reline_unor



Finsko 2013

Původním cílem naší cesty bylo Pobaltí. Čas ale ukázal, že je možné dojet až do Skandinávie.. A tuto možnost jsme využili.

Kapitoly článku

„Všechny cesty vedou do Říma, ale jedna i do severní Evropy.“
Zima je obdobím, kdy většina z nás na motorce nejezdí. Je to však také období, kdy se dá plánovat, kam jet v létě, s kým a podobně. Tak tomu bylo i v mém případě.

Už delší dobu jsem uvažoval o tom, že moje další cesta (po několika předchozích) by mohla vést na sever. Na začátek července 2013 jsem naplánoval dovolenou a přemýšlel, kam jet. Vloni jsem kvůli nemoci ne zcela dobře dokončil cestu po Polsku a tak jsem si řekl, že se do Polska vrátím. A když už budu v Polsku, tak se zajedu podívat do Litvy a možná i Lotyšska. Tím byl základ cesty hotov.

Dalším krokem bylo shánění spolucestujících, i když dvě minulé motodovolené jsem strávil sám. Na Motorkáře.cz jsem v lednu dal výzvu, aby se mi přihlásili případní zájemci o cestu. Dobře jsem udělal, přihlásilo se asi 10 lidí s motocykly od 125 po 1150 ccm.  Čas však ukázal, že ne všichni mohou jet a tak v květnu jsem už věděl, že budeme čtyři. Jirku (Aprilia Pegaso ) jsem už znal z dřívějška, je to zkušený motocestovatel , Fandu (Jawa 350) také, jen Milana (Honda 700) jsem neznal. První schůzku jsme si stanovili na konec května do Humpolce.  Tam jsme si řekli co a jak, upravili a odsouhlasili rámcovou trasu s tím, že jsme do ní zařadili i Estonsko a Polsko vzali pouze jako tranzitní zemi. Trasa měla vést po východních částech pobaltských republik a po příjezdu k Baltu v Estonsku se stočit na západ a zpět jet okolo mořského pobřeží.  Potom už jsme čekali jen na den odjezdu.

Několik dnů před odjezdem mi psal Fanda, že změnil zaměstnání a nedostal dovolenou, takže cestu musí odříci. Nedalo se nic dělat ,  zůstali jsme tři, výhodou bylo to, že jsme všichni měli přibližně stejné motocykly (já s Jawou 650 Style) a tak byly zažehnány možná oprávněné obavy, že Jawa 350 nebude tempu jízdy  vždycky stačit. 

Den „D“ nastal 5. července. Místem srazu byl autobazar v Hradci Králové, kde jsme se opravdu všichni tři sjeli. A začala ta pravá motodovolená. Milan, který má manželku Polku jižní část  Polska dobře zná  a tak nás do večera  volným tempem dovedl  do kempu  u Turawského jezera nad Opolem.
Kemping je v lese, místo pro stan se mezi kořeny stromů těžko hledá, ale výhodou je, že je v něm stín,což se v letošním parném létě hodilo.  Cena 9 zlotých za osobu, stan a motorku na 1 noc byla více než příjemná. Na tachometru mojí Jawy tento první den přibylo 375 kilometrů.

Naším cílem pro druhý den byl přejezd zbytku Polska (asi 600 km) s tím, že nocovat bychom chtěli někde na polsko- litevské hranici.  Obavy jsme měli z průjezdu  Waršavou. Přes Kluzcbork, Wielun, Belchatow  a Piotrkow  Tribunalski  jsme dojeli až k dálnici, která od Krakowa vede do Waršavy. Dálnice je pro motocykly zdarma, má nový, bezvadný povrch a jede se po ní opravdu dobře. Zastavili jsme se na jednom odpočívadle, kde byl menší hotel s restaurací  „Plan“. Tam  jsme se najedli a pak  dojeli do polského hlavního města.  Waršava má dobré dopravní značení a tak bez velkého bloudění jsme ji za asi 2 hodiny projeli.  Kdo zná -  ví, kdo nezná, tak dodávám, že provoz ve Waršavě je neustále asi 2krát vyšší, než v Praze na magistrále.  Z Waršavy přes město Ostrow Mazowiecka a Lomžu jsme dojeli před litevské hranice. Byl čas se ubytovat. V obci Rajgrod asi 30 km před hranicemi  se u silnice  objevil ukazatel kemp. Neváhaje jsme odbočili a v kempu Pole namiotowe  se utábořili.  Kemp je velice pěkný, travnatý. Cena?  Opět 9 zlotých za osobu. Co víc si přát?  Polsko bylo za námi, z domova ujeto asi 1000 km a před námi pobaltské republiky.

Do Litvy jsme vjeli přes hraniční přechod Ogrodniki, protože z doslechu jsem věděl, že větší  Suwalki jsou většinou plné kamionů.  A dobře jsme udělali. Klidný, menší přechod se směnárnou, parkoviště pro snad 50 kamionů a byli jsme tam sami. Následovalo focení u tabule LITVA, byli jsme přece v Pobaltí! První město, v němž jsme zastavili, nakoupili něco k snědku a doplnili nádrže svých strojů, byl Alytus.  Jde o vcelku pěkné okresní město, které ale nemá žádnou výraznou památku nebo něco, čím by upoutalo návštěvníky. To, co poutalo naši pozornost, byl vodní hrad Trakai.
  Jde o poměrně známé místo, hojně navštěvované, také v době naší návštěvy byly uvnitř i okolo stovky lidí.  Za zaznamenání stojí, že podle nepřesné mapy jsme do Trakai dojeli od jihu po prašné cestě (nedá se napsat silnice) , typické „roletě“, dlouhé sice asi jen 7 km, ale ta prověřila schopnosti jak nás, tak našich motocyklů. Nejhorší pocity měl asi Milan, jeho nová Honda 700 takovou cestu nikdy nepoznala a možná už nepozná. Z Trakai jsme pokračovali do hlavního města Litvy, Vilniusu. Vilnius se vyznačuje jednou věcí: špatným značením. Nemohli jsme se dostat do centra ani potom z něj směrem na jih. Centrum města nabízí poměrně málo – náměstí a věž Geminadas. Nad řekou stojí pevnost.  Jinak jde o moderní město, které se stále buduje a rozšiřuje. Z Vilniusu jsme se dali na jih, k běloruským hranicím, chtěje se dostat na nejvyšší horu Litvy, jíž je 294 metrů vysoký kopec Aukštojas. Po několika kilometrech jízdy z Vilniusu jsme narazili na frontu kamionů, která se těžko předjížděla. Zjistili jsme, že fronta je dlouhá 27 kilometrů, až na běloruské hranice.  Nastala změna plánu, nejvyšší horu jsme neviděli a hledali místo, kde přespat. To jsme našli kousek od silnice A3 v místě, kam asi jezdí Vilniusané  za odpočinkem – koupaliště i s místem   pro stany.

Nastal další den. Plánem bylo dojet do Lotyšska, protože na východě Litvy se příliš památek, které nás nejvíc zajímaly, nenalézá.  Jednou z výjimek je jeden z geografických středů Evropy, ležící u vesnice Purnuškés , kde jsme se zastavili. Zážitkem byl oběd toho dne. U silnice Vilnius – Utena – Zarasai  jsme narazili na nově otevřenou restauraci, „šašlikárnu“. Nechali jsme si přinést jídelní lístek. Byl v litevštině s ruštině, naštěstí my padesátníci rusky ještě umíme (i když jak kdo) a tak jsme si objednali boršč.

Majitelka restaurace nám ale přinesla cosi růžového, studeného, k tomu chleba a brambory.  Prý je to boršč. Byl. Ale litevský.  Ten jsme neznali. Ruský, který u nás obecně známe, je něco úplně jiného. Jídlo ale nebylo špatné a tak s plnými žaludky jedeme vstříc dalším zážitkům.
Poslední město v Litvě je Zarasai.  Sice jsme jím jen projeli, ale stačilo to k tomu, abychom si všimli upravenosti města, všude květiny, parky, pěkná výstavba.  Jestli tam ještě někdy pojedu, určitě si v Zarasai udělám přestávku na jeho prohlídku. Za Zarasai jsou litevsko – lotyšské hranice. Po vstupu na území Lotyšska je jasné, že jsme v jiné zemi. Pěkný asfaltový rovný litevský povrch silnice  A 13 se změní na rozteklý, hrbolatý povrch plný děr.  Věru pěkné „přivítání“ v Lotyšsku.  Naštěstí silnice se po několika kilometrech relativně zlepšila a my dojeli do Daugavpils – prvního většího města v Lotyšsku na naší trase. Následovala jeho prohlídka, výměna peněz a poté cesta za noclehem.  U hlavní silnice žádné vhodné místo nebylo. Sjeli jsme tedy z hlavní silnice a dojeli do vesnice Puša.  Tam, u krásného jezera, o samotě, jsme v našich stanech  přespali. A byl to jeden z nejhezčích noclehů na naší cestě.

Pátý den našeho putování jsme si dali za cíl dojet do Estonska. Přes Rezekne, Balvi a Silini ( doporučuji návštěvu, pěkné, upravené město) jsme po několika desítkách kilometrů dosáhli hranice Estonska. 
Hranice je nenápadná, pozná se jen tím, že u silnice je modrá cedule s nápisem EST  a poznámkou o maximální povolené rychlosti na území země. Hlavní silnice v Estonsku jsou pěkné, asfaltové, takže lze dosahovat poměrně vysokých jízdních průměrů. Byli jsme jižně od města Voru, ale než jsme do něho dojeli, udělali jsme si dvoukilometrovou zajížd’ku  k estonsko – ruskému hraničnímu přechodu Misso – Panikovici.  Tajně jsme doufali, že nás i bez víz na chvíli pustí do Ruska, ale nestalo se. Po příjezdu k přechodu nás celník poslal na parkoviště mezi kamiony, asi abychom si vyřídili potřebné doklady. Po slovech, že jsme Češi a nemáme víza, jsme byli nuceni otočit se a jet zpět. Estonsko – ruská hranice – ale to samé platí i o lotyšsko a litevsko – ruské hranici – je velmi dobře zabezpečena. Hned u budovy přechodu je vysoký plot z ostnatého drátu, aby snad diverzant z Evropské unie nechtěl do Ruska něco donést nebo bez povolení znesvětit ruskou půdu.  Silně nám to připomnělo naší československou, ostnatým drátem obehnanou hranici s Rakouskem v době před 24 lety.

A jede se dál…směrem na sever, přes Vöru do Tartu. Obě města se mohou objet  silničním obchvatem. V Tartu odbočujeme na severovýchod, k Čudskému jezeru. O jezeru jsme četli jen samou chválu. A my musíme chválit také. Jezero je opravdu pěkné, s písečnými plážemi, kempy, ale i volnou přírodou. U Kallaste jsme našli pohodový, menší kemp tam přenocovali a vykoupali se v jezeře, voda byla příjemná, měla asi 20 stupňů. S majitelem kempu jsme v ruštině  probrali mezinárodně politickou situaci, jak se v Estonsku žije a strávili příjemný večer.

Další den jsme okolo břehu jezera jeli ještě několik desítek kilometrů a potom přes Jöhvi přijeli do nejvýchodnějšího místa naší cesty –  Narvy. Narva je upravené město, kde 98 % obyvatelstva tvoří Rusové. Navštívili jsme místní pevnost, prošli město, dobře se najedli v jedné z lidových jídelen a také bohužel přijeli přímo k nehodě motorkáře, kterého srazila Škoda Yetti
. Příjemné to rozhodně nebylo, mladíka  v bezvědomí odvezla  sanitka  a jeho čopr  s předním kolem vtěsnaným pod motor  asi nikdy už nevyjede. Přes řeku , dělící Estonsko od Ruska, jsme viděli pevnost v ruském Ivangorodě, která byla nadosah. Opět jsme zaparkovali přímo u hraničního přechodu, ale do Ruska jsme se ani  tady nedostali. Máme ale alespoň fotky ruského území. Z mého bydliště do Narvy ukázal tachometr mojí Jawy téměř 2200 kilometrů. Po povedené návštěvě Narvy jsme se na naší cestě poprvé stočili na západ a jeli po silnici E 20  směrem na Tallinn, hlavní město Estonska. Měli jsme proti plánu velmi dobrý čas a kilometrový průměr a tak nás napadala myšlenka podívat se i do Finska.
6. den se chýlil k večeru a tak byl čas utábořit se. Nedaleko bylo město Kunda, známé asi každému českému turistovi , který Estonsko navštíví. I my jsme ho poctili svojí návštěvou. Zaujala nás cementárna, stojící  u vjezdu do města, ale my jeli dál. A poprvé na naší cestě jsme dojeli k moři. Balt v Kundě,  to se muselo  oslavit : vykoupali jsme se. Voda příliš slaná nebyla. Přespali jsme poblíž pláže na travnaté ploše a čekal nás další den putování.

Nebylo kam spěchat, tak jsme v klidu dojeli do Tallinnu. Poznamenám jen, že moje Jawa na silnici před Tallinnem přestala svítit a blikat.  Pomohla výměna pojistky. Příčina ale byla neznámá. V Tallinnu jsme našli kemp, postavili stany a jeli do přístavu, zeptat se na možný trajekt do Finska. Po zjištění, že  společnost   Eckkero  line nás za asi 63 euro za osobu a motorku (zpáteční) odveze ještě ten den večer do Helsinek, následovala cesta do kempu pro stany a večer už jsme seděli na lodi. Kolem půlnoci loď zakotvila  ve Finsku. Celkem snadno jsme v Helsinkách našli kemp, postavili stany a v klidu přečkali noc. Pravda, kemp byl dražší, 20 Euro za osobu, stan a motorku, ale luxusně vybavený. Den jsme tedy zakončili tím, o čem jsme před pár dny jen snili : byli jsme ve  FINSKU !!

8. den jsme věnovali prohlídce Helsinek. Motorky byly i s věcmi zaparkovány u Uspenského sboru a nic se z nich neztratilo. Prošli jsme několik kostelů, patřících různým církvím – krásný pravoslavný Uspenský katedrální sbor, evangelický Domský kostel a menší ortodoxní  kostel ,  nábřeží , parky, trh ,  střed města a také obchodní dům.
Zkoušeli jsme se   najíst v universitní jídelně, která byla poměrně levná, ale jen pro ty, kdo měli studentskou kartu. My, kteří jsme ji neměli, bychom platili asi třikrát více, než studenti a dát za  polévku , brambory se zeleninou a kousek masa (zeleniny bylo mnohem více a masa mnohem méně, než jsme zvyklí my Češi) asi 18 Euro se nám nechtělo.   Navečer jsme vyjeli z Helsinek na sever, směrem na Tampere. Následovala nezbytná fotka u  označení  města  a návrat do přístavu, odkud odplouvala lod‘ zpět do Estonska. Finsko je pro nás dosti drahá země, nicméně jíst se musí a tak jsme byli nakupovat potraviny. V porovnání s naší zemí je Finsko o hodně výš. Výběr je několikanásobně větší, kvalita vyšší a úpravu potravin v obchodech nejde popsat, musí se vidět. Pokud jde o silnice, mají Finové všude na jihu země  perfektní asfalt, velmi dobré značení a zabloudit snad ani nelze. V Helsinkách měl problém se svojí Aprilií i Jirka. Motorka pomalu přestávala jet, až se zastavila úplně. Ke svíčkám nešel benzín. Naštěstí oprava na ulici a naštelování vstřikování pomohly a jeli jsme normálně dál.  Na severu jsou v létě bílé noci. Znamená to, že do půlnoci bylo slunce na obloze a tma je pouze na chvíli, okolo jedné hodiny. To nám při našich cestách plně vyhovovalo. Na lodi se stala příhoda:  Finové dodržují prohibici, takže večer je na veřejnosti zakázáno pití alkoholu a ani na lodi ho nekoupíte. Jeden Fin si   donesl  pivo, sedl k lodnímu stolku a začal popíjet. Okamžitě přišla  lodní  policie  a upozornila ho, že překračuje zákon. On toho nedbal. Policisté ho tedy dosti drsně a násilím vzali, spoutali a odvedli přes protesty jeho manželky kamsi do podpalubí. Za dvě a půl hodiny jsme byli zpět v Tallinnu. Ihned jsme se ubytovali v kempu a na další den plánovali prohlídku hlavního estonského města.

Cesta zpět

Tallinn je město, které doporučujeme k návštěvě. Centrum je historické, otevřené památky, kavárničky, restaurace, v mnohém nám připomnělo pražské Staré Město. K jídlu jsme měli mimo jiné boršč, ovšem pravý ruský, teplý, chutný. To, že chceme teplý boršč, jsme ale museli obsluhující servírce zdůraznit.  Za necelý den se dá všechno důležité vidět. K návštěvě doporuču- jeme hradní vrch Toompea a kostel sv. Mikuláše, největší v Tallinu.  Pěkně dochované jsou i středověké hradby s věžemi a bastiony, navíc stará zástavba je původní, ze 13. až 17. století.  Navečer jsme tedy nastartovali své stroje a vydali se už  na  jih, k domovu. Přes Paarnu jsme dojeli do městečka Uulu  a tam v malém kempu u lesa postavili stany. V kempu jsme byli skoro sami, nedaleko je moře a tak většina turistů přespává v kempech na pobřeží. Kemp byl levný, v přepočtu asi 50 korun za osobu, stan a motorku na noc.

10 den: Cesta na jih pokračuje.
Po pobřeží jsme dojeli do Rigy, lotyšského hlavního města. Město je poměrně rozlehlé, v hotelu jsme spát nechtěli, a protože se blížil večer, napadlo nás přespat na pláži. To se nepodařilo, pobřeží je komerčně využito nebo je nedostupné. Západně od Rigy leží lázeňské město Jurmala. Toto město jsme si prohlédli a vykoupali se na jeho pláži v 23 stupnů teplém Baltickém moři. Nocleh v kempu se v něm hledá těžko, museli jsme jet západněji. Ve vesnici   Lapmežciems jsme našli malinký kemp, spíš zahradu u vilky, kam nás majitelka vilky pozvala, nechala postavit stany, přinesla židličky, kovový kotlík na ohniště a kde jsme strávili příjemnou noc. Paní majitelka se s námi po zjištění, že jsme Češi,  dlouze bavila a poradila, co je v Lotyšsku za významná místa, jak jezdit a kde zaparkovat v Rize a podobně. Musím říci, že její rady jsme využili a byly tedy pro nás cenné. Tímto jí děkujeme.

  Další den, po odjezdu z Lapmežciems nás očekávala Riga.
Té jsme věnovali téměř celý den.  Není to mnoho, ale tak jako v Tallinnu – to hlavní se dá vidět.  Co doporučujeme a co se nám líbilo?  Samozřejmě historický střed tohoto hansovního města. V něm je mnoho objektů stojících za návštěvu, ale nám se líbil asi nejvíc Dům černohlavců.  Jde o středověký dům, který ovšem v  době SSSR byl zbourán a kolem roku 2000 znovu postaven podle původní předlohy. Zajímavé je i Museum totality. Nám, kteří jsme žili v minulém režimu i v roce 1968, je toto museum velice blízké. Lotyši ovšem nadvládu Rusů snášeli mnohem hůře než my.  Za II. světové války byly v Rize postaveny letecké hangáry. Po válce nebyly zbourány, ale využity.  Dnes je v nich tržiště.

V jednom z nich je rybí trh, který doporučujeme navštívit. Tolik ryb, pečených, uzených i syrových pohromadě se asi jinde vidět nedá. Nocovali jsme u města Jelgava. A to kuriozně.  Nemohli jsme najít místo ke spaní. Protože už bylo po 21. hodině, zaparkovali jsme a postavili stany na sídlišti, mezi paneláky.  Nic jiného nám nezbylo.  Místní asi takovou atrakci nikdy mít nebudou. Spali jsme ovšem velice dobře.


Mezi městy Jelgava a Bauska je obec Pilsrundale. V ní je letní sídlo vládců Lotyšska, pěkný zámek. Je přístupný veřejnosti. My jsme sem dojeli další den, dovnitř nešli, ale vidět ho i jen zvenku byl zážitek. Museli jsme však jet dál. Neměl jsem dost benzínu, ale doufal jsem, že hned za hranicemi Litvy vyměním peníze a benzín koupím. Přes Jelgavu jsme tedy mířili do Litvy.  Po překročení jejích hranic se mi stala nemilá věc.  Přehlédl jsem směnárnu, skrytou za stojícím kamionem a s několika decilitry benzínu v nádrži doufal, že dojedu do nejbližšího města, kde vyměním eura za laty a za ně koupím benzín. Podotýkám, že jsem ze „staré školy“, takže nevlastním kartu a všude platím hotově. Bohužel mi benzín došel. Milan vybaven velmi objemnými kufry, s sebou vezl i 5litrový kanystr.  Dojel tedy k nejbližší pumpě, koupil benzín, nalil ho do mojí nádrže a tím byla věc za námi. Pumpa byla jen asi 800 metrů vzdálená, ale to jsme zprvu netušili.  Poprvé jsem musel uznat, že vlastnit kartu, tak jako Milan, má něco do sebe.

Asi 15 km severně od  Šiauliai se nachází Hora křížů. Jde o známé poutní místo, kde na uměle navršeném kopci se nachází několik set tisíc, možná více než milion křížů a křížků. Stále sem přibývají další.  Hora křížů je velmi hojně navštěvována, jde o významný turistický cíl a tak jsme i my považovali za vhodné toto místo navštívit. Je to místo nejen poutní, ale i komerčně využité.  Tento den nás čekala poměrně velká porce kilometrů, chtěli jsme dojet do Klaipédy, která leží u Kuršské kosy. A tam jsme také dojeli.

Klaipéda  je město  na břehu Baltu a je to největší litevský přístav. Samotné město jsme prošli, jen delfinárium, které tam prý je, jsme nenašli. No popravdě, nikoho jsme se neptali a sami na něj nenarazili.  Byl už ale večer, lákal nás nocleh na ostrově Kuršská kosa. Nejde ani o velký ostrov, spíš se podle mapy zdá, že je to poloostrov, ale od pevniny je vzdálen několik set metrů. Tuto vzdálenost jsme překonali na přívozu, který pojal asi 60 aut a motorek a stál každého z nás 18 litů.  Hned po vjezdu na Kuršskou kosu nás nemile překvapila mýtnice.  Vybírá se 20 litů za motocykl a nejde nezaplatit. Kosou vede jediná silnice, nelze se hned ani vrátit. Jen jsme vjeli na ostrov a už jsme byli o téměř 40 litů chudší.  S tímto je třeba při návštěvě počítat.  Po 50 km u obce Nida je jediný kemp, kde se dá přespat. Ve volné přírodě to není možné. Jeli jsme tedy do kempu, který kvalitou byl na střední úrovni, ale cenou – další nemilé překvapení – na úrovni kempu Rastila v Helsinkách…a tak jediná noc v něm a hned ráno pryč.


Byl nový den a tak malá zastávka v Nidě a jedeme zpět na pevninu.  Pro zpestření mně začala škubat motorka, místy jsem měl pocit, že se zastaví úplně. 1500 km od domova to byla „opravdová radost“. Na dálnici Klaipéda – Kaunas se mi motorka opravdu zastavila a nešla už nastartovat.  Kolegové si ničeho nevšimli a jeli dál, naštěstí po pár minutách Jawa chytla a jela, ovšem ne zrovna dobře.  Zjistil jsem však, že když zapnu blikač nebo zatroubím, motorka jede normálně. To bylo jasnou známkou toho, že není v pořádku elektroinstalace.  Jeli jsme dál a já, když jsem cítil, že motorka ztrácí dech, jsem zatroubil, zablikal a jelo se vesele k domovu. Později jsem zjistil, že když jedu na dálkové světlo, je vše v relativním pořádku.  Na žádné další zastávky už nebylo pomyšlení a hlavně já už jsem se těšil, až budeme za hranicemi, přece jen Polsko je blíže k domovu. Navíc začalo pršet, chvíli mírně, potom hustěji – poprvé za naši celou cestu. Toho dne jsme ujeli asi 400 km a přespali v našem známém kempu v polském Rajgrodě.

Další cesta až domů do republiky – hranice jsme překročili u Mikulovic na Jesenicku – přes Polsko byla stejně jako cesta tam pouhým přesunem. Zdržela nás pouze Waršava, totálně ucpaná a to tak, že ani s motorkami, i když s kufry, jsme se nemohli skoro nikde protáhnout mezi auty dopředu. Navíc horko, na slunci snad  50° C, bylo nesnesitelné, horší to nebylo ani na jihu Evropy. Měl jsem trochu obavy z toho, co udělá moje motorka ve Waršavě, ale jela normálně i když se stále zapnutým větrákem motoru. Milan se od nás před Waršavou odpojil a jel ještě k ukrajinským hranicím na východ, já s Jirkou jsme dojeli až do naší republiky. Naše cesty se rozešly u Lanškrouna.

Co dodat?  Byla to povedená motodovolená, ujeli jsme okolo 5 tisíc kilometrů, viděli mnoho krajů, památek, lidí a projeli 5 zemí.  Průměrná spotřeba Milanovy Hondy 700 byla neuvěřitelných 3,2 litrů na 100 kilometrů.  Moje Jawa 650 se spokojila „jen“ se 4,2 litry a Jirkova Aprilia Pegaso s asi 5 litry / 100 km. Doma se ukázalo, že příčinou nedobré jízdy mojí Jawy v poslední fázi cesty byl vadný regulátor. Po jeho výměně motorka jezdí k mojí plné spokojenosti. Milan ještě cestou zpět v Polsku už plánoval, kam pojedeme příští rok, ale to je daleko. V současné době jsme rádi, že jsme se podívali do Skandinávie a celou cestu absolvovali, až na malé poruchy techniky, v pohodě, klidu a v pořádku. A tak to má být.

Milan

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (29x):
Motokatalog.cz


TOPlist