S padesátiletou Jawou pionýrem 2497 Km

Můj první stroj je Jawa 555 z roku 1960 je ve skoro původním stavu. S výjimkou jen detailů jako je tachometr a lanko plynu. Obsah motoru je téměř 50 ccm a dnes mnohým k smíchu výkon 2,2 koně. Následně jsem získal první model Jawu 550 z roku 1958. Tato „Pařez“ má výkon pouhých 1,6 koně a ještě nebyl ani vybavena tachometrem. Po téměř roce renovace vznikl z hromady dílů krásný stroj přitahující pozornost. Již v průběhu prací jsem začal přemýšlet nad nějakým výletem. V dětství jsem chtěl na svém prvním pincku objet republiku a jelikož jsem teď už trochu starší, pouštěl jsem se do odvážnějších představ. Nakonec jsem rozhodl. Pojedu do Chorvatska a když už, tak až dolů na Makarskou. Nejdříve si všichni mysleli, že si dělám legraci. Později však zjistili, že ne. I kamarád Lukáš, který mi dříve přislíbil účast na druhém stroji byl trochu překvapen, když zjistil, že to beru smrtelně vážně. Ale dobří kamarádi dodržují sliby. Termín odjezdu naplánuji na pátek 4. 7. 2008 a už jen pracuji na 50, aby byla včas hotová a mohla se chvíli testovat. Čtrnáct dní pracuji do půl noci každý den. Když je práce hotová, do odjezdu zbývá týden. Plánovaná testovací jízda z Holasovic (okr. Opava) do Olomouce se změnila v cestu na motorkářský sraz v Bohušově – cca 50 km. Místo očekávaného znemožnění mezi značkami jako je Honda, Suzuki, Yamaha, Kawasaki atd. sklízíme neočekávaný úspěch. Po návratu domů začínám s úpravou. 55 jede dobře a nedělá jí problém držet si 50 km/h non stop. Moje 50 je ovšem slabší a proto ji vyměňuji karburátor a zvedám výkon na shodných 2,2 koně. S tím také upravuji převod do rychla. Následně jsou oba stroje výkonnostně téměř totožné. Ve čtvrtek před jízdou ještě zkouším nový olej do benzínu a moje 50 nechce spolupracovat. Místo rozlučkového večírku se opět hrabu v garáži. Následnou závadu na elektroinstalaci tří drátu opravuji izolačkou. Pak už jen seznam náhradních dílů jako žárovky, kontakty, kondenzátory, zapalování, řetěz... Vše bereme jen jedenkrát. Rovněž stačí pouze jedno nářadí. Nyní řešíme hlavně hmotnost. Jedeme bez doprovodného vozidla, takže jsme značně omezeni. Zítřejší start plánujeme na 9:00 a děláme si legraci “vyrazíme až přestane pršet“. 
Druhý den sbalíme svá dvě trička a vyrážíme v 10:30 za neustálého deště směr Vsetín. Ve vlhkém počasí stroje jedou dobře. 50 km/h držíme skutečně téměř pořád. Jen do prudších kopců zpomalujeme na 27 km/h a vytáčíme dvojku. Před vjezdem na Slovensko doléváme benzín z naší 2 litrové pet zálohy. Na první benzínce v SK zastavujeme. Konečně neprší. Jsme mokří do nitě a polovina mapy se změnila v kaši. Slovenský automat na kafe oklameme českou korunou. Posilněni kofeinem a plnou nádrží uháníme podél Váhu na Piešťany. Stroje šlapou bezchybně a slunce přidává na dobré náladě. V Novém městě nad Váhom můj stroj začne vynechávat a za doprovodu komické střelby z výfuku zastavuje. Hlavou se mi honí spousty možných závad a obava, že ani jedna není správná. Když si Lukáš všimne, že za ním nejedu, vrátí se zpět. Zjišťujeme vybroušený kontakt přerušovače. Namažeme vačku olejem a seřídíme zapalování pomocí šroubováku a oka znalce (mého). Motor chytne jedna dvě. S pocitem vítězství a neohroženosti vyrážíme zdolávat další kilometry. V Piešťanech jsme kolem 17-té hodiny. Na plánovaný nocleh je brzy. Při krátké poradě vybereme v mapě za cíl kemp v Seredi. Teprve teď začínám cítit vliv dlouhého sezení na mé pozadí. Při dalším přesunu si Lukáš všimne, že má 50 postrádá SPZ. Přejezd hranic a celnic bez SPZ, nebo s vyrobenou náhražkou z papíru si nedokážu představit úspěšně. Musíme ji najít. Vracíme se cca 10 km než ji najdeme. Zbytek cesty uháníme bez problémů. Kemp v Seredi najdeme hned. Pouze stav nás zaráží. Ukončení činnosti před patnácti lety se v mapě ČSSR nemohlo projevit. Na povolení provozovatele hospody si usteleme ve stanu. Po popsání našeho odvážného plánu nám věnuje i zlatý mok. Usínáme za cikánských zpěvů linoucích se od řeky a bohatého štípání komárů. První den jsme ujeli 286 km za 6 hodin jízdy. 
Ráno si přestavím jehlu v karburátoru, čímž zvětšuji dojezd na nádrž ze 110 km na 150. Vše sbalíme a jedeme doplnit zásoby benzínu. Na pumpě sklízíme nevídaný úspěch. Pumpař nám věnuje kanystr na 6 l benzínu a dokonce nám ho i natankoval. O placení nechce ani slyšet. Jeho přátelé nás podarovali kávou a bagetou. O takových fanoušcích na cestě se nám ani nesnilo. Následně zjišťujeme, že sdílíme stejné nadšení pro veterány a Jawu obzvláště. S výrazem hrdinů opouštíme Sereď a směřujeme k Maďarsku. Cestou nás provází pozdravy kolem projíždějících aut ať už Českých, tak i Slováků. Mé pozadí trpí už po necelé hodině jízdy. Všímám si že Lukáš také zaujímá divné polohy v sedle a občas i za jízdy stojí. Zastávka na přehradě Gabčikovo se zakončuje pózováním pro další návštěvníky. Vjezd do Maďarska je pro nás zdoláním jednoho vytyčeného bodu. 
Plácáme se po ramenou s úsměvem od ucha k uchu. Lukáš si stěžuje na občasné vynechání 55, proto hned na první pumpě opět zastavujeme. Chystáme se provést drobné seřízení zapalování. Po chvíli sleduji Lukášův nešťastný výraz ve tváři. A měl důvod. Loučí se s námi ložisko vedoucí klikovou hřídel. Výměna vyžaduje rozebrání celého motoru do posledního šroubku za použití speciálního nářadí, které s sebou nemáme a nemáme ani náhradní ložisko. Zvažujeme co dál. Na zvládnutí větší vzdálenosti to skutečně není. Rozhodneme se tedy vrátit zpět na Slovensko, aniž bychom věděli, zda pojedeme domů, nebo budeme řešit opravu. 
Jedeme až do kempu v Diakovcích jako dvě slepice po dešti. Lukáš se mě drží za batoh a pomáhám mu udržet aspoň 30 km/h. Pochmurnou náladu prolamuje jen výstřel z výfuku, kterému se musím smát i když se opakuje už každých 100 m. Pro dovršení špatné nálady nám v kempu právě vypustili bazén a začalo pršet. Volám domů a popisuji stav a náladu. Stále zvažujeme odvoz domů, rychlou opravu a v pondělí start na novo. V telefonu mě žena Markéta popíše jak nám všichni fandí a co by to bylo za zklamání. V té chvíli si uvědomuji, že už nejedeme jen pro naše potěšení, ale pro všechny, kteří nám fandí. Pro všechny doma, Džanyho z kempu v Seredi, pumpaře, jeho kamarády a pro všechny, co nás cestou zdravili. Po tomto telefonátu mám jasno. Musíme to opravit. Udržbář kempu nám doporučuje místní dílnu pana Hajdů Alrpi. Údajně má otevřeno i v neděli od 10:00. Tento den jsme ujeli 175 km za 41/2 hodiny.
Další den (neděle) ráno přijíždíme k doporučené dílně s dostatečným předstihem. Když se mu nemůžeme dovolat ani o půl jedenácté, zvažujeme jinou dílnu. Cestou jsme projížděli kolem domu, kde bylo několik různě rozebraných, nebo nabouraných aut. Jedeme se zeptat tam. Příjde mladík, kterého hned nadchneme. Oprava nebude problém. V dílně nemá místo, proto vše provádíme před vraty na zemi. Potřebný stahovák si vypůjčil u kamaráda. Za hodinu a půl máme pionýra rozebraného a součástky z motoru se povalují všude kolem. Důvod opotřebení ložisek je jasný. Nápis “made in czechoslovakia“ prozrazuje, že jsou původní. Pracují už 48 let a tak mají právo na odpočinek. Nyní potřebujeme ložiska. Prodejce je ve městě a s našim novým přítelem se dokonce zná. Zaveze mě k němu, ale nemáme štěstí. Není doma. Opět to vypadá na den zdržení. Jdeme se ve chvíli volna najíst do místní hospody. Se štangasty probereme vše. Za chvíli vládne živá debata jak nám pomoct. Jako nejlepší se jeví navštívit zemědělské družstvo, které má díky žním pohotovost i v neděli. Tato rada se vyplatila. Po prohledání obou skladů nám věnují všechny čtyři ložiska, ale nesmí to nikdo vidět. V sedm večer máme vše složené a uklizené. V kempu máme i nově napuštěný termální bazén. Karta se zase obrací a zdá se že máme štěstí kde se podíváme. 
V pondělí startujeme opět s pocitem neohrožených cestovatelů. Nyní už zvládněme všechno. Před opuštěním Slovenska nakupujeme pro jistotu ještě pár lanek a pístní kroužky. Při průjezdu městem Györ mě trápí brzdy. Zastavení je velký problém. Při každém zabrzdění se brzda povolí a další zabrždění je o to horší. Domnívám se, že jsem při repasi nechal zdrsněný buben a ten teď sjíždí brzdové obložení jako pilník. Snažím se je vůbec nepoužívat. Brzdím motorem dokud to jde a na úplné zastavení používám nohy. V mnoha případech zastavuji vedle stojících aut a několik křižovatek projíždím na červenou, protože bych stejně zastavit nestih. Když konečně vyjedeme z města, přemýšlím cestou o opravě a náročnosti trasy. Napadá mě, že bychom si s Lukášem mohli přehodit přední kolo. Tak bychom měli každý jednu funkční brzdu. Následně si promýšlím co všechno bychom museli vyměnit. Skončím u téměř celé přední části. Takže to taky zavrhuji a už to dál neřeším. Uháníme krásných 50 km/h, když si všimnu podezřelého názvu obce. Skutečně jedeme jiným směrem. Koupil jsem podrobnou mapu Maďarska a naplánoval přímou trasu k Balatonu. 
Zajížďka je téměř 30 km což znamená zdržení jednu hodinu. Protloukáme se uličkami, kde se sotva vleze auto, zato přímím směrem. Když míjíme ceduli Balaton, mám obrovskou radost. Ve skrytu duše jsem doufal v dojezd aspoň tady. Na první benzínce tankujeme a sklízíme opět uznání skupiny motorkářů z německa. Ve městě Keszthely zastavujeme v rušné části u vody. Vyzkoušíme si krátkou vodní turistiku. Když vidím, že možná v půlkilometrové vzdálenosti od břehu lidé pořád stojí, vzdávám to. Děláme fotku na památku a jedem směrem na Bosnu. Sluníčko nám svítí a oba stroje šlapou bezchybně. Na půl plynu jedeme 45 – 50 km/h a každých 50 km děláme malou přestávku. Přeci jen je musíme šetřit. V místech, která se podobají vojenskému prostoru se na nás pověsí černé BMW. Nemám z něj dobrý pocit, ale nevadí. Po chvíli nás předjíždí a zastavuje. Požádal jsem brzdy a všechny svaté o pomoc a tak tak jsem to do něj nenapálil. Vylezl starší pán a snaží se nám něco vysvětlit. Po chvíli šermování rukou chápeme. V rádiu slyšel, že se od Rakouska žene bouřka. 120 km v hodině a kroupy. Pohlédnu na naprosto modré nebe a hezky mu poděkuji za zprávu. Za pár hodin se skutečně v dálce objevují černé mraky. Lukášův plán zní jasně: Ujedeme. Dobrá tedy. Vyvracíme zápěstí a „ženeme“ se tmou. Z dálky se ozývají hromy a odrazy světla blesků jsou všude kolem. Monotónní hučení obou strojů připomíná černobíle dokumenty o náletech za války. Mraky nás stejně dohání. Už nevím zda jedeme od nich, nebo přímo do toho. Vlhký vzduch a poletující listí ve větru napovídá, že to bude opravdu zajímavá noc. Když začnou padat první kapky, není se kde schovat. Po pár minutách míjíme autobusovou zastávku. 
To je vysvobození. Je sice malá, ale zato slušně uzavřená. Vejdeme se i s „fichtly“. Vchod zatarasíme stroji a pozorujeme tu spoušť venku. Blesky všude kolem, vítr cloumá s korunami stromů. Jen počítám vzdálenosti od naší budky k nejbližším stromům. Když se to trošku uklidní, přijede osobní auto a vyskočí dva udělaní Maďaři. Něco nám chcou, ale vůbec nerozumím. Zřejmě jim to vadí, tak zvyšují hlas. Na naši jazykovou bariéru to ale vliv nemá. Za výkřiku nadávek se zase ztrácejí. Dám na Lukášovu radu a hledám nůž. Spát budeme na střídačku. Za pár hodin mě probudí zastavující auto. Bílý mercedes. Přemýšlím co mám dělat. Zkusit se domluvit, nebo je rovnou zastrašit nožem. Abych nevyprovokoval něco co se vůbec nemusí stát. Opět vyskočí dva domorodci. Párkrát hrábnou do motoru a jedou dál. Mě se ulevilo, ale stejně už moc nespím.
Za mohutného kašlání se začnou rojit pracující, kteří přišli čekat na autobus. Jen se na nás smějí a přemáhají ranní ospalost. Brzy po východu slunce se balíme. Na kapotáž zapisuji včerejší výkon. 368 km za 10 hodin. Chvíli po startu zjišťujeme, že jsme 20 km od Barcsu, což je město s hraničním přechodem do Chorvatska. Na pumpě natankujeme celých 10 litrů a také proběhla nutná hygiéna. Potkali jsme opět pár přívrženců i z mladších řad. Jeden nás nakonec zásobuje bagetama na další cestu a vylepšuje mé mínění o Maďarském obyvatelstvu. Při přejezdu hranic nás vítá cedule Rijeka - 388 km. Tak to už máme kousek. Trošku svítá naděje, že Makarská nebude tak daleko a že tam budeme snad ještě tento den. Terén mírně znáročněl. Už řadíme i dvojku, která vytočená vytáhne 27 km/h. Po zhruba hodině jízdy míjíme ceduli nějaké restaurace. Taková náhoda, zrovna když máme zastavovat na naši pravidelné zastávce. Po zhruba půl kilometru se před náma oběvuje rujna velkého domu. Rozstřílená na kousky se stejnou cedulí, jakou jsme míjeli. Místo zastávky jen projíždíme a hledíme na to co tu po válce zůstalo. Další cesta je lemována domy se stopami po válce. Některé jsou opuštěné, nebo úplně rozbořené. Jen si představuji co se tady muselo odehrávat a co v těch lidech musí zůstávat. Mnohá stavení a dvory mi připomínají život u nás za mého dětství. Většinou hospodářské budoby, studny s rumpály, žádná dlažba a křivé ploty. S hrůzou si to všechno prohlížím. K zastávce se odhodláme až v obci Veliki Zdenci. Opět na benzíně. Přivítají nás solidní češtinou. V tu chvíli si nejsem jist jak vlastně Chorvati mluví. Krátké vysvětlení stačí. V minulosti se do této oblasti přistěhovali Češi. Dědečkové a pradědečkové nynějších obyvatel. 
Možná tři čtvrtiny obyvatel Česky rozumí a polovina česky i mluví. Češtinu rádi slyší a hltají každé slovo. I pro nás je to příjemné překvapení. Přijímáme pozvání na krátké kafe a domlouváme spíše v humoru nocleh na cestě zpět. Zjišťuji první defekt, který bez mrknutí oka zalepuji speciálním sprejem. Názvy vesnic směrem na Bosnu jsou jako doma: Malý Zdenci, Dolany, Dolní pole... Při jízdě z kopce zjišťuji, že z hledisky brzdy by mohl být další kopec osudným. V některé z obcí vytahujeme moje přední kolo a dáváme dohromady aspoň jednu brzdu. Stačí na to půl hodiny. Vyleštím buben smirkem a Lukáš vypodloží čep. Už se cítím mnohem líp. Brzdění není žádná agresivní sláva, ale s dostatečným rozhledem nad brzdnou dráhou zůstávám klidný. Vjezd na Bosenskou celnici doprovází kdysi známe kolony a nečinnost Bosenských celníků. Opět se nám dostává uznání a bez zdržování projíždíme. Okolí se razantně změnilo. Řidiči jsou divočejší. Kdo chvíli zaváhá, nejede i přes to, že je na hlavní. Okolí cesty z hranic lemuje prašný pruh cca 3 metry po obou stranách po kterém se občas taky jede. Za tímto pruhem je souvislá řada všelijakých staveb stavěných buď hodně dávno, nebo do první vichřice. Různé stánky s ovocem a kdo ví čím. Pneuservis zvaný vulkanizér je na každém kroku. Připadá nám, že jsme přejeli do jiného světa. Na dálnici do města Banja Luka nesmíme, a hledáme starou cestu. Jelikož se s azbukou setkávám poprvé, dělá mi navigace velký problém. Naštěstí jeden dotaz na benzínce vše vyřešil. U prodejny Zetoru děláme zastávku aby si Lukáš mohl seřídit spojku. Prodejce se k nám hned hrne. Vysvětlíme si že české stro jsou kvalitní. Jen neví proč mu traktory prodává Holandsko a né Češi. Snad je to tím, že jej zásobují starými modely.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE