Budweisers ve Francii aneb Zápisky z Route des Grandes Alpes

Sobota 30. Července 2011  -  15.00 hod

Sraz máme v Budějkách, kde plníme dodávku materiálem nutným pro vybudování základního tábora, který se na příštích 7 dní stane naším domovem. Nechybí mobilní klubovna se stoly a lavicemi, lednička, mikrovlnka a sudy piva. Aby se pivo dalo pít, nabídli jsme žertem místní firmě, jež vyrábí chlazení, že zdarma otestujeme jejich nový výrobek v extrémních podmínkách. Podmínkami bylo myšleno, že poběží týden „imr vére“ bez přestávky a navíc venku, v pořádném horku. Nechápeme, souhlasili a ještě přidali sud!

Na ulici v křesle sedící Pan Peťko, významně poklepává prsty na svůj Občanský průkaz v místě data narození a prohlašuje, že pokud by to nestačilo k osvobození od fyzické práce při přípravách, je připraven stěžovat si klidně až ve Štrasburku. Tou dobou už má od ostatních umytý, vyleštěný a do dodávky naložený motocykl. Rozmary nudícího se staříka odnáší Honza, kterého zprdne, že mu vylil kávu. Na vysvětlenou, že tam ležela netknuta tři hodiny a nabídku, že mu teda udělá novou, podrážděně reaguje: „No jóó, ...teď, ….když už jí nechci“ a vyčítavě pokračuje: „ Člověk mu přiveze dárek a on na něj takhle“. 
„Tys mu dal ty filcky, cos chytil, jo?“, vstupuje do konverzace Tom a jen těsně uhýbá před konzervou „Trenčianského párku“. Konzerva letí na terasu, kde Marek provádí Karlovi letní sestřih. Když už mu s mašinkou jezdí po hlavě pět minut, ptá se Karel s obavami: „Ty vole, nebereš mi to moc?“ Na Markovo odpověď, že neví, kam až to má vzít, Tom prohlídne znalecky holou hlavu a dodá: „Jeď dál, … to poznáš. Až poteče krev přes oči.“
V podvečer vyrážíme na 1270 km vzdálenou cestu přes Innsbruck, Brener, Milano a Nice, do městečka Beauvezer ve Francouzských Alpách. První komická situace nastává po pěti minutách jízdy, ještě v centru Budějovic, kdy z Peťkovi navigace zazní strohé oznámení: „Překročili jste státní hranici“. Svíjíme se v křeči, to bude cesta!

Neděle 31. Července 2011 – 03.15 hod, ujeto 686 km

Stavíme u pumpy kdesi v Itálii. Před vchodem do ní, sedí rozkročmo slečna a letmý pohled nabízí kolemjdoucím ničím nezakrytý, pečlivě vyholený klín. Ivo, který řídí, vytřeští oči: „Hoši, já musím jet nebo to nevydržím.“ Tom, jenž má slečnu nejblíže, s pohledem upřeným k tříslům přitaká: „ Ty vole, to teda jeď nebo ti to zamkne volant“. Popojíždíme za roh a zvídavě koukáme, zda nejde o natáčení nějaké „skryté kamery“.  Pozorujeme tankující řidiče, jak neví kam z očima a reakce afektovaných dam, když zjistí, proč jejich chlapi tak dlouho tankují. Když už chceme vyjet, přibíhá Tom: „Počkejte ještě. Peťko se musí převléct do Fiat dresu, … že v Itálii jinak řídit nebude.“ Na dotaz, jak dlouho to bude trvat, dodává: „Asi pět minut, on si musí našroubovat dřevěnou nohu místo tempomatu“.
Sledujeme Peťka (60), jak v bílých rukavicích usedá za volant a opakovaně se předklání. „Co tam hledáš?“, ptá se Martin. „Koukám, kde jsou pedály“: zní upřímně odpověď. Karel se začíná modlit a v zájmu záchrany služebního vozu se obrací na Iva: „Prosím tě ujeď mu. Jestli nás nabourá, tak mě šéf zabije“.
Od San Rema jedem po pobřeží a kocháme se vycházejícím sluncem. V úzkém nájezdu na dálnici, mající tvar toboganu, Martinova posádka náhle zastavuje. Sledujeme, jak z auta vybíhá se staženým zadkem Tomáš a prchá stylem „nohy v dlaze“ mezi keře. Jak na potvoru, přijíždí policejní Passat. Četník rozsvítí majáky, vysouká se z vozu a jde k Martinovi. Vysvětlit Italovi bez znalosti řeči, že důvod k zastavení v nepřehledné zatáčce, je nezadržitelný průjem „siňora Tomaseliho“, je nad jeho síly. Vystoupí proto z auta a snaží se situaci znázornit mimicky. Upaží skrčené ruce, jako když dudák chce mačkat měchy, dá jazyk mezi rty, nadechne se, máčkne „měchy“ a pusou napodobí zvuk „průjmu“. Ital okamžitě chápe, udělá s procítěným nasazením to samé a zvolá:  Ááá, diarrea?“  Z okna vykloněný Peťko kýve hlavou, tlemí se a volá: Si, si, diarrééáá. Strašný, hrozně řídký diaerra!“. Všichni, až na našeho "poseroutku" v křoví, se smějí a Italové s pochopením odjíždějí. Setkáváme se s nimi znovu o pár minut později, na nedaleké pumpě, kam se jde Tom na žádost posádky osprchovat. Všichni nás zdraví jak celebrity, pusu mají od ucha k uchu, takže je jasné, že kausy typu „Diarrea“, do služebního tajemství italských policajtů rozhodně nespadají.

V Nice odbočujeme na sever do hor a v poledne, po 120 kilometrech vnitrozemím, vcházíme do recepce kempu. Naši rezervaci zde nemají, protože veškerou e-mailovou komunikaci, jež není ve francouzštině, jednoduše ignorují. Teploměr ukazuje tropických 36 stupňů a tak stavíme stany pod stromy ve stínu, což se později jeví jako obrovská chyba. Jen co postavíme klubovnu, objeví se nad vrcholkem hory, pod jejímž úpatím kemp stojí, obrovský šedý mrak. Během deseti minut přichází vichřice s deštěm, a aby toho nebylo málo, zasypou nás kroupy. Deset lidí drží párty stan, který nám chrání kebule před ledovými projektily, aby neulétl. Bezmocně přihlížíme, jak se naše věci ztrácí mezi stromy. Teplota klesá o 25 stupňů, takže během hodiny jsme namísto plavek, navlečení do zimních doplňků. Elektrika je vyzkratovaná v celém kempu, což ohrožuje naše zásoby potravin v ledničkách a polovina našich věcí je úplně promočená. Martin smutně kouká na svoje zásoby jídla, uskladněné momentálně v kaluži. Tom ho uklidňuje: “Neboj, večer navařím. Uvidíš, to se budeš oblizovat ještě v sanitce“. Ivo, jenž Tomovo kulinářské umění zná z praxe, raději ostatní vybízí: „Tak pojďte do hospody. Já mám taky hlad.“ Tom se k němu otočí a říká: „To, co ty máš, není hlad, to je chuť. Hlad poznáš tak, že máš u prdele pavučinu.“

Večer u piva, dialog Toma s Honzou:
 " Kdo volal?"
" Chmelařů, jsou odsud 150 kilometrů"
"To jsou ty dva?"
" Ne, tři".
" Cože? Ona je těhotná?!?"
"Jo a její embryo jede s nima na starým bavoráku"

V noci přijíždí po vlastní ose ještě Roman, Klárka a Filip a tak je naše dvanáctičlenná partička kompletní. Zvláště posledně jmenovaný stojí za zmínku. Architekt Filip, kterému neřekne nikdo jinak než Fantomas, nezískal jméno filmového padoucha díky zjevu (zatím), ale proto, že jezdí na obdobném obstarožním BMW a donedávna jezdil i tak oblečen. Pro styl jeho jízdy neexistuje zařazení. Potkáte-li někde šíleného jezdce, jak se řítí středem vozovky se zapnutými „varovkami“, o nichž se domnívá, že mu vyhrazují „absolutní právo přednosti v jízdě“, vězte, že to byl zcela jistě on a raději uhněte.
Noc je strašná. Teplota kolem 5 stupňů a stoprocentní vlhkost. Vybaveni naivně na pobyt v subtropickém podnebí, drkotáme celou noc zubama. Četná je díky prochladnutí i návštěva toalet.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE