Chorvatsko za duševně choré - Level II

Rok 2013 a 2014 se moc nepovedl. Ať už cesta k moři, kterou jste se pobavily, tak okolnosti kolem práce, rodiny a vlastně úplně všeho kolem mě. Jak pořád řikám, život je děvka a my její zákazníci. Člověk to musí všechno skousnout a najít si alespoň něco málo pozitivního a s tím vyžít než se to zlomí a bude zase fajn. Celou zimu jsem se věnoval motorce, přípravě na cestu, urovnání si myšlenek v hlavě. Už jenom počkat až bude sluníčko, až mi dají dovolenou a já se konečně utrhnu z matrixu a vyrazím.

Pomalu se to blížilo a já se nemohl dočkat. Provedu pár změn a uvidíme jak to dopadne. Vynechám toaleťák v nose. Sám na sobě cítím že letošní sezóna alergika byla slabší tak bych mohl dopadnout líp. Vybavím se práškama na průjem :-) na bolení hlavy, alergii a do houpací sítě zamotám flašku Tequily. To abych se mohl po jízdě prolejt. Někdo mi napsal že normálně se dají dva tři panáky, v mém případě půl litru. No uvidíme jak to funguje. Na fóru se pokouším sehnat odvážlivce který by jel semnou tam i zpět. Písnička se opět opakuje. Nemůžu, nemám peníze, atd. atd.  Nakonec se ozve týpek že by jel, ale jen cestu zpátky a že by jsme mohli dát i cestu přes hory v Bosně. Je neuvěřitelný kolik věcí musí člověk ještě vyřídit aby vypadnul na dovolenou. Domlouvám si se ségrou hlídání bytu a zalití kytek. Nic nestíhám. Domluva s týpkem probíhá jen tak letmo. Dokonce se mi podařilo zlomit Jirku z Oder. To je ten týpek co mě loni podpořil, co ještě neměl motorku ale už byl duchem na ní a co mi vždycky ukáže že fajn lidi existujou. Chtěl jsem jet po okreskách až k moři a Jirka zase po dálnici protože neměl tolik volna co já a tak se domlouváme že já vyjedu o den dřív, pojedu v klidu a druhý den se srazíme někde nahoře v Chorvatsku u Karlovače. Na druhýho týpka si beru telefon a že budeme v kontaktu. Všechno klape, pohoda. Mám úsměv na tváři. Neni moc vidět, letos mám plnovous a asi věkem se mi z xichtu stává vařenej brambor a já vypadám že je každej den pro mě utrpení. Ale neni to tak, uvnitř jsem naprosto v klidu a otevřen nové etapě života. Nebo si to aspoň říkám.

Je to tu. Všechno potřebné je na motorce. Bágl na zádech, stan přikurtován z boku k rámu a deka s houpací sítí, flaškou a pantoflema na řidítkách. Tak jak to je na úvodní fotce. Je devět dopoledne, koukám na oblohu. Fantazie

Motor naskočí, koncovky hučí jak o život. Motorka se blejská, je boží, já jí miluju. Mojí hlavu pokrývá opět imitace německý helmy a brýle japonskýho kulometčíka. Nacpu si šputny do uší a jedu. Vzal jsem si i loňskou papírovou navigaci, trošku jí vylepšil v místech kde jsem loni bloudil. Už mě nic a nikdo nezastaví. Měj se Žižkove jsem svobodný a konečně mám čas ve svých dlaních. Hodně kilometrů jsem letos najezdil i po republice a to jen z důvodu abych připravil zadek na sedátko velikosti čtyř pivních tácků. Je tak moc měkké že sedím skoro na trubkách od rámu. Ale jeduuuuuuu. Teď když to píšu si uvědomuju jak jsem byl po dlouhý době neskutečně šťastnej. Mastim na Kolín, Čáslav, Jihlavu. Občas zastavím a proleju se kolou, protáhnu si hrb, nacpu žaludek. Bágl je v pohodě, má skoro deset kilo ale nevím o něm. 

Jedu po obchvatu Jihlavy a motor zhasnul, brzdí, tahám za plyn a nic. Stojím u krajnice. Stojánek, bágl dolů, bunda dolů. Co je? Všechno svítí, troubí, blíká, motor točí ale nenaskočí. Odpojím hadičku benzínu a famózně si zleju stehno benzínem. Nevadí klid. Dám hadičku zpátky, startuju a hele už to zase vrčí. Jeduuuu dááál. Řikám že mě nic nezastaví.

Za cca čtyřicet kiláků ale zase stojím. Dobrý je že nestojim v kopci a v místě kde neprojde ani člověk ale přímo v obci. No tak další rozborka. Benzín tekl, tak teď svíčky. Nesnášim nářadí který dává výrobce k motorce. Vypadá jako z levnýho výprodeje a čekám kdy se z něj něco ulomí a já si probodnu ruku. Vyndám svíčku, vrazím jí do fajfky a točím. A nic, mrtvo. Super, náhradní svíčku k práškům jsem si fakt nevzal. Zandám všechno zpátky a jen tak ledabile zkouším jestli motorka naskočí. Ha, zase běží :-) Jedu a uvědomuju si že to dělá každou cca půlhodinu a pak je vše ok. Přemýšlím co by to mohlo být. Už začlo být vedro. U každé zastávky tohodle typu ze mě leje jak z koně. Ze Žižkova na hranice jedu sedm a půl hodiny. Do toho všeho se mi něco zahryzlo do krku, otékám, mám krk jako sloní nohu. Už nejsem tak klidný jak jsem si myslel. Tahle situace se ale opakuje až do Oberthern v Rakousku. Tam podléhám naprostému zoufalství, takhle nemůžu jet až do Chorvatska. NERVY. Co teď. Proč? Mluvím s motorkou, proč nechceš jet, tak mluv. Je mi horko, já tam musim dojet. Ty pojedeš i když bych tě tam měl dotlačit.

Motorka ale vyhrála, otáčím to domů :-( cesta mě nebaví, celý mě to nebaví. Co selhalo? Na pumpě si koupim gumicuky a přivážu bágl na řidítka. Přemýšlím jak bych cizinci vysvětlil význam slova gumicuk :-D

Pojedu po dálnici ať jsem brzo doma. Mluvim s Jirkou a řikám mu co se stalo. Už si tu konverzaci nepamatuju. Teď se všechen vítr valí přes bágl přímo mě do xichtu, periferně vidím jak mi špička nosu kmitá pomalu až k uchu, s hlavou mi to hází že se skoro nemůžu nadechnout v jakých jí mám turbolencích. Ale jedu, čekám až se motorka uráčí jet a zase jedu. Před dálnicí zdechla, čekám, půl hodiny pryč, hodina pryč. Nestartuje. Stopuju bandu kluků. Ve hnilobně prožranym Ford Escort mají lepší nářadí než japonská motorka. Rozborka a když sundám podsedlák tak se na mě zubí CDI jednotka a z ní vymáčknutej konektor. Chce se mi normálně brečet. Taková kravina a já jedu zpátky. Zastrčim konektor a všechno zase maká. Už ale nemám sílu, jedu domů. Jedu po D1 která mě ještě vyhnala směrem na Brno, na dalším sjezdu otočit a pak teprve na Prahu. To je teror. Určitě mi praskne cévka. Cestou nadávám úplně na všechno a na všechny. Všichni můžou za konektor kterej byl vycvaklej. 

Volám ségře, stavím se u ní na jídlo a jdu domů. Dám si sprchu a jdu spát. Ležim na gauči u televize. Pořád mi hrajou nervy. To nemůžeš takhle nechat. Zítra si odpočineš, vychladneš, skočíš si na pivo a pozítří to dáš znovu. ;-) Fajn

Najeto 533 kilometrů, nervy na prasknutí, spálenej xicht ale ještě trocha naděje :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE