Na skok do Dubrovníku

1. den - cesta do Štýrského Hradce

Neděle 31.5.2015, 10.30 - odevzdáváme do péče tchýně našeho buldočka a vyrážíme směr Praha, České Budějovice, teplota 17 stupňů, oblačno a větrno. Protože nás čeká 600 km, což je na první den a rozcvičení docela dost tak to berem po D8 do Prahy a dále po hladké části D1 až k Benešovu, kde sjíždíme na České Budějovice, kde děláme první pauzu - skoro se to stydím napsat, ale je to "tak trochu jiná restaurace". Ale co, posedět se dá venku a je to rychle odbavené. Ale zpátky k cestě - silnice na České Budějovice je hladká, rychlá, pár zatáček se tam také najde, docela mě to bavilo, až na přesun po nové dálnici, který má cca 40 km - ani popravdě nevím. Z Českých Budějovic se vydáváme po okresce až do Linze, kde najíždíme na dálnici, kterou opouštíme pouze za účelem přestávky a narovnání zad, které se ozývají po cca 400 km a to dost festově.... Po dálnici jedeme až do Štýrského Hradce - cesta je plná tunelů a ty stojí peníze, takže kdo hledá rychlý a levný přesun do Grazu - určitě se této trase vyhněte, protože kromě dálniční známky platíte 2 x za tunely - 5 a 10 EUR - alespoň myslím, že to tak bylo. Do Štýrského Hradce - hotelu Feichtinger Graz dorážíme v 18.30. Hotel byl v porovnání s ostatními v centru jediný, který se vešel pod 100 EUR - a to výrazně bylo to za 50. Hotel je čistý s dobrou polohou v centru a parkovištěm pro naší kačenu. 1. den jsme naplánovali tak, abychom rychle přejeli Rakousko s tím, že bychom to rádi zakončili na pěkném místě, kde jsme ještě nebyli. Což se náramně povedlo, protože Graz je opravdu malebné město s úžasnou atmosférou, na ulicích potkáváte spoustu mladých lidí. Poprvé v životě ochutnáváme makovou zmrzlinu ze zmrzlinářství v ulici Sporgasse - není to první zmrzlinářství v této ulici, poznáte jej tak, že jdete až do toho, kde je velká fronta - signál, že to bude stát za to a taky že jo.... Poté dáváme večeři v Pizzerii Caffe Catharina - rádoby italský podnik, který má s italskou pizzerií společnou snad jen výzdobu a Chianti na jídelním lístku, které je celkem slušné. Ale jídlo rozhodně italské není, objednáváme Minestrone, které je spíš takovou variantou na co dům dal, dokonce v něm nacházíme i těstoviny a brambory dohromady. Pizza je velice průměrná a těstoviny s mořskými plody taktéž. Obsluha příjemná a mluví i Italsky, protože ani já ani manželka nemluvíme Německy a vzhledem k tomu, že téměř každou dovolenou (cca 3 x do roka trávíme v Itálii), objednáváme i zde v Italštině. Na první 2 sklenky Chianti dáváme RE, závěrečné espreso ujde a tak odcházíme s útratou 35 EUR do hotelu s komentářem - že to vlastně docela ušlo, cenově dostupné, kvalita průměrná - čili úměrná útratě. 

2. den - po staré kolem Plitviček do Splitu

2. den - cestu začínáme tak jak jsme ji zakončili - čili vyrážíme po dálnici a snažíme se prodrat přes zbytek Rakouska, rychle projet Slovinskem, kupujeme dálniční známku a začátek Chorvatska až po Karlovac dáváme též po dálnici. V Karlovaci ale začíná to, na co jsem se vlastně těšil nejvíc - cesta po vnitrozemí kolem Plitviček až do Splitu. První úsek je k mému překvapení docela zahuštěný, předjíždět skoro nemá význam a tak poklidným tempem dojíždíme až do prvního zajímavého místa - Slunj. Hned za cedulí sjeďte na parkoviště, které vede až k dřevěné lávce. Za odměnu se Vám odkrývají vodopády, kolem kterých je vyskládané roubené městečko. Dáváme si na terase jedné roubenky Karlovačko a nasáváme pohodu za zvuku padající vody..... Po půlhodinové přestávce osedláváme náš stroj s pohlazením za to, že nás bez problému dovezl až sem a míříme po staré dál. Cesta mezi Slunjem a Plitvickými jezery je asi nejzajímavější - asfalt hladký - celkem a docela dost zatáček, cesta nás baví. Za Plitvičkama se cesta začíná hrbolatit ale je stále zajímavá - hory propasti, hory s ustupující kvalitou silnice, která je snad nejhorší kolem jezera Vrlika. Tady je to samý výmol a tak místo kocháním na jezero se soustředím na výběr nejvhodnější stopy - škoda. Cesta se lepší až za městem Sinj, které je cca 30 km před Splitem naší poslední přestávkou - tankovací. Benzínka je malá, fronta velká a tak není divu, že na nás začínají troubit auta, protože manželka toho má po téměř 1200 km za dva dny docela dost, což se projevuje tím, že není schopna vylést do sedla a vyhrožuje amputací kyčlí, což ji vrhá do nezastvitelné vlny smíchu a přechází v pláč.... Po cca 5 minutách našeho vystoupení odjíždíme za potlesku z jednoho malá osídlených míst vnitrozemí. Silnice se zlepšuje a do Splitu přijíždíme nádhernou a rychlou silnicí která nás přivádí kolem hor a pevnosti - do Splitu, do kterého doslova padáme se zapadajícím sluncem - prvním výhledem na moře - nejhezčí moment dne a nezapomenutelný zážitek. Ve splitu na nás všichni troubí protože se snažíme nezabloudit a silně se projevuje chorvatská nátura - bohužel.... Shrunutí prvního dne.... Chorvatsko se v mých očí docela dost mění. Po revoluci jsme sem začali jezdit a připadali si jak na západě vzledem k dostupnosti značkového zboží atd. Dnes na nás Chorvatsko působí na první dojem jako špinavá poničená země - myslím tím vnitrozemí od Karlovace po Split. Centrum Splitu je ale jiná - podle mne se jedná o nejhezčí centrum v Chorvatsku - ano hezčí než to dubrovnické, zakončené úžasným přístavem. Na hlavním náměstí za diokleciánovým palácem si dáváme večeři s očekáváním, že nebude levná - což účet za 350 kun stvrzuje. Za tyto peníze dostáváme chléb, bílé víno 1 salát, rižot s plodovima mora, a rybu - Pražmu. Kvalita je ale výborná a tak nás utracené peníze netrápí a tak to má být. 

3. den - trajektem na Brač a pak přes ostrov ke zlatému mysu

Ráno se vydáváme do přístavu - odjezdy lodí jsme měli zjištěné na: http://www.jadrolinija.hr/en/schedule/LineSearchResults/Index/2331792/2331798/25062015
V hlavní sezóně se lístky dají objednat online, což je určitě výhodou. Za trajekt platíme 130 kun za moto a 2 osoby. Cestou z přístavu se Vám naskytne nejhezčí pohled na přístav a zvonici katedrály a za doprovodu racků si můžete v klidu posedět na venkovní palubě trajektu. Slunce peče a na chytání bronzu máte cca hodinku, než trajekt zakotví v Supetaru - hlavním přístavu ostrova Brač. Není to ale jediný přístav, druhý je v Sumartinu, odsud se jezdí na Makarskou - plán na cestu zpět. Z trajektu vyrážíme v koloně plné nákladních aut a tak rychle sjíždíme v piniovém lesíku do stínu a čekáme cca 10 min, až se vzduch a silnice vyčistí. Poté vyrážíme přes ostrov na jeho jižní část - do městečka Bol - hlavního letoviska s nejznámější chorvatskou pláží - Zlatnim Ratem - ne Davidem. Cesta přes ostrov je celkem nezajímavá, ne že by nebylo dostatek zatáček, ale povrch je velmi nekvalitní plný míst s frézovaným povrchem a tak se nikam neženeme a jedeme celkem pomalu a stoupáme na druhý konec ostrova a šplháme výš a výš až k jižní části, kdy začíná pěkná klikatice dolu do Bolu s výhledem na nádherně modré moře. Kotvíme zde na 2 noci s cílem rehabilitace, koupačky a hlavně obžérství. Obytování jsme sehnali bez problému v centru městečka s výhledem na moře za 60 EUR / 2 noci. Gurmánské 2 dny se na Bolu docela prodraží vzhledem k tomu, že se jedná o žádané letovisko, ceny jsou o cca 50 % dražší oproti cenám v ostatních letoviscích.  Večeře pro 2 s vínem se dostává k cenám z centra Splitu - čili okolo 350 kun. Nejlepší restaurace se ukazuje na konci centra směrem od Zlatniho ratu se stolky u moře a výhledem na loďky viz foto Bol. Co se týká dalších gurmánských zážitků - určitě doporučuji městskou vinárnu, kterou provozuje nejstarší dalmatské vinařství, které má nádherný interiér, ochutnat tu můžeto opravdové skvosty, k tomu Vám nakrájí domácí pršut, nebo si můžete dát olivy. My měli výborný Bolski Plavac Mali, barique 2010, Crno vrhunsko suho vino s obsahem alkoholu 14,5 %, skleničku zakoupíte za 15 kun, lahev za 90. 

4. den - pronájem loďky

4. den si jdeme pronajmout loďku u stánku hned před vinařským závodem. Na 6 hodin Vám pronajmou loďku s motorem, na který nepotřebujete kapitánské zkoušky za 400 kun plus benzín. Dostáváme 10 minutové školení a vyplouváme směr Zlatni Rat a dále kolem pobřeží až ke klášteru Blaca. Cesta loďkou je kupodivu svižná, motor šolicháme, protože když to točíme akorát to víc řve a žere. Loďka má stříšku proti úžehu, fouká příjemný vítr a tak se zdá, že to bude celodenní pohoda. Kolem zlatého mysu to tradičně fučí a tak je plný kiteboarderů a windsurfařů. Z vody to celé dostává jinou perspektivu a atmosféru. U kláštera Blaca si nacházíme opuštěnou romantickou pláž a snažíme se zakotvit s plánem jít na pláž. Vzhledem k tomu že mé lodní umění je v plenkách, kotvím napotřetí a z houpání lodi se dělá manželce dost zle. Snažím se tedy vytáhnout kotvu, která se ale namotala do rybářské sítě. Protože jsem ale hlava, tak startuji a snažím se si věci zjednodušit a namotávám síť i na vrtuli motoru. To už manželka nedává a tak to 4 x vyklápí do moře. Po 15 minutové vymotávce vyrážíme zpět o pár gramů lehčí. Loďku odevzdáváme o 3 hodiny dřív a tak nám benzín neúčtují. Protože je ale Alena žena i do nepohody, tak se vyrovnává s předchozí nevolností velice rychle a tak se jdeme koupat do romantické zátoky za kostelíkem, která je v závětří a na opačné straně Bolu, než je Zlatni Rat. Večer končíme opět v naší restauraci a dáváme si Pražmu Lignje domácí pizza chléb - lepší jsem snad nikdy nikde neměl a odcházíme spokojeně spát. 

5. den trajektem na Makarskou a tradá do Dubrovníku

Ráno v klídku stáváme a jdeme na kapučíno, které kupodiviu za 4 dny v Chorvatsku nikde neumí. Neustále dostáváme přešlehané - přepálené mléko. Další paradox, když jsem do Chorvatska začal jezdit - poprví to bylo r. 2000, tak mi zdejší kapučína připadali jak nejlepší kávový nápoj světa, dnes mi na spoustě míst u nás chutná více. Trajekt nám jede v 11. hodin ze Sumartinu, který je vzdálen 25 km od Bolu, takže vyrážíme v 10 hodin. Do Sumartinu je cesta podobná - čili povrch nic moc. V přístavu kupujeme lístky opět za 130 kun. Za námi přijíždí Němec na mé oblíbené BMW R1200C - nejhezčím boxeru jaký znám. Zkušený německý motorkář (usuzuji dle jeho věku) se zájmem pokukuje po mé kačeně a něco si brblá pod fousy, tak mu ukazuji palec nahoru na jeho stroj a jedeme se nalodit. Cesta je zhruba stejně dlouhá - čili hoďku a příjezd k Makarské je rozpačitý - první, nová část města je opravdu hnusná, takhle z vody člověk nechápe, co Češi na této modle vidí. Starší část města je již malebnější, ale určitě znám mnohem hezčí chorvatská letoviska. Za to cesta z Makarské do Dubrovníku - to je sen, slušný asfalt pěkné svižné zatáčky a pro mě zlatý hřeb dovolené. Cestou narazíte na takové kochačky jeko je sjezd z kopce k městečku Igrane s nádherným kostelíkem, dále Bačinská jezera, rýžová pole a záhadný přesun přes bosenské území a městečko Neum. Bosna začíná kousek za odbočkou na Pelješac. Manžekla je otrávená, že musí hledat pasy, ale na celnici vše probíhá hladce, stejně tak průjezd celým bosenským úsekem a zpět do Chorvatska. Do Dubrovníku přijíždíme kolem 16. hodiny. Z mostu je výhled na přístav plný obrovských zaoceánských parníků - nádhera. Ubytováni jsme na jednom s vrcholků - Dubrovník je samej kopec, 15 min pěšky od centra - navíc pěknou procházkou. Apartmán máme v naprosté krpálovité uličce na jejímž konci se nedá ani otočit a tak má manželka obavu o zpáteční manipulaci s naší 300 kg naloženou lodí. Ubytováni jsme v apartmánu za 35 Eur, platíme část v kunách a část v eurech, majitelovi je to jedno. Poradí nám cestu do města a odjíždí na Viragu. My vyrážíme směr hradby a vlézáme do města severní branou. Hned v jedné z bočních uliček naproti věži dáváme večeři - kupodivu za poloviční peníze oproti Splitu a Bolu. Kvalita tomu bohužel odpovídá a tak dostávám zjeb za špatně vybranou restauraci a slibuji, že to příště nechám na mé mlsné ženě. Jdeme hlavní EL-kovou třídou ke katedrále, kde si lacinou útratu vynahrazujeme nejdražším espresem a tím srovnáváme útratu do chorvatského normálu. Chorvati začínají být opravdu nenažraní a cenově se dostávají na samý vrchol Evropy - ve Skandinávii jsem zatím nebyl. Procházíme přístavem a jižní branou ven z centra směrem ke slavné pláži s výhledem na hradby. Zde si užíváme atmosféru se západem slunce, výhledem na širé moře, což je u Dubrovníku kupodivu možné - podobně je tomu jedině na západním pobřeží Istrie a na ostrově Lošinj, Hvar a Korčule. Dáváme si 2 malá piva za 52 kun v luxusním beachbaru, kde je víc obsluhujících, než hostů, po zaplacení se tomu opravdu nedivíme. Navíc mi odmítají platbu kartou s tím, že berou karty od 100 Kun. Platím tedy přesně 52 Kun bez diškréce a s kyselým ksichtem místo pozdravu. Dubrovník jsme vlastně navštívili hlavně kvůli mé ženě, která jej doposud neviděla. Výsledkem je ale docela zklamání, Dubrovník je zkrátka takovou dalo by se až říct pouťovou atrakcí, přehuštěný i na začátku června, což se např. o Bolu říci nedá, tam bylo vidět, že na hlavní sezónu teprve čekají. .... Ale ta cesta... stála za to.... Zítra si ji dám znovu....

6. den - cesta z Dubrovníku do Novi Vinodolski, který je kupodivu na půli cesty

Ranní manipulace v krkolomné uličce probíhá kupodivu v cajku, když si člověk dává pozor, tak zvládne lehce i složitější kousky - za to, když to má na salámu, tak to pokládá při zdánlivě jednoduchém parkování v Omiši, ale o tom později. Z Dubrovníku vyrážíme v naprosto horkém dni. Již předchozí den bylo 35 stupňů, ale to nás čekalo pouze 200 km narozdíl od 600, které nás čekali na zpátečním prvním úseku. I když jedeme okolo 120 km/h, tak máte pocit, že projíždítě fénem. Sundaváme kožené bundy a jedeme v krátkých rukávech, výsledkem jsou totálně spálené ruce a o něco lepší pocit. Cesta Do Splitu je ale nádherná a první odpočinek dáváme u bačinských jezer. Po pár fotografiích pro modelingovou agenturu s originální choreografií, která spočívá ve žvíkání jablka pokračujem fénem dál. Plán je oběd v Omiši. Do Omiše přijíždíme k místu, kde se vlévá Neretva do moře a před tímto místem jsou pod stromy zaparkovaná auta za chodníkem, na který se musí vyjet. Alena slézá a dává mi prostor, abych předvedl mé parkovací schopnosti, kačenou vyjíždím na chodník a už už se vyhýbám autu a tu se motorka vrací zpět z chodníku na silnici v náklonu. Zastavuji kola a snažím se udržet nakloněnou naloženou kačenu a i když jsem letos pár kliků udělal - nedávám to a pokládám. Naštěstí mám padáky a boční kufry, o které se opírá. Okamžitě mi přibíhá napomoc Chorvat -díky. Úspěšně zvedáme mého miláčka a já zjišťuji, že nově nalakované kufry před dovolenou, jsou v pohodě - lehce odřený lak tam je, ale na první pohled to ani není vidět. Stejně jsem ale na půl hodiny v prdeli... pardon. Zkrátka jsem na sebe naštvanej, že jsem podcenil relativně banální manipulaci. Oběd tím pádem padá, není nálada a tak dáváme opět hnusné kapučíno, neumí ho ani v Omiši a odjíždíme směr Split. Ve Splitu se dáváme směr dálnice - plán je jet po dálnici až ke sjezdu na Pag, kde hodláme jet posledních 150 km jadranskou magistrálou až do cíle. Na benzínce na dálnici dáváme občerstvení a posloucháme, že padla rekordní teplota 38 stupňů a najednou v naprostém úžasu pozoruji chlápka, co nás obsluhovat, když si fotí naší strojovnu skrz výlohu, samozřejmě to potěší...., akorát bych to v dnešní době tolika pěkných strojů nečekal. Po sjezdu z dálnice projíždíme pod Velebitem prvním městem - je Starigrad. Je to nepochopitelné, ale při takovém vedru fouká prudký boční nárazový vítr, který s námi hází, jak kdyby jsme jeli na skůtříku.... Cestu bych nazval asi 1000 zatáček a tomu odpovídá i počet motorkářů, který je za celou dobu absolutně největší. Navigace ukazuje 150 km do cíle a 3 hodiny, což nakonec odpovídá vzhledem k náročnosti zatáček. Kdyby nefoukal ten vítr, tak by to byla asi i pohoda, ale každopádně výhledy na zapadajícím sluncem osvětlený Pag, poté Rab a Krk jsou naprosto úžasné, hladina se třpití vítr bohužel neustupuje. V polovině cesty ve městečku Karlobag zastavuji a manželka se podivuje proč - jsem hotovej. Dáváme Litr vody a půlhoďku odpočinku. Totéž opakujeme po dalších 40 km v městu Senj, kde fučí tak, že mi to odfoukává rukavice, které ale po 5 minutovém hledání naštěstí nacházím.... Když dojíždíme do Novi Vinodolski, cítím určitou úlevu. Máme ubytování objednané přes booking.com v hotelu Ruža. Protože navigace ukazuje pouze ulici - která je zároveň dlouhou hlavní tepnou, tak se ptáme v cestovní kanceláři, kde nám paní říká, že ten hotel je dlouho dobu zavřen a navádí nás do míst, kde by měl stát. V boční ulici okolo hotelu jsou ale zaparkovaná auta, tak to vypadá, že budeme mít kde spát. Hotel je v nově zrekonstruované benátské vile, pokoj máme s výhledem na moře z pěkné terásky a i se snídaní za 35 EUR. Hoteliér nás láká na Pražmu - že je prý výborná, za ten týden jsem jich měl již 5 a tak dávám šestou. Manželka dává tuňákový salát, nechybí víno a chléb. Útrata je kupodivu poloviční oproti Bolu, Splitu a Dubrovníku a kvalita náramná. Hotel Ruža v Novi Vinodolski mohu jen doporučit. Nevím, jaká je pláž pod hotelem a tak nevím, jestli je to tu celkově super, snad to zkusíme příště....

7. den z Novi Vinodolski až k černým baronům...

Ráno odjíždíme směr Rijeka, které se vyhýbáme a vjíždíme Vratami (název dálničního sjezdu) na dálnici směr Záhřeb. Za Záhřebem sjíždím odměnit manželku do outlet village - myslím, že si něco pěkného opravdu zasloužila. Kvalita outletu je oproti italským poloviční, ale i tak jsme něco málo pokoupili a dali nejlevnější oběd (s porovnáním celého týdne, zde byly ceny nejnižší) - taky nám moc nešmakoval.... Pak už jen samá dálnice a dálnice a a přeci jen jeden pěkný úsek - z hor do Vídně je zátáčkovitý dálniční úsek se 100 km rychlostí. Na tomto úseku jsme kupodivu nejrychlejší - alespoň jednou. Míjí nás týpek ve veteránu od Astona Martina a kupodivu ukazuje palec nahoru.... to už mi to začíná stoupat do hlavi.... Vídeň projíždíme klasicky, na nový okruh z vysoka kašleme a jedeme směr Znojmo. Hlavní tah z Vídně na Znojmo je pohodový, asfalt kvalitní oproti dálnici, která byla dost průměrná, ale na D1 to zatím nemá. Cílem je vesnička Jaroslavice, která je hned za hranicemi mezi Znojmem a Mikulovem. V Grundu sjížídíme z hlavní - navigace nás posílá přes prdelky světa, je to tu samý kopec, vinice, dokonce lesy, už už se obáváme že tam nedojedeme, když se v dálce objeví silueta nějakého panství a také kámen z nápisem Česká Republika. Později se dozvídáme, že ona silueta je zámeček, kde se natáčeli Černí Baroni. Inspiraci na ubytování ve vinném sklepě u Muhlebergerů jsme našli na booking.com, ale tentokrát jsme nerezervovali, neboť jsme si nebyli jistí, jestli to nezabalíme dřív. Penzion Růža - ano druhý den po sobě stejný název je naprosto kouzelný. U vchodu nás vítá pan domácí, který se později ukazuje jako velice pohostinný svéráz. Na mou první výchlubnou větu, že jedeme z Dubrovníku odpovídá, jestli si má sednout na prdel a tím si mě zároveň získává. Za minutu je to horší, když říkám, že jsem rád, že jsem v Čechám a dostává se mi odpovědi, že to tedy rozhodně nejsem. Poté už nás ale okamžitě bere do sklepa dává nám ochutnat Grappu, Cherry, domácí Calvados - celý život jsem se domníval, že je to španělská záležitost a dostávám těžké uzemění, že to vymysleli žabožrouti... Pohostinost pana domácího neutuchává a dává nám ochutnat ultrahořké pivo - bohužel jsem zapoměl název, poté domácí Cider. Poté se ptá, jestli dáme pstruha na grilu a konečně máme možnost ochutnat jeho bílé - znamenité. Poznáváme paní domácí Růženu, která je velice příjemnou hostitelkou. Celkový dojem z penzionu je naprosto úžasný, na bookingu má hodnocení 9,5 a poprávu. 

Bez peněz do Vinařství u Muhlebergerů klidně vlez....

Ráno jsou nachystaná domácí sázená vejce, domácí palačinky s domácí marmaládou. Pak to ale přichází, moment zaplacení se blíží a já mám takový Fantozziho pocit, že kartu nebudou brát. V hotovosti mám 500 Kč, což je mi jasné, že nebude stačit a tak s tím jdu ven. Paní domácí na to reaguje, že jí to můžeme převést na účet, že nám věří, že jsme prý sympatičtí. Připojuji se tedy přes telefon k účtu a posílám 1200 Kč. Paní domáci chce pouze 1100 - 900 za ubytování a za večeři prý jen 200 Kč, protože si prý dala pstruha s námi. Kroutím hlavou a posílám 1200. Za poslední peníze kupujeme výborné víno od pana vinaře, který má sklep samý diplom a také domácí marmeládu. Odjíždíme s pocitem, že snad jsme toto místo nenavštívili naposled. Domů jedeme přes Znojmo, pak na Prahu, ale uhýbáme přes Vysočinu směr Jindřichův Hradec. Cesta přes Vysočinu nemá chybu - proč se sakra člověk táhne do Chorvatska? U Tábora najíždíme na dálnici a přes Benešov, Prahu a D8 domů do Lovosic. Předchozí den bylo 35 stupňů, na cestě z Prahy máme 16. Silnice je mokrá po dešti ale neprší. Domů přijíždíme po 2. hodině, jedeme si pro pejska -já na Gúzze, manželka autem. Na cestě z Malých Žernosek do Lovosic  poprvé moknu. Ano je to neuvěřitelné ale nakonec jsem přeci jen trochu zmoknul a to na posledních 2 km.

Co napsat závěrem? Cesta to byla náročná, určitě si to příště naplánuji na kratší úseky - max. okolo 400 km a více po okreskách. 600 denně je až moc. Motorka je zasraná, jak nikdy, přední a zadní pneu to odskákaly a to mám na přední jen 9 tis km - Bridgestone Bathalax BT45 tak nějak se ty gumy jmenujou, zadní taktéž, ale ta má najeto víc cca 15 tis. Manželka mě druhý den šokuje, že by jela zase a tak mám úžasnej pocit, že jsme tu první velkou 3 tis. km dlouhou cestu dali. Druhý den nechávám ruce na kačeně, která si to určitě zaslouží a doufám, že bude takhle spolehlivě šlapat i na dalších dálkovkách....

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE