6 denní větrák hlavy aneb výmluvo neopusť mě

Přípravy

Přípravy vlastně neproběhly žádné, jaké taky přípravy, když člověk jede „kolem komína“. Jediný cíl na celých 6 dnů bylo jen a jen JEZDIT. Žádné památky, žádné poznávání, žádná kultura, jen čisté ježdění na motorce. Čekal jsem jen na předpověď počasí a podle toho jsem chtěl vyrazit tam, kde bude hezky. Dva dny před odjezdem už je předpověď celkem spolehlivá, takže se rozhoduju – jedu na západ. V sobotu má pršet, ale jinak to vypadá slibně na celý týden. Brouzdat v dešti po Alpách asi není zrovna moc dobré na vyblbnutí a provětrání hlavy, takže volím taktiku – v sobotu tranzit do nejzápadnějšího bodu a potom se pomalounku toulat směrem na východ.

Vlastně kecám, přece jen jedna příprava byla. Týden před odjezdem jsem byl se starším synem na motorce mrknout na truck trial. Hlavní poznatek z tohoto výletu byl, že jsem musel jet v rozepnutých kalhotách. Někde stala chyba a bohužel pračkou to nebylo. Takže, sekundární cíl na můj výlet bylo každodenní večerní běhání, když budu ještě plný endorfinů z celodenní jízdy na motorce. Rychle si jdu koupit kalhoty na běhání, abych na vyspělém západu nevypadal jako socka, co běhá v kraťasích se stahovacíma ortézama na kolenou, páč ty kolena musí sakra něco unést. Kupuju si tříčtvrťáky abych zamaskoval ty ortézy (hlavně aby to dobře vypadalo) a plán je jednoduchý. Motorka, běhání, relax. Hlavně chci být sám a dělat si všechno jen podle sebe.

Den 0

Nejzápadnější bod jsem si stanovil na most Millau. Je to nějakých 1600km a to je na jeden den celkem dost. I když znám jednoho maniaka (že Rosťo), který tuhle dardu za den dal. Já se rozhodl, že vyrazím už v pátek po práci, přenocuju u kamaráda na Šumavě na jeho roubence a v sobotu dám zbytek. Takže v pátek do práce, odpoledne sbalit (hlavně nezapomenout boty a nové běžecké gatě – já se tak těším!) a vyrazit. Z Břeclavi vyrážím kolem druhé. Mám to přes 400 km, takže práskám po dálnici na Prahu, potom na Plzeň, tam sjedu na Klatovy a směr Český les. Kromě dvou kolon, které se mi daří prokličkovat (i přes vyslovenou nepřízeň některých řidičů) se nic zvláštního nestalo až do příjezdu na roubenku. Tam nejde elektřina, je nějak moc bouřek v okolí, takže jdeme do hospody, kde nám natočí s posledním zbytkem tlaku pár piv. Potom jdeme jako správní chlapi řešit porcování mamuta na večeři. Nad ohněm, na krásném disku z nějakého zemědělského stroje, vaříme úžasnou večeři. Kdybych vám ji popsal, budete ji chtít všichni, takže máte smůlu. Sedíme u svíček, čumíme do ohně a ženy žvýkají kůže jako za starých dobrých časů, kdy svět byl ještě v pořádku.

Najeto 415 km

Výmluva pro dnešní den: když ti hned po příjezdu dají pivo, tak už běhat můžeš jít těžko.

Den 1

Tranzit k viaduktu Millau. Navigace ráno ukazuje 1300km do cíle. Rosničky hlásí déšť, krása. Vstávám v 6 hodin, tiše jako myška, abych nikoho nevzbudil. Oblékám se venku u motorky, když se objeví Vašek s trpkým úsměvem na rtu. Zase až tak jako myška jsem nebyl a jeho 6 měsíční dcerka ho potom taky přemluvila ke vstávání a přípravě snídaně. Loučíme se a vyrážím. Dávám si hned nepromok, protože dnes mě déšť asi nemine. Je zataženo, ale neprší a je 15 stupňů. Cesta ubíhá, prší až po cca 200km v Německu. Po asi hodině v děšti se vyjasní, já sundám nepromok a užívám si sluníčka. Postupně projíždím Německo bez jakýchkoliv problémů, vjíždím do Francie, občas prokličkuju nějakou tu kolonu a občas zápasím s mýtným systémem. Jednou, ačkoliv mám platit 1,9 EUR, chce po mně systém 4,9 EUR. Už jsem rozhodnutý projet mezerou kolem závory, když nakonec automat podléhá mé zuřivé kombinaci stisktutí tlačítek a platím správnou sumu. Prostě pohoda a klid, žádný stres. Po sedmé hodině přijíždím na zabukovaný penzion 35 km od Millau. Překvapivě jsem úplně v pohodě a klidně bych mohl jet ještě dál.

Najeto 1287 km (chtěl jsem to zaokrouhlit na 1300, ale kroužit tam dokola jako debil se mi moc nechtělo, tak příště)

Výmluva pro dnešní den: po 1300km běhat může jen blázen a to já nejsu.

Den 2

Viadukt Millau. Nejvyšší most v Evropě, druhý na světě a hlavně neskutečně krásný (aspoň pro mě). Samo popsání plánů a stavby by vydalo na celý článek, ale to si můžete každý najít na netu. Jedu ze severní strany a most je vidět už z dálky. Je nádherný. Zaplatím mýtné 4,9 EUR a po chvilce si najdu krásné místo na focení. Jenže za mnou zrovna jede ostraha mostu, bliká na mě, tak se balím a jedu dál. Zastavuju na odpočivadle před mostem, parkuju a jdu na vyhlídku na most. Nechce se mi po chodníku, tak jdu kozí stezkou. Funím jak lokomotiva a vložky v bundě začínají vlhnout potem. Konečně první sport! Úplně cítím spalující se tuky a počítám spotřebované kalorie... Z vyhlídky je most vidět opravdu krásně a ve vycházejícím slunci je impozantní. Klobouk dolů, tohle se frantíkům fakt povedlo. Projedu most a sjíždím na silnice pod ním. Krásná zatáčkovitá silnice vedoucí pod mostem je zážitek jak na focení, tak na blbnutí na motorce. JO, přesně tohle jsem chtěl!

Jedu po silnici D25 směrem na východ k Alpám a průsmykům. D25 je krásná silnice, po které se sjede kaňonem do údolí a jede se podél řeky krásnou zatáčkovitou silnicí s malým provozem. Celá cesta až k průsmyku je zážitková. Pořád je na co se dívat, pořád jsou krásné zatáčky.

Col de Perty – plný nadšení vyrážím na první francouzský průsmyk. A moje nadšení rychle opadá. Cesta je úzká a hrbatá s mizerným asfaltem. Nahoře je krásný výhled na Alpy na východu, ale to je tak všechno. Pokud chcete průsmyk na užívání si jízdy, tenhle vynechte, nestojí to za to.

Col de St. Jean – to samé v bledě modrém, jen je tam navíc silnice plná štěrku a kamínků. Moje zklamání se vrší a navíc mě začal krutě bolet zadek. Netuším proč :). Jedu dál, směr východ na další průsmyk.
Col du pas Dela Graile – tak to snad není možné! Zase to samé. Úzká hrbatá cesta plná kamínků. V kombinaci s bolavým zadkem je moje nálada na bodu mrazu, ačkoliv je 28 stupňů. Kašlu na to, dneska končím. Zapnu Booking.com, najdu nejbližší nocleh za přijatelnou cenu a dnes to balím.
Bydlím na statku ze 17 stol. přebudovaném na penzion. Majitelka je moc příjemná a dozvídám se moc zajímavostí z historie obydlí...

Najeto 512 km

Výmluva pro dnešní den: je to tu hrozně na kopci, to by byla zátěž na kolena jak dolů, tak nahoru.

Den 3

Ráno sjíždím na Route Napoleon. Nevím jak zbytek, ale těch cca 50km co jsem jel já, stálo za to. Široká, přehledná, zatáčkovitá silnice, ráno s malým provozem. Ani se nedivím, že Napoleon táhnul na Paříž zrovna tudy, když je tu tak krásný asfalt :).
D2211 – jeden z hlavních cílů proč jsem jel zrovna do Francie. Balcony road. Silnice zařezaná ve skále, na jedné straně propast, na druhé strmá skála. Na dně propasti je potok s mnoha peřejemi, kam chodí turisti v neoprenech nabrat trochu toho adrenalinu. Přitom by stačilo, aby si koupili motorku :). V ledové vodě dělají kotrmelce vzad do peřejí, padají do propastí s hlubokou vodou a dělají jiné psí kusy. Uznávám, že to musí být sranda. Perlička k této silnici: když si ji najdete na Google maps a přepnete na satelitní snímky, je nad kaňonem vyfocené dopravní letadlo v letu (anebo ho tam někdo zaparkoval v kaňonu).

Jedu dál a napojuju se na silnici D2211A, no a to je další paráda. Je to silnice jako když had dostane epileptický záchvat. Jedna zatáčka vedle druhé, skoro nulový provoz a zadní pneu ožmolkovaná jedna báseň. Postupně se otepluje, tak shazuju vrstvy oblečení a fakt si užívám dopoledne.
Další balcony road D28. Moc mně nejdou vymýšlet synonyma pro slova paráda, super, nádhera, úchvatné, takže se budete muset smířit s jejich opakováním. D28 je prostě famózní. Silnice je zaříznutá v červené skále, kde je pořád na co se dívat, zatáčka za zatáčkou, uzavřená asfaltka pod skálou kam se dá zajít pěšky, prostě pro každého něco. Totální relax pro řidiče, totální zkáza pro pneumatiky :).

Odbočuju na Col de la Couillole – konečně! Konečně průsmyk jak ho znám z Rakouska a Itálie. Krásný asfalt, nahoře trochu horší, ale oproti včerejšku je to zlaté. Opravdu si užívám jízdu nahoru a jsem plný endorfinů, adrenalinu a dalších svinstev co způsobují, že je člověku dobře.
Col de la Bonette je další na řadě. Tak tohle je totální extáze. Zatím rozhodně top z mého výletu. Dlouhý průsmyk s krásným asfaltem, všechny druhy zatáček co existují. Pro člověka, co se chce vyblbnout a zapomenout na všední starosti, je tohle pravé místo na znovuobjevení smyslu slova zábava. Ještě že mám helmu a není vidět jak se tlemím od ucha k uchu. Musím vypadat jako mentálně postižený. Jak je sakra možné, že před tolika lety, kdy tudy vyšlapávali stezky pasáčci s oslíky, už věděli jak kterou zatáčku udělat, aby nám dnes bylo tak dobře? Nechápu feťáky, na euforii stačí motorka a průsmyky. A když chci halucinace, tak přidám na nadmořské výšce :).
Pokračuju na Col de la Vars, po průsmyku Bonette už to nebyla taková paráda, ale sjezd byl mnohem lepší a zase mě posunul o krok blíž k nebi.
Col se Izoard, klasika na Route des Grand Alpes. Nevím jak znovu a jinak popsat všechnu tu parádu při kroužení zatáček. Vytažení ze zatáčky pod plynem, zrychlení, brzdy, položení se do zatáčky a tohle opakovat pořád dokola několik kilometrů znovu a znovu. Radovat se jak malé děcko, co dostane tahacího kačera a kromě řízení nemít v hlavě nic. Tohle se musí prostě zažít.

Mám v plánu jet na sever, tak si bukuju nocleh ve městě Susa v Itálii. Přesunuju se na nocleh, protože bohužel i tenhle den má konec. Za zmínku ještě stojí silnice podél dálnice SS24, kde si dnes naposledy užívám znovu perfektní asfalt se zatáčkami a krásnými výhledy.

 

Majitelé penzionu dají svoje auto na ulici, abych mohl parkovat motorku za vraty a říkají, že rozhodně musím jít do hospody kousek od nich. Mají tam skvělé české pivo a výbornou pizzu. Takové doporučení je neslušné nevyužít, tak to jdu testnout. Číšnice umí anglicky asi tři slova, to samé umím já italsky, takže máme v prázdné hospodě parádní prostor na konverzaci.

Najeto 381km

Výmluva pro dnešní den: zkoušeli jste někdy běhat po třech pivech a pizze?

Den 4

Pod vlivem večerních piv a včerejších dojmů měním plány a obětuju 200km dálničního tranzitu za další balcony roads. Vyrážím kolem 7.30 po dálnici, směr znovu Francie. Tenhle tranzit mi trochu zhořknul, když jsem dorazil k tunelu Frejus a chtěli po mě 30EUR za průjezd motorky. Uff, tomu říkám pálka, ale otočit nebylo kam, tak jsem se skřípajícími zuby platil. Po cestě sjedu aspoň na Col de Chaussy. Jízdně nic moc, uzounká silnice a nic moc asfalt, ale je to klikatice na svahu a panoramata stojí za to. Ten kdo jede okolo po dálnici a nesjede sem, dělá velkou chybu.

D22, dnešek bude ve znamení balcony roads. Nejsem spisovatel a fakt neumím popsat několik stejných druhů silnic tak, aby to nebylo buď pořád stejné, nebo aby to nebyla nuda, takže nechám za sebe mluvit fotky. Po D22 byla D 292, potom Route de Presles, následoval Col de la Machine, D76 a nakonec D531.

Já, mistr světa, jedu po D531 s rozepnutou bundou, protože je horko jak hrom. Najednou rána jak z děla, pálení jako prase. Ze zatměním před očima poslepu zastavuju, strhávám bundu a snažím se vytřepat tu svini, co mě trefila do pár odekrytých cm čtverečních na rozepnutém tričku. Nic nenajdu, ale bolest je to teda pekelná, jak bodnutí od sršně. Teprve večer mi ze záhybu (trička nebo těla) vypadne mrtvá vosa. Zapínejte si bundy i v horku, je to menší zlo než tyhle malé potvory...

Musím pomalu myslet na návrat, takže vyrážím na sever směr Švýcarsko. Najdu si hotel za rozumnou cenu ve městě Martigny a vyrážím. Z téhle cesty stojí za zmínku jen tři věci. Silnice D1212 v úseku Ugine – Flumet. Silnice podél řeky, zatáčka za zatáčkou, asfalt 100%, akorát trochu silnější provoz. Potom samozřejmě Mont Blanc. S tím souvisí tragické zácpy v Chamonix a hodně hustý provoz 50km všemi směry. Ale hlavně Passo Forclaz. Ze Švýcarské strany je to krása a rozhodně to stojí za projetí.

Najeto 581km

Výmluva pro dnešní den: přece nebudu dělat šaška uprostřed města, kde bych tady běhal???

Den 5

Dnes mám v plánu projet Švýcarsko a dostat se do Itálie. Vyrážím pozdě, až v 8 hodin. Byl jsem unavený, když jsem včera celý večer myslel na běhání :).
Švýcarsko je moje top země, láska na věky věků. Nádherná příroda, tráva tak zelená, že je podezírám, jestli ji nenatírají. Domečky na stráních, upravené vesnice. I staré kameno-dřevěné domy jsou udržované, silnice dokonalé, lidi příjemní, turistů málo, všude voní posekaná tráva (chudáci alergici). Všude vládne klid, pohoda, pořádek a respekt k pravidlům. Život jako by se tady zpomalil a uklidnil. Samozřejmě má tato země spoustu nevýhod, ale znáte to, když ji miluješ..... Všechny passa, co mám dnes v plánu už mám projeté několikrát. Bohužel jsem ale byl asi před měsícem vylosovaný jako šťastný výherce v loterii – krádeže na parkovištích – a na dovolené s obytňákem jsem přišel o oba počítače se všema fotkama. Tak se holt musím „obětovat“ a projet všechny passa znovu, abych si nějaké ty fotky zase udělal. Až se ke mně jednou nastěhuje ten pán, co schovává všechny věci, tak se budou hodit na vzpomínání.

Grimsel pass – z jižní strany poměrně krátké passo, kde jsou jen rovinky a vracečky. Tak jak to miluju. Jednička plný, dvojka plný, trojka plný, prudká brzda a znovu a znovu. Rovnice V-TEC + (Arrow + vytažená vložka) = totální blaženost a rajská hudba pro uši a ducha, to celé na druhou :). Na vrcholu si dám povinnou fotku s parťákem a jedu zpátky stejnou cestou k Furka pass. Tohle je můj miláček ve Švýcarsku. Ani ne tak kvůli průsmyku, ten je stejně super jako hodně ostatních, ale ty výhledy. Z Furky jde vidět krásně Grimsel a ten pohled je prostě – no posuďte sami.

Oberalppass – průsmyk s nejvýše položenou vlakovou stanicí v Evropě. Že je tu krásný asfalt, nádherné zatáčky, přehledná silnice, malý provoz, že je to ráj pro motorkáře nebudu už psát, protože tohle platí pro všechny průsmyky ve Švýcarsku stejně.

Následují Fluelapass, Fuornpass, pořád to samé. Nádhera, náhera, tohle je ráj. To se prostě musí zažít. Až přijíždím k Umbrailpass. Je to třetí, neprávem opomíjená cesta na profláknuté Stelvio. Stelvio má svoje kouzlo. Nikdy nezapomenu, když jsem tam byl jednou v 8.30 hod na vrcholu úplně sám, jen s prodejci chystajícími svůj business pro další den. Dnes je kolem čtvrté hodiny a Stelvio je pochopitelně narvané. Ze Švýcarské strany to není až tak hrozné, ale zrovna jsem trefil na silničáře, kteří opravovali několik úseků a na silnici jsou zbytky asfaltu, kamínky atd.. Takže tentokrát to jízdně byl zážitek tak na 70%.

Sjíždím směrem na Trafoi a jedu k ubytování kousek od Stelvia, v hotelu Goldrainerhof. Za 40 EUR mít hotel s bazénem, garáží pro motorku, bohatou snídaní a veselými slovenskými číšnicemi je podle mě dobrý poměr cena/výkon a tenhle hotel doporučuju všem, kdo jedou na Stelvio a chtějí přespat blízko.

Najeto 451km

Výmluva pro dnešní den: jak se dáte do řeči se slovenskými číšnicemi, už se běhat nedá, páč těch piv bylo nějak moc.

Den 6

Návrat domů. Bratru asi 700km. Celkem pohoda, tak si zpestřím tranzit výletem do Dolomit, kde jsem ještě nebyl. Jako první jedu Passo di Costalunga. Asi jsem rozmlsaný včerejším Švýcarskem, ale tohle passo mi připadá tak nějak normální. Neurazí ani nenadchne. Pokračuju k Passo Sella. Netuším jestli je tohle normální situace, nebo byla nějaká akce, ale ty kolony na silnici SS48 byly opravdu tragické. Cca 10km jedu pocitově snad hodinu a to kdykoliv to jde kličkuju a předjíždím. Na Passo Sella jsou kolony taky. Krásné passo, jak jízdně, tak výhledy, ale když jedete pořád v koloně, tak to dojem kazí opravdu hodně. Na vrcholu jsou zácpy jak na Jižní spojce ve špičce. Využívám možností motorky, objíždím kolonu kde to jde a mizím pryč. Passo Gardena, opět kolony. WTF co to je??? Odbočuju na Passo Campolongo a tam je provoz jak na D1 přes poledne. Jsem fakt zklamaný a naštvaný. Budu rád, když mi někdo v diskuzi řekne, jestli byl termín 24.8. něčím zvláštní, nebo jestli tahle situace v Dolomitech normální. Nebýt toho provozu, stálo by to rozhodně za to, ale takhle byla moje nálada na bodu mrazu. Pokračuju na Passo di Falgarezo. Konečně. Konečně normální provoz a můžu si tento průsmyk užít. Moc krásné passo a nálada jde nahoru. S Dolomity se loučím Passem Valparola, moc hezký průsmyk, který částečně napravuje můj dnešní dojem z Dolomit.

Pak už jen inspicient oponou trhnul.... Jedu domů, poslední zážitky jsou na totálně ucpané SS49 (negativní) a na průsmyku Staller Sattel (pozitivní). Na tomto průsmyku je jednosměrný provoz, z Itálie se jezdí od každé půl do ¾. Já přijíždím po 13 hod, tak si dávám půl hodinový relax v trávě u silnice.
Potom už mě čeká jen 600km domů. Byl to krásný výlet, který přesně splnil to, co jsem od něj chtěl. 6 dnů jenom čistého ježdění a užívání si motorky.

Najeto 842km

Výmluva pro dnešní den: když po šesti dnech zase vidíte děti, nemůžete je zase na hodinu jen tak opustit.

Pár poznámek na závěr

Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsou moje cesta a zážitky dost na cestopis, ale nakonec jsem našel tři důvody proč ano. Jednak jako inspirace pro balcony roads ve Francii, kde jsem nepotkal žádné masy turistů ani motorkářů. Pokud chcete mít klid a přesto mít hezké zážitky, tohle je pro vás to pravé.

Druhý důvod je ukázat, že cestování po Evropě je neskutečně jednoduché. Nemusíte nic plánovat, je to rozhodnutí ze dne na den. Je dobrá předpověď počasí, máte možnost si vzít dovolenou a rodina vás pustí taky? Tak jeďte. Sbalíte se za odpoledne, ubytování není problém z hodiny na hodinu. Pokud máte nějakou kačku na benzín, tak není žádný důvod nejet. Není potřeba několikaměsíční plánování a řešení co by kdyby. V Evropě se o vás vždycky někdo postará i když budete mít sebevětší problém. Takže jestli chcete a předpověď hlásí hezké počasí, jeďte a užívejte si každý kilometr co vám uběhne pod koly. Žijeme jen jednou.

No a ten třetí je k jízdě sólo. Pokud vás to láká, vůbec se toho nebojte. Pokud si člověk chce opravdu vyvětrat hlavu a být sami svým pánem bez kompromisů, není žádný problém. Nikomu se nemusíte přizpůsobovat a celý program si plánujete jen a jen podle sebe. S partou byste se asi těžko každý večer trhnuli a šli si zaběhat jako já :).

PS: Využívám čekací doby na zveřejnění cestopisu a bohužel musím doplnit nechtěné, ale trochu očekávané :). Ano, už mi přišly dva pozdravy z Francie, každý za € 45,- :). Takže pozor na ně na dacany. Ukrotit vášně na motorce je fakt těžké, to znám podle sebe, ale jestli takových dopisů ještě přijde víc, tak to bude sakra drahá dovolená...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE