Z Kozlovic na Karlštejn a zpět

Aneb vesničan na cestách

Z Kozlovic na Karlštejn a zpět

Kapitoly článku

Toto není cestopis v pravém slova smyslu. Také počet najetých kilometrů mě neopravňuje k takovému opovážlivému tvrzení.  Čtenář jistě pozná, že jedna historka je zcela vymyšlená a další, ač sice pravdivé, jsou mírně poupraveny. Ale v podstatě. Osoby vyskytující se v tomto příběhu existují a popisované děje se podobným způsobem odehrály.

Konečně výjezd!

Po 26 letech manželsví jedeme s chotí na první motodovolenou. (Vlastně první dovolenenou.) Trochu nelogicky opouštím katastr Kozlovic jízdou solo. Má se to tak. Po zhodnocení mého řidičského umění + stavu krční páteře roby bylo rozhodnuto takto. Já zariskuji a neuvěřitelných 275 km. pojedu sám. Drahá využije služeb železného oře a přidá se  ke mně až v Kolíně. Cestu na moto jsem si hezky užil.

Zato drahá byla z cestování dost nervozní. Vlakem nejela už dobrých 27 let. Jelikož do Olomouce to zná, (přestupovala tam cestou na intr do Prostějova), trasu Studénka - Olomouc si vychutnávala jakožto zkušený železniční cestovatel, v sedě. Poté se začal projevovat její pohled na svět. ( Pokud se něco může pokazit, stane se tak.) Za Olomoucí tedy pro jistotu zbalila bagáž a přesunula se ke dveřím. Ví, že Kolín je zastávka hned za Pardubicemi, tak aby měla jistotu, že stihne vystoupit. Nebudu tedy lhát  že jsem se divil, když mi v Kolíně zdělila. že je utahaná jako kůň. 

Tím se dostáváme k tomu, jak jsem se tam objevil já. Z Kozlovic, po zhruba 1,5 hodině nepřetržité jízdy, jsem dojel na hranice Čech. Ve Svitavách na pumpě naposledy použita moravská měna na zaplacení benálu a obligátního kafíčka. Poté jsem přejel čáru. Trochu mně zarazila absence pohraničníků, ale pak mi došlo, že jsme vlastně v Schengenském prostoru.

Ve Vysokém Mýtě jsem vyhledal směnárnu. Bohužel na přepážce seděla paní, která tam díky své nízké kvalifikaci, neměla co pohledávat. Na můj požadavek o informaci o kurzu směny MK na ČK , zareagovala pouze otevřením úst. Poté stažením takové roletky a zapnutím nápisu ZAVŔENO. Díky bohu nedaleko postával zavalitější snědý mladík, ozdobený mohutným zlatým řetězem. Řečí, která vzdáleně připomínala můj rodný jazyk, nabídl řešení nastalé situace. Jelikož pozorně sleduji dění na západ od vsi, bylo mi okamžitě jasné, že mám co dělat s uprchlým Syřanem, který se již dokázal asimilovat a nehodlá být pro naší společnost přítěží. Nabídl mi kurz 1 ku 2. S tím jsem projevil rezolutní nesouhlas.( Vím, že s Araby se sluší smlouvat.) Po delším handrkování jsme se dohodli na 1 ku 1,5. Trochu mě překvapila náramná podoba bankovek. Syřan mi ale vysvětlil, že Moravané české bankovky obkreslili. Moc se mi tomu nechce věřit, ale co s tím nadělám, že? Jsa tedy vybaven devizami, bezstarostně jsem pokračoval ke stanovenému cíli.

Bezstarostnost mě přešla v Kolíně. Jelikož jsem nádraží netrefil ani na druhý pokus, nezbývalo než se obrátit s dotazem k domorodému obyvatelsvu. Otázku jsem směřoval na zhruba 30letou blondýnu.Dotaz zněl jasně. " Pani jak na nadraži " V prvním okamžiku oslovená zcela oněměla. (To se dá pochopit, bo na mašině vypadám fakt hustě.) Po vstřebání estetického zážitku se obrátila na svého společníka. " Heléééé Jírkoooo co too povídáááá? " V tu ránu by se ve mě krve nedořezal. A je to tady, pomyslím si. Jazyková bariéra. Synci v robotě mi o tem řikali, ale ja jim nevěřil. No jsem přeci chlap, musím se s tím nějak vypořádat. Stoprocentně jsem se soustředil a smysl odpovědi Jury jsem už pochytil. ( Následující už píši ve volném překladu.) " Hledá nádraží ". Po několika minutové konverzaci mi poradili směr a já již bez problémů dojel.

Před nádražím jsem stál pouhých pár minut a již se na schodišti objevila choť. Vzala si zmotorky oblečení, které jsem jí vezl a vydala se nazpět do stanice, aby se převlékla. Po zhruba třech mnou vykouřených cigaretách se zjevila vystrojená a s helmou na hlavě se začala sápat na moto. Usadila se, poklepala mi na pravé rameno ( signál, že můžu vyrazit. ). Ujeli jsme asi 100 metrů a já vzadu cítil, že se drahá nějak nemůže srovnat do cestovní pozice. Po dalších 100 metrech následovalo bušení do levého ramene. ( Signál pro okamžité zastavení ). Zastavil jsem a jali jsme se zkoumat cože se přihodilo. Po zevrubém ohledání motocyklu, bylo zjištěno chotí, že pravá zadní stupačka byla díky mému liknavému přístupu v poloze zaklapnuto. Naštěstí na pravé straně se nachází tlumič výfuku, takže se mohla zapřít o něj a těch 200 metrů jsme absolovovali jako pár. S patřičným komentářem mou chybu napravila a již nic nebránilo tomu, abychom začali užívat motodovolenou společně.

Den první

Prvním cílem bylo motocyklové muzeum ve vsi Radovesnice II. Kupodivu jsem obec tohoto jména najel, jako kdybych trasu z Kolína tam, jezdil denně. Muzeum se nachází v areálu asi bývalého JZD. S moto můžete vjet přímo do statku, takže odpadlo sundavání brašen a jejich následné tahání s sebou.

Po se sednutí jsem pro jistotu umístil na sedlo cedulku TOTO NENÍ EXPONÁT. To proto, aby si nějaký snaživý zřízenec nemyslel, že jim při odjezdu chci ukrást výstavní kus.( Rex už bohužel není nejmladší ).

Prohlídka byla velmi zajímavá. Mají tam průřez výroby Jawy, Pragy a taky pár libůstek. Jako třeba Východoněmecký bavorák, IFU. I pro laika jakým jsem já, to bylo fakt poučné. Jo taky Prase se sajdou tam mají. To jsem ještě nikdy neviděl. Jelikož je součástí expozice také výstava starých traktorů, přišla si na své i drahá. Ne tedy že by byla fandou zemědělské techniky, ale u jednoho exponátu zaregistrovala název John Deer. Na to jsem byl zevrubně seznámen s produkcí závodu Continental odštěpný závod Frenštát p. R. ( zaměstnavatel mé ženy). Vyrábějí totiž i nějaké elektronické přístroje pro následovníky vystaveného kusu. Byla tím tak nadšená, že tuto zkutečnost chtěla zmínit i v Návštěvní knize. Tomu se mi podařilo zabránit zcizením nepřipevněné tužky. ( Po odchodu z muzea jsem ji pod záminkou návštěvy WC samozřejmě vrátil ).

Dalším bodem programu byl přesun do Českého Brodu, kde jsme měli u rodiny domluvené ubytování. Jelikož už byl celkem hlad, domluvili jsme se, že cestou někde v hospodě dáme pozní oběd. S faktem, že s Radovesnice na D11, nebude u silnice hospoda, jsem celkem počítal. Proto jsme zvolili zajížďku do Poděbrad. No. Kde lidé v Poděbradech chodí jíst, je pro mně dodnes záhadou. Jedinou otevřenou hospodu, která vypadala že tam vaří, měli obšacovanou účastníci srazu HD. Jelikož z pročítání příspěvků na Motorkářích tuším, že majitelé HD jsou děsní snobi, rozhodl jsem se já,obyčejný synek z podhůří Beskyd, mezi ně nemíchat. Hladoví jsme pokračovali až do Brodu. O tom, že po cestě byla otevřená jenom jediná hospoda u silnice a tam měli jenom lahváče a Tatranku,raději ani nebudu psát. Jelikož jsme s manželkou oba dva slušně vychováni, víme, že se nesluší přijet po3letech k tetě a hned ji vyžrat, Proto jsme zaparkovali  před hospodou s divným názvem KUP a jali se sondovat možnosti nasycení. Jo Brod to už je jiná liga.Výběr jídel veliký a dobré to bylo, jak od Polrajcha. Po zkonzumování kačo knedlo zelo (mnou) a nejakých medajlonků (ženou) jsme už pouze provedli přesun k rodině.

Druhý den motodovolené jsme věnovali pěší turistice po Brodě a ochutnávce zde dostupných piv. ( Tedy já, žena pěstovala pouze turistiku.) Místní odrůdy se zde nevyskytují. ( Až na nějakého Rampušáka.) Tudíž jsem v každé zdejší nálevně ochutnal po dvou kusech. Tu Gambrinusu.Tu Staropramenu. Tu Kozla. Nic z toho mně neuchvátilo. Jelikož hospod jsem objevil 7, jednoduchým výpočtem se dostaneme na 14 kousků. I když mezi nima byly přesuny, na  Slivovičku schovanou v ponožce v motobrašně, jsem již neměl pomyšlení. ( Při odjezdu jsem zahrál dobráka a věnoval ji strýci.)

Tím se plynule posunujeme do dne číslo 3. Plán zněl jasně. Odjezd na Slapy. Tam čvachtání a kdyby náhodou bylo škaredě, projedeme se lodí. Počasí, bylo mírně řečeno, jako stvořené pro paroplavbu. ( Bohužel až na Slapech.) Hustým deštěm jsme se přiblížili k hrázi. Rozhled nám pokazila mlha valící se od vody. No nic. Jdeme na parník. Po nalezení přístaviště a kiosku pro prodej jízdenek, následovalo již pouze zklamání. Z jízdenkárny se vyklubal jediný fungujiící bufet v širokém dalekém okolí. Obsluhovatel nám vysvětlil, že ač je 4.9., tak už je po sezoně. A jestliže chceme pokořit Slapskou přehradu na nějakém plavidle, může nám tak maximálně pronajmout šlapadlo. Vzhledem k tomu, že na střechu boudy začaly bubnovat, ne bůhví jak veliké, ale přeci jenom kroupy, byla námi jeho velkorysá nabídka, odmítnuta. Celkem rozumně jsme usoudili, že kroupy stačí a sníh si užijeme až doma. Tím se nám ale otevřelo moře času na který nebyl stanoven program. Dnes už zbývalo pouze zdolat trasu Slapy- Rovina, kde bylo zabukováno ubytování v penzionu. Bufetář byl požádán pouze o dvě kafe a my se při nich dohodli o následujícím programu. Jelikož to vypadalo, že nejhorší počasí máme za sebou,objedeme přehradu a pomaličku pojedeme do penzionku. Po cestě budeme sledovat okolí a to by bylo abychom něco zajimavého nezhlédli. S počasím jsme se šeredně zmýlili. Z toho vyplývá, že nebyly hledány architekticé, technické a jiné skvosty. Pátráno bylo hlavně po autobusových zastávkách, které byly využívány co by kryt před silným lijákem. Pouhý déšť  již nebyl považován za překážku v přesunu. Tímto stylem jsme dojeli do Roviny. Téměř při míjení cedule hlásající název cíle, vyšlo Slunce.

Penzion jsme našli snadno.Ubytování proběhlo také rychle. Po rozvěšení mokrého oblečení nám otrnulo a my začali pátrat po něčem k snědku. Paní, co nás ubytovávala, nám poradila, ať sejdeme kousek dolů do Řevnic. Tam si můžeme vybrat z přehršle restaurací a navíc to prý není daleko. Pravda, daleko to nebylo. Zato ale asi o 50 metrů níže. V životě jsem v Kitzbuhelu nebyl, ale jestli tahle zkratka nevypadá jako dojezd do cíle černé sjezdovky, tak nevím. Dolů nás poháněl hlad,ale především gravitace. Hospoda u nádraží plně vyhovovala. Při dobrém jídle nás chmurné myšlenky na návrat  do Roviny opustily.  Večeři jsem zakončil pivkem a choť 2 deci bílého. Příjemně naladěni jsme se vydali zpět, Matterhorn jsme zdolávali ve dvou etapách. V prvním výškovém táboře jsem si vynadal za vypité pivo. Mokrý jsem byl jak při přesunu Slapy - Rovina. Drahá mlčela. Ve druhém táboře jsem zahodil Startky a zapalovač a málem i večeři. Drahá pokračovala v mlčení a trochu se potácela. Po posledním travesu ve stěně se konečně objevila náves.Obsadili jsme nejbližší lavičku a oddali se odpočinku. Ženě se vrátila řeč. K mému překvapení jsem nebyl zhledán viníkem nepříjemného zážitku já, ale paní domácí. Ochotně jsem souhlasil a navrhnul podání žaloby o pokus o ublížení na zdraví. Při odpovědi ve smyslu " To jsi celý ty, furt si ze mě děláš srandu....." jsem poznal, že choť je již zcela při smyslech. ( Dost mě vyděsilo to mlčení). Po sprše a rozehnání nastupujících křečí dolních končetin už následoval pouze zasloužený spánek

Den č.4 a další

Druhého dne ráno.  Probuzení  do slunečného dne.  Po snídani nasedáme jen nalehko a vyrážíme k hlavnímu cíli, Karlštejnu. Na vzdálenost  7 km nedokážu zabloudit ani já, takže cesta proběhne bez nejmenšího dobrodružství. Na foru jsem vyzvěděl, že ve vsi pod hradem je nějaká hospoda,  kde se motocyklisté těší zvláštní přízni. Byla nalezena naproti hlavního parkoviště. Výhodou je , že za parkování moto se nevybírá žádný poplatek, což pro mé skrblické srdce byl přímo balzám. Dalším plusem je možnost odložení oblečení do uzamykatelných skříněk, rovněž považte, bezplatně. Na hrad jsme tedy vyrazili jakožto obyčejní plechovkoví turisté. Co napsat o nejznámějším hradu u nás? Kdo tam ještě nebyl, měl by se tam vypravit. Historie není zrovna moje nejoblíběnější disciplína, ale fakt je na co se podívat . A jeden si rozšíří obzory i co se týče obyvatel zeměkoule. Krom všudypřítomných Korejců ,byly  poznány Ukrajinky (mimochodem tada fakt kočeny), zřejmě Portugalci (ve 22 stupních oblečení jak Čech uprostřed prosince) a v naší skupince byli také reprezentanti  jůesej. Tím končí plusy a musím napsat i jeden mínus. A to je výše vstupného. Jenom za lístky na dva okruhy jsme přenechali těm banditům 1200 KČ. Nu což. Ještě jsme nakoupili upomínkové čokolády pro slabší příslušníky rodiny a pivo pro ty silnější  a vyrazili k motohospodě. Tam jsme si ze slušnosti dali něco na jídlo a po nacpání suvenýrů do všech volných míst Rexe jsme vyrazili nazpět do Roviny.Bágly byly už nachystány, takže jsem akorát mrknul do mapy, abych si potvrdil nastudovanou trasu a mohli jse vyrazit. Cesta měla vést přes Lety do Černošic, tam zahnout do prava na Zbraslav poté do Jesesnice, následovaly Říčany, Uvaly, Brod .Toliko teorie. Praxe byla poměrně jinačí. V Černošicích o žádné odbočce , ač je v autoatlase propagována, nebylo ani vidu ani slechu. Nebudu kecat, že jsem věděl, kde jsem v Hlavním městě vyjel. Každopádně mi spadl kámen ze srdce když jsem na kruhovém objezdu viděl výjezd na Zbraslav. Trochu jsem znejistěl , když se po pár kilometrech,  začaly zjevovat ukazatele na Strakonice a o Zbraslavi ani čárka. Silnice to byla pěkná, dvouproudová, jelo se hezky, ale furt mi tam chyběla ta zmínka o Zbraslavi. Takže na prvním odpočívadle jsem oslovil s dotazem o směrování silnice, okolo stojící řidiče. Tabule nelhaly, fakt jedeme do Strakonic. Ale podle znalých nic není ztraceno. Na prvním sjezdu vyjedu a podjezdem se dostanu na opačnou stranu silnice a v Praze se určitě zoorietuji, protože jsou tam zcela jasné ukazatele. No. Nějakým řízením osudu nás po pár kilometrech znovu přivítala cedule Černošice. Začal jsem o sobě pochybovat. V ČSLA jsem byl po dvouletém studiu vyučen k nalezení raket  Persching na území tehdejší NSR. Dnes je mi jasné, že imperialisté mohli, aspoň co se mne týče, zůstat v naprostém klidu. Odhodil jsem stud a oslovil prvního domorodce. Potvrdil absenci odbočky na Zbraslav a do detailu popsal cestu na kruháč. Kruhový objezd jsem znovu nalezl bez problémů. Vyzkoušel jsem další výjezd z kruháče, který se holedbal tím, že vede požadovaným  směrem. Cesta vedla na Slapy. To jsem poznal poměrně brzo, protože jsem tudy jel teprve včera. Zastavil jsem na odpočívadle u toho lomu a jal se vyzvídat na prodavači ovoce, který tam měl stánek. Borec mluvil takovou husákovštinou, takže jsem se ani moc nedivil, že věděl prd. Pak jsem si všimnul, že na konci odpočívadla drtí pasátoví stíhači nejakého piráta. Zrovna z auta vylízal řidič stíhačky, tak jsem se odhodlal ho oslovit. Celkem očekávaně mi naznačil, že tu není od toho, aby radil debilovi co se ztratil, ale musí řešit závažný přestupek. Když pilot nabral směr k zločinci za volantem, otevřely se dveře na straně spolujezdce.Vykouknul takový fousatý simpaťák a co že potřebuju. Obeznámil jsem ho se situací a světe div se. Tenhle příslušník nejenom chránil, ale jal se také pomáhat. Na mapě, kterou jsem měl s sebou mi ukázal, kterak  se dostat tam kde potřebuju, a taky navrhnul, že až vyřeší piráta,  vyvedou mě na odbočku. Poté projevil zájem o to, na čem jsme  přijeli. ZRXO poznal už z dálky a na to z něho vypadlo, že má doma Diversion. No vida, motorodina. Jak slíbil, tak splnil .Za používání stroboskopických světel jsme byli jako VIP vyvedeni za Prahu a nasměrováni požadovaným směrem.  Další cesta proběhla bez zádrhelů, takže k večeru jme se hlásili u tety.

No a tím vlastně tohle vyprávění můžu ukončit. Na další den už  připadlo jenom odvést drahou na vlak a dojet domů. A to se taky stalo bez nijakých mimořádných událostí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.48
Známkováno: 31x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist