První cesta na motorce k Jadranu

Úvod - Jak se to zkoulovalo

Motorkářem jsem oficiálně od 15ti let, kdy jsem proháněl Pionýra. O cestování na motorce sním od doby, kdy jsem na různých fórech, internetových stránkách a hlavně v časopisech četl zajímavé a dobrodružné cestopisy. Aktivně jsem se o motocestování zajímal po koupi mého V-Stromka  před 4 roky, kdy jsem vymýšlel všelijaké možné i nemožné trasy. Bohužel se z nich kvůli různým důvodům žádná větší cesta nerealizovala. Zlom nastal, když k nám do práce nastoupila Alča. Ona, její přítel Filip a jejich V-Stromek se také chystali někam dále. No tak slovo dalo slovo a 20.6.2014 jsme s naloženými motorkami stáli před naším bytem v Hradci Králové a vyráželi směr Chorvatsko.
Takže naše cestovatelskou skupinu jsem tvořil já a moje přítelkyně Zuzka na Suzuki V-Strom 650 a kolegyně Alča s přítelem Filipem na Suzuki V-Strom 1000. Cestu jsme měli rámcově naplánovanou jako poznávací okružní cestu po státech na jih od nás s cílem na Chorvatském ostrově Krk, se spaním po kempech a se stravováním napůl v místních restauračních zařízeních a napůl z vlastních zásob.
Na úvod ještě musím říct, že jsem nějak překombinoval zabalené věci, protože jsme toho mělí tak 2x více než Filip a s Alčou. Příště s sebou určitě nebudu tahat kompletní piknikové vybavení sice s krásným, ale velice nepraktickým baťohem :-) Potřeboval jsem z toho jenom příbor a plastové pohárky.

Den „D“ 20. 6. 2014

Tak pro nás nastal den „D“. 20.6.2014 v 17.30 bereme za hefty z Hradce Králové a vyrážíme směr Mutěnice, kde máme za celou cestu jediné domluvené ubytování u kamárada vinaře Libora ve sklepě. Cesta po obávané 35 na Vysoké Mýto, Litomyšl a dále na Brno, na to že byl pátek, byla překvapivě bez problémů a ani provoz nebyl veliký. Průjezd Brna byl ještě více bezproblémový, asi proto, že bylo po 20. hodině. Za Brnem jsme najeli na D2 a přes sjezd u Velkých Bílovic jsme dojeli do Mutěnic. Tam nás přivítal Liborův bratr Marián a ubytoval nás na nově rekonstruovaném „Starém sklepě“, kde na nás čekalo několik výborných vín. Bohužel jsme byli tak utahaní po dni v práci a  po cestě, že jsme vypili jenom dvě láhve, uvařili jsme si polévky z pytlíku a šli na kutě.

Den druhý 21. 6. 2014

Ráno vstáváme v 7.00. Moc se nám z postelí nechce. Je to přece jenom na delší dobu poslední postel. Po pomalém zabalení naplánujeme cestu a chceme vyrazit. Jenže nemůžeme, protože hostitel měl na jiném sklepě větší akci a nepodařilo se nám ho zbudit. Nemáme kam dát klíče. Po několika telefonátech přijíždí jeho mamka, té předáváme klíče a vyrážíme na snídani do místní sámošky. Nevím proč, ale na stravování na zemi před obchody jsem se těšil. Je to prostě taková poezie svého druhu.
V 10.00 už konečně vyrážíme vstříc dálavám. Jedeme směrem na Hodonín, kde bereme poslední benzín za naše koruny a po silnici č. 55 na D2 pádíme přes Slovensko. Za Bratislavou stavíme na malou pauzičku. Přes Bratislavu se jelo tak parádně, že si Alča ani nevšimla, že jsme jí již projeli. No dobře, spíš se jede kolem :-). Hned za hranicemi s Maďarskem sjíždíme z dálnice do obce Rajka a po silnici č. 150, která je souběžná s dálnicí, jedeme směrem na Györ. Silnice jsou super, nemůžu říct proti ani ň. A to ani o silnicích nižší třídy, po kterých jsme jeli. To proto, že jsme v Masonmagyarovaru netrefili silnici č. 1, která je pokračováním 150, ale jeli jsme po místní okrsce. Nelitovali jsme. Provoz tam byl minimální a já původem zemědělec, jsem aspoň okouknul tamní hospodářství, protože v každé vsi byl nějaký zemědělský podnik. Györem projíždíme bez problému na napojujeme se na silnici č. 82. Ta nás provedla krásnými serpentinami pod hradem Csesznek. Serpentiny byly v okolí asi jediné, protože v tomto úseku byl pěkný nával motorkářů. Stavíme v bistru s přiléhavým názvem Serpentina. To byl první kontakt s čistou maďarštinou. Potvrdilo se to, že Maďaři umějí víc německy než anglicky. Tak jsem si dal jenom hot-dog a teplé čaje. Ty mají mezinárodní názvy. 

Po občerstvení vyrážíme dál kolem Vezsprému až do Balatonfüredu. Ubytováváme se ve stejnojmeném kempu. Na recepci nás vítá milá slečna perfektní angličtinou, konečně rozumíme! Celý příjezd k Balatonu bylo pro nás jako přijet k moři. Prostě jiný svět, než jsme zatím v Maďarsku viděli. Zdálo se, že jsme přijeli do nějakého přímořského letoviska. Všude uklizeno, čisto, palmy, atd. Poprvé stavíme stany a jdeme se smočit do Balatonu. I když se ostatní lidi koupou, na holky je prý zima. Tak do vody vlezu jen já. Nejedu přece takovou dálku abych se jen na vodu koukal. Filip se jen po pás smočí.

Po koupeli jdeme na večeři, těším se na maďarský guláš. Bohužel ho podle všeho nemají. Já si dávám maso se směsí leczo, ostatní obrovský hamburger. Ještě jdeme na procházku po okolí a pak na kutě.

Den třetí 22. 6. 2014

Stáváme v 6:40. Dáváme sprchu, která je zadarmo. Pak snídáme, to co holky nakoupili v místní obchodě. Po snídani balíme, platíme kemp a vyrážíme na přívoz do Tihany rév. To je nejužší místo Balatonu. Cesta na lodi je sice krátká (cca 5  min.), ale příjemná. Na opačném břehu Szantódrév najíždíme na pobřežní silnici č. 7 směrem k chorvatským hranicím. Na poslední benzince v Maďarsku v městečku Nagykanizsa utrácíme poslední forinty. A teď hurá do Chorvatska.

 Hranice absolutně bez problémů. Jen mi nechtěli dát razítko do mého nového pasu. Za čárou se napojujeme na dálnici A4. Na ni si připisuji první ztrátu. Z nezapnutého tankvaku mi vypadl zápisník, kam jsem si zatím psal všechny poznámky z probíhající cesty. V tankvaku jsem měl i kupón pro zaplacení dálnice. Ten naštěstí zůstal, tam kde byl. Nevím, co bych dělal, kdybych ho ztratil. U Zábřehu přejíždíme na dálnici A1. Tu opouštíme u Karlovače, kdy sjíždíme na silnici č. 1. Na ní vidíme, jak chorvatští řidiči jezdí velmi nebezpečně. Taky jsme potkali kousek od obce Slunj pěknou bouračku 5ti chorvatských aut. Jelikož to bylo v kopcích a policie uzavřela páskou okolí nehody, byly z obou stran více jak 3 km kolony.  My na motorkách jsme to naštěstí projeli. Nechci domyslet, co bychom dělali, kdybychom museli čekat.

Vše tedy dopadá dobře a v 17:00 přijíždíme do kempu Korana kousek od Plitvických jezer. Po přihlášení je postup podobný jako minulý večer. Stavění stanů, sušení spocených věcí, večeře, procházka. Dokonce i koupání bylo, když jsem neodolal a skočil jsem do říčky Korana, která protéká Plitvickými jezery. Voda byla neuvěřitelně čistá a celkem studená. Po návratu ke stanům dáváme řeč s moravskými motorkáři a pak jdeme na kutě.

 Den čtvrtý 23. 6 . 2014

Stávámě brzo, protože chceme stihnout prohlídku Plitických jezer dřív, než se tam nahrnou davy lidí. To se nám naštěstí povedlo. 4 – 6 hodinový okruh jsme zvládli za 3,5 hodiny i s jízdou lodí a bednobusem. Myslím, že nám tento okruh stačil. Plitvičky jsou krásné, všem doporučuji na prohlídku. Musím říct, že mě mile překvapila vstřícnost personálu na parkovišti. Jednak, že jsme za motky neplatili parkovné, tak i holky nám domluvili, že si můžeme motorkářské oblečení a helmy nechat u mlaďáků, kteří měli provoz parkoviště na starosti. A hlavně nechtěli za to žádný bakšíš!

 Tak sedláme na naše jednostopé oře a hurá k moři! Projíždíme Plitvickým národním parkem a napojujeme se na silnici č. 52 a pak na 23. Zde stavíme na první fotečky moře. Přicházejí pořádně serpentiny, kdy se potvrzuje, že chorvatský asfalt někde klouže. Dvakrát mi lehce podklouzlo zadní kolo. Ale zatáčky super, jen byl celkem velký provoz. Jezdilo hodně kamiónů. V Senj najíždíme na přímořskou silnici č. 8 směrem na Rijeku. Na tuto silnic jsem se hodně těšíl hlavně kvůli výhledům na moře. Bohužel jsme celou dobu jeli za kamiónem, tak jsem se nemohl kochat. Musel jsem dávat pozor na cestu. Navíc ten kamión cestu strašně znudnil.

Před Rijekou zatáčíme na most na ostrov Krk. Máme připraveno 18 Kun na mýtné, ale chtějí po nás 21 Kun! Zdražili! Jelikož jsme se těšili na klidný ostrov, celkem nás zaskočily hypermarkety na začátku Krku. Na štěstí byly jen tam. Projíždímě skoro celý Krk až do kempu  Skrila cca 2 km od Staré Bašky. Chceme u moře strávit dvě noci, tak po dohodě dáváme přednost mobilhousu před stanem. Myslím, že jsme udělali dobře, i když chtějí 25 Eur jako platbu za úklid, zloději. A to Vám ani nedají povlečení a ručníky! Měli jsme tam ale všechno: 2 ložnice, vybavenou kuchyň, koupelnu i se záchodem a dokonce i mobilní sušák na prádlo.
Ještě stíháme koupačku v nádherném moři a jdeme na kutě. Máme celkem příjemné postele, tak aspoň narovnáme kosti v těle.

 

Den pátý 24. 6. 2014

Dnes máme volno a válíme se na pláži a chytáme bronz. Já s Filipem chytáme spíše spáleniny. Nejvíc se opálila Alča :-). Večer pak dáme malou procházku do Staré Bašky na zmrzlinu. Všem vyprávím, jaká je jadrandká zmrzlina výborná a jaký dávají pořádné porce. Skutečnost byla jiná. Dostali jsme snad menší kopeček než se prodává u nás. Zmrzlinář jen zaskakoval, tak nejpíš nevěděl, jak to nandat.

 Den šestý 25. 6. 2014

Ráno vztáváme v 7:30 a pokoušíme se o den prodloužit pobyt, ale nejde to. Náš mobilhouse je již obsazen. Tak balíme a vyrážíme vstříc dálavám. Máme v plánu dojet někam k Labinu na Istrii a tam najít nějaký kemp.

  Jedeme za město Krk do Valbiska, kde nasedáme na trajekt směr ostrov Cres. Nalodění probíhá bez problémů,dokonce nás motorkáře posílají na začátek fronty, kde již stojí další motorky. Začíná se kazit počasí, ale zatím neprší, tak pořád sedíme venku. Cesta není dlouhá, tak za 20 minut jsme na ostrově Cres v Meragu. Jelikož počítáme s tím, že stihneme za 30 minut druhý trajekt z Cresu na Istrii, musíme pospíchat. Především proto, že musíme přejet polovinu ostrova do Poroziny. Stihli jsem to jen tak tak, protože cesta vedla skoro po kozích stezkách. Sice po kozích, ale pro naše pseudoendura parádní. Jen mě mrzí, že kvůli pospíchání nebyl moc čas na kochání a focení.

 Takže jsme již na trajektu, který jsme stihli na knop, a míříme na Istrii. Na lodi jdeme dovnitř, protože fouká studený vítr a začíná lehce pršet. Cesta opět trvala 20 minut. Na Istrii přistáváme v Brestově.

Po pořádném stoupání od moře do istriiských hor po silnici č. 66 u hotelu Flamona před Vozoliči nás dostihlo to, čemu jsme ujížděli. Byla to průtrž mračen i s bouřkou. Zatím jedeme statečně dál, ale když udeří blesk do továrny, která je na konci zátoky pod námi, zastavujeme v restauraci Tri Murve ve Stepčici. Prší tak, že voda protéká i do restaurace, asi špatná izolace.

 Po obědě konečně přestává, tak vyrážíme do Labinu. V Labinu prohlížíme pěkné staré město a konečně si dáváme pořádnou jadranskou zmrzlinu. Místy i vykukuje i sluníčko. V informacích zjišťujeme, že nedaleko je kemp Santa Marina. To bude pro nás dnešní cíl cesty. Kemp Santa Marina je rájem pro potápěče. Podle mého odhadu 90% ubytovaných mělo vybavení pro potápění.

Po ubytování a postavení stanů musíme sušit většinu věcí, protože se mi do brašen i přes nepromakavé návleky dostala voda. Jelikož toho máme dnes plné zuby jdeme na jedno do blízké hospody a pak rychle na kutě.

 Den sedmý 26. 6. 2014

Ráno svítí sluníčko, tak neváhám a jdu se smočit do moře. Je to poslení koupání v moři na této dovolené a i v tomto roce. Snídáme ze zásob a dosušujeme věci při ranním sluníčku. Poté balíme a v 10.30 po doplnění zásob v místní obchodě, kde mě jedinkrát zradila při placení karta, opouštíme kemp směrem na Opatii. Jedem kus cesty po stejné cestě. To proto, že původní plán byl dojet až do Puly. To jsme zavrhli kvůli nevyzpytatelnému počasí. No nic, tak si dáme kus cesty ještě jednou, aspoň cestou fotíme, co nebylo při bouřce vidět.

 Silnice č. 66 do Opatie je nádherná pobřežní cestě s krásnými výhledy na moře. V Opatii utrácíme poslední Kuny za výbornou zmrzlinu.Zde opouštíme moře v jedeme mimo dálnici po silnici č. 8 na Slovinsko-Chorvatské hranice. Na hranicích byla docela sranda, teda aspoň pro mě. Přijel jsem o okénku, kde byl celník a chtěl pas.Ten jsem měl ve vnitřní kapse bundy. Tak jsem se začal odstrojovat, ale když jsem si chtěl už rozepnout bundu, tak celník silným hlasem volal, ať jedu dál a nezdržuji! Tak jsme se zapnul, nasadil rukavice, nastartoval a popojel, abych počkal na Filipa s Alčou. Když to celník viděl, tak je poslal taky hned pryč ať nezdržují! Na hranicích to holt musí odsýpat! Na Slovinské straně nás už pas chtěli vidět.

Tak jsme ve Slovinsku! Jedem po silnici č.6 plné krásných zatáček do Postojné. Samozřejmě nezapomene navštívit Postojnskou jeskyni. Jedná se o největší zpřístupněnou krápníkovou jeskyni. 2 km se v ní jede vláčkem, poté 2 km pěší procházka a pak vláčkem zpět. Jdeme ve skupině, která má připlacené audioprůvodce. To proto, že je k mání i v češtině. Jinak je možné jít v jednotlivých skupinách podle jazyka průvodce. Jdeme s japonskou výpravou. Nikdy mi Japonci nevadili, ale po této výpravě je moc v lásce mít nebudu. Jeden případ za všechny proč. I když bylo několikrát zdůrazněno, že se na krápníky nemá sahat, tak za každou cenu musí na všechno chmatat. To pro mě prostě velké sousto. Než se do jeskyně vydáte, pamatujte, že pro běžného Čecha je cena vstupenky astronomická (25 EUR za osobu + 6 EUR za audioprůvodce), ale myslím, že to za ty prachy stojí.

 V 16.30 vyrážíme na Bovec. Jedem po silnici č. 102 na Tolmin, v Kobarinu odbočujeme na č. 203 do Bovce. V 19.30 rozbijíme tábor v místním kempu. V kempu je to samý Čech. I v hospodě točí Staropramen. Bovec, ale především řeka Soča, jsou rájem raftařů. Sjíždí se zde rafťáci z celé Evropy. Kemp je pěkný, jen je problém, že sprchy jsou na peníze, tak děláme socky a jdeme spát bez koupele.

 Den osmý 27. 6. 2014

Jako už po několikáte vstáváme v 7.00. Vítá nás krásné polojasné počasí a jsou krásně vidět okolní horský velikáni. Nádherný pohled, když vidím na vršcích ještě sníh, tak zapínám bundu o něco víc. Po ranní hygieně a pomalém balení vyrážíme kolem 9. hodiny do města na snídani. Nejprve stavíme v malé rodinné pekárně, kde mají výborné pečivo. Já si kupuji mimo jiné 3 koblihy, které hned před vchodem ztrestám. Kousek dál je místní Spar a před ním i posezení. Tak toho využíváme.

Po vydatné snídani vyrážíme. Musíme se kousek vrátit, abychom viděli vodopád Boka. Poté jedeme směrem na Rakousko přes sedlo Vršič. Do sedla se jede po silnici č. 206. Pro mne tato cesta je svým způsobem nostalgická, protože před pár lety jsem v Julských Alpách absolvoval svoje první vysokohorské tůry. Ta první právě začínala ve Vršiči a vedla na nejvyšší horu Triglav. Na Vršiči kupujeme suvenýry a koulujeme se na zbytcích sněhové pokrývky. Trocha historie: Cestě na Vršič se říká ruská cesta. To proto, že ji postavili během 1. světové ruští vojenští zajatci. Při stavbě jich hodně zahynulo, tak mají na severní straně cesty hřbitov a kapličku.
Cesta na Vršič končí v Krasne Goře. Trochu si zajedem až do Rateče, kde bereme poslední slovinský benzín. Vracíme se o jednu obec zpět a to do Podkorenu. Tam najíždíme na silničku č. 201, která nejenže vede přes hraniční přechod do Rakouska, ale i přes sedlo Korensko. Sedlo je sice daleko menší než Vršič, ale za to na rakouské straně je pěkné až 18% klesání dolů. Brzdy dostaly zabrat, ale za ty zatáčky to stálo.
V rakouském Fürnitzu kupujeme na benzínce dálniční známku a po dálnici A2 jedeme do Grazu. Dálniční přesun je klasická cestovatelská dálniční nuda. Nudu občas naruší krásné výhledy na rakouské vrchoviny. Dojíždíme až ke Grazu, kde sjíždíme na A9. Jedeme 11 km tunelem, protože na severní straně Grazu jsou na mapě zakresleny kempy. Bohužel kde nic tu nic a nikdo o žádném nevěděl. Jen nás posílali zpět na jižní okraj. To se nám nechtělo, tak v navigaci v mobilu hledáme alternativu a na nacházíme nějaký na rakouském venkově vzdálený cca 15 km. Odbočku na kemp nacházíme snadno. Cesta k němu je ale nějaká divná. Jede se skoro po polni cestě. Samotný kemp je obehnán dvoumetrovou dřevěnou hradbou. Paní, která právě přijela s dodávkou DPD a byla asi správkyní, nás zve dál a že není problém přespat. Když už chceme souhlasit, tak paní řekne, že se jedná o nudi kemp a musíme být nahatý. Je to kemp s přízviskem FKK. V nahotě problém není, ale je celkem chladno na to běhat někde nahej, tak s díky odmítáme. V mobilech nacházíme další kemp a to v pěkné pahorkatině u městečka Stubenberg, kde je i menší jezero a na skále hrad. Krajinka prostě jako obrázek. Tento kemp je už v pohodě.
Po ubytování jdeme na malou procházku po okolí. Uvědomujeme si, že jsem v syrovém Rakousku, kam Češi jen tak nezavítají. Celkem si to užíváme. Po místním pivíčku jdeme na kutě.

 Den devátý 28. 6. 2014

Opět ze spacáků vylézáme v 7.00. Ranní hygiena se sprchou za 1 Euro. Snídáme cestou v Kainbergu po nákupu ve Sparu. Sedíme na obrubníku na parkovišti mezi našemi motorkami a děláme docela rozruch. Asi tu něco takového dlouho neviděli. Kolemdoucí se vždy na nás usmějou, někteří i s námi prohodí pár slov. Osobně mě to překvapilo. No jo, jsme prostě v syrovém Rakousku, daleko od významných turistických cílů.

Kolem 11. hodiny vyrážíme směr Videň. Chceme se podívat na Schönbrunn. Jedeme opět po dálnici A2. Takže cesta nuda. Ve Vídni jsme chvilku po poledni. Musím říct, že doprava ve Vídni pro nás byla docela pecka. Člověk si celkem odvykne na velký provoz. Trochu bloudíme, ale spíše proto, že hledáme vhodné místo pro zaparkování motorek. Po třech kolečkách před zámkem necháváme motky u stojanů na kola na chodníku. Stojí tam i jedna motorka s rakouskou SPZ, tak se pokuty moc nebojím. Je celkem paradox, že nás největší vedro dostihlo právě tady. Na sluníčku je přes 40 °C. Tím pádem není v motohadrech na prohlídku moc nálada, ale když už jsme tady, tak jdeme. Okolí zámku je nádherné. Ty císařové se ale měli...
Po prohlídce jdeme k motorkám, kde na zdi u metra pozdně obědváme se zásob nakoupené ve Sparu. Při obědě po telefonu domlouváme návštěvu a nocleh u mých příbuzných na Moravě kousek od Rajhradu v Syrovicích.
Z Vídně jedeme po A5, která plynule přechází na E461 směrem na Mikulov. Naše hranice překračujeme v 16.30. V Mikulově chceme vzít benzín, ale ta cena je šílená! Tak ho bereme až za Novomlýnskou nádrží na odbočce na Pasohlávky. U PapOilu je cena Naturalu 95 levnější o 2,50! Hlavně, že mají v Mikulově všude cedule, že se jedná o poslední benzínku na území ČR. Cena tomu ale neodpovídá. Rozdíl od Rakouska je minimální!
Do Syrovic přijíždíme kolem půl šesté odpoledne. Moraváci nás srdečně vítají. Svolává se příbuzenstvo a jde se koštovat do sklípku. V dobré náladě usínáme u vinohradu. Ještě, že jsme si stany postavili před hodokvasem.

Den devátý 29. 6. 2014

Dnes nás čeká jenom cesta domů do Hradce, pro Filipa s Alčou až za Náchod. Ještě se stavujeme v Rajhradě, kde mám také příbuzné. Jelikož je zrovna v Rajhradě vyhlášená pouť jsme pozvání na oběd. Hovězí řízek je parádní.
V Brně se napojujeme na cestu, kterou jsme před devíti dny mířili vstříc dálkám. Přibližně na polovině cesty mezi Brnem a Svitavami musíme zastavit, protože jsme pěkně unaveni. No jo vydatný oběd se projevil.
Ve Svitavách se naše motorkářská miniskupinka rozděluje. Zatím co my jedeme do Hradce Králové, Filip s Alčou jedou na Náchod a dále pak do České Čermné.
No a jsme doma před bytem. Na hodinkách je 15.45 a na tachometru je údaj 2269 km.

Pár slov závěrem

Celou cestu jsem si naprosto užil. Sice jsme nebyli v žádných exotických nebo v neprobádaných destinacích, o kterých člověk čte v napínavých cestopisech. I počasí nebylo stoprocentní. Ale to mě a potažmo ani nám nenadělalo vrásky na čele a cestu jsme si pořádně vychutnali. Za zmínku stojí i to, že jsme za celou cestu neměli nejmenší defekt.
Co se týče jednotlivých zemí. Mile mě překvapilo Maďarsko. Je to pěkná země a určitě se vyplatí ho zvolit jako destinaci cílovou. Na druhé straně mě celkem zklamalo Chorvatsko. I když je to země pěkná s krásnou krajinou a nádherným mořem, myslím, že už není, co bývalo. Naposledy jsem byl v Chorvatsku přibližně před deseti lety. Ceny jsou od té doby skoro dvojnásobné, ale kvalita služeb tomu podle mne neodpovídá. Příkladem je 25 Eurová jednorázová taxa za úklid mobilhousu. Člověk by čekal, že k tomu dostaneme aspoň povlečení když ne ručníky. Bohužel se tak nestalo. To mě prostě překvapilo.
Slovinsko je nádherná země. Mě připadlo takové příjemně ospalé. Cena vstupného do Postojnské jeskyně je sice vysoká, ale zase se jedná o cenu za evropský unikát. Ostatní ceny jsou v pohodě. Rakousko je známé svojí zdobností a učesaností, celkem protiklad ke Slovinsku.
Za zmímku stojí i jeden postřeh, že se snad nejde v hospodách opít. Nikde jsme neměli více jak jedno pivo, protože nám prostě další nikde nepřinesli. Asi jsme vypadli, že na další nemáme peníze. Dobrou zprávou pro všechny motorkářské nadšence je to, že jsme nikde nemuseli platit za parkování motorek. Všude nás pouštěli dopředu a celkem byli ohleduplní. O tom se nám může v Čechách jen zdát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE