Road trip 2014, aneb jak jsme málem nejeli do Chorvatska.

Úskalí balení aneb dvě dimenze uvažování

Den před odjezdem jsme měli zabalit a v osm ráno vyrazit z Mostu. Úkol to byl jednoduchý, nebo jsem si to alespoň myslel. Jelikož na motorce je navzdory kufrům místa málo, uspořádal jsem doma přípravný kemp, v rámci kterého jsem kufry dotáhl domů za účelem praktického nácviku balení a determinace odpovídajícího množství věcí. Podle všech indícií se zdálo, že do kufrů se s věcmi a nezbytným proviantem vejdeme. Rozvržení bylo nastaveno tak, že každý měl jeden boční kufr (já menší, batůžek větší) a horní kufr měl pojmout proviant, kosmetiku a jiné nezbytnosti. Jak se stalo pozdějším zvykem, den před odjezdem jsme plán porušili a nic nezabalili, takže v osm ráno jsem postavil motorku před barák a začali jsme snášet věci do kufrů. Asi v osm patnáct přijel Kaby na Hondě a když viděl, že jsme tak na začátku snažení o poskládání se na motorku, začal vymýšlet, jestli by neměl jet natankovat, nafouknout gumy a podobně, no alespoň neznervózňoval. Co mě ale znervózňovalo, byl fakt, že kufry se plnily, ale věcí neubývalo. Úplně mě dorazilo, když jsem zjistil, že taška s kosmetikou, o které mě moje milovaná ujišťovala, že bere „jen to nejnutnější“, má asi 30x20x20 cm. S nelibostí jsem zredukoval zásoby jídla a vyhodil jsem také několik trenek, ponožek a dvě trika, což mi samozřejmě bylo později vyčteno, stejně jako tři konzervy, campingový vařič, instantní polívky, čaje a kafe, které jsem vezl, jelikož v druhé dimenzi jsou hadry a kosmetika na prvním místě. No přecejen jsem si část zásob prosadil pod heslem kosmetiky se v nouzi nenajíš. Okolo deváté se nám povedlo vše nasoukat do kufrů, gumicukama jsem připevnil stan a spacáky a hurá vyrazit.

Den první

Po důkladném zabalení nasedáme okolo deváté ráno na motorku, do navigace zadávám Salzburg a študuji, kudy nás navigace povede. Podle všeho pojedeme pro mě neznámou cestou přes Plzeň na Furth im Wald. Jelikož mám zkušenost s přejezdem přes Budějovice, beru touto cestou za vděk. Navigace byla od samého počátku nastavena tak, aby nás netáhla po dálnicích, což bylo fajn na kochačku, ale jak se později ukázalo, přinášelo to s sebou i jisté komplikace. Na mém Stromíku beru vedení výpravy těsně následován Hondou VTX 1300, kterou pilotuje Kaby. Je opravdu pěkně, takže si jízdu užíváme. Rozhodl jsem se zastavit a protáhnout se každých cca 100 km, první zastávka proběhla v Plzni. Bohužel město je rozkopané a dostat se někam blíž centru je nadlidský úkol. Dáváme kafe na nábřeží a probíráme s velkou dávkou pozitivních očekávání momenty nadcházející. S ohledem na skutečnost, že jsem ponechal na motorce navigaci i tankvak s doklady, pohybuju se poblíž, když tu přichází postarší muž, evidentně bezdomovec, a prohlíží si obě motorky. Jdu k tankvaku a vytahuju cigaretu. Borec se usmívá a utrousí poklonu v tom smyslu, jaké to máme pěkné motorky, vzápětí žadoní o cigaretu, tak mu jí věnuju. Během konverzace se přemísťuje ke Kabyho VTXu a povídá, že ať se nezlobim, ale tohle, že je hezčí. Že já mu tu cigaretu dával. No alespoň nám před odjezdem přeje šťastnou cestu. Další zastávka je až u hranic, kde tankujeme a obědváme. Dobré počasí nás provází i nějakou dobu v Německu, průjezd krajinou je fakt úžasný, všude zeleň a okresky jedna báseň. Ve chvíli, kdy narážíme na kolony, předjíždím je co nejrychleji a když se provoz uvolní, čekám na Kabyho. Říká mi potom, že moc neví kam jet, když mu ujedu, tak mu vysvětluju, že pokud bychom měli někde zahnout, počkám na něj. Pro zbývající dny se mé vysvětlování stává denním koloritem. Asi 200 Km před Salzburkem se začínají objevovat náznaky špatného počasí, krápe. Když se rozprší zajíždím na pumpu, kde Kaby opět tankuje a já si ve skrytu duše přeji, aby to byla jen přeprška. Svůj nepromok jsem věnoval Kabymu, jelikož jede pouze v kůži a kevlarových jeansech. Já i batůžek máme funkční textil, který nějakou tu přepršku vydrží, ale při delším dešti je to stejně prd platné. Stan, spacáky a karimatku balím do velkých černých pytlů na odpadky, které jsem prozřetelně přibalil. Déšť neustává a tak vyrážíme dál. Poměrně pozdě odpoledne se prodíráme zácpami v Salzburgu, jelikož i tady se rozhodli silničáří rozkutat půl města. Oba jsme úplně durch a Kaby pouze díky nepromoku jede jen v mokrých botách. Parkujeme v centru pod strome mezi skůtry, na sedačku dávám pytel na odpadky a vyrážíme do místní prodejny Tchibo. V Salzburgu jsem nikdy nebyl, ale párkrát jsem kolem něj projížděl a viděl jsem fotky. Co se zdálo za normálního počasí jako jedno z nejkrásnějších měst na světě jaksi ztrácelo za deště své kouzlo. Když už jsme tam byli, tak jsme to museli alespoň rychle projít. Objednáváme kafe, přičemž zjišťuji, že prodavačka je Češka, tak z ní tahám rozumy, co bychom alespoň měli okouknout. Uklidňuje mě, když mi povídá, jak malé je historické centrum. Nevede nás na slavnou cukrárnu Fürst, odkud pocházejí pravé Salzburské čoko koule a my vyrážíme na obhlídku města. Uděláme po cestě pár fotek, dáme čokoládičky a pomalu se davy Japončíků prodíráme zpět k motorkám. Za vytrvalého deště pak vyrážíme směr Berchtesgaden.


Původní plán na spaní v kempu bere za své a já po přejezdu hranice do Německa hledám nějaký penzión. Jedem údolíčkem nedaleko Berchtesgadenu a narazíme na vesnici, bohužel se nezdá, že by ve zdejších ubytovacích zařízením někdo fungoval, kromě jediného hotelu. Jedu tedy dál, až u silnice narážím na ceduli odkazující na penzión kdesi za lesem. Říkal jsem si, že když je to takhle mimo cestu, nemuselo by to být úplně předražené. Penzión se nachází ve svahu u cesty v zákrytu za lesem, vyjedeme až ke dveřím a jdem dovnitř se zeptat na ubytování. V podstatě hned za dveřmi narážím na majitele, který zrovna obsluhuje hosty v přilehlé restauraci, odchytávám ho a anglicky se ho ptám, zda nemá volný pokoj, on povídá, že pouze dvoulůžák, tak se ho ptám, jestli je možná přistýlka a mezi tím v rámci posádky diskutujeme možný Pájovo příjezd a jeho eventuální možnosti. Jak nás majitel slyší mluvit česky, tak povídá, že na něj můžem klidně po našem. Nakonec se z toho příjemného a kultivovaného pána vyklube Čech s mnohaletými diplomatickými zkušenostmi v zahraničí, který si na důchod s manželkou pořídil penzión v Německu a má se velmi dobře. Netrvá dlouho a domluvíme se na pokoji s přistýlkou, do kterého nás nakonec zavede. Postupně vynášíme z motorek pár věcí nahoru a necháváme sušit totálně promoklé věci. Já i Kaby vyléváme z bot asi litr vody. Ohřejeme se, spácháme hygienu a tak nějak se mezi nás vkrade otázka ceny za ubytování. Skutečnost, že jsme neměli moc na výběr mě trochu utěšuje, navzdory předtuše o nehorázné paletě. Jdeme se najíst do místní kuchyně, paní domácí nás obdařuje jídelním lístkem, dáváme pivo a studujeme. Po chvíli se paní domácí vrací pro objednávku a když vidí naši nerozhodnost, tak nám doporučuje menu za 16E pro hosty penzionu, které zahrnuje polévku, dva druhy ryby s přílohou a dezert. Jídlo za 16E mě sice nepotěší z pohledu financí v kontextu délky pobytu, ale na druhou stranu si to přepočítám a dojdu k závěru, že zase taková raketa za tříchodovou večeři to není. Než jsme se stihli rozkoukat, už se to nosí na stůl a musím konstatovat, že dlouho jsem neměl v restauraci tak dobré jídlo. Ještě to pak zaléváme pivem po 3E za kus a jdem na kutě. Náladu nám trošku kazí informace z internetu, která nám vyjasní problém s cenou ubytování, podle ceníku je spaní v tomto penzionu (Lampllehen) za 42 E za osobu a noc, pozitivní je, že alespoň se snídaní. Telefonicky se spojujeme s Pájou, od kterého se dozvídáme, že do deště nenajel a zakotvil ještě v ČR před hranicí a zítra nás ráno dojede, jelikož by chtěl taky vidět Orlí hnízdo. Sraz nejpozději v deset hodin u penzionu. Na pokoji ještě chvíli cucáme pálenku a diskutujeme. Po dobrém jídle unavení usínáme jako miminka a ráno se probudíme do růžova vyspinkaní.

Den druhý

Horský vzduch dělá divy a venku je krásně azurové nebe. Dáváme sušit věci ven na sluníčko a jdeme na snídani. Snídaně formou bufetu je naprosto královská a všechny potraviny vypadají i chutnají naprosto čerstvě. Plníme žaludky a já vyrážím pomalu balit. Motohadry ne a ne vyschnout, tak se rozhoduju pro alternativu v podobě fleecové bundy, riflí a kecek. Pája doráží poměrně brzo, ale hladovej, takže využívá služeb zdejší kuchyně a jde se taky nasnídat. Stálo mě to tři piva na finálním cechu. Při dobalování pak ještě chvilku kecáme a já jdu platit. Finální účet zněl na 33E za osobu a noc včetně snídaně + útrata za jídlo a pití. Chvilku jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě, že s tímhle tempem utrácení budeme muset zkrátit vejlet tak na půlku. S ohledem na pozitivní přístup majitele penziónu a výborný servis jsem ale zamáčkl slzu. Majitel nám ještě poradil kudy na Orlí hnízdo a pár dalších tipů a triků, včetně tipu na sice zpoplatněnou, ale úžasnou Rossfeld panorama strasse. Pro ty z Vás, kterým nevadí dle mého tuhé ceny za ubytování, mohu jen doporučit, penzión je moc pěkný, skvěle vaří, majitelé jsou vstřícní a umístění je na alpské výlety perfektní. Okolo dvanácté už jsme na zastávce výletních autobusů na Orlí hnízdo. Za 16E na osobu kupujeme lístky a vyrážíme. Autobusy jezdí nahoru úplně neskutečnými serpentýnami a je vidět, že jejich řidiči to mají v ruce. Výhledy jsou neskutečné a není divu, že právě tohle místo se vůdci tak líbilo. Chvilku jsem ovšem přemýšlel, jak jen se tam dostávali tehdejšími dopravními prostředky, muselo to trvat sakra dlouho a motory se musely vařit. Dojedeme na konečnou autobusu, zamlouváme si spoj na zpáteční cestu a výtahem se necháme vyvézt do Orlího Hnízda. Spojovací chodba z přesně opracovaných kamenů zatesaná do skály a právě výtah Vám dají nejvíce pocítit atmosféru doby vzniku, jediné co jsem nepobral byl vylepený certifikát TÜV na historickém výtahu.

Orlí hnízdo samo mi přišlo relativně malé oproti tomu, co jsem očekával, ale provedení je skvostné a výhled do okolí je naprosto ohromující, kdybych byl diktátor, asi bych taky takové letní sídlo upotřebil. Projdeme se, něco málo pofotíme a pak už rychle vyrážíme pěšky na cestu zpět k autobusu. Zpětně mě trošku mrzí, že jsme se nemohli podívat do interiérů budovy, ale člověk nemůže mít všechno. Moje drahá polovička jede dolů výtahem, jelikož jí tlačí boty a je dole o půlku dříve než my, ale za tu procházku mi to stálo. Okolo třetí hodiny nasedáme na motorky a jedeme směrem na Rossfeld strasse. Krásná klikatá silnice nás zavede na hřebeny hor, kde se nám naskýtají těžko popsatelné scenérie, jediné co mě trochu tíží je fakt, že máme značné zpoždění oproti plánu cesty, jelikož bychom dnes měli projet ještě Lublaň a dojet až na Pulu, kde jsme měli přespat. Navzdory zpoždění ponechávám v navigaci nastavené pouze okresky a tak jedeme celou cestu až na slovinsko po krásných cestách v malebné krajině. Cestou stavíme v nějakém městečku u cesty na výborný kebab. Hranici mezi Rakouskem a Slovinskem protínáme tuším někde u Klagenfurtu. Zde nás, nebo alespoň mě, neskutečně potěší naprosto úžasný výjezd do kopců k hranici a následný sjezd. Aniž bych to čekal, dole na úpatí kopců se okreska proměňuje v závodní trať plnou vraceček a já neskutečně dlouho jedu s plným nasazením těmi úžasnými zatáčkami, levá střídá pravou, plyn střídá brzdu, stupačky drhnou zem a já mám na ksichtě rohlík, který se ještě zvětší, když zjistím, že asi kilometr před vrcholem postupně sjíždím nějakého Slovince na Bramborovém sportu. Nepodaří se mi ho předjet, ale na hranici umístěnou na hřebeni dojíždíme společně. S vítězným pocitem a adrenalinem v krvi sesedám, abych si dal cigárko. Tam nahoře teprve zjišťuji, že batůžek si to neužíval tak jako já. Fotíme se a frčíme dolů do Slovinska, asfalt je sice horší, ale úplná tragédie to není. Chtěl jsem si vyfotit i tu nádhernou cestu po které jsme přijeli, ale bohužel je pěkně schovaná v lese. Opět jedeme různými vesničkami a někde při cestě zastavuji opět na kouřovou a kontrolu trasy. Když už máme v úmyslu se zase rozjet, dojíždí nás skupina asi deseti motorkářů na mašinách různých kvalit a typů. Táhnu za heft a trochu se nechávám unést, kluci zůstávají někde v pozadí a ve zpětném zrcátku se mi  drží pouze litrový strom, který vede již zmíněnou skupinu. Jede taky ve dvou a plně naložený. Nevím, jestli to bylo tím, že si chtěl zazávodit, nebo jestli si skupina myslela, že jsem jeden z nich, ale všichni se najednou snažili za mnou udržet poměrně zběsilé tempo. Dařilo se jim to poměrně dlouho, až jsem z toho byl trošku vysmátej. Nakonec jsem jim ujel, ale zastavila mě odbočka na Lublaň, kde jsem musel počkat na zbytek výpravy.


Do Lublaně dorážíme okolo osmé a jdeme na prohlídku centra. Historické centrum Lublaně je opravdu krásné a vždy plné lidí, perfektní je, že ani není velké, takže ho projdete během hodinky. Po cestě dáváme zmrzku a o deváté sedíme na kafi a probíráme další postup. Ozývají se hlasy, abychom zůstali někde u Lublaně, ale tuto myšlenku zavrhuji s ohledem na obrovský kilometrový výpadek, který bychom tím způsobili. Prosazuji noční jízdu až do Puly, ačkoliv jsem si vědom, že to skoro jistě nedáme, ale chci se co nejvíc přiblížit k moři, abychom pak mohli co nejplynuleji navázat na původní plán cesty.


Někdy před desátou vyrážíme z Lublaně směrem na Pulu, jediné co mě mrzí je, že neuvidím Postojenské jeskyně, které jsem měl v plánu navštívit. Navigace funguje spolehlivě a vede nás po široké a rovné silnici napříč Slovinskem. Pan Gates (telefon Nokia) nám zatím vybíral velmi pěkné silnice a úspěšně se vyhýbal nudným úsekům, takže ve chvíli, kdy kázal odbočit doprava na málo frekventovanou okresku, slepě jsem důvěřoval. Co z počátku vypadalo jako běžná okreska v ČR se rázem změnilo na rozbitou cestu lesem, na kterou by se stěží vešlo jedno širší auto a cesta stále stoupala kamsi do kopců. Jednu ostrou zatáčku za druhou jsme stoupali v naprosté tmě, kterou rozrážely jen sloupce našich světel, rychlost jízdy se pohybovala tak kolem šedesátky. V tu chvíli ve mně zhasla jakákoliv jiskřička naděje, že bychom se dostali alespoň přes hranice Chorvatska. V podstatě jsem ani při pohledu do navigace netušil kde můžeme být a občas se zdálo, že to netuší ani navigace. Jak ztraceni jsme byli dokládá situace, kdy jedeme kopcem na hřebeny a projíždíme vesnici s prozaickým názvem „Hore“, jedem ještě chvíli a za hřebenem narážíme na vesnici s názvem „Dole“, obě tyto vesnice jsem pak hledal na Google maps, ale neuspěl jsem. Obec Dole Vám to ještě najde, ale jinou, než potřebujete a  Hore Vám to už nenajde vůbec. Někde tam nahoře v kopcích jakéhosi Slovinského národního parku zastavuju a navrhuji rozložit stany na prvním příhodném místě, tak nějak se i shodneme, až na batůžka, který povídá cosi o medvědech. Jedeme a po cestě hledáme příhodné místo, ale bohužel stále nic. Napadá mi, že bychom mohli zajet na nějakou polňačku a zkusit štěstí dál od cesty. Nacházím polňačku a jedu. Cesta vysypaná kamením se nejdřív mění na trialovou vložku a pak se naprosto rozbahní, očekával jsem, že kluci budou mít problém, ale těch cca 500 m v lese jsme dali všichni. Tady někde ve Slovinském lese začala naše tradice enduro vložek. Zastavuju u prvního plácku, který se byť jen  okrajově zdá vhodný ke stanování, je asi půlnoc. Cesta dál se zdá v té tmě takřka nesjízdná a odstavit motorku je zde taky trochu problém. Probíráme situaci a dojdeme k závěru, že bude lepší sjet někam do nížin, kde bude alespoň tepleji a tam vymyslíme další postup. Vyrážíme zpět na silnici a pak ještě dobrou hodinku a půl jedeme po klikaté místní silnici kamsi dolů z kopce. Po závěrečné sérii vraceček projíždíme vesnicí, kde zahlédnu ceduli kemp. Otáčím motorku a jedu se podívat. Nacházím bránu, ale všude je tma, zastavuju motorku, vyndavám cigaretu a přemýšlím, zda budit majitele či nikoliv, batůžek kamsi odchází. Z přemýšlení mě vyruší tuším Kaby, který povídá, že někdo vylezl ze stavení a že se mám jít domluvit, otočím se a vidím nějakou paní jak stojí s Pajou ve vratech a gestikuluje. Příjezd tří motorek byl evidentně natolik hlučný, že mi ušetřil práci s buzením majitele kempu. Sesedám z motorky a jdu směrem k bráně, když v tom se mi za zády ozve rána jako z děla, hned je mi jasné, co se stalo a ani se mi nechce otáčet. Obtěžkaný Stromek stál ponořen v tlumičích na bočním stojánku moc kolmo k silnici a pravděpodobně vítr dokonal své dílo. Pája, který to měl z první ruky povídá cosi o rozbitém světle a mě polévá studený pot. Světlo jsem totiž po koupi měnil a nové stojí asi 11.000,- Kč. Jdeme motorku zvednout. Dá se říct, že místo pádu nebylo zrovna nejšťastněji vybrané, jelikož zde byl jakýsi betonový sloupek a vysoké obrubníky, ale asi při mně stáli všichni svatí. Světlo i maska jsou naprosto v pořádku, jelikož betonový sloupek to vpředu minulo asi o centimetr, na zrcátku a řídítku je nános bahna, ale jinak nic viditelně poškozeného. Zvedáme motorku na kola a tam teprve vidím, že padák schytal první náraz na obrubník a poté se motorka svezla bočním plastem na jeho hranu. Výsledkem byl poškrábaný bok, to bylo vše co jsem při zběžném ohledání zjistil. S ohledem na tmu a pokročilou hodinu jsem další ohledání nechal na ráno. S paní domu jsem se domluvil na přespání, nakonec nás zavedla na půdu stavení, které asi původně sloužilo jako stodola, takže jsme ani nemuseli stavět stany. Cenu jsem neřešil a po zběžném ohledání mi vidina spaní na půdě, která očividně procházela rekonstrukcí, přišla docela lákavá. Milá to paní domácí nám ještě zapůjčila baterky, abychom se v té tmě nezabili a ukázala nám umývárky. Vybalujeme spacáky a zakládám nám půdní tábor, načež zjišťuji, že batůžek pláče. Z jejího vysvětlení jsem následně vyrozuměl, že plakala minimálně půl naší noční etapy, protože se bála, ale nechtěla abych to věděl, statečná to žena. Poskytuji obětí a následně jí seznamuji s naším nočním ležením. Před spaním jsme ještě dali hygienu, umývárky byli na kemp velmi pěkně zařízené a voda byla teplá, takže maximální spokojenost. Než ulehneme, tak ještě posrkáme nějakou tu whisky a slivovici. Pája usíná jako první a chrápe. S ohledem na skutečnost, že jsem již dávno přešel bod, ve kterém už se člověku nechce spát, nemohl jsem usnout, chtěl jsem se umrtvit nějakou tou deckou tvrdého, ale má drahá polovička byla toho názoru, že alkohol nepotřebuju. No co Vám budu povídat, nakonec jsem spal asi dvě hodiny.

Den třetí

Ráno se za notného přispění mé drahé polovičky, která už má zjevně vyspáno, probouzím takřka v úplné tmě na půdě. Jsem ještě rozlámaný a tak se mi jí daří ani nevím jak přesvědčit, že lepší než mě budit, bude sehnat nějakou snídani. Z mého pohledu neuplynulo snad ani pět minut (ve skutečnosti to byla snad i hodinka) a už mě zase budí. Snídaně se nekoná, jelikož jak jsme zjistili, v této bohem zapomenuté vesnici kdesi na Slovinsku není ani krámek. „Velmi dobře“ naložený vstávám a s kartáčkem a ručníkem se vybelhávám do sprch vykonat ranní hygienu. Po cestě se rozhlížím, abych si udělal obrázek o našem nočním útočišti. Co v noci vypadalo jako kemp tak pro 30 karavanů se ráno ukáže být zahradou rodinného domu, kde kempují asi tři rodinky. Nejblíže u nás byli tuším nějací Belgičané. Co tam vlastně dělali se mě neptejte. Jako místo, kde bych chtěl trávit svou dovolenou mi to rozhodně nepřipadalo, jediné vysvětlení se nabízelo při pohledu na svahy za vesnicí, kde se rozkládaly rozlehlé vinice, ovšem přítomná belgická rodinka na znalce vína opravdu nevypadala. Po návratu ze sprch kontroluji stav Stromka po včerejším pádu a s podivem zjišťuji, že poškození vypadají za denního světla lépe než v noci. S ohledem na najeté kilometry jsem se rozhodl namazat řetěz. Ještě před odjezdem jsme se s Pájou dohodli, že mazání vezmeme pro obě motorky pouze jedno z důvodu úspory místa a jeho obstarání jsem mu svěřil, aniž bych byť i jen na chvíli zapochyboval, že jako vysokoškolák daný úkol zvládne.

Zde si dovolím malou odbočku, když Pája poprvé přijel za mnou ukázat mi svůj nový stroj, celý řetěz měl obalený bílou kejdou (vazelínou ve spreji), kterou jsem před odjezdem pracně čistil, abych mu byl schopen namazat olejovým mazadlem. Při té příležitosti jsem Páju nabádal, ať kupuje pouze olejová mazadla, jelikož bílá kejda pouze zacpe mezery a chytá na sebe bordel (ukázal jsem mu i plechovku od Repsolu).

Jak se ukázalo, ekonomická polovina Pájova mozku při nákupu zvítězila a nějaký pikolík z Bikers Crownu si ještě dnes mne ruce, jak prodal Pražákovi zvýhodněnou sadu snad litrového čističe na řetězy se stejným množstvím bílé kejdy. Nic jiného není, patlám tedy řetěz na bílo a balím. Během balení se někomu z výpravy povedlo přesvědčit paní domácí, aby nám udělala kafe, které sice nebylo nic moc, ale v tu chvíli mi to připadalo po probdělé noci jako dar z nebes.

Před odjezdem nastavuji navigaci směr Pula, platíme 10E za osobu a loučíme se s milou paní domácí. Následuje asi nejméně záživná pasáž celé cesty. Jedeme po nerozbitých, ale hrubých silnicích (rozuměj asfalt), někdy i místy ofrézovaných, které vedou místní nezáživnou rovinatou krajinou Slovinského a Chorvatského vnitrozemí, cestu mi zpestřují pouze občasná hlášení mé drahé polovičky v intercomu, zastávky na pumpách a přejezd hranic do Chorvatska, kde má batůžek neodbytnou potřebu nás přesvědčit o tom, že jsme na hranici s Bosnou, ačkoliv jsem si téměř jistý, že jsme nedaleko Terstu. I já jsem po včerejších patáliích na chvilku zaváhal, s ohledem na pasovou kontrolu, kterou jsem nečekal, ale bez problémů jsme najeli do té správné země a pokračovali jsme na Pulu. Občas zbytku výpravy poodjedu a hned musím nasranému Pájovi vysvětlovat, že pokud mě nevidí mají jet pořád rovně, případně po hlavní, jedná se vždy o ty úseky cesty, kdy navigace ukáže X kilometrů rovně, proto se nemají kde ztratit.

Celou výpravu zachvacuje vlna pozitivního myšlení, obzvlášť mou drahou polovičku, ve chvíli, kdy ze silnice poprvé spatříme pobřežní linii a krásně modré moře. Navigace nás cestou mimo jiné navedla na placený úsek silnice. Beru lístek, projíždím mýtnicí a pomalým tempem najíždím na „dálnici“, za chvíli mě dojíždí Kaby, ale Pája nikde, tak zastavuji. Asi po pěti minutách, kdy už jsem koketoval s myšlenkou, že to nějak otočím nás Pája dojíždí. Problém byl v tom, že váha na mýtnici pravděpodobně usoudila, že Hornet je tak lehký, že tam vlastně není a sveřepě odmítala zdvihnout závoru. Po cca 25 km nás navigace svede opět mimo placený úsek a k mému překvapení po nás na mýtnici nikdo nic nechce. Nedaleko od Puly pak zastavujeme u jedné pěkné restaurace hned vedle silnice, stavíme motorky do chládku a jdeme si nacpat pupky. Poprvé od Rakouska normální jídlo, výborný hovězí steak a ještě ke všemu za přijatelnou cenu.

Odpoledne v největším pařáku zakotvíme v Pule a študujeme popisky na parkovacím automatu, podle piktogramů jsem usoudil, že motorky neplatí, tak jsme zamkli helmy, přikurtovali motobundy k motorce a vyrazili jsme do města. Přiznám se, že jsem byl trošku nesvůj nechávat oblečení na motorce pouze přikurtované a helmy na zámku od kola, ale jak se ukázalo, za celou cestu se nikdy nic neztratilo a to jsme věci na motorkách nechávali všude možně.

První jsme navštívili asi nejznámější památku v Pule, tedy koloseum, které jsme měli rovnou před nosem. Jak se ukázalo, zvěsti nelhali, koloseum je opravdu pěkné a zachovalé, jelikož jsem předtím žádné neviděl, byl jsem tím pohledem unešen. Druhou pravdou je, že fakticky nemá smysl platit za vstup do kolosea ani nevím kolik kuna, jelikož všechno je vidět krásně zvenčí jako z první ruky. Děláme pár fotek a pak procházíme uličkami města až k pobřeží, po cestě měníme kuny a dál volím směr na přístavní oblast, která vypadá jako staré centrum. Na jednom opravdu pěkném náměstíčku si sedáme do kavárny na kafíčko a poprvé po dvou letech se opět dostávám do kontaktu s Chorvatskou pracovní morálkou. S ohledem na frekvenci s jakou se setkáte v Chorvatsku s naprosto stejným laxním přístupem obsluhy bych řekl, že na to mají nějaký manuál. V prvé řadě správný Chorvat nesmí dát najevo radost z hosta, dát si na čas s první objednávkou a pozdravit s kamennou tváří. Dalším pravidlem je, že druhá a každá další objednávka musí mít od té předchozí časový rozestup minimálně hodinu, lhostejno, zda si host dal pouze kafe nebo Humra s kaviárem. Pokud neuplynul předepsaný časový interval mezi objednávkami, Chorvat se vaším směrem radši nedívá, nebo dělá všechno proto, aby na něho nebylo vidno. Třetím pravidlem je, že špinavé sklenice, flašky a talíře se ze stolu odnášejí zásadně po jednom kuse, aby práce zbyla také na později. Čtvrté a poslední pravidlo zní, že pokud chce host čirou náhodou zaplatit a odejít, je zapotřebí mu dát čas na rozmyšlenou, nejlépe tak půl hodinky, aby měl čas si promyslit co a za kolik vlastně vypil a snědl, případně zda je ochoten dát nějaké dýško. Když jsem tu byl naposled, tak mi to nevadilo, ale pokud jedete na motorce a máte relativně napjatý itinerář, je to relativně otravné.

Okolo čtvrté volám Tomovi a jeho kamarádce Ditě, kteří jsou zrovna v Crikvenici, že kolem šesté bychom mohli být u nich, nakonec se ale dohodneme, že oni pojedou napřed směr Pag a dle svých slov „vše přichystají“. Položil jsem telefon a chvilku jsem marně přemýšlel, co vlastně chtějí chystat v kempu na Pagu, když stany máme sebou, ale říkám si, že třeba ubytování zařídí a zaplatí, abychom jen postavili stany až dojedeme. Po cestě k motorkám jsme potkali maketu města, ze které zjišťuji, že v Pulském přístavu se nachází poměrně velký hrad, který by jistě stál za vidění, ale není čas…snad příště. Do navigace zadávám Novalju a vyrážíme směr večerní diskotéka. Navigace nás opět navádí na placený úsek, což docela kvituji a udržuji konstantní rychlé tempo, abychom těch zbylých asi 370 km zvládli co nejrychleji, zejména s ohledem na trajekt, o jehož provozní době jsem neměl ani tušení. Placený úsek nás někde u Rijeky vyplivne skrze tunel, kde nás poprvé skásnou na mýtnici, ale poplatek je směšný a zřejmě za tunel (asi 5 kuna). U Rijeky stavíme na pumpě, kluci doplňují šťávu, já fotím moře a přemýšlím, že bych něco pojedl. Než jsem zahnul na pumpu, viděl jsem cedule McDrive, no tak si řikám, že to bude rychlé a aspoň se zaplácnu, vyrážíme z pumpy a já pátrám po odbočce na McDrive. Cedule jsou, odbočka nikde a přes čtyři proudy doleva je McDrive dokonce vidět, moc nechápu, jak se tam má normální smrtelník dostat, asi je ta komunikace již projektovaná na vznášedla či jinou vzdušnou dopravu. S kyselým ksichtem tahám za plyn a uháním směrem na Novalju s vidinou konzervovaného jídla na přenosném vařiči někde v kempu.

Okolo půl osmé sjíždíme k trajektu směrem na ostrov Pag, platíme lístky a zjišťujeme, že jsme úplně první na další spoj, jelikož aktuální nám odjíždí těsně před nosem. Budka, ve které se kupují lístky stojí v pěkném krpálu, tak nemohu jít lístek koupit sám a vysílám batůžka. Batůžek to nějak zvládne, ale při nastupování zpět na moto předvádí akrobatickou vložku a málem se mnou spáchá harakiri, taktak že jsem to ustál. Sjíždím dolu na nástupní plochu a zastavuji vedle Páji a Kabyho na linii stop čáry určené pro čekání, zezadu nás dojíždí auto, také zastavuje. Jelikož se čekací čára nachází přibližně vprostřed parkoviště, batůžek nabývá přesvědčení, že stojíme úplně blbě všichni tři a blokujeme provoz a to navzdory skutečnosti, že neřídí. Držím moto na nohách a skrz helmu se jí snažím říct, že bych byl rád, kdyby vystoupila, jenže má výzva se míjí účinkem, jelikož nás zrovna potřetí velmi důrazně upozorňovala, že na daném místě určitě stát nemůžeme, poté co se u toho ještě začala mrskat a otáčet div nás opět málem nesložila, už jsem to nevydržel a zvýšil jsem hlas a asi jsem i párkrát zaklel, výsledkem bylo, že jsme se tak na patnáct minut posadili do vzájemné verbální izolace. Během hodinového čekání na další trajekt se „nebe“ vyjasnilo a my mohli pokračovat dál. Po cestě na trajektu už jsem to nevydržel, rozdělal jsem konzervu s vepřovým masem a začal jsem si mazat chleba, za což jsem byl samozřejmě odměněn několika poznámkami o paštikářích z Čech a podobně. Nic to neměnilo na tom, že si ostatní taky s chutí dali, až na mou drahou polovičku, která obdobné věci z estetických důvodů nepozře. Zavolal jsem Tomášovi, který mi vysvětlil cestu do kempu Sveti Duch, ve kterém jsme měli nocovat. Po výjezdu z trajektu jsem to trošku napálil, abych se nemusel tlačit v koloně a po cestě najednou koukám a tam Tomáš u auta zuřivě mává v očekávání, že ho zblejskneme a zastavíme. Otáčím to k němu, zdravíme se a probíráme plán. V kempu Sveti Duch je prý nuda, tak zkusíme druhý kemp Straško kousek od Novalji. Při minulém výletě po Chorvatsku jsme tento kemp záměrně vynechali při pohledu do ceníku, takže jsem trošku na pochybách, ale nechávám to na Tomovi a vyrážíme. Jenom pro upřesnění, při minulém výletě jsme s ohledem na plán, který zahrnoval noc na diskotéce, sháněli pouze co nejlevnější formu ubytování, jelikož v opilosti je vám opravdu skoro jedno, kam sebou plácnete a ve zmíněném kempu nám tenkrát řekli za auto, pět osob a dva stany 100E za noc, na což jsem si nyní tak úplně nevzpomněl. Nakonec jsme s Tomem dopadli tak, že jsme zaplatili parkovné 40 kuna za auto přímo u plaža Zrče a nakonec jsme se asi ve čtyři ráno plácli na jeho sedačky a tam jsme dospali.

Dojedeme do kempu a jdeme na recepci. Říkám pikolíkovi, že bychom se chtěli ubytovat, že máme moto, stan a dva lidi. Borec tahá jakýsi plakát s mapkou a ceníkem a zarytě mi vysvětluje, že mají tři zóny. Jednu u pláže za mega peníze,  jednu dál od pláže za menší mega peníze a jednu budget zónu na kraji kempu mezi stromy. S vidinou brzkého umístění stanu volím třetí budget možnost, dostávám jakousi kartu s tím, že tam máme nechat pasy a platit budeme zítra. Vylezu ven a pročítám ceník, jelikož se mi při tom drmolení nepozdávaly některé zpoplatněné položky. Počítám, počítám. Poplatek za místo, poplatek za osobu, poplatek za sezónní období, no připadal jsem si jak v reklamě na Airbank. Suma sumárum mi z toho vylezlo, že za místo v kempu pro dvě osoby stan a motorku zaplatím nějakých 1200,- Kč. Koukám na to jak tele na nový vrata a diskutuju to s Tomášem. Po chvíli se nám to rozleží a jdeme rezervaci zrušit s tím že vyrazíme radši ke Svatýmu duchovi, kde budou podle všeho ceny mnohem příznivější. Největší paradox je, že daný kemp ani není extra blízko oblíbené disko pláže, jak by člověk čekal podle ceny. Značně rozladěný vysvětluji pikolíkovi, že chci zrušit rezervaci, jelikož mi to přijde jako dost peněz za místo na které pouze v opilosti upadnu a ráno se z něj zase zvednu a odjedu.

Do kempu Sveti Duch přijíždíme už po tmě a ještě ke všemu je cesta dolu k pláži mírná terénní vložka, což kvituje zejména Kaby na chopperu, ale tradice je tradice a terénní vložka prostě musí být každý den. Kemp Sveti duch je vlastně poměrně dlouhý kus kamenité pláže s pár travnatými plochami uprostřed kukuřice, velmi se to podobá kempům u našich řek, akorát voda je slaná a čistá. Najdete zde vše co do kempu očekáváte, místo na stan, umývárky, záchody, dvě hospody a jako bonus dostanete moře. Zatímco má drahá polovička odešla zaplatit kemp, stavíme Tomášovo auto do strategické pozice a ve světle potkávaček stavíme stany. Stan, motorka a dvě osoby za 100 kuna, hned mám lepší náladu. Po chvíli jsem hotov, tak ladím formu trochou whisky z láhve a sleduji mou drahou polovičku, jak se připravuje na „velkou noc“. Úpravy zevnějšku se v polních podmínkách snad ani lépe provést nedaly, tedy ne že by to bylo potřeba, ale nakonec vypadá naprosto úchvatně a je připravena vyrazit do víru diskoték. Ladíme se ještě domácí slivovicí a vyrážíme směr autobus na Zrče. Po cestě lapnem taxík za 100 kuna pro všechny, což je ve výsledku stejně drahé jako autobus a nemusíme se trmácet do kopce na zastávku. Diskotéky jsou na Zrče výborné, atmosféra pláže, spousta světel a dekorací, dobrá hudba,  lidé mnoha národností, no prostě exotika. Normálně diskofilní rozhodně nejsem, ale tady mě to vcelku baví. Při nočních radovánkách ztrácíme Kabyho a Páju, ale s ohledem na jejich vyholené hlavy, tetování a vysoké postavy se nebojíme, že bychom je druhý den neshledali. Společně s Tomem a oběma děvčaty se vracíme někdy v noci taxíkem zpět do kempu, kde zjišťuji, že borci už jsou zpátky ve stanu tuhý jako dřeva. Šťouchám Páju přes stan do hlavy špičkou prstů u nohy, což přejde lakonicky vyslovenou větou: „Třeba odejde.“ Celou událost, ani noční probuzení od holek si Pája druhý den nepamatuje a Kaby ztratil někde v lahvi asi půl večera.

Den čtvrtý

Tuším okolo deváté se tak nějak vykopáváme ze stanů. Moje první kroky směřují k vodě, abych se trochu probral, pak se různě koupeme, povalujeme na pláži, dáváme si pivko na spravení a střízlivíme. Nejhůř to odnesl asi Pája, který sedí asi hodinu na zemi a skrze škvírky, které má místo očí upřeně civí na nárazník Tomášovo auta. O čem přemítá nikdo neví. Společně s Kabym se natáhnou před stanem na karimatky zády vzhůru a usnou. Dopoledne sluníčko ještě tolik nepálilo, ale kolem poledního se oba už grilují ve vlastní šťávě, aniž by to tušili. Kdybych řekl, že je probral až smrad spáleného masa, nejspíš bych nebyl daleko od pravdy. Někdy okolo třetí mám sbaleno a chystám se vyrazit směr Zadar, Pája hlásí dvě promile a tvrdí, že řídit nebude. Výsledek je takový, že směr Zadar vyrážím pouze s batůžkem a zbytek nás má dojet v místě našeho dalšího ubytování v Gornji Karin u paní Milady. S ohledem na nízký počet kilometrů přede mnou jedu „kochací“ tempo a užívám si scenérie. Záměrem bylo též pošetřit gumu, která jak jsem zjistil dostala na Slovinských a Chorvatských silnicích tak na frak, že vzorek zbýval pouze na okraji v šíři dvou centimetrů. Odjížděl jsem asi se čtyřmi milimetry vzorku pana Bridžistouna a teď jsem mohl jen doufat, že se plátýnko neobjeví dřív než u nás v republice. Blížíme se k centru a tu se před námi zjevuje atrakce, která mě zaujala už při minulé návštěvě, podle všeho je město ochotno kvůli přilákání turistů zaplatit modelky, navléct je do uniformy a rozestavět je na křižovatky k řízení dopravy. Sice moc nevnímáte udávané signály, ale pohled je to pěkný. V zájmu zachování státu quo v rámci osádky motocyklu se snažím nevěnovat lepým děvám přílišnou pozornost. Platím parkovné v přístavu a na hodinku vyrážíme do města. Zadar je moc pěkné město, uličky mají atmosféru a chodníky ze žuly (či podobného materiálu) jsou opravdu skvost, jediný problém nastane, když zvlhnou, pak to klouže úplně nepředstavitelně. Překvapuje mě, jak málo lidí se pohybuje v centru města. V centru jsme si dali kafíčko a kousek pizzy, prošli jsme se přístavem a vyrazili zpět k motorce. Bylo vedro, ale ještě větší vedro mi bylo když jsem došel na parkoviště a motorka nikde, už jsem chtěl začít panikařit, když mi došlo, že jsme teprve u prvního parkoviště, které sice vypadá takřka navlas stejně jako to druhé, ale pár odlišností by se přece jen našlo. Sedáme na motorku a vyrážíme směr Gornji Karin, kde mám domluvené ubytování v apartmánu na dvě noci u paní Milady. Gornji Karin je menší pobřežní městečko u Karinského vnitrozemského moře a z pohledu turismu bych řekl ještě tak nějak neobjevené, takže nehrozí tlačenka na pláži jako například na Makarské. Je to místo, které alespoň pro mě má určitého génia loci a nabízí klid a odpočinek.


Na paní Miladu jsme narazili úplně náhodou při předchozím road tripu a musim říct, že jen kvůli ní bych se rád do Chorvatska kdykoliv vrátil. Paní Milada je velmi milá žena v důchodovém věku původem z Čech, kde strávila všeho všudy pouze týden, ale i přesto česky rozumí a dovede i tak nějak mluvit. Manžel je též důchodového věk, původem Srb a část rodiny bydlí v Daruvaru, což je známá „česká kolonie“ na severu Chorvatska. Za války byli vyhnáni ze svého domova v Chorvatsku a po ní se vrátili zpět a snaží se postupně přebudovávat svůj dům tak, aby si jeho pronájmem obstojně přivydělali k důchodu. Dvoupatrový dům se nachází v kopci a z jeho teras je nádherný výhled na Karinské moře. Po pravé straně se vypínají kopce a po levé straně je vidět polostrov, který odděluje Karinské a Novigradské moře od Jadranu. Nádherná podívaná je to zejména při východu slunce, ten pohled Vám prostě zlepší náladu na celý den, ať už jste se vyspali jakkoliv. Před dvěma lety jsme na nouzovku spali na matracích v druhém patře, kde obvykle bydlí Milada se svým mužem, nyní jsme měli domluvený celý dolní apartmán, který je velmi hezky zrekonstruovaný a je schopen ve svých třech ložnicích pojmout 6-7 lidí. Na místo dorážíme první okolo osmé a vítáme se s Miladou, která je přesně taková jakou si jí pamatuji, povídáme si a během chvíle dojíždí Tomáš s Ditou, kteří byli na výletě bůhví kde, netrvá to dlouho a dojíždí i Pája s Kabym. Načasování jsme měli až obdivuhodné. Prohodíme ještě u stolu pár slov s Miladou, předáme darem Becherovku co jsme dovezli, ubytováváme se a vyrážíme něco pojíst do místní restaurace Dalmacija. Většina výpravy si objednává různé druhy plodů moře a jí si dávám ověřenou jistotu, plněnou pleskavici. Udělal jsem dobře, jelikož porcičky jídla, které ostatní obdrželi stačí tak dámskému osazenstvu. Nejhůře dopadl Pája, který se snažil objednat si rybu se slovy „das seabass“ vyřčenými tak, že ani my u stolu jsme nerozuměli, natož servírka. Nevím už teď co to dostal, ale ryba to nebyla. Popíjíme pivko, probíráme zážitky z dnešní cesty a spřádáme plány na zítra. Dozvídám se, že Pája s Kabym také navštívili Zadar, ale na rozdíl od nás nedobrovolně, poté co špatně zahnuli. Tomáš se byl podívat v Novigradu a hrozně ho vychválil, tak jsme se rozhodli, že tam uděláme na motorkách výlet. Vysvětluji borcům, že zítra vyrazíme nalehko do kopců směrem na Obrovac za neopakovatelnými vyhlídkami a do údolí řeky Zrmanji na koupačku, Kabyho ujišťuji, že po zběsilém tempu (pro choppráky) předešlých dní pojedeme opravdu výletním tempem, aby si to taky užil.

Před spaním ještě chvíli popíjíme na terásce a s Miladou domlouvám grilování v jejich venkovním krbu. Jak je její přirozeností, stará se o nás jako o vlastní, napájí nás domácí pálenkou a na zítra nám slibuje nějaké čerstvé ryby nachytané v Karinském moři. Následuje koupání, mazání zarudlých těl a ničím nerušený spánek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE