Benátky, Monako a Saint Tropez

Monaco a Saint Tropez bylo v našem hledáčku už delší dobu a protože se nám konečně podařilo sestavit skupinu, která by jela, vydali jsme se na naši první společnou cestu přes jih Evropy. Nakonec jsme toho ale projeli a viděli daleko více.

Benátky, Monako a Saint Tropez

Kapitoly článku

28. 7. 2012 (SOBOTA)

V sobotu 28. 7. 2012 jsme se rozhodli vyrazit na naší dlouho plánovanou dovolenou, konkrétně okružní jízdu přes Rakousko, Itálii do Francie a zpět. Na celý výlet jsme měli jen devět dní a chtěli jsme toho stihnout co nejvíce, takže plán byl skutečně našlapaný. Složení naší party se nakonec ustálilo na pěti členech na třech motorkách. Na BMW F650GS jel kamarád Michal s přítelkyní Terezou, na Suzuki GSF600S Bandit bratr Honza s kamarádkou, aby se to nepletlo Terezou, a nakonec já Jarda na Suzuki V-Strom 650 a jako spolujezdec mi, krom trojice kufrů, byly věci, které se ostatním na mašiny nevešly.

Výjezd byl plánován na osmou ráno, ale poté co jsme dojeli ke kamarádům, zjistili jsme, že Michal se vrátil v pátek až pozdě v noci z práce a nemají naloženo, takže start byl ve finále v půl desáté, kdy jsme z Prahy vyjeli směrem na Benešov, Tábor, České Budějovice tak, abychom co nejrychleji opustili naši republiku a dostali se do hornatých oblastí Alp. První den byl ostatně určený jen na přejezd co nejdále, ale protože jsme byli rozhodnuti, že když to půjde, vynecháme dálnice, zahnuli jsme před Linzem přesně na druhou stranu, než cesta směruje vozidla na dálnici na Salzburg, a přes malebné rakouské vesnice jsme se stále více blížili Alpám, které se vzpínaly v dálce na obzoru.

Když jsme k Alpám dorazili, bylo již pozdní odpoledne a krásně svítilo sluníčko, nicméně v dálce jsme viděli, jak se stahují mračna a i předpověď nebyla úplně pozitivní, což se projevilo o chvíli později, když jsme se jen těsně stihli schovat před clonou hustého deště, na kterou jsme narazili. U benzínky jsme pak strávili něco málo přes hodinku, kdy pršelo skutečně hodně a všude kolem lítaly blesky a o hory se odrážely mohutné údery hromů. Po chvíli jsme samozřejmě nebyli schovaní pouze mi, ale azyl střechy přijala, krom řady motorek, i totálně zmoklá výprava rakouských skůtrů Vespa. Jakmile déšť ustal na přijatelné minimum, vyjeli jsme pomalu dále. Zastávku jsme ještě jednou zopakovali na další benzínce a to poté, co jsme viděli, jak do blízkého kopce udeřil obrovský blesk. Zde jsme čekali už jen chvíli a vyrazili dále. O pár údolí později jsme se dostali za slabého deště až do města Radstadt, které je nedaleko dálničního sjezdu Eben a které je určitě známo mnoha motoristům, protože je to počátek trasy, kde se objíždí placené dálniční tunely, čemuž odpovídá i hustota dopravy. Chtěli jsme pokračovat ještě dál, protože cílem tohoto dne měl být kemp nedaleko Villachu na Rakousko-italských hranicích, ale výhled nad kopce směrem na Obertauern ukazoval černá mračna a hustý déšť, takže jsme rozhodli o konci dnešní cesty a vydali se hledat ubytování, protože na stany to moc nevypadalo.

Poté co jsme obešli polovinu městečka a našli jen předražené hotely, jsme v jedné boční ulici našli sympatický domek, kde visel nápis „Zimmer frei“. Majitelé bohužel neuměli jinou řeč než němčinu a tak se mi konečně vyplatily dva poslední půlroky, kdy jsem se německy snažil něco málo naučit. Dohodli jsme se na ubytování se snídaní, motorky jsme postavili za dům, kde nám majitel půjčil i plachty na přikrytí, a jali se ubytovat a usušit, protože pořád pršelo. V Radstadtu toho moc k vidění není a tak jsme si zašli jen do blízké pizzerie pro pizzy, které jsme pak zkonzumovali při sledování olympiády a vyrazili spát. Druhý den nás čekaly italské Benátky.

29. 7. 2012 (NEDĚLE)

Poté co jsme se ráno vzbudili a užili si luxusní a bohatou snídani jsme zaplatili a naložili motorky. Ubytování bylo opravdu skvělé, měli jsme dvě velká apartmá i s kuchyní a vlastními koupelnami a za pět lidí i se snídaní jsme zaplatili lehce přes 120 euro. Samozřejmě není to úplně málo, ale při přepočtu na osobu a při ohledu na situaci, kdy jsme ubytování hledali, to bylo úplně skvělé.

Počasí bylo výrazně lepší, i když slunce vidět nebylo a tak jsme vyrazili krásnými silničkami směrem na Obertauern, St. Michael a po krásné cestě kolem řeky, která kopíruje dálnici přes lázeňské město Spittal an der Drau až do Villachu. Po cestě jsme se rozhodovali, jestli vyrazíme na Grossglockner, což jsme původně plánovali, ale mraky na vrcholcích kopců nám výlet rozmluvily, protože by stejně nebylo nic vidět. Tuto Mekku všech motorkářů si tedy necháme na jindy. Tady jsme doplnili nádrže a po krátké svačině směřovali průsmykem na Tarvisio. Ve Villachu jsme se pozastavili nad tím, jak to mají motorkáři v tomto městě skvělé. Mají to do Alp v podstatě za město, Grossglockner kousek a k moři to také daleko nemají. No zkrátka perfektní místo.

Směrem od Villachu jsme projeli ještě několik údolí a kopečků a postupně směřovali ven z Alp, kopírujíce krásně čistě modrou řeku. Zhruba od Gemony začíná již nížinná oblast, kde je spousta vesnic, kruhových objezdů a omezení rychlosti. Sever Itálie je sice bohatší, ale i tak zde projíždíme oblastmi se zchátralými domy a místy, kde skutečně není na co koukat. Je holt vidět, že kdo není u moře, z turismu moc nemá. Touto celkem nudnou a únavnou trasou jsme postupně dorazili k mokřadům, na jejichž podkladu je vystavěno město Benátky. Ještě dost dlouhou dobu jsme jej viděli jen v dálce, než jsme se přiblížili a začali hledat ubytování. Trochu vázla komunikace, protože už druhý den cesty se mi rozbil interim, který se mnou přežil dva předchozí roky bez jediného problému. Naštěstí jsme měli orientačně dopředu nalezený kemp Serrenissima s dobrým hodnocením v Oriago di Mira nedaleko Benátek. Shodou okolností to bylo několik set metrů od místa, kde jsme bydleli před dvěma lety při cestě do Itálie, která je také popsána jako cestopis zde na Motorkářích. V kempu měli volné místo, a i když nebylo nijak ideální, na jednu noc to bylo jedno a bylo nedaleko koupelen, což je výhoda. Postavili jsme dva stany, složili nepotřebné věci a na motorkách nechali jen cenné věci, co by nám na zbytek cesty chyběly, a protože bylo slušné vedro i takhle v podvečer, vyrazili jsme do Benátek hodně nalehko.


Příjezdovým mostem jsme se dostali až na ostrov s Benátkami, a protože parkoviště pro motorky přestěhovali až těsně za most a navíc bylo plné, zaparkovali jsme v jednom parkovacím domě na náměstí Roma. Následovala klasická procházka Benátkami na náměstí Svatého Marka a zpět, proložená nějakou tou večeří, obhlídkou obchodů a zmrzlinou a nočním návratem zpět do kempu. Tady jsme ještě chvíli poseděli a šli spát, protože druhý den nás čekal dlouhý přejezd až do Monaka, což nakonec úplně nevyšlo.

30. 7. 2012 (PONDĚLÍ)

Na třetí den byl naplánován dlouhý přejezd přes nudnější lokality střední Itálie. Nepopírám, že i tady se najde spousta zajímavého, ale jak jsem řekl na začátku, měli jsme jen devět dní a na stihnutí toho bylo hodně, takže jsme najeli na dálnici směrem na Janov a jali se ujídat kilometry. Hned na začátku nás potkalo trochu štěstí v neštěstí, protože chvíli před námi nějaký Ital převrátil kamion s pivem přes půl dálnice a jak začala všechna auta brzdit, kamionu přesně vedle Michalovy motorky bouchlo kolo. Naštěstí se krom leknutí nic nestalo a kolonou jsme projeli, protože se začala tvořit až za námi.

Dálnice je obecně strašně nudná a nezáživná, takže ji ozvláštnilo snad jen to, že jsme na obědě u pumpy potkali dva Čechy na slušně naložených motorkách, kteří směřovali až na jih Francie na šotolinové cesty. U Janova jsme z dálnice sjeli směrem na pobřeží a po přípobřežní cestě nás čekalo ještě necelých 200 km. Přípobřežní silnice ale na cestování není moc vhodná, protože se neustále jede městy, která na sebe navazují, je tam šílený provoz, neustálé křižovatky a kruhové objezdy a průměrná rychlost se pohybuje tak kolem 30 km/h. Tím pádem bylo jasné, že do Monaka dneska nedorazíme a rozhodli jsme se někde ubytovat. První dva kempy, co navigace našla jako nejbližší, se nám nelíbili kvůli své podivné lokalitě a vzhledu. Ubytovali jsme se až ve třetím, v městě Lagueglia, necelých 100 km před Monakem. Celkem nás jedna noc stála asi 60 eur. Kemp nebyl nic moc, ale v téhle oblasti to moc lepší být nemůže, protože hned za vodou se zvedají strmé kopce a tak je většina kempů situovaná právě do kopcového terénu, většinou kaskádovitě. Navíc byl osázen všudypřítomnými fíkovníky, ze kterých kapala sladká šťáva, která nám zapatlala oba stany a vše co bylo v dosahu a nebylo přikryto. Motorky jsme měli naštěstí jinde, ale zase jsme na ně neviděli, takže jsme se o ně trochu báli, ale nic se nestalo.


Jakmile jsme postavili ubytování, hned jsme vyběhli k moři, které zde tvoří bez výjimky soukromé pláže. Pláž je tak rozdělena klasicky italsky na malé sekce, kde jsou mraky slunečníků a lehátek a vše je hrozně komerční. Naštěstí už byl večer a nikde nikdo, tak jsme se uvelebili u vody a koupali se prvně na dovolené v moři. Jediné komu se to nezdálo, byl italský pohůnek, který umetal písek a něco mektal, že mu to pošlapeme. Naštěstí dal pokoj a hodinku jsme v klidu strávili u vody. Po návratu od vody jsme vyrazili do místní restaurace na klasickou italskou pizzu, ale pokazil nám to přístup obsluhy. Poté jsme ještě našli lékárnu a koupili něco proti komárům, což byla jediná věc, kterou jsme sebou zapomněli a která, jak se ukázalo, je zcela zásadní, protože s padající tmou jich začaly létat stovky a kousali jak zjednaní. Jinak je tato lokalita klasickým přípobřežním městečkem, kde je jedna hlavní cesta podél vody se spoustou stánků, restaurací a podobně. Ještě za tmy jsme se vyrazili podívat na východ slunce, ale bohužel byl opar a tak jsme ho neviděli.

31. 7. 2012 (ÚTERÝ)

Ráno jsme se probudili do krásného dne a nejprve vyrazili na motorkách pro benzín, který stál přes 40 kč/litr, ale to se holt nedá nic dělat. Dále jsme našli ještě pekárnu a nakoupili nějaké pečivo, protože v kempu neměli téměř nic, krom pár croisantů. Poté jsme sbalili bydlení, naložili vše na motorky a vyjeli směrem na jeden z našich cílů, na Monako.


Poté, co jsme opět strávili řadu hodin v pomalém provozu podél moře, jsme se zastavili v klimatických lázních San Remo a u „mekáče“ si dali oběd. Všude bylo ale mraky lidí a cesta ještě dlouhá, takže jsme se nijak nezdržovali a o chvíli později jsme již překročili francouzskou hranici. Na okolí se v podstatě nic nezměnilo a rozdíl byl poznat pouze podle nápisů v jiném jazyce a policejních vozů. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Monte Carla, hlavního města Monaka a jednoho z předních evropských měst bohaté smetánky. Město jsme několikrát projeli a díky velkému provozu jsme měli možnost i prohlédnout si okolí. Postupně jsme dojeli až ke garážím na úpatí kopce a nad jedinou místní pláží. Tam jsme se rozhodli, že nejprve se někde ubytujeme a pak vyrazíme do města. Samozřejmě jsme ani neočekávali, že v Monaku se bude možné ubytovat, takže jsme vyrazili směrem na Nice, kde nějaké kempy měly být.


Je třeba přiznat, že tento den jsem přípravu podcenil a neměl jsem žádný kemp připravený. Navigace v okolí moc neukazovala, ale podle mapy v Nice nějaké kempy měly být. Po příjezdu na místo jsme ale zjistili, že tomu tak není a nikdo nám nedokázal říct, kde nějaký kemp najdeme. Město jsme tedy projeli asi třikrát a nebyli nám schopni poradit ani na informacích na autobusovém nádraží. Frantík, který seděl za stolem, si vyslechl moje dotazy v angličtině, pokýval hlavou a začal odpovídat plynule francouzsky a ukazovat na mapě asi sto kilometrů jinam. Tak jsem mu poděkoval, a šel pryč. Nezbylo tedy než si aktivovat roamingový balíček na data a vyhledat nějaký kemp na klasických stránkách camping.info. Našel jsem tedy kemp ve vnitrozemí v kopcích za Monakem a přes město jsme vyjeli dále. Po nádherných kopcovitých silničkách jsme postupně směřovali k místu, kde měl být kemp, ale než jsme tam dojeli, narazili jsme na krásný rodinný kemp v malé vesničce v kopcích. Měli volné místo a paní francouzka mluvila skvěle anglicky a když zjistila, že jsme Češi, hned pookřála a říkala, že Češi patří mezi stálé zákazníky. Za směšnou cenu asi 50 eur za všechny jsme se ubytovali v rohu kempu pod krásnými listnáči, objednali si na ráno snídani, kterou měl přivézt místní pekař, a rozhodli se, že pojedeme ještě do Monaka.


Díky mapce, kterou jsme dostali od paní majitelky jsme zjistili, že jsme asi 30 km od Monaka. Cesta směrem na město vedla přes nádherné kopce, klikaté silničky a malé vesničky, kam bychom se jinak asi nedostali. Fenomenální byl především sjezd z kopce směrem k městu, kde se střídaly rovné úseky s perfektními zatáčkami. Poté jsme už ale dorazili znovu do města a rovnou směřovali ke garážím u jediné městské pláže, kterou jsme viděli už při prvním průjezdu. Garáže byly pro motorky zdarma a měli jsme i vyhrazené parkování přímo pod kamerou, takže ideální. Zaparkovali jsme a jali se obsadit prázdnou kamínkovou pláž pod velkou skálou. Voda byla celkem studená a slunce už bylo skryto za kopcem, nicméně jsme se hezky osvěžili, pozorovali obří lodě, jak přijíždí do přístavu a poté využili sprchy, která kouká přímo ze skály u pláže, takže jsme nemuseli do města „slaní“!


Poté už jsme se mohli vydat podívat se na Monte Carlo, bohaté město plné výškových budov, kterému vévodí na kopci knížecí palác. Samozřejmě jsme se nemohli vynadívat na přístav plný neuvěřitelných lodí, všudypřítomná luxusní auta Ferrari, Masseratti, Rolls-Royce, Viesmann, kterých u nás člověk vidí pár do roka. Spouště fotoaparátů jely naplno, protože fotit bylo skutečně co, a my jsme se vydali projít si okruh F1. Tím jsme se dostali skrze známý tunel do horních ulic města, kde jsou známá kasina a luxusní kluby, odkud vycházeli samí pracháči v drahých oblecích. Holt je to zcela jiný svět. Bratr se ještě s foťákem dostal do garáží kasina, aby nafotil nějaké luxusní káry, ale přišel trochu zklamaný, protože tam nebylo nic moc navíc, než jezdilo všude kolem.


Než jsme okruh prošli, padla tma a tak jsme postupně prošli skrze město zpět do přístavu, něco málo nakoupili v jediném funkčním obchodě a vrátili se k motorkám s tím, že si okruh F1 ještě projedeme. Už po výjezdu do kopce od přístavu nás ale zastavil zákaz vjezdu, který zamezuje příjezdu na náměstí s kasiny, takže jsme to poslušně objeli jinudy na rozdíl od bratra, který sledujíc luxusní auta všude kolem, nečetl značky. K jeho štěstí byla policejní hlídka, která hlídala náměstí o pár minut předtím, už pryč, takže projel bez pokuty. My jsme se k němu připojili za náměstím, projeli pár zatáček známých ze závodu a vjeli do tunelu, kde je ale omezená rychlost a foťáky, takže průjezd byl jen decentní. Přesto to byl moc pěkný zážitek.


Ačkoliv bylo zhruba 23 hodin, rozhodli jsme se, že pojedeme ještě nad město a zkusíme město vyfotit. Vyjeli jsme serpentýnkami co nejvýše, až jsme našli úžasné místo, odkud bylo možné sledovat celé, nádherně osvětlené, město se zářícím přístavem. Sice jsme neměli stativ, ale posloužilo kamení a povedlo se nám několik opravdu hezkých fotek, z nichž některé můžete vidět tady kolem článku. Po asi hodinovém focení jsme do navigace hodili cestu do kempu, absolvovali cestu úzkými cestami přes hory, a protože jsme dorazili asi ve dvě v noci, dotlačili motorky ke stanu, abychom nerušili. Cesta do Monaka tedy dopadla nad očekávání a další ráno už jsme se těšili na druhý cíl naší cesty, Saint-Tropez.

1. 8. 2012 (STŘEDA)

Ve středu jsme měli naplánovaný dojezd do Saint-Tropez. Kemp jsem měl zhruba nalezený, takže v navigaci byl nastaven směr na něj a pomalu jsme podél pobřeží vyjeli. Znovu jsme projeli ucpaným Nice a dostali se do Cannes, známého místa filmových festivalů. Že je to trochu žádanější město jsme poznali podle toho, že při průjezdu kolem místního letiště nám nad hlavou vzlétalo jedno soukromé letadlo za druhým. Průjezd ucpaným Cannes nás už ale unavil, navíc bylo hrozné vedro a polovina týmu byla slušně spálená (především z levé strany  ), takže jsme vyjeli první cestou do vnitrozemí. Tady jsme našli fantastické cesty skrze národní park, jehož jméno si bohužel nevybavím. Perfektní vlásenky, bezchybný povrch vozovky, minimální provoz a nádherná krajina nás úplně uhranuly a nebýt plného naložení, dalo by se tam užít srandy ještě více. Opět se tak potvrdilo, že člověk většinou narazí na nejlepší části cesty ve chvíli, kdy se vyhne naplánované trase. Pokud příště zas pojedeme tímto směrem, určitě si tuhle lokalitu projedeme více a možná i věnujeme i nějaký ten den.


Po nějakých sto kilometrech jsme směrem z vnitrozemí dorazili až k Saint-Tropez. Kemp La Croix du Sud, který jsme měli předběžně nalezený, byl docela nedaleko u vedlejšího městečka, měli volné místo a ač nebylo nic extra, protože bylo na naprosto kamenném písku a v odpoledních hodinách na přímém slunci, tak se nám nechtělo dále hledat a na dvě noci jsme zde zakempovali. Poté co jsme vybalili a postavili stany, což v tom žáru nebyla žádná sranda, vyrazili jsme na známou pláž Nikky beach. Ta je zajímavá tím, že krom standardní veřejné pláže, je tu řada soukromých, ohrazených, které jsou spíše kluby pro bohaté, probíhají tu hudební show, alkohol teče proudem a boháči se tam nechávají vozit vodními taxi ze svých jachet, kterých kotví pár set metrů od pláže mnoho desítek po celý den. Vedle klubů jsou ještě obří parkoviště, kde parkují povětšinou luxusní auta a odkud lidi vozí plážové taxíky do klubů a na soukromé pláže. Jinak má pláž celkem klasický italský/francouzský charakter, voda je sto metrů mělká, celkem špinavá a písek krásně jemný. Na delší dobu ležení to ale moc není, to známe hezčí místa.

Po pár hodinách odpočívání a koupání jsme se vrátili do kempu, shodili ze sebe sůl a koupací úbory, oblékli se trochu lépe a v podvečer vyrazili konečně do Saint-Tropez. Když jsme do města dorazili, padala již tma, takže focení se značkou jsme nechali až na druhý den a jeli rovnou do centra. Díky tomu, že byl večer, tak bylo město plné drahých vozů, všude se pohybovaly mraky turistů a všechno krásně žilo. Motorky jsme zaparkovali nedaleko náměstí na parkovacích místech pro motorkáře a vyrazili hledat četnickou stanici, protože tu si všichni moc dobře pamatujeme z oblíbených filmů o Četnících. Aniž bychom věděli, kde je, nějak jsme se k ní automaticky dostali. Navzdory některým zprávám, které jsme před cestou měli, je stanice dle mě hezky rekonstruovaná, evidentně se nepoužívá, ale vypadá dobře a opravdu hodně lidí se před ní fotí, i když hlavní turistická atrakce to zřejmě nebude. Od stanice jsme vyrazili přímo do přístavu, kde jsme koukali snad ještě více, než v Monaku. Takové obří jachty, které zde parkovaly, jsme nikdy neviděli a některé už byly snad až přehnaně veliké. Všechny byly řádně osvícené, hrála hudba a někde dokonce baletní představení, zkrátka vše proto, aby majitel trumfl svého souseda. Pokud by vás zajímalo, jak vypadaly ty nejhezčí z nich, zkuste si vyhledat obrázky jachet Don’t touch, Hurricane Run a Imagination. Všechny bary a hospody u přístavu byly nacpané k prasknutí, ale vzhledem k cenám, která často převyšovaly rozpočet celé naší výpravy na celý den, jsme si raději dali jen fenomenální zmrzlinu, která sice vyšla na sto korun, ale byla to nejlepší zmrzlina, jakou každý z nás jedl. Nemluvě o obří porci …

Poté, co jsme si prošli celý přístav a staré město, jsme se vrátili zpět k motorkám a protože jsme toho měli za celý den dost, vyrazili jsme zpět do kempu, kde jsme museli být do 23.00, protože pak už se (údajně) nedala otevřít závora a motorky bychom museli nechat venku. V kempu jsme ještě uvařili večeři, dali si zdravotního panáčka a vyrazili spát s tím, že druhý den je na koupání a prohlídku města za dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist