Chorvatsko

Přes Alpy na Krk

Chorvatsko

Kapitoly článku

Celý náš výlet začal tak, že se Peťa zmínila jestli letos nepodnikneme nějakou akčnějši dovolenou. 
A protože máme super kamaráda Toma, který je pro každou srandu, tak bylo zcela jasné kdo pojede.
Posádka byla tedy ve složení Tom, Peťa a Tom (já).

Problém byl, že ani Tom ani já jsme neměli brašny, takže jsme museli rychle nakupovat.
No a samozdřejmě, kdo by kupoval držáky na brašny za nekřesťanský peníze. Jsme přece šikovní a máme zlatý český ručičky, takže "homemade" držáky byly jasná volba.

Po osazení motorek batožinou se mohlo začít řešit, kdy přesně a kam pojedeme.
Přibližná trasa se řešila jak jinak, než u pivka v hospodě s noťasem. Všichni dobře víme, že co žena chce vždy nějak dostane, takže nemělo smysl Peti oponovat a vpodstatě stačilo nechat výběr míst, kam se podíváme na ní.

Přibližná trasa naplánovaná, motorky vybavený a nabalený, olej vyměněn, vzorku dostatek, tak už jen vyrazit.

Den 1. (310,3km)

Sraz s Tomem byl brzo ráno v Brně u našeho baráku, abychom stihli dojet s časovou rezervou pod Alpy.
Po rozloučení s rodiči a vyslechnutí obligátní věty "Jeďte pomalu a opatrně" jsme kopli do vrtule směr benzinka. Všichni nabrali plnou a hurá směr Mikulov. Cesta z Brna do Mikulova je nudná ale rychle uteče. Hlavním cílem bylo dostat se co nejdál a hlavně neplatit pokuty. Z Mikulova jsme objeli Vídeň a mazali směr Mariazell. Cesta utíkala nádherně a už za hranicema bylo vidět, že v Rakousku je jiná kupní síla a i v malých dědinkách jsou všechny domečky opravené a udržované. 
Po pár stech kilometrech jsme konečně dorazili k prvním krásným vracečkám před městečkem Annaberg.
Tam se i má milovaná Peťa, která není vyznavačkou rychlé jízdy opravdu slušně odvázala. 
Všichni tři jsme byli natěšení na další porci podobných a snad i delších úseků krásného asfaltu, klikatícího se po úbočích zalesněných kopců. 

Samozdřejmě, aby se něco nepodělalo hned první den, že? 
Pár kilometrů před St. Sebastian nás brala policejní hlídka. No nejeli jsme úplně podle předpisů, takže sem čekal, že nás oflastruje, ale omyl. Policista se jen podíval na motorky a naneštěstí odhalil nesvítící hlavní světlo na Tomově Hornetu. Následovalo naše divadélko o tom, jak jsme to světlo opravovali před dvěma dny a zase se podělalo. Plicista byl zlatej a doporučil nám servis v Mariazell a poslal nás bez pokuty dál. Milé překvapení. 
Cestou dál na Mariazell jsme potkali jakejsi servis, tak hned brzda a mazali sme se zeptat jestli nám nepůjčí vercajk, že si potřebujeme přiletovat kontakt v ovládači na řidítkách. Opět milé překvapení. Bez problémů nám přistavili pojízdnej ponk s vercajkem a jen po očku sledovali, jak nám to jde. 
Za 10 min. bylo hotovo a s poděkováním mizíme dál. Nádherné cesty a krásná příroda člověka slušně nabudí, ale už bylo dost hodin, tak jsme cestou pokukovali po nějaké ceduli značící kemp. Naštěstí jsme jednu zahlédli a tak jsme se domluvili, že pro dnešek stačí a vydali jsme se podle značek do kempu. Kemp měl uprostřed nádherný rybníček a byl téměř prázdný. Takže jsme si prostě postavili stany a využili místního přístřešku k ustájení našich strojů. Jídlo na první den či dva jsme si veli z Brna, ale pivka bohužel ne, takže sme se s Tomem otočili do vedlejšího městečka Turnau do SPARU pro nějakej materiál na zapití úspěšného dne. Po návratu z obchodu jsme šli rovnou do rybníčku na koupačku jelikož počasí zatím přálo. Večer se ovšem zatáhlo a začalo poprchat. Tak jsme se pod přístřeškem u motorek najedli a při popíjení vychlazeného pívečka hodnotili první den výletu. 
Večer už se dostavila slušná únava a pivko taky už nebylo, tak jsme šli spokojeně spát.

Den 2. (340,1km)

Ráno bylo chladno a z okolních kopců stoupala pára po večerním deštíku.
Byl to krásný pohled, ale nebyl čas se moc kochat, protože na dnešek byl naplánovaný přejezd do Itálie na Lago del Predil a to byla celkem štreka vzhledem k tomu, že celou dovolenou pojedeme mimo dálnice. Rychle pobalit stany, naskládat vše na motorky a hurá na cestu. Jedeme směr Villach a cestou jsme v městečku Thörl narazili na krásný hrádek na kopečku. Rychle pořídit nějaký fotky na památku a zase do sedel. Počasí přálo a během dne se krásně vyjasnilo. Teplota stoupala a místy už bylo opravdu vedro. Kousek od dědinky Pedlitz jsme projeli tunelem a za ním bylo odpočívadlo, které bylo jako připravené přímo pro nás, jelikož sme měli hlad a posezení se šiklo. Při obědové pauze kolem nás tunelem jezdil jeden krásnej traktor za druhým a všichni na nás mavali jako blázni. Asi měli v nějakým městečku sraz podomácky dělaných traktorů.

 

Posilněni kvalitní a vydatnou stravou, nasedáme na stroje a mažeme dál.
Cesty jsou nádherné, protože se klikatí zalesněným údolím řeky Mur, asfalt je jako na okruhu v Brně a člověk se nemůže ubránit závisti. Rakušáci mají opravdu jedny z nejkrásnějších míst pro motorkáře. Peťa se neuvěřitelně rozjezdila a kolikrát jsme s Tomem hleděli, jak krásně klopí zatáčky. Bylo vidět, že pár set kilometrů na tak krásných cestách plných zatáček dodá člověku ohromnou jistotu ve schopnosti své i svého stroje. U města Sankt Peter na nás Peťa troubí jako zběsilá a tak s Tomem stavíme v domění, že se něco stalo. Ale Peťulka vytahuje telefon a s jiskrou v očích a úsměvem od ucha k uchu fotí svůj tachometr na kterém svítí 50 001km. Samozdřejmě, že nás ještě musela trošku sprcat za to, že sme nezastavili dřív a neměla tam čistých 50k. 

S Tomem Peťi gratulujeme a mažeme si to směr Itálie na město Tarvisio.
Protože je v Itálii dost drahej benzín, tak ještě na rakouské straně bereme doplna a šup přez čáru k taliánům. S Tarvisia je to jen pár kilometrů k našemu cíli dnešního dne. 
Při příjezdu k jezeru Lago del Predil stojíme a hledíme, jak nádherné to jezero a jeho okolí je. Vypadá přesně, jako na fotkách na internetu, průzračná voda, ostrůvek kousek od břehu a ten výhled na okolní kopce, prostě nádhera. Chtěli jsme si toto jezero užít a tak stavíme stany hned u vody. 
 

Opět necháváme Peťku u stanů a s Tomem jedeme do Tarvisia do obchodu pro jídlo. Cesta je téměř bez aut a tak začneme dost tahat. Cesta zpět je ve stejném duchu, spíše taháme o něco víc, ale ve chvíli, kdy vidím Tomovu brašnu v zatáčce cca 10-15cm nad asfaltem raději přivírám a už o poznání klidněji přijíždíme za hladnou Peťou.
A jak jistě všichni vědí "Hladná žena = Nebezpečná žena", okamžitě rozděláváme ohníček a připravujeme jídlo, abychom byli s Tomem v bezpečí.
Jezero bylo dost studené, tak jsme jej využili jako chlaďák. Po večeři jsme zůstali sedět u ohniště a hodnotili celý uplynulý den sledujíce nádherné panorama jezera.
Spát jsme šli se setměním.

Den 3. (274,3km)

Probuzení do nádherného dne, kdy nás čekal přesun do Chorvatska na Krk, bylo o to krásnější, když jsme otevřeli stany a hleděli na hladinu jezera na které se proháněly kačky. No každopádně jsme si museli pohnout s balením a frčet dál, protože jsme ještě chtěli stihnout výjezd na horu Mangar. Hned od jezera se jede serpentinama do prudkého kopce na hranice se Slovinskem. Po výjezdu nad jezero jsme se všimli odstaveného tanku, který si zasloužil foto společně s mým tankem. Po fotce jsme jeli rovnou na Mangar, který se nachází v Julských alpách a je vysoký 2679m. Dole pod horou je malá vrátnice, kde jsme zaplatili poplatek 5euro za motorku a hurá vzhůru. Cesta na vrchol byla úzká a hodně klikatá, ale výjezd byl perfektní, protože cestou projíždíte několika vybouranými tunely ve skále a máte nepopsatelné výhledy. Na vrcholu na stinných svazích ještě ležely zbytky sněhu, ale počasí nám opět přálo a svítilo sluníčko. Po procházce a nezbytném focení jsme nasedli na stroje a vyrazili dolů. Pravda je, že některé zatáčky nebyly úplně příjemné při pohledu dolů ze svahu, ale když to jde nahoru, tak dolů musí taky. 

Z Mangaru jsme jeli směr Bovec a Tolmin.
Za Tolminem jsme narazili na malou vodní elektrárnu na řece Soča a na nějaké staré hradby. Cesty byly už o poznání horší, ale pořád se daly. Nejhorší bylo, že místní řidiči jezdili jako "prasata". Na už tak úzkých silničkách řezali zatáčky protisměrem a vůbec nebrali ohled na ostatní účastníky silníčního provozu. Tím, jak jsme klesali z hor směrem k moři se rapidně oteplovalo. Jeli jsme směrem na Rijeku, ale v Chorvatsku jsme už umírali vedrem. Nemluvě o průjezdu celou Rijekou, protože most na ostrov Krk je na druhé straně města. No stejně nám nic jinýho nezbývalo, tak jsme se přez město nějak dostali a přejeli po mostě na Krk. Chtěli jsme se ubytovat v městečku Njivice v tamním kempu,ale chtěli 25euro na hlavu za noc ve stanu na kamení. Tak jsme se sebrali a jeli do města, kde jsme sehnali okamžitě apartmán za 17euro na hlavu.
U moře jsme zůstali tři noci a dopřáli si zasloužený relax, hlavně po náročné cestě v nepříjemném horku.

Den 6. (274,3km)

Po pár dnech flákání a odpočinku plní sil jsme měli pro tento den cíl kemp u jezera Bohinj ve Slovinsku. Cestou jsme se chtěli podívat do Škocjanských jeskyní, které jsou největší v evropě a na Predjamský hrad zasazený do skály. U jeskyní jsme byli už kolem desáté dopolední a za vstup v hodnotě 16euro to rozhodně stálo. Něco tak nádherného člověk jen tak neuvidí. Po prohlídce jeskyní jsme se vydali ke zmiňovanému Predjamskému hradu. Před hradem bylo malé  turistické centrum s restaurací a zahrádkou. Ale jelikož dobře vědí, že z turistů se dá vytáhnout dost peněz, je tam vše se slušnou přirážkou. Do hradu jsme nakonec nešli, protože nás tlačil čas a tak jsme vyrazili směr Bohinjska Bistrica. Cesta utíkala perfektně, ale protože ve Slovinsku asi přidávají do asfaltu i vápenec, tak některé silnice opravdu slušně kloužou i za sucha. O tom jsem se přesvědčil v jedné pomalé zatáčce, kde jsem na výjezdu lehce přidal a hodně nepříjemně mi utekl zadek. Nedovedu si představit, jak by to klouzalo za deště. Z Bohinjske Bistrice je to jen pár kilometrů do kempu na druhé straně jezera. Jako již klasicky jsme s Tomem zanechali Peťku se stanama v kempu a jeli do města pro zásoby jídla a samozdřejmě alkoholu, protože jsme zde chtěli zůstat dvě noci. Kemp byl vybaven opravdu velmi slušně, free wifi po celém areálu, hospoda, čisté sociálky, půjčovna kajaků, prostě vše co člověk potřebuje. Stany jsme měli postavené pod stromy, takže ikdyž nám jednu noc sprchlo, tak to nebylo nic hrozného. Jediné co nám trochu vadilo, byli všudypřítomní češi. Člověk chce pryč z republiky a nakonec slyší samou češtinu i ve Slovinsku v horách. Pobyt u jezera, byl i navzdory češtině krásný.

Den 8. (289,1km)

Vstávání brzo ráno, rychlé nabalení strojů, zaplacení kempu a šup směr Blejské jezero s krásným hradem Bled. Hned po opuštění kempu jsem začal přemlouvat svou motorku, aby pokud možno nic nežrala, protože jsem jel na rezervu a benzinka nikde. Naštěstí se po několika kilometrech jedna objevila a spadl mi kámen ze srdce. Natankovali jsme všichni tři a při placení se ukázalo, že máme další, tentokrát daleko horší problém. Tom zjistil, že nemá na kartě ani korunu a nikdo netušil, jak je to možné. To znamenalo upravit trasu směr domov a v Brně v bance zjistit co se stalo. Trošku vykolejení z tohoto zjištění to meteme dál na Bled, který jak jsme zjistili, je tak našlapaný turisty, že jsme si udělali jen fotku a rychle pryč. Naše cesta pokračovala směr Loibltal v Rakousku.

Po průjezdu tunelu mezi Slovinskem a Rakouskem následovala urychlená kontrola dokladů příslušníky rakouské VB a poté krásné klesání zakroucenou silnicí do údolí řeky Loiblbach, podél které jsme jeli směr Ferlach a dále na Graz. Silnice byly opět nádherné a cestou jsme narazili na krásný soukromý rybník s posezením kousek od městečka Sittersdorf. No a protože byl čas oběda, nebylo co řešit a hned se vytahovalo jídlo. Příjemně nakrmení pokračujeme v cestě. O několik kilometrů dále na silnici č. 81 za dědinkou Aich jsme se všimli vysutého mostu.

Nešlo odolat a jakmile jsme byli na mostě, Toma a mě nenapadlo nic lepšího, než jej rozhoupat, což bylo něco na moji Peťku, která se bojí výšek už od úrovně židle. Po vyslechnutí menšího proslovu a několika peprných slov jsme mohli opět kopnout do vrtule a mazat dál. Jelikož do Brna bychom to nestihli, tak jsme museli najít nějaký nocleh a to se naštěstí povedlo za Grazem u jezera Stubenberger See.
Už nacvičený rituál se stavěním stanů a cestou do nejbližšího obchodu pro něco k jídlu proběhl naprosto podvědomě a při popíjení pivka jsme hodnotili den a spekulovali nad nepochopitelnou nulou na Tomově účtu. Pravdou je, že sme na nic nepřišli a protože hodina pokročila, šli jsme na kutě.

Den 9. (319,8km)

Poslední den našeho výletu byl opravdu výživný. Hned brzo ráno jsme si to namířili směr Vídeň, kterou jsme chtěli vzít po pravém okraji a nezajíždět do centra, abychom se vyhli kolonám.
To se nám podařilo, ale kolonám jsme se rozhodně nevyhli. Po zničujícím průjezdu Vídní jsme byli šťastní, že ji máme zasebou a můžeme trošku přidat. Teplota se pohybovala nad 30°C, takže v kožaku opravdu super. Mazali jsme směr Břeclav a už se opravdu těšili domů do sprchy a na orosený točený. No a abychom si toho horka ještě užili, tak Břeclav byla totálně ucpaná. To jsme už nervama nedali a všichni tři jsme to brali mezi autama, jak se jen dalo. Po projetí zácpou jsme jeli klasickou trasou na Hustopeče, Rajhrad a Brno. Po příjezdu domů a přivítání se s rodiči následovalo to vytoužené orosené pivečko a konečně jsme si mohli vklidu pokecat o uplynulé dovolené, která se nečekaně dobře vydařila, jak po stránce počasí, tak po stránce trasy.

Takovou dovolenou by si měl dle našeho společného názoru zažít každý, koho motorky baví a nechce sedět doma na zadku. Stačí si sednout s kamarády, říct si kam cca chceme jet a pak už jen vyrazit.

Pokud jste se pročetly až sem, tak Vám mockrát děkuji za pozornost a doufám, že se Vám naše cesta líbila stejně, jako nám.

S pozdravem Tom, Peťa, Tom

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.09
Známkováno: 35x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist