Motodovča 2012 aneb "Ó móře bude slané"
Text: Samick | Zveřejněno: 9.11.2012 | Zobrazeno: 34 877x
Znáš to, tak dlouho si plánuješ s kamarádama, přítelkyní, se zaměstnavatelem apod. dovolenou, až nakonec z naštvání jedeš sám. Já to letos přesně tak měl. Dát balkám jako kluci, se kterýma jsem se domlouval nebo co? Napadlo mě moře. Tý myšlenky jsem se chytil a už nepustil. Následující je přepis deníku, který jsem si vedl.
Kapitoly článku
Přípravy zabraly jen pár dní – stačí občanka, online sjednat cestovní pojištění, vyměnit naspořené 50-ti kačky za Ojra a Kuny, naplánovat trasu, sbalit a naložit. Balení a nakládání bylo horší, ale mám věci v brašnách a jedný cestovní brašně. Nejvíc času mi zabralo sepsání trasy. GPSku budu využívat jen v nouzi – čísla silnic a občas název města musí stačit..
Ranní tělocvik – měření okapnic na střeše už je splněný, takže zlidštit. Oholit, aby se mě nebáli v tej cizině, oloupat kaštany, aby mě necítili dřív, než mě uvidí nebo uslyší. Všechno snad mám hotové, tak se chystám vyrazit. Oběd. Mamina dává rady, oblíkám kůži, startuju. Mamina natahuje. Loučíme se. Je 11:45 a já konečně vyrážím. Benzín by měl vyjít podle představy až k hranicím. Realita: před Pískem tankuju za krásných 35,50,-.
R4 před Mirovicema stojí – bouračka. Otáčím to, přemýšlím kudy to objet. Chytám se Pražáků – oktávky ftédéíčku, fkombíku – ten bude mít navigačku – měl! Za chvíli jsem v Písku – po rychlostce. Nuda. Nebaví mě to, ani Olušku to neba.
Počásko je luxus, 20-25°C, polojasno. Budějce. Opět nuda. Sjíždím na Dolní Dvořiště – začíná to být zajímavější – zatáčky, kopečky, řazení. Před Dolním Dvořištěm uhýbám na Horní Dvořiště – luxusní cesta. Odbočuju na Studánky. To je snad zlej sen ta cesta – to je na traktor. Ještě že jsme zvyklý na enduro vložky a máme v tom praxi. Za pár km opět luxus. Ty panorámata mi úplně nabíjí baterky. Mám vůbec náhradní baterky do foťáku, honí se mi hlavou. Jo, mám. Zbytečně se děsím. Zpomaluju, užívám si zastavenej čas a zaostalou krásu.
Studánky 14:20 – naplánovaná pauza na kafe a telefon domů. U větví kupuju Stařeny – odměním se předem. Malá větvička (cca rok a půl) mi při placení rozbaluje krabku – asi praxe ;-) Plánuju, co bude dál – uvidíme, kam až v reichu dojedu – kemp, penzion, zimmer frei? Nechám se překvapit, každopádně by to mělo být za Linzem. Projíždí tu spousta motorek a dokonce jsem dostal vrácenou papírovou padesátku – platí ještě? Zatím najeto 166km.
Gosau 22:10 – Sedím v hotelu Brandwirt a dám si pivko – až se objeví obsluha. Nocleh za 50 éček je na hranici. Ale sem utahanej, takže to neřeším. Jen sem zmatenej z času – mobil na mě řve, že je o hodinu víc. No nevím. . Je tu krásně, všude okolo hory, jezera, super silnice. Dost se tu dodržujou předpisy, ale i tak se občas najde nějakej závodník. Povedla si mi po cestě i klasika, kterou si musí projít každej motorkář. Zastavuju u krajnice zkontrolovat mapu, jestli jedu dobře. Pokládám Olušku na stojánek, ale on se jaksi zdejchnul, v tu ránu se oba válíme. Oluška se zhoupne na padáku, ze mě lítaj ku*vy, jak čertí stropem. Během sekundy je zase všechno ok, ještě že nejel nikdo zrovna okolo, asi by se solidně pobavil.
Cesta přes Rakousko ubíhala docela dobře. Ze začátku vcelku nuda, ale proti dálnicím to bylo super. Silnice udržovaný, 90-tka mimo obec je akorát. Jak se blížím ke Gmundenu, začínají se rojit panorámata – silnice začíná stoupat a klikatit se. Ha, na stole je zrzek plzeňského typu – hmm dobrej je. Zpět k tématu. Cestou jsem zakufroval. V Linzi jsem blbě uhnul a najednou si to valím podél Dunaje. Silnice je ale pěkná, na řece wakeři. Zajel sem si asi 30km, ale no stress. Tankoval jsem prvně v tankomatu – za cca 1,49 éček. Stavěl jsem na kochačku u Traunsee a Hallstättersee – tam bylo něco o kempingu – umět německy, věděl bych co. Něco se tu taky těžilo. Říkám si, kde že to asi bylo. Po 500m podjíždím most, po kterým jezdili vozíky. Asi s rudou. Projíždím údolím, silnice kopíruje zaříznutou říčku. Cestou hledám ubytko. Zkouším první farmu – mají plno. Story ala parlez voux france – rukama nohama se domlouváme po ingléze. Nakonec končím v hotelu.
Dopiju beera a jdu spát, jsem docela dead, pobolívá mě hlava a záda. Plán na zítra je přežít, docela rád bych ale projel Slovinsko a skončil v talijánským Trieste. Kdyby se mi podařilo dojet až na Krk, byla by to pecka. Procvičil bych češtinu se Salfíkem a dalšíma klucíma – povídat si sám se sebou není ono ;-) Brou.
Tak ráno nebylo 7:30, ale 6:30. Scheize alarm clock. Ale co, mám čas, tak zajedu na jezero nad Gosau. Mám sbaleno, vyrazím. Jestli dobře počítám, jsem za půlkou trasy, kolem oběda bych mohl být ve Slovinsku a večer možná na Krku. Uvidíme. Hm, tak ještě ranní rituál – brr studený keramický prkýnko. Jak si tak sedím, vzpomínám na kolegyňku Monču – co asi říká na naší kanadu ve stylu „bezpečnost především“ – s použitím bublinkové folie. Baví mě bejt sviňa :-D
Podkoren 14:45 – Sedím na benzínce na silnici 201. Najeto 571km. Cesta sem docela stresík. Wunzenpass pohoda, Villach jsem projel bez zakufrování, ale na devadesát pětce mě čekaly krušný chvíle. Najednou se to začalo zvedat a 18% stoupání. Že by Turracherhöhe? Jistě. Cesta nahoru docela ušla, ale bylo cítit, jak je řidší vzduch a prudký stoupání – Olušce se moc nechtělo. Dolů to byl ale mazec. Sešup jak kráva, brzdil jsem vším, co sem měl i neměl. Byla docela zima a foukalo, Oluška se mi taky nějak nepozdává. V Ebene Reichenau obědvám a chytám sluneční paprsky. Popíjím nealko a stresuju se představou, že mě Oluška někde nechá. Dolívám raději olej. Moc ho tam nebylo. Po obědě jsem klidnější – Olí přede, no stress. Dám si kafe a koupím olej. Jedu Triglavským parkem do Nové Gorice – do Itošky.
Trieste 21:15 – Itoškáááá! Ubytko je hostel za 20 éček se snídaní – přímo u moře. Sedím na terase v restauračce hned vedle hostelu. BTW móře. Bylo vidět už před Triestem, ale cítit teda moc není. Cesta Slovinskem – krása, orgáč. Zvolil jsem si geni(t)ální trasu vedoucí přeš Vršič v 1611m. Serpentýnky nahoru po kostkách, dolů už po krásným asfaltu do údolí Soči. Všude hory, zelená průzračná voda v řece, úchvatný dech beroucí scenérie. Občas auto s CZ nebo SK značkou, ovce v cestě. Všude samej kanoista nebo raft, níže v údolí zase spousta paraglajdů, občas rogalo. Cesta vede v podstatě pořád údolím. Pecka. Přemýšlím, jestli dojedu to Itošky nebo okusím slovinskou pohostinnost.
Pozn. pod čarou: sedím v tý restauračce a čekám na jídelák. Přestěhujou mě od stolu – prej je rezervovanej – cedule ale nikde, no neva, přesednu si. Sepisuju deník, dál čekám. Pak se přiřítí servír Sergio a jestli jako vím, že totok je ristorante, a že se v ní jí – že psát si můžu jinde. Si delá p*del? Půl hodiny tu čekám na jídelák, ani na pití se mě nikdo nezeptal a to tam jsou dohromady 4 číšníci na cca 40 lidí!
Pokračuju. Sice mě bolí záda a krk, ale moře mě láká. V Nové Gorici kupuju pití a mažu směr Gorizia. Přijíždím k moři. Ten první pohled na tu obrovskou, nekonečnou vodní plochu je nepopsatelnej. Na prvním odpočívadle stavím a dávám victory stařenu. Kochám se. Jsem rád, že jsem sem dojel, už ten pohled stojí za tu námahu. Jsem dojatej, píšu domů, fotím a dobíjím si svoje baterky pohledem na západ slunka. Sjíždím dolů do Trieste – chvíli čekám v koloně, ale pak na to házím bobek a po vzoru všech skůtrů a jiných moto to beru zleva. Zastavuju u moře, jdu se projít po promenádě a po molu. Vracím se kousek zpět – viděl jsem ceduli s nadějným úbytkem. Je plno, smůla. Dostal jsem ale tip na tenhle hostel. To už vychází. Jen ta restauračka už mě pěkně krká. *eru jim na to, ať si svoje italský ego narve ten Sergio do chřtánu..
Procházím se po nábřeží – kochám se – hele on je tam maják – ten chci vidět! Pizzerka o 700m dál, to už je jiný kafe! Obsluha je tu hned, karty berou, dávám si Chardonay a bude pizza. Ať si talijáni spraví reputaci. Hmm, mají jí spravenou. Pizza je dobrá, vínko taky. Přemýšlím nad babama – v Rakousku samý pěkný kousky, Italky taky ujdou – samý sportovní postavy. Slovinek jsem viděl jen pár, ale taky dobrý – až na pokladní v intersparu – na tu nestačí decimálka. Naše český holky, to je jiný kafe. Ne že bych se těšil dom, ale doma aspoň pozvu holku na rande. Když na to mám teda odvahu. Naproti sedí osamělá dívčina, smutně kouká, tváří se osaměle. Není to znamení? Není. Bere krosnu a mizí. Sice dobrým směrem, ale v hostelu na pokoji jí asi mít nebudu..
Platím, odcházím zpátky. Stánek na pobřeží vyhrává Stairway to heaven. Kurňa. Sedám na lavičku a poslouchám. Je to motivující, rozhoduju se sebrat odvahu a až dojedu domů, pozvu to kudrnatý štěstí na rande.
Dám sprchu a mažu na kutě. Brou.
12.8.
V osm ráno vstávačka doma – měkká postel, spalo se krásně – no stress.. Dva foťáky mám, prachy taky, papíry k pojištění, všechno naložený, zjištěný. Blbost!Ranní tělocvik – měření okapnic na střeše už je splněný, takže zlidštit. Oholit, aby se mě nebáli v tej cizině, oloupat kaštany, aby mě necítili dřív, než mě uvidí nebo uslyší. Všechno snad mám hotové, tak se chystám vyrazit. Oběd. Mamina dává rady, oblíkám kůži, startuju. Mamina natahuje. Loučíme se. Je 11:45 a já konečně vyrážím. Benzín by měl vyjít podle představy až k hranicím. Realita: před Pískem tankuju za krásných 35,50,-.
R4 před Mirovicema stojí – bouračka. Otáčím to, přemýšlím kudy to objet. Chytám se Pražáků – oktávky ftédéíčku, fkombíku – ten bude mít navigačku – měl! Za chvíli jsem v Písku – po rychlostce. Nuda. Nebaví mě to, ani Olušku to neba.
Počásko je luxus, 20-25°C, polojasno. Budějce. Opět nuda. Sjíždím na Dolní Dvořiště – začíná to být zajímavější – zatáčky, kopečky, řazení. Před Dolním Dvořištěm uhýbám na Horní Dvořiště – luxusní cesta. Odbočuju na Studánky. To je snad zlej sen ta cesta – to je na traktor. Ještě že jsme zvyklý na enduro vložky a máme v tom praxi. Za pár km opět luxus. Ty panorámata mi úplně nabíjí baterky. Mám vůbec náhradní baterky do foťáku, honí se mi hlavou. Jo, mám. Zbytečně se děsím. Zpomaluju, užívám si zastavenej čas a zaostalou krásu.
Studánky 14:20 – naplánovaná pauza na kafe a telefon domů. U větví kupuju Stařeny – odměním se předem. Malá větvička (cca rok a půl) mi při placení rozbaluje krabku – asi praxe ;-) Plánuju, co bude dál – uvidíme, kam až v reichu dojedu – kemp, penzion, zimmer frei? Nechám se překvapit, každopádně by to mělo být za Linzem. Projíždí tu spousta motorek a dokonce jsem dostal vrácenou papírovou padesátku – platí ještě? Zatím najeto 166km.
Gosau 22:10 – Sedím v hotelu Brandwirt a dám si pivko – až se objeví obsluha. Nocleh za 50 éček je na hranici. Ale sem utahanej, takže to neřeším. Jen sem zmatenej z času – mobil na mě řve, že je o hodinu víc. No nevím. . Je tu krásně, všude okolo hory, jezera, super silnice. Dost se tu dodržujou předpisy, ale i tak se občas najde nějakej závodník. Povedla si mi po cestě i klasika, kterou si musí projít každej motorkář. Zastavuju u krajnice zkontrolovat mapu, jestli jedu dobře. Pokládám Olušku na stojánek, ale on se jaksi zdejchnul, v tu ránu se oba válíme. Oluška se zhoupne na padáku, ze mě lítaj ku*vy, jak čertí stropem. Během sekundy je zase všechno ok, ještě že nejel nikdo zrovna okolo, asi by se solidně pobavil.
Cesta přes Rakousko ubíhala docela dobře. Ze začátku vcelku nuda, ale proti dálnicím to bylo super. Silnice udržovaný, 90-tka mimo obec je akorát. Jak se blížím ke Gmundenu, začínají se rojit panorámata – silnice začíná stoupat a klikatit se. Ha, na stole je zrzek plzeňského typu – hmm dobrej je. Zpět k tématu. Cestou jsem zakufroval. V Linzi jsem blbě uhnul a najednou si to valím podél Dunaje. Silnice je ale pěkná, na řece wakeři. Zajel sem si asi 30km, ale no stress. Tankoval jsem prvně v tankomatu – za cca 1,49 éček. Stavěl jsem na kochačku u Traunsee a Hallstättersee – tam bylo něco o kempingu – umět německy, věděl bych co. Něco se tu taky těžilo. Říkám si, kde že to asi bylo. Po 500m podjíždím most, po kterým jezdili vozíky. Asi s rudou. Projíždím údolím, silnice kopíruje zaříznutou říčku. Cestou hledám ubytko. Zkouším první farmu – mají plno. Story ala parlez voux france – rukama nohama se domlouváme po ingléze. Nakonec končím v hotelu.
Dopiju beera a jdu spát, jsem docela dead, pobolívá mě hlava a záda. Plán na zítra je přežít, docela rád bych ale projel Slovinsko a skončil v talijánským Trieste. Kdyby se mi podařilo dojet až na Krk, byla by to pecka. Procvičil bych češtinu se Salfíkem a dalšíma klucíma – povídat si sám se sebou není ono ;-) Brou.
13.8. 7:30
Z měkký peřiny se mi moc nechce, ale krásnej výhled a vzdoušek mě zvedají. Jen v noci se zbláznil rádiobudík. Začal mě o půlnoci budit – 2x a teď ukazuje 14:30. Jdu do sprchy, pak snídaně a alou fuč - moře volá.Tak ráno nebylo 7:30, ale 6:30. Scheize alarm clock. Ale co, mám čas, tak zajedu na jezero nad Gosau. Mám sbaleno, vyrazím. Jestli dobře počítám, jsem za půlkou trasy, kolem oběda bych mohl být ve Slovinsku a večer možná na Krku. Uvidíme. Hm, tak ještě ranní rituál – brr studený keramický prkýnko. Jak si tak sedím, vzpomínám na kolegyňku Monču – co asi říká na naší kanadu ve stylu „bezpečnost především“ – s použitím bublinkové folie. Baví mě bejt sviňa :-D
Podkoren 14:45 – Sedím na benzínce na silnici 201. Najeto 571km. Cesta sem docela stresík. Wunzenpass pohoda, Villach jsem projel bez zakufrování, ale na devadesát pětce mě čekaly krušný chvíle. Najednou se to začalo zvedat a 18% stoupání. Že by Turracherhöhe? Jistě. Cesta nahoru docela ušla, ale bylo cítit, jak je řidší vzduch a prudký stoupání – Olušce se moc nechtělo. Dolů to byl ale mazec. Sešup jak kráva, brzdil jsem vším, co sem měl i neměl. Byla docela zima a foukalo, Oluška se mi taky nějak nepozdává. V Ebene Reichenau obědvám a chytám sluneční paprsky. Popíjím nealko a stresuju se představou, že mě Oluška někde nechá. Dolívám raději olej. Moc ho tam nebylo. Po obědě jsem klidnější – Olí přede, no stress. Dám si kafe a koupím olej. Jedu Triglavským parkem do Nové Gorice – do Itošky.
Trieste 21:15 – Itoškáááá! Ubytko je hostel za 20 éček se snídaní – přímo u moře. Sedím na terase v restauračce hned vedle hostelu. BTW móře. Bylo vidět už před Triestem, ale cítit teda moc není. Cesta Slovinskem – krása, orgáč. Zvolil jsem si geni(t)ální trasu vedoucí přeš Vršič v 1611m. Serpentýnky nahoru po kostkách, dolů už po krásným asfaltu do údolí Soči. Všude hory, zelená průzračná voda v řece, úchvatný dech beroucí scenérie. Občas auto s CZ nebo SK značkou, ovce v cestě. Všude samej kanoista nebo raft, níže v údolí zase spousta paraglajdů, občas rogalo. Cesta vede v podstatě pořád údolím. Pecka. Přemýšlím, jestli dojedu to Itošky nebo okusím slovinskou pohostinnost.
Pozn. pod čarou: sedím v tý restauračce a čekám na jídelák. Přestěhujou mě od stolu – prej je rezervovanej – cedule ale nikde, no neva, přesednu si. Sepisuju deník, dál čekám. Pak se přiřítí servír Sergio a jestli jako vím, že totok je ristorante, a že se v ní jí – že psát si můžu jinde. Si delá p*del? Půl hodiny tu čekám na jídelák, ani na pití se mě nikdo nezeptal a to tam jsou dohromady 4 číšníci na cca 40 lidí!
Pokračuju. Sice mě bolí záda a krk, ale moře mě láká. V Nové Gorici kupuju pití a mažu směr Gorizia. Přijíždím k moři. Ten první pohled na tu obrovskou, nekonečnou vodní plochu je nepopsatelnej. Na prvním odpočívadle stavím a dávám victory stařenu. Kochám se. Jsem rád, že jsem sem dojel, už ten pohled stojí za tu námahu. Jsem dojatej, píšu domů, fotím a dobíjím si svoje baterky pohledem na západ slunka. Sjíždím dolů do Trieste – chvíli čekám v koloně, ale pak na to házím bobek a po vzoru všech skůtrů a jiných moto to beru zleva. Zastavuju u moře, jdu se projít po promenádě a po molu. Vracím se kousek zpět – viděl jsem ceduli s nadějným úbytkem. Je plno, smůla. Dostal jsem ale tip na tenhle hostel. To už vychází. Jen ta restauračka už mě pěkně krká. *eru jim na to, ať si svoje italský ego narve ten Sergio do chřtánu..
Procházím se po nábřeží – kochám se – hele on je tam maják – ten chci vidět! Pizzerka o 700m dál, to už je jiný kafe! Obsluha je tu hned, karty berou, dávám si Chardonay a bude pizza. Ať si talijáni spraví reputaci. Hmm, mají jí spravenou. Pizza je dobrá, vínko taky. Přemýšlím nad babama – v Rakousku samý pěkný kousky, Italky taky ujdou – samý sportovní postavy. Slovinek jsem viděl jen pár, ale taky dobrý – až na pokladní v intersparu – na tu nestačí decimálka. Naše český holky, to je jiný kafe. Ne že bych se těšil dom, ale doma aspoň pozvu holku na rande. Když na to mám teda odvahu. Naproti sedí osamělá dívčina, smutně kouká, tváří se osaměle. Není to znamení? Není. Bere krosnu a mizí. Sice dobrým směrem, ale v hostelu na pokoji jí asi mít nebudu..
Platím, odcházím zpátky. Stánek na pobřeží vyhrává Stairway to heaven. Kurňa. Sedám na lavičku a poslouchám. Je to motivující, rozhoduju se sebrat odvahu a až dojedu domů, pozvu to kudrnatý štěstí na rande.
Dám sprchu a mažu na kutě. Brou.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz