Po stopách dávných civilizací II - megality Dánska

Tak jsem zpátky a přináším Vám další, tak trochu vzdělávací cestopis. Koukneme se na nejstarší stavby Dánska, zastavíme se ve Švédsku a řekneme si mnoho zajímavého o megalitech po celém světě.

Příprava

Plánování trasy mi zabralo večerní hodiny jednoho měsíce, teď už jen namontovat nové napínáky rozvodů, přezout přední gumu a může se vyrazit! Rozložení kufrů se posledně osvědčilo, takže do levého kufru dávám karimatku, stan, spacák, kus molitanu místo polštáře, a přibyly startovací kabely, i když příště už bych rád jel se startovacím zdrojem. Do pravého, od krajnice lépe přístupného kufru, dávám náhradní oblečení, kuchyňské a hygienické potřeby a jídlo. Nedávno tu zaznělo, že nemá cenu brát si jídlo na více než dva dny. Já zastávám názor „když se to vejde, tak to tam nalož.“ A mně se vešlo jídlo na všech plánovaných šest dní. To znamená 2x guláš, 2x párky, 2x klobásky, 3x ciabetta - balený, trvanlivý chléb o kterém doufám, že nemá nic společného s cibetkovou kávou, 6x balené buchty a 24x proteinová tyčinka. Vrchní kufr, do kterého jsem si přivedl proud, zůstává opět volný, s výjimkou lana s visákem na zamčení bundy k motorce a powerbanky, kterou při jízdě dobíjím a večer tak můžu dobíjet veškerá zařízení. A elektronika patří z praktického důvodu do tankvaku. Když dorazím do cíle, stačí tankvak odepnout, hodit přes rameno a vše důležité jde se mnou, nemluvě o tom, že je foťák stále při ruce. Teď už ale přichází čas nastartovat.

Trasu naleznete na: https://mapy.cz/s/30C5i

Kompletní galerii na: https://www.rajce.net/a15460677

Videa na: https://www.youtube.com/channel/UCDXGXUnoQzVUflRgvI7Qqgg

A grál dánských turistů, mapu míst kde se může stanovat, kde jsou ohniště, přístřešky a další turistická zařízení, naleznete na: http://udinaturen.naturstyrelsen.dk/

Den 1

Vyrážím v úterý časně, ráno posilněn již z domova ovesnou kaší, směr sever. Brzy míjím německou hraniční čáru a 300 km od startu, tedy ještě v Německu, na mě čeká první cíl skrytý v lese. Přijíždím ke značce „pěší a cyklo zóna“ a vím, že potřebuji ujet ještě 400 metrů. Nakonec se tedy vydávám dál a co nejklidnější jízdou se snažím upokojit nevraživý pohled zahrádkáře důchodového věku. Zastavuji na kraji lesa u informační tabule, zamykám bundu, odepínám tankvak a jdu vstříc 5000 let starému hrobu Opferstein (4). Jdu po vyznačené cestě a s mírnou nechutí si dávám první proteinovku. Přicházím k hrobu a vidím, že hrob je ve špatném stavu a porostlý mechem. Tento prastarý hrob je výjimečný v tom, že byl vkopán do země a přikryt kamennou deskou, kdežto většina jich byla postavena na zemi a následně zasypána. Výjimečný je ještě pro své „cup marks“, o kterých jsem se zmínil již v předchozím článku. Dnes tedy doplním, že častým opakujícím se vzorem těchto důlkových rytin je souhvězdí Orion. Toto souhvězdí je uznáváno v mytologii všech pradávných civilizací. Egypťané věřili, že z Orionu přichází bůh Osiris, praotec egyptské civilizace. V Mezopotámii se našly sumerské hliněné tabulky hovořící o bytostech Anunnaki, které přiletěly z Orionu a stvořily inteligentního člověka. Mayové s Orionem spojovali boha Itzamnaaje, kterého nazývali vrchním božstvem. Věřím, že všichni víte, že Pyramidy v Gíze jsou uspořádány podle konstelace Orionova pásu. Málo kdo ale ví, že ve stejné poloze stojí i mayské pyramidy v Teotihuacanu a čínské pyramidy v YaSenGarden. Čína je mimochodem posetá pyramidami, které jsou denně rozebírány chudým obyvatelstvem. Dokumentuji a vydávám se zpět k motorce. Věříc svému orientačnímu smyslu mířím do lesa. Po pár minutách už si sebou nejsem tak jistý a stáčím se trochu víc k cestě, na kterou brzy dorážím. Odjíždím, míjím dědulu s ještě děsivějším výrazem, to už viděl mojí poznávačku, a směřuji k další německé zastávce.

K obrovským megalitickým hrobům Die Sieben Steinhäuser (5). Kdo by měl o tohle téma zájem, vřele doporučuji. Přestože já měl smůlu, jelikož se hroby nacházejí ve vojenském prostoru a zrovna měli cvičení. Zklamán děkuji vojákovi a otáčím se k benzínce.

Brzy dorážím ke třetímu německému cíli, který jde ruku v ruce s prvním cílem. Hrob Kammer von Warringholz (7) je sice hrob klasické stavby, ale věkově odpovídá Opfersteinu a vyskytují se na něm také cup marks, tentokrát jsou jednotlivé „šálky“ spojeny vyrytou čarou. Brzy jsem hotov, využívám přilehlé lavičky a snažím se do sebe dostat první buchty. Přestože mám hlad, nedaří se mi je přes dobrou náladu a natěšení sníst celé, část odkládám na později.

Šinu si to k poslednímu cíli ve spolkové zemi s názvem Guly things (9). Je to vlastně místo, kde byly zrekonstruovány prehistorické památky z okolí. Jejich věk se odhaduje mezi 1000 - 5000 let. Člověka napadá, zda se i v dnešní době staví nějaké megality. A opravdu, jedna stavba opředená záhadami tu je. V minulém století na Floridě vybudoval Edward Leedskalin korálový park, nazvaný Coral Castle, s bloky o celkové hmotnosti 1100 tun. Vtip je v tom, že celý areál postavil sám a po nocích, prý aby ho nikdo neviděl. Svým přátelům tvrdil, že rozluštil tajemství Egypťanů. A v hieroglyfech se vážně dočítáme o beztížném pohybu bloků. Edward si bohužel své tajemství vzal do hrobu.

Natěšen na Dánsko, přijíždím na jeho hranice. Přechod je obklopen policejní a celní kontrolou, asi někoho hledají. Mávnutím ruky mě pouštějí dál a já si říkám, že jestli budu muset někdy prchat do jiné země, tak jedině na motorce.

Dánsko

Dánsko je úžasná země. Pokud bych měl vzpomenout na slova MUDr. Skružného, že Čechy jsou jako velká zahrádka, tak o Dánsku to platí trojnásob. Nádherná pole se linou po zvlněných dálích, občas přecházejíc v malé lesíky. Bělavé mraky plují po sytě modré obloze tak nízko, že skoro čechrají koruny stromů a spousty úchvatných pláží s dalekým výhledem do moře Vám vytrhnou zrak stejně tak, jako Vás zálivy plné jachtařů a šťastných lidí zahřejí u srdce. Pro mě je však nejdůležitější, že je Dánsko poseté úžasnými a snadno přístupnými megality. V neposlední řadě je také zemí samoobslužných čerpacích stanic. Nepočítejte s tím, že natankujete za hotové.

Míjím vytipované stanoviště (10) pro případ zpoždění a po krásné klikatici včas dorážím k prvnímu dánskému, a dnešnímu poslednímu, cíli ukrytému v lese, na jehož kraji je přírodní parkoviště, které se stane i mým nocležištěm, přestože ke stanování určený les (12) je hned opodál. Gyngestenen (11) je uskupení vícero hrobek, dvou velkých „long barrow“, z nichž ta delší měří 53 metrů, a minimálně čtyř malých dolmenů roztroušených kolem. Archeologové se vzhledem k velikosti domnívají, že hroby musely patřit někomu významnému, přestože to žádné nálezy nepotvrzují. Je zajímavé, že ve spoustě chodbových hrobů nebyly nalezeny žádné ostatky a když už se našly, neodpovídaly postavení údajných majitelů těchto hrobek. Megality v lese chvíli hledám, přičemž si všímám v zemi vyrytých příkopů. Práce přírody to být nemohla, jelikož místy šly do kopce a pak zase z kopce. Jdu tedy podél příkopu, který mě přivádí přímo k oněm hrobům. Obrovské a dech beroucí. Na krycím kameni je vidět vybledlými barvami znázorněn pentagram. Pravděpodobně se jedná o vandalismus, ale není na škodu uvést, že pentagram je jeden z nejstarších symbolů. Jeho stáří se odhaduje až na 8000 let. Před 6000 lety byl pentagram používán jako symbol Venuše. V historii se převážně považoval za ochranné kouzlo, například v severských zemích si jej lidé kreslili na dveře a zdi jako ochranu před trolly. Dnes rozlišujeme dva typy pentagramu. Prvnímu, s již zmíněným významem, směřuje prostřední cíp hvězdy vzhůru. Tomu druhému, symbolu černé magie, směřuje cíp dolů. Na jednom kameni je vidět klínová drážka. Procházím se, fotím již ve špatném světle a říkám si, proč by pro boha lidé před 5000 lety vydávali takovou námahu a kdo je naučil pohybovat s tak těžkými břemeny?

Vydávám se ještě pokochat mořem pod lesem, cestou narážím na jabloň silně připomínající frňákovník, přesto jedno malé a kyselé jablko baštím. Nádherné místo. Písčitá pláž pod příkrovem lesních stromů s jedním stromem uschlým, spadlým do moře. Tomu říkám scenérie. Nechám ze sebe spadnout poslední strasti běžného života a vydávám se k motorce. Stavím stan, tentokrát už je to hračka. K večeři si na plynu ohřívám guláš a testuji ciabattu. Je to něco mezi rohlíkem a chlebem. Hutná, ale měkká. Na cesty naprosto ideální, stává se mým cestovatelským pečivem. Zaléhám kolem půl jedenácté. Ti ptáci! Vybrali si můj stan jako terč. Už hodinu se tu převracím a slyším, jak poletují ve větvích a shazují mi na stan bukvice. Ptáci jsou na velikost jejich mozkoven poměrně inteligentní. Nejen že vytahují pomocí větývky hmyz ze země, dokonce hází plody obalené tvrdou skořápkou na silnice, aby je auta rozjezdila, a ve Francii učí ptáky sbírat nedopalky od cigaret výměnou za jídlo. Ti ptáci!

Den 2

Nádherné ráno brzy odežene noční chmury, posnídám nedojedené buchty ze včerejška, proteinovku oddaluji, jak se jen dá. Vše uklidím, sbalím a vyrážím do červenajícího se východu slunce. První zastávkou se mi stává Hærulf Runestone (14), vikingský runový kámen, který není ani tak zajímavý pro svůj runový nápis, který znamená něco ve smyslu „bojovník-vlk“, jako pro svou moderní historii. V roce 1864 byl uložen do Berlína jako válečná kořist a vrácen byl až v roce 1952. Tento kámen řadící se mezi menhiry je v porovnání se svými bratry prcek. Za zmínku stojí již spadlý, 6000 let starý menhir Er Grah ve Francii, který už sice padl, ale měřil úctyhodných 20,6 metrů a vážil neskutečných 330 tun. Pro srovnání, největší tanker světa váží 83 tun.

Brzy parkuji u druhé zastávky, tentokrát mnohem rozsáhlejšího uskupení dlouhých hrobů (15). Jsou zde tři dlouhé hrobky a tři kulaté. Dvě nejdelší jdou vedle sebe a měří bezkonkurenčních 92 a 115 metrů. Na jednom kameni je opět vidět klínová drážka. Překonávám plot ohrady plné ovcí, čímž jednu mladou od stáda odděluji. Pokračuji k hrobům a ovčí rodinka málokdy odpoví na mečení jehněte za mými zády. Když se pozemek začíná rozšiřovat, probíhající jehně se ještě zastaví na mé úrovni a prohlíží si mě, aby při střetu našich pohledů vystřelilo a uhánělo se vší hbitostí k rodince, která na její znepokojení vůbec nereaguje. Udělám, co potřebuji, pozdravím ovce a opouštím ohradu.

Rychle nasedám na motorku a mířím na ostrůvek Langeland, kde mě čekají dvě zastávky. Tou první, a velkým zklamáním, je hrobka Vedsted Jættestue (16), která byla bohužel kompletně zarostlá trávou a křovinami. Po krátké prohlídce se tedy vydávám k moderním megalitům Tranekær Galakse (18). Byly vybudovány na přání Dánské královny v roce 1985. Galakse je kompletně vybudována ve vztahu k vesmíru. Víte, že kmen Dogonů znal od svých bohů hvězdu dnes nazývanou Sirius 2 dávno předtím, než ji objevili moderní astrologové? Toto místo jsem ale do plánu zahrnul proto, že můžu skouknout práci moderních kameníků. V rytině slunce jsou vidět nedokonalé a zaoblené hrany. Pravěké rytiny mívají často dokonale ostré hrany, z kterých vědcům přechází zrak. A to i v těch nejtvrdších kamenech. Mnozí kameníci prohlásili, že s tehdejšími nástroji by oni sami něco podobného nesvedli.

Hltám buchty a pokračuji dál. Hned u silnice mě mile vítají dolmeny Stenbjerggård Langdysse (19). Kompletně odkryté a upravené ukazují svojí mohutnost. Dlouhá hrobka je výjimečná tím, že oproti běžným 1 – 3 komorám, tato jich má 5. Pořád se tady oháním datem 3000 let př. n. l., ale musím uvést, že datovat dolmeny zatím neumíme. Vše se odvíjí od předmětů a kostí nalezených kolem. Mohou být tyto stavby snad starší?

Zamyšlen vyjíždím k dalšímu cíli, přejíždím první velký dánský most a zařazuji se do pomalého jízdního pruhu, abych si vychutnal svěží dech moře. Pozoruji racky sedící na zábradlí, nic nedělající si z projíždějících aut, jak jen roztáhnou křídla a vítr je sám zvedne do oblak. Nádhera! Jsem nadšen. Knudshoved Jættestue (20) je mojí první kompletní a přístupnou chodbovou hrobkou. Rychle fotím hrobku z venku a pln nadšení se začínám soukat do komory. Vymetám jednu pavučinu za druhou, ale vůbec mi to nevadí. Rozměry komory jsou 2,4 x 7,3 x 1,55 m. Dřepím v něčem, co lidé postavili nejpozději před 5000 lety, neuvěřitelné! A jak je vevnitř v tak slunečný den příjemně. I když se mi nechce, lezu ven, jdu si prohlédnout malý, přilehlý dolmen a vyrážím vstříc další chodbové hrobce. Cestou zastavuji na parkovišti přímo na prázdné pláži (21) a nabírám energii.

Půl kilometru před dojetím do cíle mě zastavil zákaz vjezdu s výjimkou invalidů. Překonávám strach z pokuty a na parkovišti (23) parkuji tak, abych neblokoval žádné z pěti volných míst. Než dorazím k hrobce, zastavím se u až dvanáct metrů vysokých bloků postavených do kruhu, na jejichž vrcholcích jsou vyřezané hlavy. Obrovské a přesto nejtěžší váží pouhých 40 tun. Vzpomeňme na Er Grah se svými 330 tunami. Nestačí Vám to? Tak vězte, že v Baalbeku v Libanonu se našlo několik bloků o hmotnosti 800 tun a jeden, jež je považován za největší megalit na světě, který váží monstrózních 1100 tun. 1100 tun? Tolik přeci váží celý Coral Castle. Pro představu, největší tanker přepraví náklad o hmotnosti něco málo přes 500 tun. Při vidině 27x většího bloku, než na který se právě dívám, vydávám se o pár desítek metrů dál, kde se nachází chodbový hrob Glentehøj. Opět lezu dovnitř, v komoře je nově udělané okénko, je zde poměrně dobře vidět i bez čelovky. Komora je zhruba stejně veliká, jako v předchozím případě. Z venku je vidět jakoby ztrácející se zbytky stupňovitého obložení. Pospíchám k motorce, slunce už se blíží k obzoru.

Přijíždím k dolmenu Sløsserup Langdysse (24) snad při tom nejlepším možném světle, rychle vytahuji foťák a už to lítá. O dolmenu toho není moc co říct, věk se odhaduje až na 6000 let a mě už to nebaví psát. Uveďme si nějaká fakta. Göbekli Tepe je propracovaná megalitická stavba v Turecku a její stáří je přinejmenším 11000 let. Ve Francii leží při pobřeží ostrůvek Garvinis a na něm chodbový hrob postavený z bloků pocházejících z pevniny o celkové hmotnosti přesahující 250 tun. Vedle něj leží další ostrůvek Er Lannic, na němž je kamenný kruh, který však z poloviny zasahuje do moře a další kamenný kruh leží o 9 metrů dál v moři. Proslulé koleje na Maltě jsou rýhy v zemi nepřírodního původu, které jdou místy také do moře. Všechna tato díla musela vzniknout před zvednutím hladiny oceánů, tedy před 10700 lety.

Odjíždím, odstavuji motorku u silnice a po kraji zoraného pole se blížím k chodbovému hrobu Frejlev Store Guldhøj Jættestue (25). Hrob je ve stádiu mezi kompletní hrobkou a dolmenem, můžeme si ho tedy krásně prohlédnout a přestavit si práci spojenou s jeho výstavbou. Není čas se zdržovat a vyjíždím k tábořišti (26).

Od silnice k němu vede krátká, lesní cesta, která je přehrazena obrovským kamenem, ale zákaz vjezdu chybí. Projíždím těsně vedle kamene hlubokými, dávno vyjetými kolejemi a modlím se, aby v noci nezapršelo, to by byla při odjezdu zábava. Přijíždím k tábořišti a jsem potěšen, dnes nemusím stavět stan. U ohniště byly dva krásné přístřešky, zaprášené a v rozích plné pavučin. Prostě idylka. Podlahu jsem si vytřel obalem od spacáku, pavouky jsem nechal pavouky, připravil spaní a šel jsem do lesa pro dříví. Suché větve ze stromů, nejsušší dřevo v lese, posloužily na zátop a na grilu, který byl součástí ohniště, jsem si ohřál segedín. Noc byla tentokrát klidná, jediného otravy komára se mi podařilo zbavit po asi dvacáté facce do čela.

Den 3

Ráno je vlezlé a dobytek, pasoucí se opodál v mlze, vypadá spíše než jako krávy, jako jejich duchové. Snídám proteinovku již dávno věříc, že je to jen přebalené žrádlo pro křečky. Oříšková se docela dá. Uklízím, balím a po suché zemi vyjíždím vstříc novému dni a návštěvě Švédska. Dorážím na plácek dříve označený značkou P a zaráží mě, že dnes se tam nachází zákaz zastavení. Prdím na ně a parkuji motorku ke kraji. Blížím se k jednomu z proslulých míst Dánska, hrobce neuvěřitelných rozměrů nazývané Grønsalen (27). Je to údajně největší místní stavba tohoto typu, ale já včera viděl jednu o 15 metrů delší. Vystupuje dva metry ze země a široká přes 11 metrů se jich dalších 100 táhne do dálky. A přesto, že je tato stavba obklopena 134 velkými kameny, má jen tři komory. Není známo, co se v komorách nalezlo. Jen zírám a nechápu, takové dřiny jen pro tři hroby.

Užaslý startuji a vydávám se na dlouhou jízdu k mému jedinému, ale o to zajímavějšímu cíli ve Švédsku. Cesta rychle ubíhá, brzy se dostávám do dlouhého tunelu, kde se můžu postavit a protáhnout si nohy. Jelikož vzduch proudí ve směru jízdy, nemusím ani zpomalovat. Tunel v krátkosti přechází v most, opět se zařazuji do pomalého pruhu a vychutnávám si ochlazující závan moře.

Jih Švédska je stejně krásný jako Dánsko. Jen jejich pole jsou plná kamenných hrází sestavených nejspíše zemědělci z kamenů sesbíraných z okolí. Co o těchto hrázích asi budou soudit archeologové v daleké budoucnosti? Už se blížím k cíli a spatřuji tu kamennou obludu The King's Grave (30). Je to tak rozsáhlá stavba, že i přes svou výšku vypadá poměrně ploše. Tato hrobka není zvláštní jen svou stavbou, ale především petroglyfy vyrytými do kamenů hrobu. Toto místo bylo jedním z mých snů a já jsem šťastný, že tu jsem. Petroglyfy popisovat nebudu, můžete si je prohlédnout na fotografiích a každý v nich uvidí něco trochu jiného, co jemu je příjemné a já myslím, že to je fajn. A víte, jaké jsou největší petroglyfy? Nacházejí se v Peru na planině Nazca a vlastně se nazývají geoglyfy, jelikož leží na zemském povrchu. Je jich přes 300 a stále se nacházejí nové. Jsou až 130 metrů dlouhé a jejich propracované tvary jsou rozeznatelné pouze z oblohy. Jejich stáří se odhaduje na 1200 - 2200 let, ale opět je to jen výstřel do tmy. Proč a jak někdo v té době tvořil umění určené pro oči někoho na nebi?

Dávám si místní a zároveň tu nejlepší citronádu a vydávám se zpět do Dánska. Potřebuji se zbavit posledních padesáti švédských korun, tak zastavuji v obchodě a nakupuji pití přesně za 48 korun. K mému zděšení na pokladně zjišťuji, že na každou ze tří petek se vztahuje záloha 2 Koruny. Musel jsem tam tedy jednu malou limonádu nechat, ale druhá mi k dalším 4,5 litrům vody zůstala. Přejíždím přes překrásný most opět do Dánska k dalšímu cíli, tentokrát k modernímu hřbitovu (32) ve městě Ølstykke, který je postaven dle matematického a geometrického řádu. Lidé zde pohřbení budou zaručeně jednou vykopáni. Existovali i v minulosti takto zaměřené stavby? Vzpomeňme na prastarý chrámový hrob na francouzském ostrůvku Garvinis. Nejen, že je orientován k letnímu a zimnímu slunovratu, rytiny na jeho kamenech jsou vlastně počty, které odkrývají něco úžasného. Dá se pomocí nich spočítat přesný počet stupňů uzavřeného kruhu, Ludolfovo číslo, zeměpisnou délku Garvinisu, počet dní v roce a to přesně, tedy 365,25, oběžnou dráhu měsíce, azimut polohy Garvinisu v den letního slunovratu a další. Mimochodem, žádné ostatky se zde také nenašly. Zastavím se ještě u sousedícího Maglehøi a o pár ulic dál vzdáleného chodbového hrobu Stuehøj Jættestue (33). První je zasypaná a druhá uzamčená. Obě opět vykazují stopy stupňovitého obložení hrobů. Mohli být snad původně stupňovité stavby, které vídáme po celém světě? Je možné, že se časem začaly rozpadat, až se stupně ztratily?

Nacházím místo ke spaní (34) vzdálené jen asi 10 metrů od frekventované silnice. Přijíždím brzo, dneska si oddechnu. Udělám vše potřebné, zasytím se a užívám si lesní pohody nevnímaje projíždějící auta. Noc proběhla naprosto v klidu, krk už si také zvykl na kombinézu přikrytou molitanem.

Den 4

Ráno jsem vyndal vše na lavičku a začal jsem balit nejdřív stan, jemuž přísluší dno kufru. V tu nejnemožnější chvíli, když jsem stan přeložil napůl, se z ničeho nic spustil úděsný liják. Začal frmol. Skočit do nepromoku, rychle všechno naskládat do kufrů a počkat, až se to trochu umoudří. Nakonec vše proběhlo relativně dobře a za půl hodiny jsem už byl na cestě. První zastávkou, ještě za sychravého rána, se mi stává Jægerspris Marker Jættestue (35). Jedná se opět o pravěkou hrobku předělanou na památník v 18. století. Stupně údajné vznikly v onom čase, ale nemohl stavař pouze obnovit to, co zde původně bylo? A mohl stupňovitý vzor v Dánsku přežít dodnes? Odpovědí mohou být kostely. Nezahlédl jsem jediný kostel, který by neměl štít střechy ve tvaru stupňovité pyramidy. Jedna jako druhá přes kopírák.

Odjíždím a opit ranní atmosférou malého přístavního městečka nevnímám, kam mě navigace vede, až se z ní ozvalo „zatočte vlevo a naloďte se na trajekt“, což mě vrací zpátky do reality. Po přeplánování vyjíždím vstříc přecházejícím dešťům. Na mokrou silnici se komusi vylilo cosi mastného a vytvořil se tak přes metr široký pruh hrající na mokré silnici všemi barvami. Akorát míjím do kruháče nabořené auto a sám dostávám smyk, driftuji s nohou na zemi a bez větších obtíží vracím motorku zpět do rovnováhy. A to jsem nevěřil, že tu spoustu pádů z terénu na silnici někdy zúročím. Člověk už automaticky přenáší váhu, bere za spojku, brzdu, nebo přidává potřebné množství plynu. Na kluzké vozovce ještě míjím tři dvojice do sebe nabouraných aut, ještě jednou kloužu a konečně se skvrna stáčí na vedlejší silnici. K dalšímu cíli dorážím po obstojně přilnavé, mokré vozovce. Ale člověk po takovém zážitku jede přeci jen opatrněji. Chodbový hrob Nyrup Birkehøj Jættestue (36) je se svými 2 x 2 x 11 m největší chodbovou hrobkou mé návštěvy Dánska. Naprosto ohromující. Již jako zkušený hrobař lezu dovnitř a fascinovaně zkoumám. Uvnitř se nalézá malý prosklený model hrobu a já se koukám, zda tady nebylo okénko, kterým by sem proudil sluneční svit. Protože přesně takové okénko se našlo v irském, na ostatky prostém, chodbovém hrobu New Grande. Oním okénkem proudí sluneční svit do komory v den zimního slunovratu a rozehrává v komoře úžasné světelné divadlo. A v Mexiku, v pradávném městě Xochicalo je observatoř s otvory zaměřenými k určitým souhvězdím, v které se děje na chlup to stejné, co v New Grande. V Morbihanském zálivu je 156 dolmenů a 136 z nich je postaveno s ohledem na letní a zimní slunovrat.

Oklepávám ze sebe prach, nasedám a vyrážím dál. Odstavuji motorku a už při výšlapu předlouhých schodů vedoucích k hrobkám Esterhøj (37) vím, že si musím pospíšit, z moře ke mně míří děsná deštná mračna a to není ten správný čas být na nejvyšším bodě v okolí i přesto, že za celý výlet jsem žádný blesk neviděl. Nahoře je nádherný výhled, hrobky jsou krásně situovány, nicméně dovnitř se nekoukneme, jelikož dnes hrobky patří rodině Oleho Olsena, ředitele Nordisk Film. Liják mě chytne ještě nahoře a já opatrně sbíhám po schodech, abych se co nejdříve rozjel a zapnul tím svůj aero-deštník.

Počasí se střídá jako kanadští hokejisté na trestné lavici a tak k dalšímu dolmenu Vesterlyng Langdysse (38) přijíždím v bezdeštné atmosféře. Však víc než dolmen, uchvacuje mě nádherná přímořská oblast. V dáli vidím útes a už jsem zlákán. Vybočuji z trasy, proplétám se klikatou cestičkou a přijíždím na parkoviště, které projíždím a parkuji na hraně pláže (39). Pár fotek motorky na památku, krátká dobíjecí pauza a hurá na cestu.

Uvnitř města, za jakýmsi ubytovacím zařízením, leží další zachovalá hrobka nazývaná Ubby Korshøj Jættestue (40). Je to jediná zachovalá dvoukomorová hrobka v mém seznamu a zaráží mě, že jedna komora je asi 2x větší, než druhá. Když teď tak vzpomínám, úplně jsem se zapomněl zmínit o Stonehenge, nejznámější megalitické stavbě světa. Stonehenge nejen že nám přináší velké množství astronomických údajů, ale prozrazuje nám i svojí severní šířku, zemský průměr, polární poloměr, střední vzdálenost mezi měsícem a zemí, vzdálenost a velikost nejbližších pěti planet. Jeho kameny byly mimochodem přepraveny z lomu vzdáleného 220 km vzdušnou čarou. Po cestě to dnes dělá neuvěřitelných 380 km.

Za slunného počasí dorážím k mému hlavnímu cíli. Vikingské pevnosti Trelleborg (42). Po vstupu do haly se paní za pultem táži, zda můžu platit v eurech. Paní kroutí hlavou, že ne. Po krátké odmlce s úsměvem dodává, že vstup je zdarma. To, že zde Vikingové žili, je jisté. Avšak byli jeho tvůrci? Je krásné, jak nám dnešní archeologové tvrdí, že „lodičky“ uvnitř valu i vně, byly vlastně dřevěnými domy, přestože se mezi kamennými základy nenašla jediná stopa dřeva. Dále bych měl uvést, že Vikingové nestavěli pevnosti s geometrickým, nebo matematickým zaměřením. A co je ještě víc zarážející, tato stavba má v Dánsku své přesné klony. Pokud bychom vyletěli z Trelleborgu a zamířili 325 stupňů severozápadně, po 67 km bychom narazili na kruhový val ve značném rozpadu nazývaný Eskeholm, za dalších 100 km na Fyrkat, údajně vikingskou stavbu, která jako by Trelleborgu z oka vypadla a za dalších 52 km na Aggersborg, který je svým tvarem se zmíněnými stavbami totožný, jen je zhruba dvakrát větší a val je dvakrát nižší. Všechny leží na jedné přímce. Mohou být tyto stavby z období stavby hrobů? Proč mají právě tento tvar a proč leží všechny mimo tehdejší známé trasy? Gerold Saß podrobně popisuje, jak by záhadné lodičky mohly sloužit jako navigační systém, dokonce pro automatické přistávání letadel. Letadla v dávnověku, jak směšné, nebo ne? Sakarský pták, 2200 let starý, dřevěný model je zajímavý tím, že je celý aerodynamický a jeho křídla mají stejný tvar, jako křídla dnešních letadel, potřebný pro správný vztlak. 2000 let staré modely letadel, nazývané figurky Quimbaya, byly zrekonstruovány, nasazeny jim motory a bylo zjištěno, že jsou aerodynamické a plně schopné letu. V egyptském chrámu Abydu, daleko starším než pyramidy, byly objeveny rytiny znázorňující moderní dopravní prostředky. Mytologie je létajících strojů plná. V Indii pro prastaré létající stroje mají dokonce výraz, říká se jim vimanas. Král Šalamoun měl také svůj létající stroj. A o patriarchovi Hennochovi, který popisuje cestu do nebeského města v první osobě, bych se tu mohl rozepsat na dalších dvacet stránek, ale to až někdy příště.

Teď se vydám k poslednímu dolmenu dánského výletu. Přejíždím naposledy velký most. Lije jako z konve, kolem mě řádí uragán, pálím to 110 rychlým pruhem. Blbé mosty, ať už jsem z něj pryč! Na dálnici při kritickém brždění dědula za mnou pozdě zareagoval a drcnul do mě. Jelikož jsem byl připravený, že to napálím do auta přede mnou, náraz mě nevyvedl z míry a bez problému jsem to ustál. Odnesli to obě petky s vodou přidělané zezadu ke kufru a ohnul se roh poznávačky. Nic víc se nestalo a tak jsme oba pokračovali ve svých cestách. Za krásného počasí dorážím k Poskær Stenhus (44), nejmohutnějšímu ze všech mnou navštívených dolmenů, jehož obléhá kamenný kruh. Procházím se kolem a pozoruji, stále zamyšlený nad Trelleborgem.

Nedá mi to a už vyrážím k posledním cílům celého výletu. K již zmiňovaným pevnostem Aggersborg (46) a Fyrkat (47). Nemá smysl nic dodávat.

Vyrážím ke stanovišti (48) a jelikož si minule někdo stěžoval, že nepíši o žádné závadě, musím uvést, že vlivem vydatných dešťů mi začal cvakat řetěz. Odstavuji tedy motorku u krajnice, promazávám řetěz tak, jako každé ráno, a vydávám se dál.  Poslední noc trávím u malého rybníku v již zvlhlém oblečení a vybavení, v noci je prvně chladno a musím spacák zapnout. Ráno opět vše uklidím a vydávám se na 960 km dlouhou cestu domů, kterou tu nebudu popisovat. Řeknu jen, že počasí, doprava, ani navigace mi cestu příliš neusnadňovaly.

 

Pokud by toto téma někoho zajímalo, mohu doporučit knihu „Doba kamenná byla docela jiná“, z které jsem čerpal mnoho informací, dále pak z wikipedie a z mé vlastní paměti.

Na závěr bych chtěl oznámit, že příští rok budu pořádat expedici po archeologických památkách Francie a Itálie. 10 dní a 6000 km. Pokud by se nějakým dobrodruhům chtělo přidat, neváhejte se ozvat.

A teď už se loučím jak s Vámi, milý čtenáři, tak s úchvatným Dánskem. Farvel!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE