Skútrem do Chorvatska

Každý uskutečněný plán má svůj nápad. Tento se zrodil v hlavách brněnských skútrařů. Dovést si vlakem skútry do Chorvatska a tam si zajezdit. Nebyl bych to ale já, kdybych to nevylepšil. Proč si nedojet na pobřeží na skútru přímo? Loňský nápad zkombinovat to i s pobytem na lodi ztroskotal, ale letos jsem už s plánem uspěl.Původní termín posunuji o týden a pak ještě o den. Bouřlivé počasí není jen u nás ale i na pobřeží Chorvatska a hlavně na trase přes Rakousko. Kdo nebude chápat proč nejedu po dálnici a jedu tak pomalu, tak tomu to vysvětlím na konci článku.

Skútrem do Chorvatska
Den D tedy začíná v pondělí 29.6. Vstávám před šestou, balím poslední věci a přidělávám bágl na skútra. Ten už je nachystán a zkontrolován. Je sedm třicet a na GPS nastavuji první úsek. Znám jej sice z paměti, ale jen tak pro kontrolu ji zapínám. Na okraji města beru plnou a pak rychle na Mikulov. Doplňuji znova benzín po okraj nádrže ještě za koruny a pak již první „hranice“ . Doba kdy jste zde čekali i hodiny než jste projeli na druhou stranu je pryč, přesto podvědomě přibržďuji u kontrolních budek a pak již prvními rakouskými vesničkami na Vídeň. Již více jak rok staví rakušáci dálnici na Brno, ale stále se jezdí po různě překopaných úsecích a jede se tak více méně stále v koloně. Navíc jen v jednom pruhu a tak desítky kilometrů musíte dávat neustále pozor. Jako úlevu pak považuji vjezd do okrajové části Vídně. Zde si dávám první pauzu.
Projíždím městem a GPS mě směřuje na výpadovku směr Vídeňské nové město. Nejedu po dálnici a tak si celou cestu budu procvičovat dotazy na místní obyvatele kudy z města. Dost často se mi tak na cestě stává, že sami neví. Dálnice zpřetrhaly nejen vesnice ale i města na jednotlivé části ze kterých se složitě proplétám do těch dalších. Konečně se po sedmnáctce, jak říkají místní spolkové silnici dostávám dál a dál. Traiskirchen, městečko které znaly mnozí emigranti. Felixdorf a další zastávka ve Wien Neustadt. Tady mě na červenou dojíždí nějaký chlápek na skútru. Nevěřícně se dívá na SPZ, na obrovský bágl co mám na nosiči. Ptá se kam a já že do Chorvatska. Kroutí hlavou, ale to už naskakuje zelená a každý se rozjíždíme jinam. Nějak mi nevychází rozpis tankování co jsem si udělal. Měl bych na nádrž ujet asi 130 km. Počítám-li s větší zátěží – vezu si bágl s věcma, tak i méně. Mám najeto 140 km a pořád mám rezervu. Poprvé tedy tankuji až pod úpatím Tirol. Jejich super je náš normál a tak si paroduji scénku z Dvou nosáčů. To tankování v eurech se mi líbí. U nás dám za plnou 130 Kč a tady jen 5 EU. Pod jedním z dálničních viaduktů si dávám pauzu na jídlo. Pořád nechápu kde jsem minul odbočku na Maďary. Pokračuji tedy stále do hor. Projíždím regionem Steiermark. Najednou se objevuje za jednou z vesnic cedule Willkomenn in Alpen panorama strasse. Gut, říkám si, plně naloženej a poškrábu se do kopce. Přitom jsem plánoval přímou a rychlou jízdu přes maďarské pusty. Jedna serpentýna střídá druhou uprostřed hvozdů a výškoměr se škrábe výš a výš, už jsem přeskočil pětset metrů a furt jde nahoru. Párkrát zastavuji a fotím „vrcholový pohled“ na dědinu v údolí , když o pár zatáček jsem zase ještě výše. Pomalu ale jistě mi začíná být jasné, že dnes na pobřeží Chorvatska nedojedu. Ani oněch plánovaných a podle map natrasovaných 600 km to nebude. 
Když se dívám na nebe začíná se divně kabonit. Přemýšlím zda si antidešťovky navlíct hned nebo až za chvíli. Během pěti minut , řeším KDE si je obléknout, silnice je zařízlá ve svahu a není kde zastavit. Přidávám plyn a v regulérním dešti vjíždím k jedinému stavení, které se objevilo za zatáčkou. Na nic nečekám a brzdím až v otevřené garáži. Parkuji mezi skútrem a Lancií. Sundávám helmu a mávám na majitele. Vše v pohodě, sami stojí pod terasou a čekají až provazy vody přestanou. Po půl hodině znovu startuji a pokračuji na Graz. Teď mě čeká zatáčkovitý úsek, který mě zavede do centra města. Tady mě směřuje na starou cestu jeden skůtrař. Opět se objevuje slunce a tak stoupá i nálada. Někde před hranicemi bych měl znovu brát benzín. Za pět euro mít plnou, no nekupte to. Pak již jen projíždím opuštěnými domky celnice. Hned za nimi znovu zastavuji a večeřím a volám domů. Skútr jede dobře a až na to malé bloudění pokračuji. Do večera bych se chtěl přesunout někam k Záhřebu.
Nejprve však musím projet Mariborem. Projet tak šikovně abych nenajel na placený úsek, na který navíc nesmím kvůli rychlostním limitům. Na kraji městě je nájezd a šup. Zapínám dvojblinkry a spolu s jednou asi arabskou rodinou couváme z rampy dolů. Zastavuji u cestářů a ti se nejprve dívají na čem jedu. Pak mi popisují cestu. 2x doleva, přes most, za mostem přes řeku doprava a kolem zábavního centra na Zagreb. Cesta se za městem zužuje na jeden pruh, je děsně hrbolatá a s výtluky, venku se stmívá ale stále pokračuji. Je po 21 hodině a já jedu údolím a na světla. Nejvyšší čas se poohlédnout po místě na spaní. Samoty v kopcích k tomu vybízí. Nacházím výjezd z kamení a dávám plnej. Jsem v půlce když se roztočí motor a variátor se zastaví. Má váha a stoupání si nerozumí. Nadlehčuji se nohama a pomalu se škrábu nahoru. Tady mě štěkotem vítá pes, naštěstí za plotem. Znalecky si nacházím místo mezi balíky slámy – kokony jako z Vetřelce. Rychlá hygiena a pak už jen zalehnout do spacáku. Oblohou letí mraky ale věřím, že to nespadne.

Úterý 30.6.

Probuzení do vlhkého rána. V údolí pode mnou je mlha ,slunce se nerozhodně klube za kopcem. Stavím vodu na čaj a polívku. Přes den na jídlo nebude moc času. Za půl hodiny je vše osušeno od rosy a sbaleno. Startér zase rozštěkal psa a já mizím na silnici vedoucí na Zagreb. Nejprve se však silnice zařízne do skal a v nejužším místě opouštím Evropskou unii. Na chorvatské straně musím vytáhnout pas a dostávám do něj razítko. Docela dost mě to zdrželo říkám si, abych o chvíli později hledal cestu. Tady jsem asi hodil kufr. Tady za celnicí to mělo být doprava, místo toho odjíždím hustým lesem směrem na Trakoščan a Varaždin. Vzdaluji se od Zagrebu a to se mi nelíbí a tak při první příležitostí zastavuju u vězení v prvním městečku. Dozorců se ptám na cestu na Zagreb. Potvrzují mi co si myslím a tak znova stoupám do kopců serpentýnami. Na vrcholu mě čekají cestáři a frézují povrch. O dvěstě metrů pod nimi už je krásný asfalt a tak jedu na plno. A právě někde tady mi jak dodatečně zjišťuji naskočila moje první 10 000 kilometrovka na skútru. Slunce svítí, nádrž je plná, co více mi má chybět? Terén se narovnal a stará cesta se připojila k dálnici. Frčíme souběžně , jen já jedu bez poplatku. Nyní ji mám po levé ruce a do města zbývá asi 30 km. Klepu na rafičku benzínoměru, ještě by tam měl být litr, to by mělo stačit k nejbližší benzince. Sleduji cedule a najednou jsem na rampě na dálnici. Hukot kolem mě mi nedovoluje se vracet. Dávám plnej plyn a jedu. Už jsem na dohled od města , když motor třikrát cukne a já dojíždím na volnoběh. Zapínám dvojblikry a nasazuji si reflexní vestu. Modlím se aby mě tady nenachytala policie a doluji záložní litrovku s benzínem. Její obsah je mžikem v nádrži. Ještě několikrát našlápnout nakopávačkou motor, aby se odvzdušnily hadičky a už zase jedu na plnej plyn. Zastavuji až u první benzíny. Holek co umývají okna se ptám na to zda se zde dá platit Eury. Bohužel prý ne, ale na protější benzíně ano. Tak se loučím a jedu skrz křižovatku ke konkurenci. Stavím skútra na stojan, vytahuji i rezervní láhev a oboje plním po okraj. U pultu vytahuju dvacku Eu a výměnou dostávám 100 Kun a lísteček o množství benzínu v nádrži. Ještě doplňuji vedle na baru vodu na pití a už zase jedu. Karlovac je dalším městem na mé cestě. Trošku bloudím při hledání té správné výpadovky z města, ještě jednou, nyní už mazácky jedu po dálničním přivaděči. Sjíždím na starou cestu značenou na žlutém podkladu a počítám si kilometry. Je mi jasné, že najedu více než jsem podle mapy počítal. Šest set kilometrů mám za sebou a stoupání do kopců při pobřeží před sebou. Venku to začlo pálit a teploměr na motoru ukazuje také pomalu a jistě více a více. Na půl hodiny zastavuji ve stínu bývalého motorestu. Posilněn sbírám síly na výjezd do sedla Kapela. Na jeho vrcholu se fotím u celule s textem 888 metrů nad mořem . Pode mnou vede dálnice, která mizí v tunelech. Sjíždím do údolí a pomalu stoupám znovu vzhůru. Je patnáct hodin a ukusuji poslední metry k vrcholu. Na jeho hraně se mi otevírají „panoramata“ s výhledem na moře.
Po dvou dnech putování sem uskutečnil jeden ze svých plánů. Zastavuji a volám domů. Já i skútr jsme v pořádku, teď nás čeká několik dní odpočinku. Sjíždím k pobřeží a stáčím se na jih. Hledám první pláž, kde se dá zastavit. Beru ji útokem a poprvé letos se koupu a vyhřívám. Kolem 17 hodiny popojíždím a hledám místo na nocleh. Silnice se vine po vrstevnici nad mořem. Slunce zapadá za ostrovy a já za keře. Vydatná večeře, doplnění tekutin a roztáhnout spacák. Únavou usínám rychle, budí mě ale po půlnoci nárazový vítr, ve vnitrozemí se blýská .

1.7. středa

Když mě budí rozbřesk, je klid ale pak přijde několik kapek deště. Pro jistotu se rychle balím a nechávám venku jen to nejnutnější. Opět vydatná snídaně a pak popojíždím na Jablonac. V plánu je se koupat celý den na pevnině a večer přejet na ostrov Rab. Na nově postavené křižovatce odbočuji na Jablonac, ale silnice se svažuje přímo na městečko. Po několika kilometrech a serpentýnách jsem přímo na molu přístavu. Vlastní městečko s kostelíkem několika restauracemi má jen pár popisných čísel. Když přijede trajektík, zabere celý přístav. Auta která připlula odjíždí na druhou stranu kopce. Zvedá se rampa a otáčíme se. Vzdalujeme se od pevniny rychlostí 17 km za hodinu. Za pár minut přirážíme k molu na ostrově Rab.
Mišnjak, jak se honosně jmenuje tahle holá planina má sice 6 přistávacích ploch , ale ani jeden domek. Ty první začínají až za kopcem. Na první pláži je plno, tak zastavuji až v městečku Borbat. Sjíždím mezi penziony k moři.
Začíná pro mě dovolená. Večer pak přejíždím kousek za městečko na bivak. Horká noc s 26 Celsii a neutichající cikády mluví za vše.

Den čtvrtý 2.7.

Až do odpoledne koupání a tudíž nic zajímavého. Odpoledne balím věci a přesunuji se na druhou stranu ostrova. Teploměr u vypnutého motoru ukazuje 31 Celsiú, kolik je na slunci se mohu jen dohadovat. Projíždím městečkem Rab a pak jedinou cestou na sever ostrova. Pěkně serpentýnami vystoupat asi do 500 metrů a sklesat na druhou stranu. široká a bezpečná cesta po novém asfaltu. Těch dvacet km uteklo jako nic. Nevím proč ale před přístavem zastavuji ve stínu a piánko si vařím oběd s výhledem na trajekt. Říkám si, že za hodinu je tu další trajekt. Před třetí vjíždím do přístavu a hledám budku na placení loděnek. Zavřeno, roleta stažená. Hledám tedy nějaký info. Leták říká, že další loď z Loparu pojede v 16 hodin. No nic, říkám si a sedám do stínu. Nejsem sám kdo přijde, podívá se a odchází. Když hodina uplyne a trajekt nikde, jdu si to přečíst znova. Tak tedy zmýlená dvě. Jsem nějakej utahanej z toho slunce. Trajekt odjíždí v 16, ale z druhého přístavu. Takže znova pročítám jízdní řád. Od nás to bude až v 18:30. Nejraději bych si nafackoval.
Loď přistává v 18 a do 18:30 jsou naloděny čtyři motorky a šest aut. Chvíli poté se semnou dává do řeči jeden rakušák. Má Gold Winga a tak skoro hodinu povídáme o motorkách. Nad ostrovem Krk kam plujeme prší a tak čekáme kdy to přijde k nám na odkrytou palubu. Naštěstí pro nás déšť skončil a můžeme přirazit ke břehu.
V restauraci na pevnině beru vodu a vyrážím do stmívající se krajiny hledat nocleh. Vše je oploceno klasicky středomořsky – naskládané kamení tvoří jakési ohrady. Co není zataraseno kamením je zadrátováno přes cestu ostnatými dráty. Oproti minulému ostrovu je všude plno stromů a keřů. Oproti minulému ostrovu je zde i větší vlhkost.
Dojíždím až na hranici městečka Krk. Vyšly první hvězdy a tak zajíždím po kamenité cestě kamsi k soukromé vinici. Rozbaluji spaní a dávám si večeři. Hlavou se mi honí myšlenky, ještě slyším poslední auta.

Den pátý den poslední.

Už včera jsem usínal s divným pocitem. Možná to je tím, že klimatický přechod do horka byl moc silný a pobyt pod sluncem vyčerpává příliš, nebo to byla včerejší večerní jízda kdy jsem hledal místo na spaní, či snad noc kdy jsem se probudil s mokrým spacákem od vlhka. Ráb je přece jen sušší ostrov. Tady je vlivem deště vlhčeji. Nečekám ani na východ slunce, balím ještě vlhké věci a odjíždím do města Krk
Benzinka je jak je v Chorvatsku zvykem má ještě zavřeno a tak sedím v přístavu a pozoruji rybáře. Jižansky se dohadují nad cenou čerstvě vylovených ryb. Pak se na molu objevuje dvojice čechů a fotí východ slunce za kostelní věží. Město se probouzí a lidi jedou do práce. Otevírá se benzínka, tankuji plnou a kolem půjčovny skútrů mizím skrz ostrov na most spojující jej s pevninou u Rijeky. Krajina ještě dýchá chladnem, ale už je cítit síla slunce. Opět se dostávám do tempa. Pod kopcem to vytočit na maximum aby se to kynetikou vyšvihlo nahoru, to ale přestává platit. Motor je utahanej a vypadá to že ztratil kompresi. Stoupáky po ostrově ještě jdou,ale po přejezdu mostu na pevninu začíná pravé peklo. Serpentýny se vinou nad Rijekou a stoupají do více jak sedmisetmetrové výšky. Rychlost padá na úděsných 27 za hodinu. Přemýšlím zda vůbec domů dojedu. Když se to rozjede na 33 znamená to jen že se silnice trošku narovnala. Konečně jsem v sedle. Silnice mírně klesá a táhne se hustými lesy. Je hodně sychravo a na silnici mokro. Tady na pevnině je jiný počasí než sotva o 20 km dál na ostrově. U přehrady na parkovišti si oblékám bundu a o pár minut později to dělá i další motorkář. Krátký pozdrav a každý vyrážíme na svou cestu. Míjím samoty s pár domky. Místní obyvatelky v typicky balkánských černých oděvech. Když se dívám na ukazatel stavu paliva, zjišťuji že mám za sebou asi 130 km a je čas polechtat peněženku. Mám posledních 12 kun a tak se prvně ptám čerpadlářky zda berou i eura. S mobilem u ucha mi říká že ne. Sypu ji teda mince na talířek. Když si je spočítá říká že je to tak na litr a něco. Říkám , že vím a že k další benzínce to snad bude stačit. Vycházíme ven a ona stále telefonující mi do nádrže ustříkne něco více jak litr. Nasedám a pokračuji dál. Při další možné příležitosti zastavuji a rovnou se ptám na platbu v eurech. Prý není problém a tak tankuji plnou.
Směřuji na Karlovac a dále na Zagreb. V Karlovaci mazácky kroutím křižovatku, kde jsem před několika dny zatáčel v protisměru. V Zagrebu najíždím na rychlostní přivaděč a skrz město jedu asi 10 km. V místě výstavby nové křižovatky najíždím doleva. Tady někde by měla být odbočka na Sesvete. Opět se opakuje dohadování s místními o staré cestě. Všude kde se postavily nové dálnice a nové čtvrti se zpřetrhala vazba na ty staré cesty.
Kolem servisu Keeway, druhého co vidím v Chorvatsku směřuji na Varaždin. Opět to začíná pěkně jet. Silnice rovná, bez děr, aut málo. Začíná mi kručet v žaludku a tak zastavuji na jedné autobusové zastávce. Vytahuji jídlo a pití a dopřávám sobě a stroji chvíli klidu. Sedm hodin téměř monotónního hučení motoru vykonává své. Je čas pokračovat. Varaždin míjím a jedu přímo na hranici se Slovinskem. Na poslední benzínce beru za poslední kuny benzín a chystám si pas. Na obou stranách se podívají na fotku a mohu jet dál. Lendavu objíždím a stará cesta se stáčí na východ. Po téměř patnácti kilometrech projíždím bývalým přechodem do Maďarska. Nastavuji na GPS Sombathely a dávám plnej. Čekají mě maďarské pusty. A jak za chvíli zjišťuji nejen ony. Také množství kamionů a českých turistů jedoucích k moři. V Sombathely se vracím trošku do dětství. Vidím paneláky a hlavně kloubové autobusy Ikarus. Tady také dělám svoji druhou zásadní navigační chybu . Místo abych pokračoval po maďarské rovině, odbočil jsem na nový přivaděč, který vedl do Rakouska. Tady hned tankuji za Eura , ale také zjišťuji, že tahle cesta nebude jednoduchá. Hned za vsí Rechnitz stoupá silnice do kopců. Nebýt toho, že je motor hin a že mám za sebou již více jak osm hodin jízdy , byla by to příjemná projížďka. To mi potvrzuje i dvojice motorkářů. Jen tak si kroutí jednu zatáčku za druhou. Když jsem konečně na vrcholu, oni se už vrací zpět. Nechávám běžet motor na volnoběh a sjíždím serpentýny. Začíná mě tlačit čas. Podle GPS bych měl být 4 hodiny od cíle cesty a asi 180 km. Jak moc se tenhle propočet změní poznávám každou další zatáčkou kterou se dráha vzdaluje od cíle. Projíždím snad celým Burgenlandem. Teprve před devatenáctou večerní se dostávám na silnici vedoucí do Vídeňského nového města. To je malá satisfakce. Tady už vím kde jsem. Pálím to co to jde. Zastavuji jen na semafórech. Ve Vídni mě na Gurtel – průjezd městem vede jedna paní na skutříku. Podle zvuku je to čtyřtakt. Jsem unaven, ale podvečerní projížďka mě vzpruží. Najíždím na most a na levý břeh Dunaje. Ještě známá levotočivá zatáčka a jsem na Brunerstrasse. To je jako bych byl doma. Beru benzín , vylévám i záložní litr do nádrže. Zapínám bundu ke krku a startuji směr sever. Čeká mě nepříjemný úsek, různé propojky nově stavěných kousků budoucí dálnice. Chtěl jsem to jet za světla, ale jedu za tmy. Souvislá řada protějších světel jen zhoršuje podmínky. Naštěstí vím jak to půjde po sobě a že poslední kilometry k hranici už jsou jen vesnice. Konečně opuštěné budovy a nasvětlený Mikulov. Na chvíli zastavuji motor a sundávám helmu.
Dívám se na rafičku benzínoměru. Do Brna mi benzín nevydrží. Je hodina do půlnoci. Vytahuji první české peníze co se mi namanou a podávám je obsluze na čerpačce. Trošku mi to připomíná cestu po Rusku. Prvně jsme zaplatili a teprve potom se zapl stojan s benzínem. Teď to byla padesátikoruna a za tu již domů dojedu.
Naposledy nasazuji helmu, a startuji. Po rychlostní komunikaci se valím k domovu. Projíždím ulice, které znám a které jsem před pěti dny opouštěl. Přesně o půlnoci zhasínám motor před domem.
Závěr: za pět dní jsem najel 1683 km z toho poslední den 760 km Spotřeba i když jsem byl vytížen na skoro 100 kg byla 2,9 litrů na 100 km. Jediným vážnějším problémem byla ztráta komprese. Z původních 6 klesla na 5. Během cesty jsem jinak nemusel nic dotahovat ani měnit.
Uvedenou cestu jsem absolvovat na skútru Keeway Focus 50 ccm z roku 2005. V době odjezdu měl najeto 9500 km. Průměrná rychlost po cestě tam byla 48 km/h. Zpět jsem byl za 14 hodin čistého času.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.06
Známkováno: 97x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist