo, ale nás to neodradí. Plánuje se dál. Ubytování jsme sehnali přes internet u města Ghisonachia na východním pobřeží ostrova. Chata pro osm lidí s bohatým vybavením bez stravy. Super cena, jdeme do toho. Rezervačka taky proběhla cca 4 měsíce před odjezdem. Proběhlo několik večerů se sklínkami dobrého pití u ostatních účastníků, kde jsme dolaďovali zbytek cesty. „Teď už jsme toho tolik vypili, že nemůžeme couvnout!“, Honza měl pravdu. Necouvneme. Trošku jsem měl ze začátku bobek z nalodění na trajekt, přeci otáčet se tam na fleku s více jak šestimetrovou soupravou, to fakt nechceš. Motorky na vleku bez stojánku a jen s utaženými kurty, bez jakékoli zkušenosti. Věcí poměrně dost na řešení, ale jak se později ukázalo, nebylo třeba se nad tím tolik pozastavovat.

Den před odjezdem jsme s Honzou připravili svoje motorky, sbalili věci do auta a čekali, než přijede Péťa s vlekem a svoji motorkou. Trošku nás vystrašil s tím, že mu vlek přestal svítit. Náš MacGyver zapojil svoje všechny smysly a s opraveným vlekem dorazil kolem desáté večer. Shánět narychlo jiný vlek den před odjezdem, celkem obtížné. Den D nastává 26.května. Půlroku se člověk těší a najednou to tu je. Nakládáme zbylé motorky na vlek, Honza má tu svoji už v dodávce. Ještě skupinové foto před barákem a vyrážíme směr Rozvadov. Honza mě trošku překvapil a nechal polepit auto samolepkami, takže se na nás po cestě spoustu lidí otáčí a někteří nám drží i pěstí, aby vše proběhlo v klidu a bez starostí. Dálnice je klidná bez nehod, takže cesta celkem rychle utíká. Kolem druhé jsem na Rozvadově, kde dáváme pozdní oběd a valíme dál na Mnichov. Německé dálnice jsou oproti českým o dost rychlejší a člověk musí být víc ostražitý. Mnichov je ucpaný, není se čemu divit, když jsme ho míjeli kolem páté odpolední. Nabíráme směr Kufstein a Innsbruck. Honza fotí jak zběsilý místní kopce. Přesun na Brenner, kde dáváme pauzu a tankujeme. U benzinky stojí „COCOTI“ z Hradce. Řeší problém s termostatem u jedničkové Octávky. Mají společný cíl a trajekt jim taky jede zítra ráno, tak doufáme, že je na palubě uvidíme. Brenner překonán a teď už jen pořádná kilometrová porce italské dálnice až do Livorna. Kolem Gardy se začíná už solidně stmívat a únava se začíná dostavovat. Střídám Péťu v řízení a dojedu to až deset kilometrů před Livornem, kde to na dálničním odpočívadle zalomujeme na prasáka pod širým nebem. Holky zůstávají spát v dodávce.

Ráno se budíme na pátou a vyrážíme k lodi. Mezitím platíme cca 55€ za dálnici z Brenneru do Livorna. Docela dost peněz, ale musí se uznat, že italské dálnice jsou v perfektním stavu. Trošku bloudíme v přístavu, netrefím hned odbočku k naší lodi a musím se vrátit přes kruhák zpět. Chvíli stojíme v koloně aut a čekáme na odbavení. Prohlížíme si z venku loď a nevěříme, že už jsme jen pár desítek kilometrů od Korsiky. Pár nezbytným fotek přístavu a už nás nahání ke kontrole dokladů. Předkládáme pasy a lodní lístky. Divím se, že nás ani nepřeměřovali. Jsme odbaveni a hurá do útrob lodi. Předávám řízení Péťovi, který má větší zkušenosti s vlekem. Nikde se neotáčíme a jsme řazeni hned za obytný karavan, který stojí v přední části lodi. Říkal jsem, že pak asi budeme muset vycouvávat. Ale to jsem netušil, že se lodi otevírá ještě nos. Bereme nezbytné věci a vyrážíme na palubu. Je krásně slunečné počasí, a proto zůstáváme na horní palubě venku. Bereme volná lehátka a uleháme u čerstvě natřeného zábradlí. Kluci s sebou vzali plechovky Plzně, tak hned jedno koštujeme. Panuje skvělá nálada a pár slušných hlášek od malé Adélky, která byla za celou cestu hodná a bavila nás svojí bezprostředností. Tatínek ji moc neučí zvířátka a tak perlička jako „Hele, Káně!“. Přitom to byl racek jak blázen. Cesta do Bastie má trvat čtyři hodiny, takže máme spoustu času na prohlídku lodi. Jedeme kolem 33 km/h, což je slušná rychlost cyklisty. Na palubě poobědváme a lehce kolem půl třetí kotvíme v přístavu Bastia. Opouštíme trajekt nosem, ulevilo se mi, že nemusíme couvat. Fotíme z auta a míříme na místo našeho ubytování. V Bastii jsou udělané podjezdy pod kruhovými objezdy, ale jen pro auta pod dva metry. Trošku u jednoho podjezdu zazmatkujeme a naštěstí na poslední chvíli jeden takový podjezd míjíme. Z našeho Transitu by byl rázem kabriolet. Cesta do Ghisonachia je poměrně pomalá a pekelně teplá. Místo trefujeme na druhou dobrou, pokaždé mám problém s dohledáním cílové destinace. Parkujeme a vyrážíme na recepci. Marně jsem hledal člověka, který to s námi vyřídí v angličtině. Ti Korsičani prostě jinak než francouzsky či italsky mluvit nebudou. Rukama, nohama se nějak domluvíme. Recepční nám předává klíče, raději platíme předem, abychom se při odjezdu nezdržovali, a jdeme se vybalovat. Sundáváme motorky z vleku a Honzovu z dodávky. Bereme nezbytné věci k moři a jdeme se podívat po okolí. Pláž máme pár set metrů od ubytování, což bude dobré, až se budeme vracet z vyjížděk a budeme se chtít rychle zchladit. Pláž je písčitá a voda od písku celkem zakalená. Nikde nikdo, jen pár německých rodin s dětmi. Je to ráj. Od moře vidíme na vrcholky hor, některé ještě s malou sněhovou pokrývkou. Voda má příjemných 22 stupňů, Čekal jsem, že na konci května to bude pod dvacet. Všichni jsem celkem unavení, takže ani moc nepopíjíme a jdeme spát. Moc jsme toho za poslední den nenaspali. Těšíme se na zítřek, až konečně vyrazíme na korsické cesty.

Konečně nedělní ráno, nasnídat se, nasoukat do hadrů a vyrazit. Bohužel máme první technický problém s motorkou. Péťovi se nedaří nastartovat. Podobnou závodu měl už vloni v Dolomitech. Tenkrát za to mohla pojistka. Problém je v cívce. MacGyver opět zapojil všechny smysly a motorka rázem s pomocí drátu startuje. S Honzou nevěřícně koukáme na vychytávku. „Ty vole, já bych to někam zahodil a šel se koupat k moři.“ To by ale nebyl Péťa. Pánové ještě řeší problém s nespárovaným interkomem a já se zamrzlou navigací. Žena si naštěstí pamatuje jak ji restartovat, tak je nakonec všechno vyřešeno. Doufáme, že je to poslední, co nás na cestě potkalo. Jedeme na Ghisonacchii a dál silnicí D344 do vnitrozemí. Prvních deset kilometrů je po rovné silnici. Ale co následuje pak, je motorkářské porno. Levá střídá pravou, všude skály. Pod námi tekoucí řeka. Tlemíme se do helem, to je přesně to, za čím jsme se sem trmáceli takovou dálku. Asfalt je celkem drsný a dle informací od kluků, kteří už tady byli, budeme rádi, když to s naším obutím zvládneme. Tiger si chrochtá blahem. Přesně sem se cendura hodí. Honza na FZ1 jede neustále jedna-dvě. Je jen pár míst, kde to lze roztáhnout do vyššího rychlostního stupně. Filmujeme, fotíme, užíváme si tu motorkářskou pohodu. Dneska chceme projet trasu dlouhou přes 200km. Úsek od Ghisoni přes Cozzano a Zicavo je neskutečná. Pěkný asfalt, hodně vyhlídek. Potkáme po cestě hlavně Němce a Italy. Jinak je tu prázdno. Silnice bez většího provozu. V lese mají domorodci udělané příbytky pro dobytek a prasata, která pobíhají na volno. Proto je potřeba si dávat pozor. Nikdy člověk neví, kde se zvířata objeví. Silnice D69 je pohodová. Dost míst na focení. Dále se napojujeme na D420 a kolem Moca-Croce děláme pauzu. Místní příroda je zasažena zřejmě loňským požárem. Skály jsou ohořelé a stromy kolem popadané. Fotíme se na skalách a pokračujeme dál. Projedeme Ajjacciem, které je poměrně rušné a míříme na západ k místu, kde by měl být maják a pěkně místo na vykoupání. A je tomu tak. Pláž ve Vignole je nádherná. Sice kamenitá, ale tak průzračnou vodu jsem snad nikde neviděl. Hodinu se zde zdržíme a míříme k majáku. Bohužel k němu musíme po svých, což odmítáme kvůli vysoké teplotě. V těch hadrech se to zkrátka nedá. Fotíme si ho aspoň z dálky. Pokračujeme zpět přes Ajaccio a napojujeme se na silnici první třidy T20, která je už celkem rušná. Dovede nás až do města Vivario, kde odbočujeme na D69. Silnice je hodně podobná těm v Dolomitech. Všude kolem prázdno a jsou slyšet jen naše motorky. V nejvyšším bodě vypínám motor a nechám se setrvačností dovést až pod kopec. Užívám si ten klid a přírodní bohatství ostrova. V Ghisoni odbočujeme na D344 a kolem vodní přehrady Sampolo. Silnice nás dovede až do Ghisonaccie. Parádní den v sedle motorky, všichni jsme spokojeni. Unaveni, ale v nirváně. Převlékáme se a vyrážíme k moři. Těšíme se na další den.

Ráno vstáváme s Honzou dřív. Proběhnu koupelnou a venku na stole na mě čeká už udělaná snídaně. Honza každý den nemůže dospat. Je vždycky o něco dřív na nohou než ostatní. Ale za to mu pak déle trvá příprava a odjezd. Na to jsem si už zvykl. Péťa dneska bude zařizovat opravu. Holky s ním pojedou, chtějí do města. Vyrážíme tedy sami opět po T10 až do Sari-Solenzara. Zde odbočíme na D268. Skvělá silnice, opět bez provozu. Opět si to užíváme. Dojedeme až k mostu u kempu „U Ponte Grossu“, kde zastavujeme u řeky. Honza se koupe v řece, prý je to jeho sen. Já už jsem podobnou akcí prošel před pěti roky ve Slovinsku. Řeka je až nezvykle teplá, ale stále osvěžující. Pokračujeme tedy dále po D268. Projíždíme Col de Bavella, vysokohorská vesnička Bavella je plná restaurací a kaváren. Taky neodoláme a občerstvujeme se. V jedné restauraci prodávají pěkné napodobeniny nožů Vendetta. Jeden Honza kupuje tátovi. Moc pěkný kousek. Jedeme dál až do Zonzy, kde odbočujeme na D420. Za Serra di Scopaméne odbočujeme na D120. Asi nejstarší cesta na Korsice. Uzoučká a hrozně rozbitá., Zkrátka silnice vybudovaná ještě určitě Římany. Vypínáme motory a setrvačností jedeme až k silnici D69. A zde začínají další trable. Po domluvě zastavuji na odpočinek. Než si vezmu vodu z kufru, Honza má hlavu v dlaních. „Ty vole, já jsem asi píchnul!“ Nepíchnul asi, ale určitě. Tlak v pneumatice mizí. „Tak vyndej sadu na lepení a dáme se do toho!“, odpověděl jsem mu. To už kroutil hlavou, že nic takového nemá. Na předešlých strojích jsem sadu pod sedadlem vždycky vozil. Ale to jsem měl bezdušové pláště. Tiger jezdí na dušákách, takže nic takového nevozím. A kdybych píchnul, volám asistenci, protože než bych to dal dohromady. Museli jsme jednat, byli jsme poměrně daleko od ubytování a na místech, kde auta moc nejezdí. Asi za deset minut jede kolem Francouz se svojí ženou. Rukama-nohama se domlouváme a zkoušíme kolo dofouknout autovou směsí na defekty. Bohužel bez úspěchu. Navrhuji, že dojedu do nedaleké stanice pro sadu na lepení. Stanice od nás byla dle navigace 20km. Honza bude zastavovat první motorku, kterou uvidí. Já pokračuji po D69, napojuji se na D268 do Levie. Zde čerpačka samozřejmě není. Naštěstí volá Honza, že mu zastavil opět Francouz na motorce a opravnou sadu má. Pneumatiku nafoukají a Honza mi jede naproti. Potkáváme se opět na D69. Jede pomalu a je rád, že vůbec. Vynecháváme tedy cestu do Propriana a pádíme ho zpět po D268 do Zonzy. Na Col de Bavella je rušno, ráno tu nebylo ani živáčka a teď je to tu samý důchodce a horský turista. Nejedeme už tak pomalu. Směs si v gumě sedá. Cestou ještě dofukujeme zadek. Zdá se, že je všechno v pořádku. Míříme tedy zpět do Ghisonacchie. V pneuservisu se ptám na cenu nového pláště, kdyby směs nepomohla. Při částce kolem 200€ se nám protáčí panenky a věříme, že to plášť do pátku vydrží. Honza si tímto dnem pamatuje, že si má vždycky s sebou brát opravnou sadu. Večer to zapijeme pivky a všemu se jen smějeme. Tak kdy na mě přijde řada?..

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.88
Známkováno: 16x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist