Middle East Ride říjen 2010 aneb cesta přes Egypt, Jordánsko, Sýrii a Turecko do Bulharska

1. den Praha – Benátky
I do Benátek jsme se přepravili autem s motorkami na vozíku. Celá cesta proběhla celkem v pohodě a večer jsme byli v Benátkách. Ubytování v hotelu, pizza a do postele. Ráno se jede na check in.
2. – 4. den
Celá procedura nalodění a odbavení proběhla rovněž v pohodě. Na lodi jsme byli kolem poledne. Bohužel těsně před odjezdem jsme dostali informaci, že loď neodjede v 16hod. odpoledne jak plánováno, ale až další den v 7hod. ráno. Nicméně příjezd do Egypta zůstává nezměněn. Loď jsme nesměli ovšem opustit, protože jsme byli celně odbaveni. V podstatě se pro nás nic neměnilo, jen jsme byli zavření celý den na lodi, která neplula. Zvláštní. Nejenže byla nová linka mezi Evropou a Sýrií a Egyptem, ale zbrusu nová byla i celá loď, což bylo moc fajn. Vše čisté, nové. Překvapující pro nás bylo, kolik cestujících celkem na lodi plulo. Bylo jich asi dvacet. Loď byla úplně prázdná. Garáže pro stovky aut zely prázdnotou. Pro nás to bylo ovšem v pohodě, se všemi jsme se seznámili. Na těchto cestách je právě zajímavé potkávat tyto lidi. Manželé z Holandska, kteří před sebou měli půlroční cestu autem do Jižní Afriky, další pár v důchodovém věku mířící do Keni, Němec stopující do Tanzanie nebo Američan potulující se světem, momentálně na cestě do Izraele. Cesta vcelku ubíhala, plánovali jsme detaily cesty, na notebooku mrkli na spoustu filmů nebo jsme jen tak pokecali se spolucestujícími.
5. den 70km
Dnes bychom měli konečně přistát. Plánované přistání ve 14 hod. se nakonec posunulo o 3 hodiny. K tomu další čtyři hodiny celního odbavení, kde jsme získali egyptský řidičák a egyptskou SPZ a taky nám bylo odlehčeno asi o 120 USD. Takže asi ve 20:00 za tmy vjíždíme do Alexandrie. Plán je najít hotel, to se nám ale daří po propletení se provozem jaký jsme ještě nezažili, až ve městě Rasheed, asi 70 km od Alexandrie. Nicméně máme super International hotel, který odpovídá našemu hostelu, ale za 160 Kč na hlavu to jde. Večer si dáváme v městečku super grilované kuře a zažíváme pravou atmosféru arabského světa – uličky plné lidí a zboží i o půlnoci a taky špíny.
6. den – přes Sinaj – 657km
Dnes se chceme dostat do Tabi k Rudému moři, což znamená přejet asi 700 km Egyptem. Cesta je v pohodě, přes most přejíždíme přes Suezský průplav a dostáváme se na Sinaj, kde nás čeká přejezd cca 400km pouští – nicméně skvělou asfaltovanou cestou, občas proloženou pískem, štěrkem nebo menší roletkou. Pro naše BMW malina. S čím jsme ale nepočítali, je oprava silnic egyptským způsobem – tj. rozlití mazlavé hmoty – asi nějakého penetračního nátěru podobného vyjetému oleji – přes celou šířku silnice v délce několika stovek metrů, ale hlavně hned za horizontem. Kluci zvládají ještě s nohama na zemi zastavit, ale já bohužel ne. Přední kolo podkluzuje, motorka padá na pravý bok a já se krásně kloužu v té černé sračce. Po prvotním šoku se sbírám a jsem v pohodě. Mě a motorce nic není, ale mé oblečení je jako byste ho vymáchali v ropě. Jsem celý černý, kluzký a smrdím. K mému překvapení kolemjedoucí auta zastavují, kluci arabští se hned zajímají, jestli je vše OK a ochotně i přes umazání mě staví motorku. Skutečně se naštěstí vůbec nic nestalo, jen jsem kompletně já i motorka zasraní od té černé hmoty. Neskutečně nadávám i směrem k silničářům. Ti se sice omlouvají, ale to mně moc nepomůže. Takže oblečení dolů, vyválet v písku, otřít se asi stovkou vlhkých kapesníčků, vzít si normální oblečení a pokračovat dál. Nic moc jiného se nedá dělat. Vedro je jako prase a čas utíká. Touto příhodou ztrácíme asi hodinku. Pokračujeme dál k moři a asi kolem 20hod. Dorážíme do Tabi, kde si nacházíme super hotýlek – typický egyptský rezort. Oblečení se mě daří dát do hotelové čistírny a ráno by mělo být v pohodě. Alespoň tak pravili na „loundry service“. No uvidíme. Je právě večer, když píšu tyto řádky, tak se nechám překvapit. Ráno je plán dostat se do Jordánska, ideálně v rozumném čase do Petry.
7. den – Jordánsko – 63km
Ráno se probouzíme do brutálního vedra. Jdeme se vykoupat do moře a i do bazénu. Pak rychle na snídani a potom mě skutečně přináší super vyčištěné oblečení. Bohužel bylo vyčištěno chemicky asi nějakým ředidlem a podle toho je oblečení i cítit. Ale nevadí, hlavně, že se dá obléct. Vyrážíme směr Nuweiba, což je asi 30km a je tady přístav a loď do Jordánska. Asi ve 12:30 dorážíme do přístavu. Kupujme lístek za 130 USD, což se nám zdá docela dost, ale co se dá dělat. Máme tři hodiny do odjezdu. Ještě netušíme, jaká administrativní procedura nás čeká. Ujímá se nás velice příjemný příslušník turistické policie a vodí nás od jednoho okénka ke druhému a získáváme bezpočet razítek a nových a nových potvrzení. Každý máme v ruce dvě složky a v ní asi 10 papírů s různými razítky a podpisy. Samozřejmě všude se platí, někde více někde méně. Už před sebou máme poslední krok a to je odevzdání egyptských SPZ. A tady nastává zpočátku neřešitelný problém. Máme jenom jeden kus, zatímco po nás chtějí kusy dva, prý jsme je museli dostat. Několikrát pořád dokola opakujeme, že jsme dostali skutečně jenom jeden kus a že to je přece na motorce logické. Náš příslušník je nešťastný, pořád někam odbíhá a telefonuje. Asi po 40 minutách nám vítězoslavně oznámí, že je tedy vše OK. Poslední papíry, několik razítek a hurá na loď. Tady si musíme skočit pro poslední razítko a vjíždíme do lodi. Asi po 90 minutách přistáváme v Jordánsku. Odbavení probíhá oproti Egyptu naprosto v pohodě, vše trvá necelou hodinku a vše jde s úsměvem. Každému je nám opět odlehčeno asi o 30 Eur. Bereme první hotýlek. Nejlepší je, že jsme se za celý den posunuli vzdušnou čarou asi o 7km. Taba leží naproti Aqabě. Díky politickým a náboženským potyčkám mezi izraelským a arabským světem musí člověk bohužel absolvovat takovéto procedury. No nic, toto asi nezměníme. Jde se spát a ráno směr Petra, kde plánujeme prohlídku a nocleh.

8. den – Petra – 180 km
Po snídani vyrážíme směr Petra. Bereme pouštní silnici, kde se potom odbočuje na tzv. „Královskou silnici“. Míjíme Aqabu a vyrážíme po silnici č. 15, což je tříproudá luxusní dálnice. Ještě před odbočkou na Petru odbočujeme směrem vpravo do rezervace Wabi Rum, kam vede asi 15km dlouhá silnice krásnou pouští. Zkoušíme si samozřejmě výlet do písku, což se nám moc líbí. Nicméně do rezervace nejdeme, protože to znamená zaparkovat motorky a jet někam dál autobusem. Raději se otáčíme a míříme směr Petra. Po odbočení z hlavní silnice na Petru začínáme stoupat a dostáváme se do výšky asi 1700m. Cesta je úžasná, samá zatáčka a okolo poušť a skály. Po asi 40 km dorážíme do Petry, resp. do městečka Wadi Musa, které leží u vstupu do Petry. Nacházíme hotel za přijatelných asi 13 Eur na osobu a jdeme do Petry. Vstupné ve výši asi 33 Eur je poměrně vysoké, ale stojí to za to. Nebudu tady popisovat prohlídku celého skalního města. Snad jen zmínka, že to opravdu stojí za to. Večer se vracíme, v nohách máme nachozeno několik kilometrů. Dáváme večeři a po ní ještě skvělou tureckou koupel, kterou jsme náhodou objevili. Po vodní dýmce jdeme spát. Zítra nás čeká Mrtvé moře a doufáme, že i kempování.
9. den - Petra – Damašek - 430 km
Vyrážíme poměrně brzy opět za krásného počasí. Z Wadi Musa stoupáme opět po úžasných silnicích opět do výšky kolem 1500metrů nad mořem. Krajina okolo je úžasná, skály, písek a skvělá panoramata. Pomalu začínáme sjíždět k Mrtvému moři. U první vyhlídky zastavujeme a dáváme si obligátní kolu a skvělou arabskou kávu. Čím níže klesáme, tím více stoupá teplota. Až se dostáváme na úroveň Mrtvého moře asi -400m, pohybuje se teplota okolo 35 st. Cesta kolem moře zpočátku samá rovina, ale asi v jeho polovině se začíná zakusovat do skal a je samá zatáčka se skvělým výhledem na Mrtvé moře. Blížíme se k severní části, když objevujeme skvělou pláž. Celý areál je nový a jsme překvapeni. Bazény s výhledem a moře, bary, lehátka, restaurace a asi 10 turistů. Jdeme do moře. O tom, že Mrtvé moře je 9x slanější než oceán a voda je tak hustá, že vás nadnáší, už asi všichni slyšeli. Nicméně zážitek na vlastní kůži je jiný. Voda, resp. sůl, pálí na celém těle. Po koupeli je nezbytná sprcha. Asi po dvou hodinách pokračujeme dál, a protože je asi kolem 3hod. odpoledne a možnost stanování nulová, rozhodujeme se pokračovat přes Amán do Sýrie. Domnívali jsme se, že jak budeme stoupat od hladiny Mrtvého moře, bude postupně klesat i teplota. Bohužel jsme se mýlili a kolem 500m nad mořem teplota dosahuje 39st.. Ve spojení s průjezdem přeplněného Amánu to byl nic moc zážitek. Na hranice je to asi 130km a kolem 17 hod. jsme tam. Odbavení je vcelku v pohodě, za dvě hodiny není co řešit (máme měřítko s Egyptem, takže je to fakt v pohodě a vše má nějakou posloupnost). Za výjezd z Jordánska platíme asi 13 Eur, za vjezd do Sýrie za pojistku rovných 35 Eur. Nicméně všichni lidé jsou milý a pořád říkají „Welcome to Syria“. Díky. Pozor pro všechny cestovatele. Pokud máte motorku napsanou na firmu a to samé máte i v karnetu, bez plné moci vás nepustí. Navíc takovýto karnet neuznávají a musíte si koupit za 90 Eur jejich verzi. To se týká Attily, který má motorku na firmu. To platí i pro všechny ostatní země. Z hranic je to do Damašku rovných 100km a celé po relativně slušné dálnici. Protože je už tma, volíme co nejrychlejší přesun. Za pomoci taxikáře potom najdeme vcelku slušný hotýlek.
10. den – 323 km, Damašek – Hamá
Ráno si bereme taxi a jedeme na dopolední prohlídku Damašku. Starý Damašek a tržnice jsou opravdu velmi pěkné a zajímavé. Kolem poledne už jsme na motorkách a míříme směr sever na prohlídku asi neznámějšího křižáckého hradu Crack de Chavalier. Crack de Chevalier největší a jeden z nejstarších křižáckých hradů na světě. Opravdu nádhera, umístěný na kopci s výhledem na Libanon, a do vnitrozemí Sýrie. Hrad tvoří vlastně dva hrady v jednom. Vstupenka asi za 80Kč a můžete se pohybovat kde chcete. Po prohlídce si dáváme v přilehlé restauraci se stejným názvem vynikající grilované kuře a míříme dál na sever do města Hamá, kde chceme přespat. V Hamá se nacházejí tzv. Vodní kola, což je památka chráněná Unescem. Cesta vede horami a klikatí se nahoru a dolu a poskytuje úžasné výhledy. V každé vesnici nás lidé zdraví a mávají. V provozu je zapotřebí dávat pozor na neosvětlené motorky, kterých jezdí opravdu spousta. Máme pocit, že nás všichni chtějí předjet a pozdravit. Večer dorážíme do Hamá a ubytováváme se v hotelu Cairo. Jde se ještě na prohlídku Vodních kol. Nachází se přímo v centru, obklopené parkem. Všude spousta lidí, arabská hudba a dobrá nálada. Kola vydávají při otáčení opravdu hrůzostrašné zvuky. Nacházíme i hospůdku, kde nám nalévají pivo.
11. den – 461 km, Hamá – Turecko, Mersin
Dnes chceme dojet do Turecka, pokud možno posunout se co nejdále směrem na Kapadokii, kde si chceme prohlédnout skalnatá města v oblasti Göreme. Jedeme směrem na Aleppo, po cestě si chceme prohlédnout tzv. mrtvá města v okolí města Kafr Nabl. Po asi hodinové jízdě po dálnici zastavujeme na kávu a zjišťujeme, že jsme mrtvá města přejeli asi o 30km. Po krátké poradě se domlouváme, že se nebudeme vracet. Milovníci historie nám jistě odpustí, my už máme památek poměrně dost. Mrtvá města jsou v podstatě polorozbořené domy, které jejich obyvatelé v dávné minulosti hromadně opustili. Dodnes nikdo kloudně nevysvětlil proč byla města takto hromadně opuštěna a domníváme se, že hlavně touto skutečností jsou tak zajímavá. Před polednem jsme na hranicích s Tureckem a jsme zvědaví na proceduru, která nás čeká. Před přechodem bereme ještě levný benzín za asi 20 Kč a předjíždíme několikakilometrovou kolonu kamionů. Když vidíme tempo jejich odbavování, tipujeme to na několik dní. Chudáci řidiči. Na syrské straně si sháníme několik razítek a podpisů a platíme asi 600Kč. Na turecké straně je vše jednodušší, pouze dvě razítka a navíc zadarmo! Dohromady asi hodina ztráty času. Autem by to bylo asi delší, protože turecká strana byla totálně zablokovaná nákladními auty. Motorkou jsme se naštěstí protáhli. Za hranicemi dáváme výborný oběd a končíme u moře v městečku Mersin. Do Kapadokie je to asi 280km. Ráno bylo kolem 30 st., v Turecku už teplota směrem k severu trochu klesá a večer končí asi na 25 st.12. den – 290 km, Kapadokie, Göreme
Po snídani vyrážíme do oblasti Göreme v Kappadokii, kde se nachází známá starobylá skalní města. V podstatě ihned najíždíme na dálnici. Zde si dovolím malé zamyšlení. V podstatě asi všichni považujeme Turecko za více či méně zaostalou zemi. To je hluboký omyl. V městečku, kde jsme spali, které odpovídá velikosti asi naší Olomouce, jsou běžné mrakodrapy s 60 a více patry. Takové nemáme ani v naší slavné Praze. Když jedete po luxusní tříproudé dálnici, která se šplhá do výšky okolo 1500m nad mořem, samý tunel, resp. běžně zakousnutá do kopců, které se musely z půlky odbourat a vzpomenete si na naši slavnou D1, tak je vám opravdu smutno. No nic. A mimo jiné, když zmíníte v Turecku, že jste z Česka, tak každý vám odpoví „Milan Baroš, super Tčekija!“. Všichni naši politici se svými slavnými zahraničními výpravami z parlamentu či senátu neudělají pro naši zemi ani procento toho, co jeden dobrý fotbalista. Po poledni dorážíme do oblasti Göreme u městečka Nevsehir. Skalnatá města překonávají naše očekávání. Celá oblast je tvořena pískovcovými skálami, které se táhnou kilometry do všech stran. V jejich centru jsou do nich vytesána obydlí nad nimiž ční pískovcový hrad protkaný různými chodbami. Vše je už zvětralé, nicméně pořád velmi zachovalé. Mezi skálami s dávnými obydlí jsou zakomponována současná obydlí. Vše je velmi vkusné a opravdu nádherné. Nacházíme penzionek za asi 350Kč na hlavu. Večer se domlouváme, že během následujících dvou dnů, se přiblížíme co nejvíce Istanbulu, kde bychom dali ve středu odpočinkový den. Do pátku plánujeme dorazit do Sofie. Čas se nám nachyluje.

13.den – 461 km – Göreme – neznáme město asi 300km před Istanbulem
Dnes jsme si dali za cíl dorazit co nejblíže k Istanbulu. Jeli jsme směrem na Ankaru a to mimo hlavní tahy. Počasí nám stále přeje, je okolo 20st. a slunečno. Opět nás fascinují turecké cesty. Jedete mimo hlavní tah po naprosto prázdné čtyřproudé cestě a z ní odbočíte na ještě vedlejší taky čtyřproudou. Dnes končíme v neznámém městečku, které je opravdu nevlídné a nehezké. Asi je to dáno i otřesným hotýlkem za 12 Eur/osobu a začínajícím deštěm.
14. den – 295 km, Istanbul
Míříme po silnici číslo 140 do Istanbulu. Původně jsme chtěli jet bočními cestami přes pohoří, ale počasí nám nepřeje a poměrně vydatně prší. Tak bereme zavděk hlavnějším tahem. I když tato silnice se taky vine poměrně vysoko a jedeme hodně přes 1000m/mořem. V horách není cesta v úseku asi 5km dokončená a projíždíme staveništěm, které je samé kluzké bláto. Opět to znamená být maximálně ve střehu a já se stávám opět nechtěným „hrdinou“, když svého Adventura v opravdu minimální rychlosti neudržím a pokládám ho na levý bok. Ani jsem neupadl a zůstal stát na nohách. Motorka nemá ani škrábanec, jediné co mě udivuje, že z držáku upadl kufr od Touratechu. Jak se mohl z pevné konstrukce vyvléknout opravdu nechápu? Ani kufr nemá škrábanec. Jak ho přidělávám, pozorujeme těžké kamiony, jak v tom bahně krásně kloužou a jsme rádi, že stojíme hodně bokem. Před odpoledním příjezdem do Istanbulu zastavujeme u benzinky a vapkou čistíme sebe i motorky od nánosů bahna. Příjezd do Istanbulu přes Bosporský průliv je opravdu krásný. Začíná dokonce i svítit slunce a teplota dosahuje 26st.. Proplétáme se opravdu brutální zácpou, nacházíme solidní hotýlek, kterých jsou ve městě opravdu spousty a hurá do města. Dáváme si vynikající kebab. Co mě fascinuje je počet lidí, který se městem pohybuje. Jako o prvomájovém průvodě.
15. den – 390 km, Istanbul – Sozopol
Ráno se počasí kompletně pokazilo. Je zima a pod mrakem. Proto se rozhodujeme Istanbul opustit, i když jsme původně chtěli zůstat celý den. Chceme dojet na bulharské pobřeží, do okolí Sozopolu. Cesta byla vcelku nudná, jedeme asi 150km po dálnici směr Edirne a odbočujeme na sever a přes město Kirkraleli míříme k bulharským hranicím. Po cestě nás dohnala opravdu velká průtrž mračen a silný vítr. V kombinaci se silnicí plnou popadaného listí vyžaduje jízda opět maximální pozornost. Za zmínku ještě stojí želva, která si to špacírovala přes celou silnici. Nechybělo moc a mohli jsme mít o další pád postaráno. Odbavení probíhá vcelku v pohodě, na turecké straně 3 razítka a bezproblémový vjezd „domů“ do Evropské unie. Odpoledne jsme v Sozopolu. Dnes je středa a do konce výletu máme před námi 2 dny. V sobotu ráno nám letí letadlo ze Sofie, kde musíme v pátek naložit motorky na auto, které máme domluvené. Čas se pomaluje nachyluje, to nejzajímavější už je za námi.
16.- 17.den, přes pobřeží do Sofie, cca 530 km
Čtvrtek a pátek věnujeme pomalému přesunu do Sofie. Nejdříve jedeme podél pobřeží do Varny, kde nocujeme a druhý den na západ do Sofie. V podvečer jsme v Sofii, kde na nás čeká auto s vozíkem. Nakládáme motorky a Hugo (náš kamarád a řidič) vyráží směr ČR. Díky za bezproblémový dovoz motorek až domů. Po sprše jdeme na vynikající večeři a bilancujeme u dobrého víny náš výlet.
Závěrem:
Za celkem 13 dnů jízdy jsme urazili 4.315km (nepočítáme přesun do Benátek a ze Sofie domů). Projeli jsme tři krásné arabské státy a za celou cestu jsme potkali jen samé příjemné a přátelské lidi. Hlavně v arabském světě. Počasí nám přálo. Teplota se pohybovala až do 39 st., pod 30 st. Klesla až v Turecku, kde nás chytl i jediný déšť. V Bulharsku už bylo relativně chladno, kolem 10st. Ceny benzinu se pohybovaly zhruba následovně:

Egypt 6Kč/l
Jordánsko 15Kč/l
Sýrie 20Kč/l
Turecko 49Kč/l

Cestou jsme platili různé poplatky. Vybírám ty nejdůležitější a nejnutnější, bez kterých by to nešlo:

Vstup do Egypta 2040Kč (120USD)
Výstup z Egypta asi 500Kč
Vstup do Jordánska 750Kč (30 EUR)
Výstup z Jordánska 325Kč (13 EUR)
Vstup do Sýrie 875Kč (35 EUR)
Výstup ze Sýrie 300 Kč
Loď Egypt Jordánsko 2210Kč (130 USD)

Jinak to byla skvělá expedice. Musíte mít ale rádi arabský svět. Příští rok vyrazíme asi směrem východ. Rusko, Mongolsko, Kazachstán musí být úžasné. Uvidíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE