sumoto_leden



Alpské šotolinky 2

aneb Jak socky z JAWAmánie s jitrnicí z Asie jely šířit po Evropě mor

Kapitoly článku

Tak a je to konečně tady! Letos jsem se těšil na motodovolenou jako děcko na bonbon a protože jsem už nemohl myslet na nic jiného, moje pracovní výkonnost týden před odjezdem klesla snad i pod nulu. Baterky se prostě musí dobíjet ….
Letošní cíl budou opět alpské šotolinky, je to sázka na jistotu - „za málo námahy hodně muziky“.

1.den - sobota 20.7.2013 Jedlová – Chýnov - Sycherák:   512 km

Moto je připravená, sbaleno máme od pátku a odjezd je naplánován až na 12h, tak v klidu vyspáváme. Dneska bude totiž malý bonus.  Před půl rokem jsme se objednali na speciální prohlídku Chýnovské jeskyně. Kdo mohl tenkrát vědět, že to vyjde zrovna na první den dovolené? Během plánování se shodujeme, že je škoda se nezúčastnit a obětování půl dne cesty za to stojí.
Sraz se zbytkem motobandy je tedy naplánován netradičně až v sobotu večer na česko-německých hranicích v kempu Sycherák, kde nám už dělají předvoj další dva členové výpravy – spolusocky z Jawamánie Labakov a No-name.
Během dopoledne ale Bohu zjišťuje, že si zapomněla nějaký děsně důležitý pilulky a tak vlastně cesta začíná už o půl jedenácté cvičným 200km kolečkem “Olmík a zpět!". Po cestě jsem zjistil, že moje nová přední guma, sotva týden přezutá a neprověřená na dálnici, solidně kope. Sobota i neděle se ukázaly zvlášť nevhodné pro shánění otevřeného pneuservisu a tak se smiřuju s tím, že brambůrka bude trošku kopat a pokud bude situace kritická, pustím prostě nějaká ta ojra na devizovém západě za vyvážení.
Jeskyni stíháme nakonec s předstihem. Skupinka jeskyňářů - začátečníků je různorodá a vyznačuje se vesměs podceněním toho, co je v podzemí čeká a jak moc špinavý vylezou ven. My s luxusními montérkami/pyžámkem, které jsou předem nachystané na vyhození, jsme v klidu.
Rozhodně stálo za to, podívat se pod zem trošku netradičně. Šoupání v „plazivkách“ po tmě a v blátě je zajímavý zážitek na míle vzdálené tradičním plácancům o stalagnátech a o tom, jak pomalu že to roste. Fakt nás to tam bavilo, sjel sem si i po bahnitým tobogánu a kromě jednoho chlapíka, který evidentně přecenil své síly a kterého jsem prvním „zkušebním“ úsekem v podstatě protlačil, aby se později stejně zasekl, všechno proběhlo hladce a po 2 hodinách vylézáme zablácení jak permoníci na denní světlo. Nezbytná deratizace zabere další půlhodinu a GPS mi píše dojezd do kempu až na půl jedenáctou. Snad ještě budou mít pivo.

Naštěstí se stmívá pozdě, protože klepací přední guma dělá ze světla slušnej stroboskop. Jet s tímhle v hluboké tmě by byl zážitek! Nakonec ale bez problémů dorazíme do kempu a kluci už čekají obveseleni nějakým tím pivkem. Vybalíme, prodiskutujeme u 2 kousků děsně důležitý věci - jako jak která motorka je super a před půlnocí se vracíme do 4 pokojový ubytovny s výbavou z dob rudých praporů, kde jsme ubytovaní jen my 4.


2. den – neděle 21.7.2013 Sycherák – Sinsheim - Schwarzwald:  478 km 

Noc byla strašná! Nemít všechno sbalený v kufrech, tak si hodím karimatku na zem -  molitanový matrace by měli zakázat zákonem!  Kluci spí jak dřeva – mají hold víc nakoupíno.
No-name: Řekl bych, že chyba byla zapříčiněna tím, že Milánek s Bohunkou dorazili později a těch promile v krvi bylo holt míň. Já s Labem, alias Vltavou jsme s tím neměli problém.
Naštěstí je to naše na dlouho poslední spaní v „civilizaci“. V klidu se sbalíme a nasnídáme, poslední sprcha v teplé vodě a hurá na divoký západ. Nounejm si nechal zprznit své kufry vzkazem od Buchtiče, který - coby „Pražák“ - tradičně naoko opovrhuje námi „asiaty“, i když ve skrytu duše závidí naše širé lány a holky krev a mlíko s roztomile šikmýma očima. Budiž, z alu-milánka je tedy „jitrnice z Asie“

Ještě narychlo okouknout stroje: Nounejmova letitá GS 1100 a Labakovův litrový Tiger, oboje monstrózní mastodondi, nabušeni kroutícím momentem. Moje štíhlá 800ka ve 2 asi letos dostane po koulích. A to stačil necelý rok, aby se z nejsilnější motorky bandy stala nejslabší. 

Tak tedy frčíme po A6 na Sinsheim. Rovná německá dálnice a neomezená rychlost by byla paráda, jenomže mně kvůli přední gumě nad 130 brní prsty a nevidím v zrcátkách :-/ No nic, udělal jsem si z 300km po pěkném asfaltu přesun po naší naši D1, ale co jede, to se počítá a tak kolem 11té dorážíme na parkoviště u Technického muzea v Sisheimu.
Vstup 13éček a kdo má narozky ten den, má vstup zadarmo – no a Labakov má! Jaká náhoda, že jedeme dneska zrovna sem! :-)
Ještě na parkovišti ve stínu pod stromy dáme obídek, zajistíme motorky ochranným kruhem ze smradlavých motobot a v kraťasech a sandálech vyrážíme na prohlídku. Muzeum je pěkné a gigantické. Auta, vojenská technika, proste hračky všeho druhu, zážitků a fotek přibývá.  Zároveň narůstá i teplota vzduchu, která se po 5h prohlídce vyšplhala nad 35 st. Nejzajímavější je to v Concordu, musel být zážitek v tom letět, ale moc bytelně teda nevypadá. Když jsme se úspěšně proměnili z nadšených turistů v přehřáté zombíky ploužící se bezcílně po areálu, nastal čas zavelet k návratu ke strojům.

 

No-name: Zážitek byl i v TU-144. Já, jakožto dítě porevoluční a ruštinou netknuté, jsem si připadal jak velitel stanice MIR a přitom mi Labakov přetlumočil nápis na vypínači jako „světlo na záchodě“ :-) A v kombinaci s ukrutným vedrem a nepochopitelně šikmým úhlem chůze, se kterým „Asiaté“ jistě nemají problém, to byl prostě mazec.


Na parkovišti celý den v kuse peče červencové slunce. Černé předměty začínají nabývat gumovitou strukturu – „kuva, to je pažák!“
Následuje rychlá svačinka ve stínu a pak na povel vojensky rychlé obléknutí motohader a co nejrychlejší úprk. Vedro je snesitelné, jen pokud se jede alespoň 100, takže dálnice je naše spása. Hodně úseků se ale opravuje a ty 80ky - to teda poťeš! Ale hlavně, že to jede!
Za chvíli se napojujeme na A5 a pálíme dolů podél francouzsko-německých hranic. Teploměr stabilně ukazuje 36,5st.  Po 200km v těchto podmínkách mi brambora poprvé zatrucuje – motor cukne a jede dál, po dalších 15km se vypne na 15sec a zas jede dál – na dálnici je to fakt super pocit jistoty a bezpečí. Sjíždíme na nejbližším exitu a já marně hledám v paměti, co že se mi to může dít?
No-name: „Se Ti to vyjawilo, že chlapče, viď?:-)
Vzpomínám si, že vloni se mi možná snad něco podobného stalo v Miláně, ale jen jednou a taky bylo skoro 40st. ve stínu. Tenkrát jsem myslel: „špatný benzín“ a vyřešil jsem to dotankováním do plné. No zkusím a uvidím. Už na cukavé přískoky nalézáme nejbližší pumpu a beru plnou – moto jede! Vracíme se na dálnici a další etapu jedu se staženou prdelí, hlavně v 30km dlouhém  zúžení ve 2 pruzích, kde je mezi kamionem a osobákem jen pár cm místa a na obou stranách svodidla, celý se to plouží 60 – tam kdyby mi to přestalo jet, tak jsem do hoďky ve všech německých zprávách! :-/ Naštěstí už vše ok.
Blíží se večer, odbočujeme z dálnice u Schwarzwaldu na vedlejší a pak ještě na vedlejší s tím, že se udržuje aspoň +- správný směr. Dá se tak nejlíp najít pěkné spaní. A taky že jo! Bivakujeme parádně zašitý za stohem dřeva v opuštěném údolíčku s luxusní koupelnou, kterou tvoří kupodivu docela teplý pramen a nádrž na vodu, kam se dá i vlézt -  po dni stráveném „v troubě“ na dálnici se koupe dokonce i Labakov!
K večeři máme ještě nafasováno z domova – sekaná a pečené maso, Lab vytahuje na oslavu narozek flašku myslivce, pivo teče proudem a nálada je výborná. Chutná mi tak, že prý ke konci nemůžu srozumitelně mluvit, což mi ale údajně nevadí, zaleháme pozdě v noci.
No-name: Ha, prej pramen… Já jsem se koupal zhruba o 200m dál v kupodivu docela studeném potoce, ale osvěžení bylo parádní. Sice se kuličky stáhly zpátky do těla, ale byla ohromná sranda pozorovat vykulené Germány v okolo projíždějících Audinách. Jinak alkoholové opojení a následná „první noc v novém bytě“ s Labem proběhla bez trvalých zdravotních následků :-)
Během večerní diskuze se Labakov zmíní o strýci, co se nakazil encefalitidou a můj chorý mozek si to v noci převedl do velice živého a nezapomenutelného snu o tom, jak si Lab z Čech přivezl mor a postupně nakazí nás a samozřejmě všechna místa, kde se ukážeme :-).


3. den – pondělí 22.7.2013 Schwarzwald – za dřevem:  330 km

Ráno je v údolíčku naprostý klid, slunce je schované za strmými srázy a tak se první z nás budí až po 9té hodině! Než se probereme a sbalíme je půl jedenácté! „Tak takhle by to nešlo, nejsme na dovolený!“
U snídaně vysvětluju své noční vidění a odedneška se už nekoná motodovolená, ale šíření morové nákazy po Evropě – Labakov je důrazně upozorněn, že v momentě, kdy mu naskáčou fialové morové fleky, přestává být členem výpravy. Taky na sobě nacházím čerstvé klíště, ještě se nepřisálo, takže zažije kremaci.
Napojujeme se zpátky na dálnici a ten kousek po Německu ještě frčíme zdarma. Hranic si ani nevšimneme a sladká Francie je tu!
Miluju Francii! Po sterilním Německu je to úleva. Auta tu mají občas i rezavý, bývá tam bordel u cesty, baráky taky žádný zázrak, prostě normální lidi, ne ty „dojčlandský bioroboti“. Frantíkům se makat nechce a nijak se s tím netají, ovšem umí se flákat s nenapodobitelnou grácií.
Bohu naplánovala trasu do nejmenších detailů a tak se nám daří kombinovat státovky a neplacené rychlostky. Cesta ubíhá, stroje šlapou, vedro je sice nepříjemné, ale už to není tak vražedné jako včera.
Při jedné pauze na čerstvě pohnojené louce právě sedíme u svačiny – Nounejm kouká před sebe, ani se nehne a jen řekne: „A doprdele“, jeho hroch se se zvyšující rychlostí elegantně sesouvá k zemi.  Obsah kufrů se mu rozkutálí po okolí a ještě si jeden trochu domuchlá – trapas. A to ještě ani nezačala šotolina.

No-name : …A taky jsem na vlastní kůži vyzkoušel podstatu hliníkových kufrů, které Milánek ve vteřině zprovozňuje a „dojawí“ šikovnýma rukama tak, že je bez obtíží použitelnej. Po návratu z dovolené mi kufřík opravil a co víc, nepoškodil se ani nápis „Jitrnice z Asie“!
S tím naším „ranním“ vstáváním nabíráme trochu ztrátu proti plánu, v 7hod večer, po koupeli v Lac de Saint Point asi o 15km dál, nacházíme luxusní spaní na louce s parádním výhledem do údolí.

Pivo opět teče proudem, akorát Labakov to sabotuje nějakým místním zkvašeným nápojem vzdáleně připomínající burčák. Tvrdý kupodivu dneska nikdo nechce.
Bohu poprvé vaří polní večeři. Dnešní menu: rýže a kus-kus s vepřovým masem z domácí konzervy, sýr, zelenina. V noci pod námi na louce ještě kdosi šramotí a motá se tam s čelovkou - je to kus cesty a na výzvědy se samozřejmě nikomu nechce- samí hrdinové :-). Ráno tam stojí motorka a stan, louka je asi oblíbená.


4. den úterý 23.7.2013 za dřevem – ocelový hangár:  celkem 365 km

Ráno je v podhůří pořádná mlha a všechno je durch, tak jen narychlo posnídáme, založíme morovou nákazu v blízkém lese, sbalíme mokré stany a táhneme na jih. Po cestě odbočujeme nad jezero Lac du Bourget s parádní  vyhlídkou na klášter Abbaye d'Hautecombe kde dáváme pauzu a zmrzku. Ty úzké vlásenky po 3 dnech na dálnici jsou trochu nezvyk. V prvních 5ti si nejsem jistý, jestli se tam vůbec vejdu, naštěstí cvik přichází rychle.

Je čas oběda a tak vykoupat se v jezeře a usušit výbavu je vlastně povinnost. Trošku boj je najít místo, kde bude kousek od motorek přístup k vodě a dostatek místa na usušení stanů - i to se nakonec podaří a tak kempujeme nalevo 2m od betonového mola a napravo  1m od gigantického (doufejme) psího ….. však víte čeho...
No-name: Dokonce jsem na pláži viděl i jednu hezkou holku. To je vlastně kámen úrazu celý Francie. Němky některý vcelku ujdou. Italky, ty jsou krásný. Francouzky taky -ale jenom dvě :-).  
Průjezd Grenoblem v hicu - nic moc, bulvár dlouhý několik km, na něm asi 1000 semaforů a zelenou vlnu tu nikdo nezná, zase se koupeme ve vlastním potu. Frantíci, nervní jak sáňky v létě, tam troubí, tlačí se kam, jen to jde. Nakonec  jeden hnědofrancouz dokonce  přejede Nounejmovi nohu! 
Nakonec nás to přece jen vyplivne ven a následují 20kilometrové závody do vrchu. Dvouproudovka v celé délce, stoupání 12-18% a aut tak akorát na plný plyn – předjeli jsme jich asi 200 a po vítězné rovince mi to v nejbližší vesničce v horách zas zdechlo!!  Setrvačností odbočuji kamsi do dvora – místní trošku mrmlají, ale co dělat, když to„neteče a nepoteče“? Brambůrka si 20min odpočne a jede se dál.
No-name:  „C’est privée, c’est privée“ řve frantík z okna a Milánek vysvětluje, že das moto ist kaput a že nemůžeme odjet… S přátelským úsměvem na rtech pánovi nadáváme v češtině a já spokojeně chladnu a baštím jabko :-)
Ještě zvládáme projet Gap a za ním se začínají boudit bouřkové mraky. Čekají nás hory a v nich leje jako z konce – je půl osmé a tak na velké hrdinství už není čas – no dobrá, zkusím to! Bez nepromoku vjíždím do stěny deště – po 2 min potupně otáčím kolonu a prcháme hledat nocleh mimo hory. I tady drobně prší a louky jsou mokré. Nakonec fikaně využijeme ocelový hangár na zemědělské stroje, samé krásné kousky! Mazhor alias kolchozník by tu byl ve svém živlu. Do tmy daleko a není jisté, jestli nás někdo nevypere, tak počkáme a uvidíme, co bude dál :-).

Labakov : Na jednom stroji nacházíme heslo: „Wer gut schmiert, der gut fahrt“ – a pak že Jawaři nejsou všude.
Jsme tu dost na ráně a tak si nás samozřejmě všímají domorodí kolchozníci. Kluci trapně zkouší angličtinu -  jako by se s tímhle mrtvým jazykem dalo někde domluvit :-D – používám raději dávno vyzkoušenou řeč mých všech končetin a směs 4 slovíček ze všech jazyků dohromady, které znám, a po družném hovoru chlapík spokojeně odjíždí a my máme vyřešené spaní – přijel ještě jeden, celé se to opakovalo znovu a pak už definitivní leháro pod širákem – alias pod ocelovou konstrukcí :-).
Bohunka mi u piva paroduje, jak jsem si s nim povykládal: něco francouzky ... nicht zůstat, jen se vyspíme (složil jsem ruce pod hlavu), šláfn…ráno  gou houm a máchl jsem rukou kamsi dolů, nicht oheň ... kozy? Jooo kozy …asi takhle ... pochopili a spokojeně odjeli.
No-name: A to jsem psal domů o záchranou SMS ve francouzštině – třeba se bude někomu hodit to, že bychom „zde rádi jen přespali, ráno jedeme pryč. Žádný oheň, žádný odpad“ aneb „Nous ne voulons quo dormir ici une nuit. Au matin nous Alfons partir. Sans feu, sans dechet“ :-)

K večeři jsou luxusní míchaná vajíčka se slaninou, připravované děsně potají, abychom jako nevypadali, že chceme zapálit ten ocelový přístřešek :-D.


5. den středa 24.7.2013 – ocelový hangár – VERDON - Villeneuve-Loubet Plage:  309 km

Ráno balíme rychle a i snídani si necháme až na cestu, morovou nákazu stihne založit jen Bohunka – nu, zemědělci za odměnu, že nás tu nechali, mají malou naději na přežití.
Labakov nás denně upozorňuje, že až uvidíme nápis „boulangerie“, máme okamžitě zastavit, páč chce čerstvou francouzskou bagetu. OK! Nápis vidíme, zastavujeme, nakupujeme čerstvé bagety a croissanty, máme téměř luxusní snídani! Škoda jen, že neumím těm frantíkům vysvětlit, že to, co tam prodávají, není kroasan, ale odbytá napodobenina bez čokoládové náplně :-).
Na přírodním odpočívadle v horách si dáváme zaslouženou pauzu se snídaní.  Kluci, napakovaní ještě teplými bagetami, s těmi včerejšími - na beton tvrdými - cvičí šerm.  Mají to v té sladké Francii těžké, každý den musí kupovat čerstvé pečivo, chudáci. To my, Češi fikaní, si narveme i do rohlíku stabilizátory a stačí nám chodit do kšeftu každej 3tí den :-).

Labakov: Nounejm během souboje vysvětluje, proč Francouzi mají pro chléb stejný výraz jak Angličani pro bolest slovy: No, jíst francouzský chléb druhý den fakt bolí.
Konečně kanoň Verdon (Parc naturel régoinal du Verdon)! Tady oficiálně končí přesun, odteď si to budeme užívat a běda, jestli ne! :-D Je to jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě, který vyhloubila řeka Verdon, na hranicích Provensálských a Přímořských Alp v jižní Francii. Jeho téměř svislé vápencové stěny jsou v nejužších místech od sebe vzdálené pouhých 6 metrů. Hloubka kaňonu dosahuje 250 až 700m. Kaňon začíná za městečkem Castellane a táhne se mezi skalními stěnami v délce 21 km až k přehradnímu jezeru Lac de Sainte-Croix. V řece na dně kaňonu nepřetržitý proud vodáků – to musí být paráda! Silnice vede po obou stranách, je to sice asfalt, ale parádní podívaná a poježděníčko, a tak fotíme, blbneme a zlehka závodíme.

Sluníčko peče a koupání ve smaragdově zelené řece Verdon se nedá odolat. Její neuvěřitelná barva plyne z neobvykle vysokého obsahu fluoru ve vodě. Zůstáváme tam notný kus dopoledne, je potřeba taky nějaký relax po té výhni posledních dnů.  Bohu, má na noze znaménko s nožičkama, zase klíště sviňa, asi ještě památka na spaní na louce v Německu. Není zatím napité, takže to snad bude bez následků.  Hnusáka vytáhnu a zrakvím zapalovačem.

Bohunka: fujtajbl, moje první klíště v životě! Dlouho mi pak připadalo, že mi odumírá noha a že to není díky moru :-).

 
Projedeme kaňon po obou stranách. Zastavujeme na mostu, kde z jedné strany je výhled na řeku a strmé skály, na druhé straně mostu je obrovské přehradní jezero Lac de Sainte-Croix. Zhruba ve 3 odpoledne dojedeme do dnešního cíle – musíme se domluvit, jak dál. Možností je víc.

 

Padne klíčové rozhodnutí. Času je dost a tak si nenáviděné moře odbudeme dneska, přespíme někde u pláže a zítra z rána vyrazíme z turisty otráveného pobřeží definitivně do hor. Po nezbytných logistických peripetiích nakonec končíme v 6 večer kousek od Nice, asi 200m od pláže (Côte d´Azur) na úplně posledním volném místě v kempu (Villeneuve-Loubet Plage).
Místo je to příjemné a klidné, fikaně umístěné 3m od silnice a 15m od kruháče, dokonale oddělené zvukotěsnou vrstvou listí živého plotu – proud aut je nepřetržitý.  A s každým projetým autem tlaková vlna zatřepe se stanem. Ještěže sociálky byly moc pěkné a samozřejmě zdarma včetně teplé vody.
No, nedá se nic dělat, nepřijeli jsme se sem vyspat. Rychle vybalíme, než si to někdo z nás rozmyslí a hurá na pláž  –  po půl km výšlapu přes odpadkové kontejnery nakonec opravdu najdeme tu azurovou pláž a je opravdu 200m od kempu. Můžu v klidu umřít, opět jsem smočil kaštánky v tom slaném svinstvu :-D. Vidláci z jawamánie zase perlí u moře – to, co tam se dělo, „slunce- seno“ hadr.
Ale ne, na pláži je pohoda. Je to zas o něčem jiném, než hrnout kilometry. Pestrost musí bejt. Potvrzuje to i ten pán s tangama, co se promenáduje kousek od nás. „A vy aspoň zavřete hubu, Kelišová, když už se něčemu divíte“ :-).

Se zapadajícím sluncem nás přepadá hlad - naše zásoby na pláži v podobě půl pytlíku gumových medvídků, zapomenutých v tankvaku, jsou pryč a navíc děsně tlačí v žaludku. Takže ústup do kempu a Bohu vaří večeři - vařené brambory, dušené maso a jarní cibulka – v jednoduchosti je síla.
Během večeře se setmělo, je čas zahájit promenádu po pláži. Dokonale vybaveni pro přežití (chlastem) se vrháme do temnoty. Po pár hodinách zásoby zmizely, pobřeží máme projité tam i zpět, mrkneme ještě do luxusního přístaviště uvnitř hotelu a míříme do kempu. Souvislý proud aut prořídl a rychlou chůzí se už dá i přejít ulice :-).

Blíží se půlnoc, je tu jak v prádelně, ve sprše sem byl snad 3x a bez efektu. Tohle můžu zaspat jedině zlitím do němoty. Ve 90ti% vlhkosti a 30st v noci ale ani slivka nechutná tak, jak v mrazivých horách a tak mi oblbovací efekt vydrží jen do 3hod do rána, kdy si místní skútrista umanul, že prostě právě teď musí otestovat svůj laďák.
Navíc tu cikády řvou jak krávy - ráno jsou tak všichni vyspinkaní krásně do zelena :-) Trochu se ovlažíme v moři. 90% vlhkost s 30st se mění na 90% vlhkost a 35st a ti z nás, co mají vlasy, vypadají, jako by vylezli z pračky. Je čas rychle odsud vypadnout.

 

Labakov platí za celou bandu a cena je 10eur/kus. To je za takovej kousek od pláže obstojná cena, ovšem udělat si bivak na ostrůvku na kruháči by vyšlo nastejno :-).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (38x):
Motokatalog.cz


TOPlist