Cesta do Pyrenejí

Tak, a je to tady již po třetí. Každý rok připravujeme s kamarády týdenní motovýlet. Víc nám, bohužel, práce a rodiny nedovolují, tak se musí s časem hodně hospodařit a plánovat s rozumem to, co zvládneme.
Jelikož jsme párkrát byli v Rakouských Alpách, loni cestou do Puly projeli část Italských Dolomit, tak jsme se letos chtěli vydat trošku jinam. Věděli jsme hned na začátku, že už to nepůjde jen po vlastní ose, tak jsme začali plánovat variantu auta s přívěsem, dovézt motorky do vybrané destinace, tu si projet a autem zase zpět. Po různých úvahách padla volba na Pyreneje. To, co jsme se o nich dozvěděli z článků, videí vypadalo slibně a rovnou na začátku prozradím – realita byla ještě lepší, než očekávání.
Museli jsem si rozdělit funkce co kdo připraví. Rovnou smekám před Petrem, který se letos postaral o kompletní přípravu trasy. Stála opravdu za to!!!! Michal se zhostil role hlavního mechanika, brácha přípravy vozidla a já úprav a zařizování okolo vleku. Termín který jsme pro letošek zvolili byl odjezd večer 27.6. a návrat maximálně do 6.7.2014.

První den

V klidu a pohodě jsme si ve čtvrtek za pohodové 3 hodiny připravili motorky na vlek a vše překontrolovali. :-) V pátek jsme si dali sraz okolo 16. hodiny. A jak to tak bývá, opět jsme nabrali lehké zpoždění.

 Letos ale jen hodinka. Co to je v rozpočtu 24 hodinové cesty autem. Na firmě jsme zapřáhli vozík, udělali školáckou chybu, když jsme některé kufry nacvakly na držáky na motorky a po 17. hodině jsme vyrazili vstříc naší cestě. Hned na prvním nájezdu na dálnici se nám pohlo Petrovo Géeso. Tak jsme museli opravovat naši tříhodinovou práci. Ještě po zastavení na odpočívadle jsme to doladili a mohli jsme jet dále. Cesta byla pohodová. Ono s vlekem a rychlostí 100 km/h to ani jinak nejde. Aspoň na chvilku jsme se vcítili do role řidiče kamiónu a jejich rychlostí jsme „hltali“ kilometry. Dohodli jsme se s Tomem na pravidelném střídání po třech hodinkách, a i tak jsme toho oba měli plné brýle. Původní plán zněl dojet po dálnici co nejdál, ale po drobné konzultaci s kamarádem jsme zkusili na Francouzských hranicích zadat navigaci, aby se vyhla placeným silnicím. Po přepočítání na nás blikla vzdálenost o 100 km delší a přibližně o 3 hodiny delší. Tak nebylo co řešit. Tím se nám podařilo ušetřit nemalý peníz, tedy spíš Euro na poplatcích za mýtné. Dokonce jsme si jednou v noci užili, když Tomáš prověřoval dojezd rezervy u Patrola. Naštěstí to co je psáno tak i je. Zlatá síť benzínových stanic v Čechách. Francie a Španělsko jsou na tom o poznání hůře. Na místo samé jsme s drobnými zastávkami dorazili po 26 hodinách a najetých 1600 kilometrech. Kemp byl kousek nad městem Mérens les Vals. Kemp byl příjemný, jediné co na něm bylo méně příjemné, že paní v recepci neuměla vůbec anglicky a ke všemu, když jsme si zajeli do města na jídlo, tak ani v místní restauraci jsme s angličtinou nepochodili. Ruce, nohy a nějak se to zvládlo.

Druhý den

Ráno po probuzení a snídani jsme sundali motorky z vleku. Bohužel, pěkná kuriozita hned na začátku výpravy, která mohla znamenat minimálně zesložitění cesty. Je dobré si zkontrolovat, zda není vlek odpojen od vozidla :-). První dvě motorky byly v pohodě a druhé dvě to měly trošku rychlejší. Připravili jsem si je na konec vleku, samozřejmě odkurtované a začali třetí dávat dolu. Jakmile najela na rampu, tak se nám vlek postavil a díky rychlosti Michala a mému přískoku, kdy jsem rovnou se svou motorkou z vozíku sjel (bez nájezdu), postavil ji na stojan a běžel si stoupnout na začátek vleku, aby se to vyvážilo, tak se nám vše podařilo rozumně zachránit.:-)))
Okolo desáté jsme byli sbaleni, auto zaparkováno, vlek zamknut a my jsme mohli vyjet vstříc poznávání těchto krajů. Cesta nás vedla přes Andoru a vrcholky hor podél východní strany Pyrenejí. (Důležitá poznámka, Andora je daňový ráj, tudíž benzín a nafta je zde velice levný.

 Vyplatilo se nám před odjezdem zpět domů, aby Tomáš zajel načepovat plnou do Patrola...) Andora a pohoří, které jsme přejížděli byly vysoko položené, takže nás přivítala přítomnost sněhu a nízkých teplot.Silnice byly parádní, neustále se něco klikatilo. Rozmanitost druhů silniček, hlavních tahů, velkých a malých zatáček byla famózní. Pořád přemýšlím, jestli jsme vůbec první den jeli chvilku rovně. Protože mam pocit, že zatáčka střídala zatáčku. Prostě úžasná věc na projížďku na motorce. Krajina byla také úžasná, to jsme ale už trošku předpokládali z fotek a videí, které jsme před jízdou studovali.

 Jeli jsme z Andory po N-145 směrem na La Seu d'Urgell, Lleida, Španělsko, odtud jsme se vydali po N-260 přes Adrall dále na silnici C-13 a C-28 až k Vielha. Celá cesta je lemována projížďkou přes místní národní parky. Pokračujeme na silnici N-125 malým okruhem k městečku Bágnéres de Luchon a pak po D618 až k Arteau.

 Odtud po úžasné klikaté silničce číslo D918 až do místa našeho kempování – městečka Luz Saint Sauveur. Den byl hodně náročný, ale nádherný.

Večer jsme si zajeli do místní restaurace na steak a dobré vínko. Jen krásná hezká servírka není zárukou stejně kvalitního pokrmu. A od tohoto večera vím, že se ne vždy vyplatí říct lehce krvavější steak... :-)

Den třetí

Ráno když jsme vstali do příjemného sluníčka. Nasnídali jsme se a pobalili, tak jsme vyrazili dále naší cestou. Najeli jsme na silnici D921 a vydali se směrem přes Soulom k Argeles-Gazost. Cesta pokračuje po vyhlášené trase přes městečka Col du Soulor a Col dÁubisque. Neskutečné zatáčky a úžasné hory. Nádherné úseky po vrstevnici klikatící se silnice. Není možné odolat euforickému svezení a těšení se na další zatáčku, která bude následovat. Sjíždíme na silnici D934 a máme nastaven průjezd vesničkou Arudy až k Asasp – Arros. Odtud vede cesta nižší krajinou po D132.Cestou dostáváme hlad a stavíme u jedné malé restaurace. Krásně se vysvlékneme z kombinéz, vše zabalíme a jdeme si sednout na terasu. Až tam zjišťujeme, že právě začala siesta... Nevadí, pro všechny případy z domova nasušené maso zachraňuje situaci. Odpočinek, napít a znovu do sedla hltat kilometry. Opět přejíždíme hranice do Španělska a najíždíme na silničku NA-137, uhýbáme až na NA-140 směrem k NA-2011. Co napsat? Skvost, paráda, další skvělé zatáčky a opět příjemné svezení. Také jsme za celou dobu naší letošní výpravy potkali horší silnice, i jsme projeli silničkami, kam se sotva vejde jedno auto. Ale na všechny rychle zapomenete, když máte před sebou značku „POZOR ZATÁČKY“ a dodatková cedule „34 km“. :-D To je prostě skvost.
Přejíždíme zpět hranice do Francie po silnici D26 k městečku Larrau.Odtud po D19 a D18 k Sain-Jean-Pied-De-Port. Odtud máme zadanou cestu po D949 opět přes hranice na silnici NA-2600. Na konci točíme na N-121-B a hranice opět přejíždíme u městečka Dantxarinea kde se pomalu loučíme pro dnešek s

 horami a míříme k pobřeží najít si kempování, koupání a dobrou večeři. Kemp který jsme zadali byl méně šťastnou volbou (Camping de la plage). Ale co se dá dělat, vykoupila to koupačka v atlantiku a pak dlouhá ochutnávací večeře různých druhů ryb a dobrého vína. Dnešní večer zrovna Francouzi vyhráli zápas na MS ve fotbale, tak byly oslavy slyšet dlouho do noci.

Den čtvrtý

Ráno začíná mírně uplakaně, ale nakonec se to vybírá a vyjíždíme. Jedeme chvilku podél pobřeží až narážíme na hranice a následně na silnici N-121-A. Většina dnešního dne vede mimo hory. Projíždíme krajinou. Musím přiznat, že pohled na posekané lány polí s obilím mi moc veselosti nevnášejí. Spíš si připadám trošku jako mezi měsíční krajinou. Možná díky velikosti polí. Pole jsou kamkoliv se podíváte, vesnice jsou od sebe vzdálené. Ale i tyto místa mají své kouzlo a je to trošku jiná jízda. Rychlejší úseky, spíše přemístění. Jedeme okolo měst Puerto de Velate, míjíme Pamplonu a po N240 pokračujeme dále. V poledne hledáme nějakou restauraci. Zastavujeme u jedné na konci vesnice. Vidíme, že je tam poměrně živo, tak jsme nadšeni a jdeme si sednout. Až na místě opět zjišťujeme „super“ zprávu. Jídlo budou podávat až za hodinu. :-) Tak co nás opět zachránilo? Ano, znovu sušené maso. :-) Ale nevadí. Jedeme dále. U městečka Sabiňanigo uhýbáme na N-260a a to podtrhuji a zvýrazňuji. Zde je úsek nádherných zatáček.

 Téměř ztrácíme zábrany a každou zatáčku pokládáme víc a víc. Jak brácha řekl, Michal má dvouletky a tak téměř v nulové rychlosti uklouzává na štěrku. Sjíždíme do městečka Boltaňa, kde se konečně zastavujeme na pořádné jídlo a plánujeme kam pojedeme dále,

 jelikož musíme neustále přihlížet k vývoji mračen a bouřek před námi. Ale to jsou hory a s tím se musím počítat. Zvláště v Pyrenejích. Dojeli jsme se po obědě podívat k jezeru Embalse de Mediano tam vidíme před sebou tmavou černou clonu a tak upravujeme navigaci.

Čeká nás jednak pomalý úsek na silnici třetí třídy a pak i rychlý přesun na silnici první třídy. Trošku ztrácím přehled, kudy přesně jsme jeli, ale jen z mapy odhaduji po silnici N260. Někde před připojením na silnici N230 nacházíme kemp a jsme rádi, že nás déšť nezastihl.Úžasný kemp s restaurací a ochotnou obsluhou. Po několika dnech, kdy jsme  v kempu tento servis neměli, je to parádní vykoupení. Sedíme u jídla a vínka a povídáme dlouho do moci.

Den pátý

Déšť, kterému jsme večer ujížděli nakonec nedorazil a tak i stany ráno nebyly tak mokré a mohli jsme vše bez problému zabalit a jet dále.Sjeli jsme zpět na silnici N260 a pokračovali směrem k Barcelóně. Napojili jsme se na silnici C-13 a míjeli nádhernou přehradu s úžasně průzračnou vodou. Silnice byla rychlá, čistá a nádherně lemovala strmé skály vedoucí k přehradě. Průjezdy několika tunely a pokračování přes městečko Tremp.

 Zde jsme uhnuli na silničku, která sice nebyla nejlepší, zato vedla nádhernou krajinou, která byla neskutečně okouzlující. Zastavili jsme se na jedné vyhlídce načerpat síly a rozhlédnout se. Silnička s číslem C-1412b nás dále vedla do Coll de Nargo. Odtud jsme se vydali po rychlostní silnici C-14 do Solsony. Než jsme k ní dojeli, začalo mírně poprchávat a tak jsme se zastavili u jednoho kempu v restauraci na jídlo. Byl to za celou cestu nejlepší steak. Prostě to se jíst musí a pokud je jídlo výborné, tak je to paráda. :-) Při jídle jsme sledovali neustále radar, kam se ženou mraky a trošku jsme upravili naši cestu. Vydali jsme se po silnici C-26 směrem k městu Berga a pak přímo dolu na Barcelónu po E-9. Přijeli jsme na místo už odpoledne, našli jsme si kemp, postavili stany a potkali zde zajímavého cestovatele.

Starší chlapík se starým Géeskem na Britské značce. Zapovídali jsme se s ním... A musím přiznat, že oproti němu jsme žabaři. Konec konců v tuhle dobu stále ještě jedou naši kamarádi cestu kolem světa na Jawičkách, takže náše výlety „okolo komína“ jsou téměř srandovní. Nicméně ten chlapík byl Australan, přilétl do Británie, koupil si starou motorku, věci na kempování a jel z Británie až do Barcelony a prý to vezme přes Itálii a Alpy až do Turecka. Tedy spíš kam mu prý vydrží jet motorka.
Zašli jsme si ještě na pláž a v podvečer na lehko zajeli do centra velkoměsta. Ruch, spousta lidí. A dlouhá procházka. Výborné jídlo a vínko, samozřejmě jen omezeně, abychom se vešli do limitu.. Noční procházka zpět pro motorky a noční jízda zpět do kempu a spravedlivý spánek. To byl pátý den naší výpravy.

 Den šestý

A jetu poslední ráno před cestou v sedle. Vstáváme hodně vlažně. Obloha je spíš šedivá než hezká, tak se jdeme koupnout do bazénku a dáváme si kafíčko. Po zhlédnutí co nám ukazuje radar víme, že rozhodně není kam spěchat. Ale když se situace ani do hodinky moc nezlepšuje tak i přes naštvání, že nejde nastavit navigaci průjezd místy, kudy bychom chtěli, volíme rychlou trasu. Ona ve finále není tak špatná. Z Barcelony po C-17 směrem k městu Vic. Stejně před ním musíme obléknout nepromoky a dále po zbytek dne jedeme v „mokru“.Michal opět zjistil kde udělali soudruzi z Japonska chybu a utopil svíčku na prvním válci u svého Suzuki SV; při nucené zastávce a vysušení svíčky, upravil pomocí nože a PET lahve své moto na mokrý provoz a mohli jsme pokračovat v cestě. Cesta nás vede okolo Ripollu a dále k horám. Najíždíme na N-260 a cestička se nám začíná znovu klikatit. Bohužel na mokru nejde jet tak, jak bychom zrovna chtěli. Ve městečku Ribes de Freser míjíme pro nás zásadní věc. Byla zde poslední benzínka na dalších 46 kilometrů. A bohužel vyjma Petra jedeme na konci silničky téměř na výpary. Zachraňuje nás až malé městečko Alp. Byla to na jednu stranu krásná chvilka mít možnost vzít benzín, ale s maličkou vadou na kráse. Jediná karta, kterou samoobslužná benzínka přijala, byla až Petrova. A další úžasný zážitek byl oběd a možnost ochutnat místní Katalánskou specialitu, kterou dle výrazu číšníka asi nejedí ani místní. :-) Google překladač přeložil, že je to vepřové vařené maso, ale už nepřeložil že se jedná o vepřová kopýtka. Dvojnásobný dotaz číšníka, zda víme oč se jedná a jestli opravdu to chceme, nás nezlomil a dali jsme si to. Když nám to přinesli, tak jsme měli chvilku u stolu ticho, nakonec jsme se vší vervou snědli všechnu kůži a tuk a nechali kostičky. Holt poznávání něco stojí. Aspoň naštěstí předkrm a dezert byly jedlé a s vínečkem hlavní chod převážily, vínečko bylo dobré a vše přebilo. Vyšli jsme ven, podívali jsme se na hodinky a řekli si, že nemá cenu už spát dneska v kempu, že můžeme vyrazit na noc k domovu. Tak jsme sedli na mašiny a dojeli za chviličku do kempu. Silnice E-9, následně N320 a závěr N20 až ke kempu u Merens les Vals.
Nandali jsme mašiny na vlek a mezi tím co jsme je kurtovali zajel Tomáš Patrolem do Andory pro naftu. Dali jsme si kávičku, svačinku, sedli do auta a vyrazili směr Čechy. Cesta byla pohodová. Jen jsme byli s Tomem lehce unaveni a druhý den při příjezdu domů úplně vyšťaveni. Opět jsme jeli Francii mimo placené úseky. Bohužel, v Německu nás potkalo hodně kolon a cesta se nám trošku protáhla. Nicméně v pátek večer jsme úspěšně zaparkovali v Buštěhradě u firmy. Sundali motorky a jeli všichni domu.
Byl to nádherný výlet. Zase další zážitky a na závěr zopakuji. Stojí to za to!!!! Vzdálenost tam dojet je dlouhá, ale vyplatí se to!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE