Na fichtlech do Chorvatska

Přípravy na cestu

Zhruba ke konci června jsme začali shánět stroje. Já jsem si sehnal pěkného Mustanga za dobrou cenu. Byl celkem zachovalý po starším pánovi. Týden po mně si pořídil Mára Pionýra v o něco horším stavu, ale také za dobrou cenu. Do odjezdu zbývaly přibližně dva týdny. Zatímco Mára chodil na brigády, já se pustil do příprav svého Mustanga. Měnil jsem ložiska, gufera, lamely v motoru a dal jsem novou kliku, kterou jsem měl v dílně navíc. Na cestu jsme nakoupili spoustu dílů, hlavně k zapalování, které u fichta není úplně bezporuchové. Dva dny před odjezdem, začal s přípravou i Mára, po demontáži válce, jsme zjistili, že část pístu je uštíplá. V sobotu jsme tedy sháněli nový píst. Koupili jsme ho u Říhy v Benešově. Vyměnili jsme píst, poté i spojku, která byla sjetá. Složili jsme ho v neděli odpoledne a na pondělí v 9 hodin jsme měli naplánovaný odjezd, takže jsme ho dodělali opravdu na poslední chvíli. :)

Den první

V 8:30 ráno mě probouzí zvonící budík. Sbalím si poslední věci s sebou a vyrážím za Márou, ten k mému údivu má ještě Pionýra rozloženého a dává ho dohromady, dokonce ještě ani nezkusil jestli s novým pístem jede. Kolem 11 hodiny už je komplet, ale bohužel nesvítí světlo, takže jedeme opět ke mě abych mu připájel kabel k cívce. Teď už vypadá, že je vše ok, ale to samozřejmě nebylo. Teď teprve začal přemýšlet jak si tam dát zavazadla, no prostě místo v 9 hodin jsme vyrazili po 13 hodině. Konečně jedem! První závada přichází asi po 15 km, v Jílovém u Prahy. Márovi to prostě zdechlo, po chvíli koumání se vyměnil kondík a jelo se dál. Pokračujeme dále na Benešov, počasí nám přeje, je teplo a svítí slunce. Zastavujeme v Benešově a dokupujeme u pana Říhy ještě nějaké díly, například pakny, jelikož Pionýr nějak extra nebrzdí a to by mohl být v Alpách trošičku problém. Jako další zastávku máme Tábor, jedeme tedy na Votice a dále směrem Tábor. Kousek před cílem v obci Rzavá to Márovi zase chcíplo, chvíli laborujeme co s tím, ještě nám u toho radí nějaký pán, který měl dokonce pravdu. Seřídili jsme odtrh a jedem! Zastavujeme v Táboře, kupujem jídlo, pití a jdeme si zařídit cestovní pojištění, kde nás cena dost zaskočila. Na internetu jsem našel pojištění za cca 250,- na osobu, zde to bylo 450,- za osobu, nu což, nechce se nám běhat po pojišťovnách a berem to i za tu cenu. Už se zde trochu zatáhlo, tak obléknem mikiny a jedem na Budějovice. Cestou ještě zastavujem u Lidlu, když začal docela velký slejvák. Do Budějovic jedeme v nepromocích a na první benzíně tankujem. Je jasné, že hranic dnes nedosáhnem vzhledem k času. Počasí se jenom horší, tak se před Českým Krumlovem schováváme na zastávce, už jsme celkem promočení i pod nepromokem ( LIDL quality). Začíná se už stmívat, takže zajíždíme do blízkého lesa vedle silnice a rozkládáme stan. 

Za první den najeto 168 km.

Den druhý

Ráno opět slyšíme bubnování deště na stan, ale pomalu to ustávalo, tak jsme počkali a začali balit stan. Bohužel vše bylo mokré, ale nedalo se nic dělat. Vyjíždíme směrem na hraniční přejezd Vyšší Brod. V Rožmberku nad Vltavou naposledy tankujeme v ČR. Ovšem opět začíná slušně pršet. Na hraničním přechodu už jsme zase úplně promočení, proto se na chvíli schováváme pod střechou na hranicích a vyčkáváme. Když se déšť trochu umoudřil, už nelilo, pouze mrholilo, tak pokračujeme na Linz. Zastavuji v jedné vesnici a říkám Márovi ať vytáhne mapu, ten mi bohužel sděluje, že ji zapoměl doma. Ještě že si dal do iPhona offline navigaci, ale přeci jenom baterka v iPhonu moc nevydrží. Cestou do Linzu zase začalo nesnesitelně pršet, začínal jsem být opravdu zoufalý. Kousek před Linzem jsme zastavili v zastávce, už totálně mokrý, nepromok úplně promočený a byla celkem zima, už jsem si říkal, že bych se raději vrátil, ale horší už to snad být nemohlo, tak jsme jeli dál. Po příjezdu do Linzu pršelo pořád stejně a tam už jsem vážně byl totálně naštvanej a Mára se jenom usmíval, což mě ještě dorazilo. Asi hodinu jsme jezdili bez mapy po městě, než jsme našli kudy dál. Nakonec jsem Máru překecal, že najdem nějaký hotel, kde si všechno usušíme, umyjeme, já vychladnu, přespíme a zítra pojedeme dál. Zastavil jsem u prvního hotelu, jdeme dovntř, nikde nikdo, jen na stole číslo na recepčního, volám tedy recepčního a česko-německo-anglicky se s ním domlouvám. Po chvíli přijde a cenu řekne 60 EUR na noc, mu říkám že to je moc, tak on 50 EUR a míň ne, takže jsme se rozloučili. Potkali jsme ještě jedem hotel, ale ten byl zavřený, no tak jsme prostě jeli dál. Konečně přestávalo pršet a mě se trošku vracela dobrá nálada. V Enns jsme nakoupili jídlo v Bille, usušili věci na parkovišti a najedli se, no a to už vůbec nepršelo, dokonce byl náznak slunce, opravdu pouze náznak. Vzal jsem si na nohy kroksy, protože v botách bych mohl pěstovat rybičky a za hoďku jsme vyrazili dál, směrem na Ternberg. Sem tam sprchlo, ale už to nebylo nic tragického. Za okamžik se už před námi začaly objevovat krásné Alpy. Cesta do Ternbergu, už byla vcelku bezproblémová. Po příjezdu, začalo opět pršet a stmívat, jelikož to Márovi nesvítilo, tak jsme začali hledat místo na stanování, což nebyl na úpatí Alp vůbec jednoduchý úkol. Jeli jsme bahnitou cestou asi kilometr do brutálního kopce, kde i 1. rychlostní stupeň s 12 zubým kolečkem měl problémy. Nakonec jsme našli krásnou plochu uplně odloučenou od světa, takže jsme postavili vodou nasáklý stan, lehli do vlhkých spacáků, otevřeli flašku české vodku Božkov na zahřátí a šli spát.
Celkem najeto 162 km

Den třetí

Ráno nečekaně slyším lehký deštík, ale už jsem na to byl celkem zvyklí, že vše máme mokré. Sbalíme stan a vydáváme se vstříc mohutným Aplám. Z Ternbergu pokračujeme podél řeky Enns na Altenmarkt bei Sankt. Gallen. Ještě se stavujeme na benzíně a sháníme minerální olej do dvoutaktu, jelikož nám už pomulu dochází mogul TS, bohužel všude mají syntetické. Pomalu, ale jistě začínají velké stoupání, fichtly se sice hřejou, hlavně můj Mustang, ale zvládaj to bez odstrkování. Mára pořád prudí, že chce vyměnit ty pakny, já mu pořád odpovídám, že potom, nechtělo se mi čekat než to vymění. Za pár chvil to bylo nevyhnutelné a Mára už sundaval kolo a měnil brzdy. V Sankt Gallen dáváme po silném stoupáku pauzu a akorát se začalo vyjasňovat. Po přestávce míříme na blízkou benzínu, na které jsem strávili poměrně dlouhou dobu, aniž bysme natankovali. České karty bohužel tankomat nebral, ale dali jsme si v automatu kafe a sušili oblečení. Mára si tam zapoměněl rozhozené džíny. Dále už to bylo jak na horské dráze, chvíli prudká stoupání a zase klesání. V jedné klesavé zatáčce, kde jsem měl Mustanga hezky rozjetého, mě zradila přední Continentálka, naštěstí to dobře dopadlo, ale měl jsem na mále. Mára měl zase namále díky nefunkčním tlumičům. Přijíždíme do Admontu odkud se dáváme na Trieben. V Triebenu tankujeme a dáváme odpočinout zadnicím, který už docela bolely. Z Triebenu byla dlouhá cesta bez odboček, a celou dobu to bylo lehce z kopečka, takže jsem valili až do Teufenbachu. Dále už jsme pokračovali přímo na Klagenfurt am Worthersee, kde jsme si nakoupili jídlo a pití v místním Lidlu a jeli hledat místo k ubytování. V zápalu hledání Márovi došel benzín, takže jsem mu musel ze své o něco větší nádrže přečerpat a hledali jsme dál. Hledali jsme dost dlouho, u Klagenfurtu neni zrovna moc dobrých lesů na stanování. Nakonec jsme našli pěkně místo jižně od města, poprvé jsme snad rozkládali stan, když nepršelo, bylo to super.
Třetí den najeto 289 km

Den čtvrtý

Po probuzení nevěřím vlastním očím, svítí sluníčko. Složíme o něco již sušší stan a jedeme protnout hranice se Slovinskem. Nejdříve ovšem tankujeme, Mára měl v nádrži pouze tu trošku benzínu, co jsem mu včera od sebe odsál. Ke hranicím to byl ještě ohromný kopec. K tomu ještě svítilo sluníčko, takže se fichtly víc hřály. Já už se radoval ze sucha a suchých ponožek, to ovšem dlouho nevydrželo. Nabíral jsem si vodu v horském potúčku, probořilo se to se mnou a opět jsem měl mokré ponožky a hlavně voda byla mega studená. Nakonec jsme se vyškrábali až nahoru, kde bylo potřeba ke konci se odrazit, jelikož fichtl byl žhavý jak láva a moc se mu nechtělo táhnout. Na hranicích nás čekal tunel, takže jsme začali dávat do kupy světla. Projeli jsme tunelem a už jsme valili na Ljublanu. Cestou jsme začali odkládat oblečení, bylo čím dál větší teplo. Docela nás překvapilo, že nikde nepíšou ceny benzínu na ukazatelích, ale byl drahej jako všude jinde, takže je to fuk. Zastavujem v Lubljaně, a jdem do Mekáče, kde si dobíjíme mobily a dávám si číze. Cestou přes Ljublanu cítím, že už mi to nejede, tak jako dřív. Dělám předstih, měním svíčku, nic, pořád stejné. Přejel jsem celé město se skoro nejedoucím fichtlem. Nakonec jsem sundal koncovku výfuku a koukám byla ucpaná. Proštouch jsem jí, ukázal slovincům pořádnej zvuk českého stroje, opět namontoval a už jsem frčel zase jako dřív. Hezké byly značky pro motorkáře, jak může project zátáčku rychle. Po chvíli si Mára začal stěžovat, že mu prokluzuje spojka. Kousek s tím ješte jede, poté ale zastavujem u Intersparu. Koupíme jídlo a Mára že se koukne na lamely. Už jsme koupili i vařečku, že jí kdyžtak nařežeme do spojky místo korků. Koupili jsme i víno, ale zjistili jsme, že nemá korek, ale normální zátku, tak jsme ho aspoň vychlastali večer. Mára tedy odstrojil plechy z pincka a zjistil , že jsme nevzali trubkovou 13ku a nešlo mu sundat víko. Ani kleštěma, bylo to fest utažený. Takže to nakonec složil a jeli jsme dál i když bylo jasný, že domů už to nedojede, ale do Chorvatska snad jo!  Projeli jsme Postojnou dále na Ilirskou Bistrici. Za Bistricí, už se začínalo stmívat, tak jsme si řekli že přespímě ještě na Slovinsku, hledání zde trvalo taky dost dlouho, mají dost blbý lesy. Nakonec jsme se ubytovali na jedné louce, kam nebylo moc vidět.


Čtvrtý den najeto 195 km

Den pátý

Celkem brzo vstáváme, ale zase prší, tak čekáme až se to zlepší a vyrážíme do Chorvatska, na hranice to máme asi 30 km. Za hodinku už vidíme hranice a dlouhou frontu na hraniční kontrolu, vypínáme tedy motor a postrkujeme fichtly vlastní silou, když se konečně ocitnem u celníka, tak jenom se smíchem vyhrkne "Z číjeska?" Říkám jó z česka! Jenom mávl rukou a ani nechtěl občanky. A jedem dál, bohužel se ocitáme na dálnici, takže na prvním výjezdu sjíždíme a nejsme si jisti kam, tak se dáme doleva a jedem na Rijeku. po asi půl hodině, spatřuji znovu hranice. Řikám si, že to ty chorvati s tima kontrolama nějak přeháněj a v tu chvíli vídím napís Slovenia, ihned zastavuju a řikím Márovi, že asi jedem trošku špatně, ať zčekne mapu. No samozřejmě, u sjezdu jsme jeli na špatnou stranu. Otočili jsme to a mířili už snad na Rijeku, po hodině jízdy se ocitáme u moře. A míříme po pobřeží už přímo do Brestovy, odkud jezdí trajekt na Cres - cíl naší cesty. Mára kupuje lístky. Po chvíli čekání se naloďujem a odplouváme na ostrov. Po vylodění je to ještě celkem štreka do města Cres, to jedem asi hodinu a parkujem motorky před českou cestovní kanceláří Nykar. Márovi už spojka prokluzuje celkem dost, je jasné, že se musí spravit. Mára naštěstí znal rodinu Kárných, kteří provozují zdejší cestovní kancelář. Ti byli velmi ochotní, takže přes řidiče autobusu nám za 4 dny přivezli novou spojku, nechali nás přespat uvnitř a dokonce jsme dostávali i najíst, za to jim znovu velice děkujeme, pokud budou někdy náhodou tento cestopis číst. Na ostrově Cres jsme strávili 4 dny.
Pátý den najeto 118 km

Den devátý

V úterý jsme již vyčkávali autobus, který přiveze náhradní spojku a potřebnou trubkovou 13 klíč. Autobus dorazil kolem 11 hodiny a my se pouštíme do opravy. Po demontáži zjišťujeme, že jedna ze spojkových tyček na kterýj jsou lamely, je ulomená. S tím se bohužel nedalo nic dělat, tak jsme dali nové lamely a pružiny. Před dokončením se zase strašně rozpršelo.  Vyčkali jsme až přestane, zbalili jsme věci, naložily je na fichtly, oblékli nepromok, rozloučili se a vyrazili na cestu domů. Bylo zataženo a mraky hrozně nízko, po vyjetí nahoru, jsme už jeli v mracích. Ještě jsme trošku poštelovaly cestou stroje a pokračovali na trajekt. Předjeli jsme kolonu aut, čekajících na nalodění, zakoupili lístky a po chvíli už vjíždíme na trajekt. Moře trošku houpalo a můj Mustang s dosti ohlým stojánkem se kymácel, až jsem měl strach že spadne. Po vylodění necháváme všechny auta odject, aby nás nemuseli předjíždět. Jedeme po pobřeží do Matulji, kde po výjezdu z kruhového objezdu Márovi Pioných chcípne. Neháže jiskru. Měníme kondenzátor, chvíli jedeme, ale za pár metrů už zase Máru za sebou nevidím. Měníme svíčku, snad už poslední nová co nám ještě zbyla a to nás čekalo ještě tak 800 km. Naštestí dále už jedem bez problému, přejíždíme hranice a jelikož už se zase stmívá, rozhazujem stan jako po cestě sem.


Celkem najeto 112 km

Den desátý

Nečekaně ráno zase pršelo, no vlastně nepršelo, přímo lilo jak z konve. Asi do 10 hodin čekáme ve stanu, než se počasí trochu umoudří. Jedem jako cestou sem, do hlavního města Ljubljana, cesta probíhá naprosto bez problému. V Ljublaně opět zastavujem v Mekáči, dobíjíme mobily a dávám si číze. Kolem projeli policajti ve starým vyrezlím Meganu, to jsem docela čuměl. Dobito, najedeno a jedem do stoupáku na Rakouské hranice, bylo to opravdu dlouhé stoupání, pořád na dvojku. Pomalu ale jistě jsme se dostali nahoru, projeli tunelem a jsme v Rakousku. Teď to bylo už lepší, prudké serpentýny, ale směrem dolů, to fekál valil i 70 km/h, takže hukot. V Klagenfurtu kupujem jídlo a jedeme dál, tentokrát tu nestanujem a pokračujem k Alpám. Za nedlouho už začínají být vidět. To už mi ale začíná nějak divně chrastit řetěz, bodejť by taky ne, když jsem ho nedopínal a nemazal v tomhle počasí. Tak zastavujem já dopínám řetěz, polejvám ho zbytkem M2T, na řetěz ideální, do motoru už tak ne. Hned to krásně jede do Alp. Zase je to jak na horské dráze, nahoru, pak dolů a zase nahorů. Zastavujem se na benzíně, kde Mára nechal džíny, no a samozřejmě tam nebyly. Začíná se stmívat a tak hledáme místo ke spaní. Hledali jsme opravdu dlouho, nakonec jsme postavili stan u nějaké cesty, kudy jezdili nejspíš traktory. Dali jsem Chorvatskou vodku aby bylo teplo a šlo se spát.



Celkem najeto 308 km

Den jedenáctý

Vztáváme do klasického upršeného rána. Balíme už totálně mega hrozně nasáklej stan, oblékáme mokré oblečení a sedáme na mokré fichtly.  Po chvíli už sjíždíme z Alp, projíždíme nám již známý Ternberg a v tu chvíli se stalo něco co bych opravdu nečekal. Jedem podél řeky Enns a v dálce vidím pár motorek jak se tak blíží, začínám zaostřovat přes mokré plexi a fakt oči mě neklamou, proti nám jedou tři Pionýry s českýma vlajkama. Ihned zastavujem a dáváme se do řeci, prohlížíme fichtly a vyměňujem poznatky z cesty. Kluci byly mám pocit z Ústeckého kraje a měli namířeno na Slovinsko. Uděláme pár fotek, popřejeme šťastnou cestu a vydáváme se každý svým směrem.

 Už jsem měl děště plný zuby, tak říkám Márovi, že už to dáme domu na jeden zátah, ten zásadně že ne, že bude hrozná zima a že mu to nesvítí, takže prostě ne. No nic, co se dá dělat. Projíždíme Linzem a upalujeme k českým hranicím. Na hranicích zastavíme na první benzínce a dáváme si horkou čokoládu, která fakt bodla. Natankujem, koupíme litrové M2T a jedem dál. Už se začíná stmívat. Přijíždíme do Rožmberku nad Vltavou a napadlo nás, že přespíme v kempu. Zaíždíme k nejbližšímu kempu. Byly jsme ohromně překvapeni, že byl uplně plnej, všude davy lidí. Vůbec jsme to nechápali, co dělá tolik lidí v tomhle počasí u vody v kempu. Poté jsme zjistili, že se zde koná koncert české hrady. Mára už u recepční vyjednával kemp, ale nakonec jsme zjistili že nemáme tolik v hotovosti, jedině eura a kuny. Tak začíná zase naše hledání místa na stan. Po půl hoďce jsme našli fajn místečko, sice u silnice, ale už se mi chtělo tak spát, že jsem to nějak překous.

Celkem najeto 223 km

Den dvanáctý

Ráno se probouzím krásně vyspalej a budím Máru, ať už jedem. Chtěl jsem se doma konečně umýt a zkusit se natáhnout do svý postele. Kupujem ještě něco k jídlu a vyrážíme k domovu. Jeli jsme pořád po E55 až do Benešova. Cestou jsem poprvé položil Mustanga, naštěstí beze mne. Stojíme u E55, ja se vyměšuju a najednou rána, Mustaf mi spadnul přímo do silnice a helma se mi odkutálela do druhého pruhu, naštěstí pohotový Mára pro ní doběh a zachránil celou situaci. U Benešova mi prasklo lanko zadní brzdy a málem jsem to do Máry narval, ale ukočíroval jsem to. Po zbytek cesty z Benešova, už se nic nedělo. Přibližně kolem oběda jsem dorazili domů do Oleška a řekli jsem si. Jó dokázali jsme to. Abych to shrnul, byl to super výlet, zažitky, jak dobrý, tak špatný (déšť), ale určitě to stálo za to. Příští rok každopádně zase někam vyrazíme na našich československých strojích!


Celkem najeto 182 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE