Z Čelákovic Babettou až na Jadran

Babettou na Jadran a zase zpátky aneb tři tisíce kilometrů v sedle české legendy…

Z Čelákovic Babettou až na Jadran

Kapitoly článku

Když jsme si před pár lety pořizovali Babetty, asi jsme netušili, kam až nás tento legendární československý stroj zavede. Jednou ale slovo dalo slovo a my jsme se mohli začít chystat na velkou výpravu. Cíl byl jasný – nepojedeme nikam blíž než na Jadran.

Ale pěkně popořadě. K tak velkolepé cestě na mopedu se nedostanete jen tak. Stály za tím dva roky dřiny, servisování, odříkání a taky pořádná porce odhodlání.

Naše kariéra začínala na starších modelech Babetty typu 210, které již měly natočeno daleko přes 10 tisíc kilometrů. Jejich stáří se počítalo na prstech rukou bezmála čtyř lidí a jejich spolehlivost nebyla nejvyšší. Na jakých jiných strojích než na těchto jsme však měli proniknout do tajů československé legendy. Byl to ideální materiál. Po každé druhé vyjížďce rozebrat spojku, po další zase karburátor a nebo rovnou nakouknout k pístu.

Nakonec jsme si mohli otevřít servis, jakožto mopedu znalí odborníci. A s tím vědomím nakonec skutečně padlo finální rozhodnutí a začala se plánovat cesta do Chorvatska. Autem to není cesta nijak zvlášť složitá, navíc tolik známá, ovšem pokud jedete na mopedu, který ujeden jen dvě až tři stovky kilometrů denně, musíte plánovat úplně jinak. Možná vlastně neplánovat.

Na mopedu totiž nemáte vůbec žádnou jistotu, kolik toho za den najedete. Vše závisí na počasí, terénu, způsobilosti strojů i fyzických silách řidičů, z čehož nakonec vyjde, že jakékoliv podrobnější plánování trasy by mohlo být k ničemu. Váš precizní itinerář s místy, kde byste rádi například nocovali nebo se alespoň zastavili, může vzít hodně rychle za své. Vytyčili jsme si tedy pouze cíl, vzali s sebou několik map, hrubým náčrtem vymezili alespoň orientačně možný směr jízdy a vyjeli.

Den 1

Výprava startovala za slunného červencového rána. Babetty svým naložením překračující veškeré limity již hvízdaly a netrpělivě očekávaly, až budou zažehnuty. Jednoválcový motor sice ani zdaleka není stavěný pro 170kg nálož (včetně řidiče), ale počínal si zdatně. Příliš úložného prostoru babetta nenabízí, takže jsme se snažili využít veškeré místo – brašny vysely na řídítkách, náhradní motor se usadil na „koberečku“ pod sedlem a na nosičích přetékaly cyklistické brašny. Bez podpůrného vozidla jsme se museli spoléhat pouze sami na sebe. Vezli jsme všechno. Od náhradních dílů všeho druhu přes nářadí a palivo (pro nás i stroje) až po mapu, stan a spacák.

První den byla výhoda, že jsme měli jasně daný cíl, kterým bylo Znojmo. Bylo to taky ostatně poprvé a naposledy, kdy jsme měli zajištěný nocleh. Cesta po českých okrscích probíhala relativně bez problémů. Vesměs rovinatý terén zvládala i těžce naložená Babetta s klidným výrazem. Nakonec až po 170 kilometrech jsme zjistili, že by její šepot mohl být ještě spokojenější. Při prvním tankování jsme totiž přišli na to, že naše čelákovická pumpa poskytuje velice nekvalitní benzín, což se na ani ne dvoukilowattovém motoru výrazně podepíše. S novým benzínem jako bychom nasedli na úplně jiný stroj. Průměrná rychlost se zvedla o dobrých pět kilometrů, maximální až o patnáct. Stále se sluncem v zádech jsme si to tedy namířili na Znojmo. Do něj jsme dorazili k večeru a přenocovali na útulné zahrádce v zahrádkářské kolonii. Ta pravá výprava teprve měla začít.

Najeto 248 kilometrů. Celkem 248 kilometrů.

Den 2

Hned na začátku druhého dne jsme opustili Českou republiku. Místo frekventovaného přechodu Hatě jsme se vydali do Rakouska přes hraniční přechod Hnanice a udělali jsme dobře. Po relativně klidných a především kvalitních silnicích jsme si užívali, že jsme na Babettách poprvé v zahraničí.

Důležité je podotknout, že na mopedu máte skutečně velké množství času na poznávání nové země, pozorování místních vozidel, obyvatel i sledování různých zákoutí menších či větších obcí. Zatímco autem na cestě k moři vždy jen během několika hodin projedete po dálnici přes tři čtyři země, na Babettě máte mnohem větší prostor k poznání jiného kraje. A v tom je to opravdové kouzlo. Také proto jsme okamžitě po přejetí čáry pocítili, že jsme jinde. Vzdušnou čarou od sebe mohou být ty vesničky vzdálené maximálně pár kilometrů, ale už z dálky často poznáte, jestli jste v České republice nebo v Rakousku.

Rakousko nás nicméně okamžitě přivítalo svým kopcovitým terénem a silostroje dostaly poprvé pořádně zabrat. U nás to je v porovnání s rakouským profilem prakticky rovina. Do kopců se Babettám skutečně nechtělo, a tak jsme kolikrát vyjížděli na vrchol na několikrát, protože se musely mopedy zchladit. Často rychlostí hraničící s pochodem jsme se nakonec dostali až do cíle, kterým nebylo nic jiného než pole kdesi mezi kopci. Rozbili jsme stan a šli nabírat síly.

Najeto 186 kilometrů. Celkem 438 kilometrů.

Den 3

Začali jsme osvěžující koupelí v říčce Piesting a smyli ze sebe dva dny putování. Přeci jen na veřejné umývárny uprostřed Rakouska jen tak nenarazíte. Plánem bylo opustit Rakousko a vydat se vstříc novému dobrodružství ve Slovinsku. Jenže třetí den to nešlo zcela podle představ.

Poprvé jsme museli řešit problém mechanického rázu, a to zcela nečekaný. Na jednom z mopedů se totiž ukroutila šlapka, na což jsme nebyli absolutně připraveni. Vezli jsme s sebou spoustu náhradních dílů, ale šlapka mezi nimi nebyla. Byli jsme si vědomi toho, že absence šlapky bude znát nejvíce v kopcích, ve kterých je nutností si přišlapovat a pomáhat tak skomírajícím motorům, a tak trochu zaimprovizovali a šlapku nasadili zpět.

Nakonec nás však nezbrzdil jen tento technický problém, ale také mapa, respektive naše špatná orientace v ní. I proto jsme nocovali opět v Rakousku, znovu kdesi v polích daleko od civilizace.

Najeto 170 kilometrů. Celkem 604 kilometrů.

Den 4

Pokud se třetí den příliš nedařilo, ten následující byl pravým opakem. Minimálně co se najetých kilometrů týče. Rakouskem se nám podařilo projet už bez ztráty kytičky. Vyhnuli jsme se Grazu, překážku jsme museli přeskakovat až v malebném hraničním městečku Bad Radkesburg.

Na moment jsme se totiž zastavili na tamní autobusové zastávce, abychom si odpočinuli, a v tom kolem projížděl automobil městské policie. Zprvu to vypadalo, že oku strážců zákona unikneme, protože kolem mopedů projížděli takřka bez povšimnutí, ale problém nastal ve chvíli, kdy se podívali na naše stroje zezadu… a neviděli žádnou registrační známku. Tady jsme poprvé pocítili, že jsme podcenili situaci, když jsme dali na neověřené zdroje a věřili, že stejně jako u nás ani v zahraničí (ve vybraných zemích) nepotřebujeme mít na padesátkách espézetku.

Policista si nechtěl nechat vysvětlit, že jsme si u nás situaci zjišťovali a že prý ani v Rakousku registrační značku nepotřebujeme. Rychle nás však oficír vyvedl z omylu s tím, že tady je taková věc nutná a že nám hrozí 700eurová pokuta pro každého. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a my vymysleli plán, jak vyváznout bez úhony. Strážcům zákona jsme slíbili, že rychle přejedeme hranice a už se nikdy nevrátíme. Rázem jsme tedy překračovali státní hranici mezi Rakouskem a Slovinskem a unikli trestu, na který nebyl náš rozpočet stavěný.

Ve Slovinsku běželo vše jako na drátkách, projeli jsme si Ptuj, jedno z nejstarších měst v celé zemi, a dorazili až kousek za Celje, kde jsme poprvé našli kemp. Vedle teplé sprchy se nám díky tomu dostalo také mnohých obdivovatelů, kteří nemohli uvěřit tomu, že podnikáme něco takového.

Najeto 277 kilometrů. Celkem 881 kilometrů.

Den 5

Ve Slovinsku jsme se sice nechtěli příliš dlouho zdržovat a hned druhý den překročit další čáru, jenže nemůže být dva dny za sebou posvícení. Ranní nevinná cesta pro čerstvé housky se zvrhla v několikahodinové opravování přidřeného stroje. Ten po nesčetných kopcích řekl dost a pokračování nebylo možné. Problémem však bylo, že jsme až v tu chvíli zjistili, že jsme doma nechali trubkovou desítku, klíčový nástroj pro rozebrání motoru.

Naší výhodou bylo, že ve Slovinsku je zcela běžné, když středně veliké město disponuje hned několika autorizovanými servisy. K jednomu jsme tedy troufale zajeli a zjistili, že Slovinci jsou velice milí a ochotní lidé. Každý tu umí anglicky, a tak jsme naštěstí nemuseli vysvětlovat, že chceme konkrétní klíč a smirkový papír ve slovinštině. Pak už jsme jen několik desítek minut rozebrali, vyčistili a zase složili motor, abychom k našemu nadšení zjistili, že je Babetta opět schopná jízdy. Zastávky u autoservisu jsme nicméně ještě využili pro definitivní opravení šlapky, jež mlela z posledního, a autogenem jsme ji nechali napevno přivařit.

Pobyt ve Slovinsku jsme si tedy vinou těžkých problémů o něco prodloužili.

Najeto 144 kilometrů. Celkem 1025 kilometrů.

Den 6

V dopoledních hodinách šestého dne jsme přejeli hranice a ocitli se v cílové zemi – Chorvatsku. Cesta do cílového místa ale byla ještě dlouhá. Po dvou dnech jsme se navíc opět setkali se zákonem.

Celník na čáře si nás sice vůbec nevšímal, ale patrně jako možné ohrožení národní bezpečnosti jsme přišli příslušníkům hrvatske statni policije, které jsme potkali jedouce proti nám na úzké cestičce kdesi v neznámu. Už jsme mysleli, že je vše v pořádku, ale v tu ránu jsme ve zpětných zrcátkách spatřili majáček a následně červenou plácačku. Byli jsme podrobeni důkladné lustraci, četníci evidentně hledali drogy a zbraně. Paradoxně se vůbec nezabývali značkami, k těm jsme jim jen sdělili, že je u nás mít nemusíme, a tím jejich zájem opadl. Jinak se však podívali téměř do všech brašen a úložných prostor, aby nakonec možná ke svému překvapení nic nenašli a nechali nás pokračovat v cestě.

Dostali jsme se až k moři a podél pobřeží si to uháněli vstříc Makarská riviéra. Po sto kilometrech jsme zastavili u rozlehlého kempu, protože se nám dřívější zkušenost s pohodlím kempu zamlouvala. Příliš Čechů jsme ale zatím nepotkali, tak vysoko jezdí spíše Němci a Maďaři.

Najeto 247 kilometrů. Celkem 1272 kilometrů.

Den 7

Sedmý jsme zahájili v kempu menší groteskou. Do naší opravy ukrouceného zrcátka se totiž vášnivě vrhl Rakušák středního věku z vedlejšího karavanu a několik hodin se pomocí všeho, co našel uvnitř svého vozidla (a že toho bylo hodně) nám snažil pomoci. Výsledkem jeho práce nebylo nic světoborného a zrcátko příliš dlouho nevydrželo, ale přesto jsme poděkovali a vydali se na cestu.

Jadranská magistrála byla opravdovou zkouškou naší vůle. Nekonečné desítky vesměs rovinatých kilometrů před sebou, stejně tak za sebou a vy jen trápíte moped, co to jde, abyste této rychlostní silnici co nejrychleji unikli. Jeli jsme prakticky bez přestávky, jen jednou stavěli, abychom napojili oře řezaným benzínem, a čísla hovoří jasně: 200 kilometrů jsme na padesátkách z 80. let ujeli za pět hodin. Trochu nešťastně jsme si také střihli bláznivé centrum Splitu, ze kterého jsme se několik desítek minut vymotávali. Makarska nám zůstala sedmý den ještě zapovězena. Zcela vyčerpaní jsme se udělali v kempu za Omiší.

Najeto 261 kilometrů. Celkem 1533 kilometrů.

Den 8

Je to tady! Bylo jasné, že těch pár kilometrů do Makarské už musíme dát. Cestu podél pobřeží doprovázenou osvěžujícím vánkem jsme si užívali a jen vyhlíželi, až se před námi ocitne ta značka, která nám potvrdí, že jsme dokázali, co jsme si předsevzali. Zvěčnění u cedule Makarska bylo předem plánovanou záležitostí, a pak jsme si to spokojeně namířili k moři.

Často jsme také po cestě naráželi na krajany, kteří nevěříc svým očím troubili a skandovali. Když jsme pak sjeli k moři v Tučepech nebo Podgoře, mohli jsme se cítit skoro jako doma. Usadili jsme se však až v jednom z vyhlášených kempů Živogošći. Tam jsme nakonec zůstali několik dní a zaujali systematické místo, kde nás mohl každý obdivovat. A že se fanoušci hrnuli. Identifikovaly nás české vlajky, a tak se obvykle přicházeli vyptávat Češi, kteří často nemohli uvěřit, že jsme si ty legendární stroje nepřivezli vlakem.

Cíl byl tedy splněn, jenže my jsme si pro stroje i nás samotné přichystali ještě jednu výzvu.

Najeto 70 kilometrů. Celkem 1603 kilometrů.

Den 9

Jako by nám bylo málo, že jsme na Babettách relativně bez problémů (v celkovém součtu to skutečně bez problémů bylo, protože si dokážeme představit mnohem horší průběh) urazili přes 1600 kilometrů a dojeli skoro až na konec Chorvatska. Málo nám to nebylo, ale chtěli jsme víc. Chtěli jsme dobýt ještě nejvyšší vrchol pohoří Biokovo, chtěli jsme dobýt Sveti Jure.

Kdo cestu na takovou horu nikdy neabsolvoval, jen stěží si to dokáže představit. Sveti Jure má sice 1762 metrů nad mořem, ovšem například s naší Sněžkou nejde vůbec srovnávat, protože tady stoupáte od nuly, od moře. To znamená, že naše stroje měly zvládnout nastoupat rovných tisícsedmsetšedesátdva metrů, a to prosím během pouhých 30 kilometrů.

Celý den jsme relaxovali u moře a na smrtící etapu vyrazili až odpoledne, protože v parném dni bychom Babetty uvařili po pár set metrech. Nakonec to vypadalo, že je uvaříme i tak, protože začátky byly krušné, ale jakmile jsme vjeli do národního parku Biokovo, byli jsme přesvědčení, že to dokážeme. Museli jsme absolvovat na dvacet povinných zastávek, kdy stroje už zkrátka nedokázali jet ani krokem. Chladili jsme motory, kochali se nádherným pohořím a nakonec si při západu slunce sáhli na ceduli, kde stálo: Sveti Jure, 1762 m. Do kempu jsme už jeli za tmy, přičemž je třeba připomenout, že svítilny jsou na Babettě především od toho, abyste byli vidět, než aby vám svítily na cestu.

Najeto 92 kilometrů. Celkem 1695 kilometrů.

Den 10

Desátý byl jediný den, kdy jsme si dali kompletní oraz. Také Babetty nám jistě děkovali, že jsme na ně za celý den nesáhli, a nechali je stát zaprášené a znavené na obdiv ostatním obyvatelům kempu.

Najeto 0 kilometrů. Celkem 1695 kilometrů.

Den 11

Do jedenáctého dne byly nejhorším (z hlediska nároků na stroje či člověka) zážitkem rakouské Alpy a Jadranská magistrála. Pak bylo ale tohle všechno překonáno. Domů jsme se totiž nevydali podél moře, ale namířili jsme si to středem Chorvatska na Maďarsko. Jednak jsme již nechtěli zažít policejní extempore v Rakousku a navíc se nám nepozdávalo jet po stejné trase.

Za to jsme však museli krutě zaplatit. Pár kilometrů od moře nás totiž přivítalo naprosto nehostinné chorvatské vnitrozemí. Jeli jsme zhruba ve 30- až 40stupňovém pařáku krajinou, která nabízela pouze skaliska, kamení, občas nějakou vyprahlou zeleň a čas od času rozstřílenou chýši. Zkoušku podstupovaly mopedy i jejich řidiči, profil cesty byl naštěstí vcelku rovinatý, a tak šlo především o to, co vydrží lidská bytost.

Mohli jsme si oddechnout, když se menší závada ve spojce objevila až u města, kde jsme se mohli občerstvit. Potkat nás totiž významnější problém uprostřed ničeho, těžko by se nám v extrémních podmínkách dýchalo. Prasklou pružinku ve spojce jsme vyměnili a mířili k Plitvickým jezerům.

Cestu k nim nám zpestřilo náhodné střetnutí se čtyřčlennou skupinkou nizozemských kolegů, kteří právě byli uprostřed podobného bláznovství jako my. Se stroji se stejnou kubaturou, leč značně novějšími a výkonnějšími, plánovali dojet až do Istanbulu a zpět. O jejich konci nicméně nic nevíme.

Po téměř třistakilometrové etapě, tedy absolutním rekordu celého závodu, jsme nocovali v kempu pár kilometrů před Plitvickými jezerami.

Najeto 292 kilometrů. Celkem 1987 kilometrů.

Den 12

Za to, co jsme museli absolvovat předchozí den, nám Chorvatsko dvanáctý nabídlo pohodou jízdu, kterou nekomplikovalo vůbec nic. Navíc jsme se skvěle ubytovali. Náhodou jsme po cestě narazili na hrdého Chorvata, který nám k noclehu nabídl svou vinici. Před spaním jsme si tedy dali sklenku bílého a chystali se na definitivní opuštění Chorvatska.

Najeto 243 kilometrů. Celkem 2230 kilometrů.

Den 13

Do Maďarska jsme se dostali krátkým přejezdem přes Slovinsko a můžeme směle konstatovat, že země lázní byla ze všech, které jsme během našeho výletu projeli, tou zdaleka nejméně zajímavou. Je sice pravdou, že jsme celé Maďarsko projeli po jednom z hlavních tahů, kde jsme minutu co minutu odráželi nájezdy kamionů, ale i tak nám to celé přišlo jako jedna velká placka.

Jelikož jsme zvolili skutečně rychlou cestu, vypadalo to, že Maďarsko projedeme na jeden zátah, aniž bychom tu museli nocovat. Proti ale byla jedna Babetta, která postupně zpomalovala, až zpomalila tak, že to bylo neúnosné, a proto jsme se jí museli podívat na zoubek. Ucpaný výfuk jsme ovšem opět vyřešili a po noci strávené vedle termálních lázní jsme se mohli těšit, až znovu vyjedeme. Chyběly nám překročit už jen dvě čáry.

Najeto 262 kilometrů. Celkem 2492 kilometrů.

Den 14

Jedinou zemí, kterou jsme nakonec projeli a nemuseli v ní strávit noc, bylo Slovensko. U našich východních sousedů jsme se už cítili skoro jako doma. Projeli jsme Bratislavou, nenápadně překročili poslední hranice, co nás čekaly, a užívali si poslední stovky kilometrů velkolepého výletu.

Až domů jsme to ale ještě nezvládli. Na noc jsme zastavili v příjemném kempu ve Výrovicích, kde jsme ověřili, že chorvatské pivo se od toho našeho skutečně příliš neliší, a věřili, že patnáctý den bude tím posledním.

Najeto 238 kilometrů. Celkem 2730 kilometrů.

Den 15

Jak se ukázalo, den s pořadovým číslem 15 byl skutečně finální, ale překvapil si pro nás jedno překvapení. Právě v tento poslední den totiž přišel na řadu náhradní motor, tedy desetikilový objekt, který jsme celé dva týdny vezli pod sedlem. Naštěstí jsme z něj potřebovali jen část, praskla totiž jedna ze spojek, a tak oprava nebyla tolik náročná.

Pak už jsme si definitivně jen užívali cestu domů a pár desítek kilometrů od domova začaly poznávat známé silnice a stezky, protože obvykle se dál než pár desítek kilometrů od domova na Babettě nedostanete.

Výpravu jsme zakončili triumfálním příjezdem na čelákovické náměstí a na tachometru svítilo 2970 najetých kilometrů.

Více informací včetně dalších fotografií z výpravy naleznete zde.

Ondřej Holzman, Ondřej Němeček

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 134x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist