Za skauty krajem zbrojovek.

Návštěva hlavního nádraží v Brně v sobotu plně dokumentovala začátek prázdnin. Skupiny postávajících táborníků všeho druhu, vybavených vším možným a mnohdy i nemožným, čekajících buď na svůj vlak nebo na vedoucího, který jak bývá zvykem přichází vždy poslední a to ještě po časovém limitu (hvězdy přichází poslední), mně vede k názoru, že tito jsou schováni v nejrůznějších skrýších a temných koutech, aby se na poslední chvíli (tak 3 minuty před odjezdem vlaku) zjevili v záři reflektorů vytvořených paprsky slunce pronikající přes špinavá okna nádražních hal a tím vytvořili antré pro své svěřence již tak dost vyděšené pohledem na hodiny a srovnáním jejich údajů s informativní tabulí odjezdu příslušného vlaku.
 
Jednu takovou pobíhající skupinu jsem zastavil a prostorově stabilizoval. Byli to skauti, alespoň podle košile a především opasku, na kterém bylo napsáno „Buď připraven“!  Vzpomněl jsem si na kamaráda Čochtana a jeho vyprávění. Chtíc ověřit jeho zkušenosti v praxi jsem se s nimi seznámil a vyzvídal kam, že to vlastně jedou. Ukázalo se, že se jedná o skauty suchozemské, ne vodní. Čochtan zřejmě neznalý skautských rozdělení opomněl tuto skutečnost uvést.  Byl jsem trochu zklamán nemožností ověřit Čochtanovo vyprávění. Co se dalo dělat. Na odchycení té správné skupiny jsem již neměl psychických ani fyzických sil. Po zjištění, že jedou do Bílých Karpat jsem prohlásil, že jsem skautská inspekce a přijedu za nimi na kontrolu. Vzhledem k tomu, že jsem skupinu v nádražním chaosu stabilizoval, byl jsem uznán za autoritu, o jejíchž slovech se nepochybuje. Takto nabytou autoritu jsem ještě podpořil vydáním nařízení, že starší skauti ponesou k vlaku věci skautům mladším a slabším. Příkaz jsem dále podpořil tím, že jsem jedné skautce i přes její drobné protesty, že patří k jiné skupině, naložil na záda ještě batoh náhodně vybraného mladšího táborníka. Dále nikdo neprotestoval a skupina se vydala k vlaku. Já jsem k vlaku nešel a šel jsem plánovat cestu.

  Cesta do Bílých Karpat se mi zdála zajímavá svoji rozmanitostí a nabízela dát i jedno „passo“. Cestu jsem naplánoval s přibližnou znalostí místa tábora (někde kolem Brumova) pomocí internetu a vyšlo mi číslo 250 km. Po seznámení dědečka jakožto druhého ze skupiny se svým plánem, prohlásil, že jsme oba blázni, kteří se na zpáteční cestě jistě změní v zoufalce, nicméně praxe, že je potřeba a po pohledu na počasí souhlasil. Nikdo další s námi nechtěl jet. Trapně se vymlouvali, že nemají papíry, motku, čas a podobně. Spíše si však dovolím tvrdit, že neměli odvahu.Jako den „D“ jsme vybrali 6. června na počest Mistra Jana, jehož nezodpovědní kardinálové nechali v tento den upálit v Kostnici jako kacíře.
   Den a trasa byla vybrána a zbývalo ještě zvolit hodinu odjezdu. Dle zkušeností byla tato zvolena na šestou hodinu ranní, aby nebylo tak horko. K času plánu odjezdu jsem si připočetl 2 hodiny, ostatně jako vždy a v 8 hodin jsme odjížděli po natankování strojů z pumpy ve Šlapanicích. První zastávka byla plánována ve Slavkově u Brna. Cesta vedla nějakými  uličkami, až jsme vyjeli na silnici 50. Projeli jsme pod Žurání velitelského místa Napoleona při památné bitvě a dále kolem bývalého vepřína, dnes motorestu Rohlenka a poté odbočili na méně frekventovanou cestu do Blažovic. V Blažovicích se mi to nějak nezdálo a místo odbočení vlevo jsme jeli dál. Nedokážu popsat, kde jsme se všude na začátek motali, ale vyjeli jsme konečně v Křenovicích. Za chvíli jsem již brzdil ve Slavkově u Brna.

Slavkov u Brna dříve Austerlitz má mnoho historických památek, například ruiny bývalého vyhlášeného cukrovaru z 19 století, vilu (prozatím ne ruinu) majitele cukrovaru, též z 19 století, golfové hřiště ze století 20 a především zámek. Město a jeho památky jsem navštívil (popsány v deníku), krátká pauza na benzínce a pokračování dál po nudné 50 na pumpu ve Střílkách. Zde již začínají oblíbené „buchláky“.

Cestu jsem již jednou projel a je popsána v deníku. Po krátkém občerstvení a protažení těla jsme pokračovali dál. Máša se vrhla do stoupání a za chvíli jsem již projížděl kolem motorestu Samoty, kde je restaurace. Bez zastávky jsem pokračoval kolem odbočky na Stupavu s restaurací Akvárko a táhlým stoupáním k odbočce na hrad Buchlov. Ve stoupání mně předjel kolega na Ninje a kus cesty se držel přede mnou. Zdatně jsem ho následoval a držel se v jeho závěsu. Potom za to zatah a zrychlil, taky jsem za to zatah, Máša zabrumlala a nic. Zřejmě rozdíl výkonu. Musím počkat, až Máša trochu povyroste. Za krátko jsem již brzdil u „Trampa“.

Musel jsem počkat na dědečka, který měl problémy zejména při jízdě z kopce. Musel jet pomalu aby Babettu neutavil.Po jeho příjezdu následovala krátká přestávka a povinná prohlídka zde parkujících strojů. Cesta pokračovala krajem, jímž kráčela především církevní historie a jemuž vévodí hrad Buchlov. Kolem Buchlovic se svým zámkem a blízkými lázněmi Leopoldov. (Zde prosím nezaměňovat s rekreačním zařízením slovenského města Leopoldov). Místní lázně založil šlechtic Leopold Berchtold. Lázně se však statutu lázní nikdy nedočkaly, tedy kromě názvu. Je zde autokempink Smraďavka, kde je možnost ubytování a koupání. Dále cestou kolem Starého Města a Uherského Hradiště s blízkostí Velehradu do Uherského Brodu, kde byla na pumpě přestávka, jelikož bylo děsné horko. Dvojice zde odpočívajících motorkářů, z nichž jeden se při odjezdu snažil ukázat nám žákům, jak se jezdí, předvedl asi pro něj ne příliš radostné divadlo. Při odjezdu nejprve pustil rychle spojku, takže mu to zdechlo, ani druhý pokus nebyl úspěšný a na třetí pokus potupně odskákal na výjezd.

Posunem k Uherskému Brodu jsme se dostali do kraje zbrojovek. Byly zde budovány proto, že byly dostatečně vzdáleny od hranic a je zde hornatý terén, na který se špatně útočí i letecky. Některé jsou funkční do dnešních dob, jiné zanikly ve víru doby.
V Uherském Brodě má sídlo Zbrojovka Uherský Brod vyrábějící ruční zbraně. Zbrojovka vznikla jako pobočný závod Strakonic někdy kolem roku 1926. Nosným programem je soubor pro armádu CZ 805, vyrábí i další zbraně k sportovním a loveckým účelům. Zbrojovka má zde i podnikovou prodejnu.

Uherský Brod, název původně označoval brod přes řeku Olšavu, až působením uherských nájezdníků, z nichž nejznámější je Černý Janek, město přišlo k přívlastku Uherský. Ve městě je řada historických a církevních památek s různým významem a osudem.  Pro ilustraci nejstarší památka kostel Mistra Jana Husa byl v 18 stol. znárodněn a využíván jako sklad munice. Církvi se vrátil až ve 20 letech minulého století.
Další vymožeností města je místní pivovar. Zde nejznámější osobnost pivovarnictví byl Jan Amos Komenský, který patřil do pivovarnické rodiny. Na jeho počest se doposud vyrábí 14% světlý speciál Comenius.
Po odchodu Jana Amose do exilu obsadili pivovar švédové. To se nelíbilo rakouským vojskům a když se švédové „ožrali ani prasca“, rakouská vojska je vyhnala z města.  Situace se několikrát opakovala. Nakonec rakouská vojska pivovar vypila. Po jejich vyhnání švédy již nebylo co pít tak ho švédové zbořili.  Místním se to moc nelíbilo a postavili si po jejich odchodu nový, stojící dodnes. Po přestávce vedla cesta kolem Vlárské dráhy do Bojkovic. V Bojovicích je další z doposud funkčních zbrojovek. Zeveta Bojkovice, dříve Kyšer a spol. chemické a zbrojní závody Praha. Firma se specializuje na výrobu různých nábojů a pyrosloží pro osvětlovací a zábavní pyrotechniku.

Bojkovice, jako řada měst a obcí na pomezí prošla úpadky a slávou v závislosti na době, osobě panovníka a zájmu kupců. Ve městě je museum, církevní památky a památky na Velkomoravskou říši. V místním museu jsou vystaveny torsa mohutných dubů, původně rostoucí nad městem, ke kterým chodil i T.G.M. Ve městě je známý EC Bojkovice s možností ubytování a koupání. Bojkovice jsme projeli a přes Pitín se škrábali do hrozných kopců charakterizujících zdejší krajinu do Slavičína, přesněji Hrádku na Vlárské dráze.
  Původní název byl zkrácen na Hrádek a z obce se stala místní část města Slavičín. V blízkosti Hrádku byla další ze zbrojovek, Vlárské strojírny vyrábějící těžkou techniku.

Po jejich zániku (nemůžu napsat rozkradení) zbyl ve Slavičíně výzkumný technický ústav zaměřený na průzkumnou techniku pro armádu, polici a hasiče. Nejznámější z nich, systém Sněžka, se osvědčil při střežení státních hranic a letiště Praha- Ruzyň. Ve Slavičíně je ještě jedna z posledních obuvnických firem v ČR. Je zde možné navštívit zámek, ve kterém je restaurace a koupaliště, jež ve vedru přijdou určitě vhod.  Slavičínské náměstí je po velmi zdařilé rekonstrukci.  Možnost tankování je u místní pumpy, která ve mně moc důvěry v kvalitu prodávaných produktů nevzbudila.
Po odpočinutí našich strojů jízdou v rovinatém terénu kolem Hrádku jsme za nádražím odbočili a přes kopcovitý terén Bílých Karpat nádhenou přírodu se blížili k Brumovu. 

Po příjezdu do Brumova nastala debata, kde že ti skauti vlastně mají ten tábor. Po obhlídce okolních kopců s uvážením jejich dopravy vlakem, hromady batohů a nutnosti jakés takés očisty bylo usouzeno, že do 4 km od tábora musí být zastávka vlaku, koupaliště nebo alespoň potok, obchod a také, že místo musí být odlehlé pokud možno v přírodě. Po zhodnocení všech těchto faktů padla volba na oblast kolem Nedašova.  Po přestávce jsme vyrazily a jak se ukázalo správným směrem.

Osobně si však myslím, že dědečka táhla spíš vůně jalovců nacházející se na pláních nad Nedašovou Lhotou než deduktivní myšlení. Jalovec coby keř měl spojený s borovičkou. Při jeho výkladu blahodárného účinku plodů jalovce jsem konečně pochopil, proč táhnu na zádech tak velký batoh.  Cesta vedla krásným údolím do Nedašovy Lhoty. Osadu založil pán z Nedaši a aby měl trvale nějaký lénunk přidal přídomek lhuota, což v tehdejším právu znamenalo pravidelně zaplatit daně z pronájmu.  Cesta pokračovala průjezdem obce na náhorní planiny pro lepší přehled o okolí,  jak mi bylo vysvětleno. Osobně jsem si myslel, že to bylo z důvodů hledání plodů jalovce, který stejně nebyl zralý. Lepší by bylo zeptat se hned v hospodě. Tábor objeven byl. Skauti však nebyli doma. Vedení sedělo v hospodě, kde jsme je našli. Několik nevedoucích bylo posláno k lezení po okolních kopcích. Cedule na silnci hlásala státní hranici. Takhle kousek se projet na Slovensku, byl můj sen. Času bylo dost, tak jsem začal z nevědomosti o okolním terénu smlouvat až jsem kousek usmlouval. Moje představa byla opravdu jenom kousek a další cestou se vrátit. Dědeček se smál a mluvil něco o Trenčínu jako nejbližším bodě jiné cesty zpět, čemuž se mi nechtělo moc věřit. Po přejezdu hranic se kvalita cesty změnila dost podstatně. První obec na Slovensku se jmenovala Červený Kameň. Obci vévodí skála v červené barvě a je vidět hodně zdaleka. Pro vedro nebyla ani snaha zastavit na příhodném místě a udělat smysluplnou fotku. Alespoň jsme zakoupili v místním stánku historický pohled na obec.  Po srovnání obrázku se skutečností, jsem konstatoval, že se ani tak moc nezměnilo. Po průjezdu obcí jsem hledal nějakou křižovatku pro návrat, ale nebylo souzeno. Dědeček prohlašoval, že jakákoliv odbočka zpět nevede a budeme to muset objet přes Trenčín. Konečně jsem uviděl v dálce údolí Váhu a nějakou lepší cestu. Vedro bylo k zalknutí a průjezd přes Nemšovou s pohledem na koupající se na druhé straně Váhu byl deprimující.   Na začátku Trenčína už jsem toho měl dost a toužil po přestávce. Ta se uskutečnila a jak jinak, než spojená s poznáváním historie. Byl jsem docela překvapen, že kousek pod odpočívadlem na dálnici, kde zpravidla stojíme při cestě do Tater, se nachází poutní místo Skalka.
 
Klášter na skále dal vybudovat kolem roku 1224 biskup Jakub I na památku poustevníků a sv. Benedikta, který byl zavražděn a jeho tělo hozeno ze skály do Váhu.  Nějak se mi to nezdálo, buď v té době musel protékat Váh úplně jinde, nebo byla povodeň a řeka se rozlila až ke skále anebo jeho tělo hodili do vody úplně na jiném místě, než je psáno na informativní tabulce. Po přestávce konečně ve stínu jsme vyrazili strastiplnou cestou přes okraj Trenčína a Drietomu na hranice do Starého Hrozenkova. Na hranicích slovenští celníci drátovali české auto a zvuk motocyklových motorů je zvedal od započatého díla s nadějí na dobrý úlovek. Dědeček na Babettě jedoucí první je však tak fascinoval tak, že než stačili zvednout ruku k zastavení, projel jsem i já. Za hranicí jsem zastavil a radostně se díval jejich zmatené gestikulaci. Měl jsem tisíc chutí udělat na ně dlouhý nos, ale blízkost auta policie ČR mi v tom morálně zabránila.
 
Po úspěšném překročení hranic přišla radostní chvíle. Překonání Špilovského „passa“. Vystoupání z 350mnm na 550mnm na 8km silnicí plnou zatáček. Máša se zuřivě zakousla do stoupání, zatáčky jsme projížděli „na krev“ a krásná prázdná cesta rychle ubíhala. Za chvíli jsem brzdil u motorestu Rasová a první „passo“ bylo minulostí. Známá hospoda byla plná a příjezd dalších dvou slovenských autobusů umocnil původní dojem, že zde v historicky krátké době nic nedostaneme. Svačina tedy proběhla z vlastních, cestou již značně prořídlých proviantních zásob. 

Zpáteční cesta po 50 probíhala vzhledem k malému provozu v poklidu. Před Kunovicemi se na jihu začali přes celý obzor kupit mraky, jejichž barva se měnila do černa, což nevěštilo nic dobrého.  Pořád jsem si říkal, že to bude dobré, je to daleko a ujedeme tomu, což byl omyl ve výpočtu. Na skoro vstřícném kurzu a rozsahu blížící se bouře  byla naděje nulová. Za Buchlovicemi přišla drobná předzvěst příštích okamžiků. Vítr v okolních kopcích ječel jak „ječící padesátka“ a situace začínala být kritickou. S motorkou mi to házelo v poryvech ze strany na stranu, naštěstí ještě nepršelo. Spása ve formě motorestu Samoty, byla vzdálená jako jednička z matematické písemky. U Stupavy už byla tma jako o půlnoci a ještě začalo drobně poprchávat. Naštěstí stroje jeli jako splašené a k spásnému motorestu jsme to stihli na poslední chvíli. Sotva jsem postavil Mášu pod stříšku verandy, bouře se přihnala se vší silou. Elektrika to vydržela tak 2 minuty a pak vypadla. Spojení odolávalo díky agregátu trochu déle a poté vypadlo také, takže nebylo ani možné zavolat, že jsme v pořádku. Z oblohy padaly provazy vody, blesky ozařovaly okolní krajinu a celé to doprovázelo zvukovou kulisou jednolité hřmění že nebylo vlastního slova slyšet. Silnice, pokud na ní bylo vidět v záři blesků, se změnila v koryto plné vody a pár zoufalců v autech ověnčených větvičkami listí se plížily tak 5kou. Kroupy jako jinde toho dne se naštěstí nekonaly. Celá tato atrakce trvala asi tak hodinu. Bouře si vybrala po překonání buchláků jiné údolí kde by mohla rozvinout svoje umění a my jsme za již slabého deště pokračovali dál. Hned na začátek jsem dostal pár facek, protože jsem při jízdě z kopce na neutrál neuhlídal motor a ten chcípnul spolu se světlem.  Zbývajících 40 km cesty jsme zvládli již v pohodě. Domů jsme dojeli kolem 10 hodiny večer a tachometr ukázal o 301km více.

I přes celkovou délku 301km a hrozné vedro, stroje fungovaly na výbornou, na rozdíl od našich zadních částí. Mnohdy jsem jel tajně ve stupačkách abych si odpočinul.

Po propočítání mi vyšel rychlostní průměr 21km/hod. Cesta  byla cíl, tak na podrobnější  prohlídku památek a pamětihodností nebylo moc času. Zato byla důkladně prověřena schopnost strojů a našeho pozadí.

  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE