Z Českého ráje na Kohútku

První dvoudenní výlet po naší republice

Z Českého ráje na Kohútku

Kapitoly článku

Na Kohútku

Když jsem si ve svých třiatřiceti letech konečně udělal papíry na velkou motorku, začal jsem s tátou plánovat, že bychom občas mohli někam společně vyrazit. Doma pro tento účel stojí dvě stopětadvacítky typu Sachs MadAss. První patří tátovi, druhá mé sestře. S jejím laskavým svolením si ji mohu půjčovat a můžeme tak realizovat společné vyjížďky.

Po dvou letech ježdění kolem komína přišel nápad na delší, dvoudenní výlet. Inspirací se zcela nečekaně stala ranní televizní Panoráma. Kohútka, ležící na hranici České a Slovenské Republiky v nádherné krajině Javorníků, byla zvolena jako dostatečně významný cíl hodný naší návštěvy. Termín byl daný dlouho předem, vyšetřil jsem si dva dny v prvním červencovém týdnu, zbývalo tedy jen objednat počasí, zajistit nocleh a zahájit přípravy.

Vyrazili jsme brzo ráno z Turnova a první etapu do Hradce Králové jsme zvolili schválně nezáživně: po hlavním tahu, využívajíce slabého provozu a ve snaze nahnat nějaký čas, který bychom mohli potřebovat později. Brzké stmívání příliš nehrozilo, neboť ve dnech kolem letního slunovratu nenastává ani pořádná tma. Ale předpověď dávala nějaké přeháňky a rovněž orientace v ne příliš procestovaných oblastech může nějakou časovou ztrátu vygenerovat. Ačkoliv plánovaná trasa měřila necelých 400 kilometrů, pro jezdce na výše zmíněných strojích je to při rozumně zvolených přestávkách téměř šichta na celý den.

V Hradci jsme uhnuli na známou jedenáctku směrem na Orlické hory. Za Vamberkem se silnice začíná trochu vlnit, což konečně zvýšilo atraktivitu cestování. Na Suchém vrchu pauza na Birella, pokec s motorkáři na nové Yamaze Tracer 700 a rychle dál. Čekal nás známý hezký úsek plný zatáček až do Bludova, kde jsme v motorestu absorbovali rychlostí blesku absolutně vynikající kulajdu se ztraceným vejcem. Zde skončila naše navigační jistota, protože odteď se budeme pohybovat po silnicích, které už nemáme stokrát proježděné (spíš vůbec), a bude proto nutné část pozornosti věnovat navigaci. Začalo tedy to správné cestovatelské dobrodružství, na které jsme se těšili už z domova. Cesta neprobádanými končinami :-)

 

Naše cesta vedla přes Šumperk, Libinu, Uničov a Šternberk. Opustit posledně jmenované město bez toho, že bychom si projeli trasu slavného závodu do vrchu, jsem považoval za zločin. Vrhli jsme se tedy na závodní trať a v nervy drásající jízdě, kdy ručičky tachometrů atakovaly hranici až 70 km/h (víc ty naše splašené trubky do kopce nedaly) jsme po několika minutách zdárně dorazili do cíle. Cestou se mi v hlavě přehrávala pohádka od Jana Wericha o zapomenutém kloboučku, kde toto místo hraje zásadní roli. Také jsem zjistil, že to v těch zatáčkách vlastně pořádně neumím. Ale to nevadí, důležitá je radost z jízdy.

 

Potěšeni příjemnou atrakcí jsme sklouzli stejnou cestou zpátky do Šternberka a vydali na další cestu. O kousek dál v Bohuňovicích jsme tankovali u letiště, kde mají origiální poutač v podobě Let L-200 Morava, který nešlo nevyfotit. Dále jsme minuli Olomouc těsně pod Svatým kopečkem, kousek dál pak navázali na pár kilometrů dálnice, abychom se rychleji posunuli k Lipníku nad Bečvou. Odtud jsme plánovali opět pohodovou jízdu krajinou k dalšímu plánovanému bodu trati. Tím byla obec Rouské. Trasa z Lipníku po malých silničkách přes Lhotu, Soběchleby, Býškovice a ostatní vesničky by byla skvělým motorkářským zážitkem, jen kdybyste měli krosku. Doufám, že v budoucnu dojde na investice do dopravní infrastruktury i zde, protože tato zvlněná krajina, horizonty a zatáčky by ve spojení s alespoň průměrným asfaltem jistě přinesly spoustu radosti mnoha vyznavačům jedné stopy. Taky jsme, snad až příliš často (v každé vesnici), využívali pomoc mobilní navigace, abychom příliš nezakufrovali. Držák mobilního telefonu se zásuvkou je do budoucna zásadní nezbytnost pro další cesty. Časová ztráta při zastavování, svlékání rukavic, vytahování mobilu z brašny atd. nabírá během dne obludných rozměrů.

 

Zpět do Rouského. Měli jsme zde domluvenou návštěvu a načasování bylo tak skvělé, že mezitím přešla jediná přeháňka dne, navíc jsme se během ní stihli díky svým hostitelům bohatě občerstvit. Obec samotná se zdá být na první pohled nezajímavou, ovšem ve skutečnosti je tomu právě naopak. Jedná o obec s pravděpodobně nejvyšším počtem slunečních hodin na obyvatele. O zálibě místních v tomto druhu určování času se můžete přesvědčit na stránkách obce (http://www.rouske.cz/obec-7/slunecni-hodiny/). Sluneční hodiny na obecním úřadě jsou dokonce vybaveny analemou, díky níž lze eliminovat odchylky slunečního času od toho normálního-hvězdného. Tolik zeměpisně-astronomické okénko.

Po rozloučení s našimi hostiteli máme před sebou už jen dojezd do cíle. Chybí nám nějakých 60 km, to bychom měli v pohodě zvládnout. Pokračujeme na Kelč, Branky, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm a Hutisko-Solanec. Po dešti je mokrá silnice, jedeme opatrněji a já konečně chápu, proč je důležité mít na motorce pořádné boty. Po chvíli totiž pociťuji ve svých sportovních keckách poněkud vlhko. To je ovšem jen dočasný problém a soustředím se spíš na předpokládaný bonbónek v podobě Soláňského sedla. Ještě před ním absolvujeme zajížďku na Horní Bečvu k pumpě. Zapomněl jsem se totiž zmínit o omezené kapacitě nádrží u našich skvělých motocyklů, které umožní na krev urvat i 150 km. My jsme ovšem po dosažení trojciferného údaje počítadla začali intenzivně hledat pumpu, abychom se s dostatečnou rezervou vyhnuli potenciálním problémům spojeným s nevyžádanou vložkou v podobě pěší turistiky.

Zdolání Soláňského sedla se za několik málo chvil stalo minulostí, jak to subjektivně u hezkých úseků bývá, a my jsme už sjížděli do Velkých Karlovic, kde jsme měli domluvené ubytování. Naším dočasným domovem se stal hotel Potocký. Zvenčí na první pohled nic moc, uvnitř jsme se však dočkali všech služeb, které jsme potřebovali, navíc za velmi rozumnou cenu. Rovněž přístup personálu byl velmi vstřícný. Dokonce na nás počkal i kuchař(!), když jsme se rozhodli, že výjezd na Kohútku zvládneme ještě dnes a vrátíme se na večeři. Snad jediným paradoxem, kterého jsme se zde dočkali, bylo Svijanské pivo. Jeli jsme téměř 400 kilometrů daleko, abychom večer pili pivo, které se vaří pět kilometrů od našeho domova. Za to si ale můžeme sami…

Výjezd na Kohútku byl pěknou tečkou dne. Průjezd Karlovicemi vystřídala nenápadná odbočka směrem do kopců, pak začalo narůstat stoupání. Došlo i na jedničku. Byl to skutečný krpál a byl jsem moc rád, že do toho kopce za mě pracuje stroj. Nedokážu si představit, že bych to šlapal na kole. Silnice byla úzká, naštěstí pro autaře bohatě vybavena vyhýbacími místy. Povrch výborný. Kohútka jako taková je malebné místo. Dorazili jsme asi hodinu před západem slunce, cimbálovka už byla v plném proudu a výhled byl krásný (nejen na panorámata). Vyrobili jsme slavnostní fotku dobytého cíle a udělali si krátkou procházku kolem horské chaty za poslechu folklórní hudby. Za chvíli se nám naše žaludky začaly připomínat se svými nároky. Vzpomněli jsme si, že na nás čeká na hotelu kuchař, tak jsme se zase sedli na motorky a po dvaceti minutách je už definitivně odstavili na dvoře hotelu a přikryli plachtami. Pár minut na to před námi stály talíře s takovým množstvím halušek, že se to prostě normálně nedalo sníst. Po dvou třech pivech jsme se šli projít po okolí, abychom nějak rozchodili tu nálož a zavlažili to ještě nějakým jiným místním pivem. Před spaním ještě nástřel plánů na trasu domů a celkem rychle jsme usnuli po těžké celodenní jízdě.

Domů

Ráno jsme vstávali relativně brzo. Příliš jsme se nezdržovali a hned po snídani co nejrychleji vyrazili na cestu. V plánu jsme měli štrejchnout Slovensko na Makovském průsmyku a pak už nějak pokračovat směrem k domovu. V noci šla bouřka, ranní silnice byla vlhká. Naštěstí nás během dne nic takového nepotkalo, počasí se podařilo objednat velmi dobře. Na Makovském sedle jsme byli za chvíli, projeli kilometr Slovenskem, a pak jsme se vrátili do republiky kolem Bumbálky a přes Horní Bečvu pokračovali na Rožnov a dále do Valašsého Meziříčí. Tam opět tankování, ještě jedno ranní kafe na zahřátí (nahoře byla celkem zima) a vyrazili jsme po silnici číslo 57 na Nový Jičín přes Fulnek a dále do Opavy. Tohle je opravdu příjemný kus silnice. Mírné zatáčky, slušný asfalt a i na našich pomalých strojích to bylo hezké svezení.

V Opavě jsme se napojili na starou známou jedenáctku, ze které jsme neuhnuli až do Šumperka. Popisovat zde tuto silnici je pravděpodobně nošení dříví do lesa, z pohledu motorkáře je to záživná trasa plná krásných zatáček, nádherných výhledů a absence hustšího provozu slibuje příjemné svezení. V jednom místě jsme zastavili na focení a z fotek je zřetelné, jak se tam jezdí normálně a jak asi jezdíme my :-) Na chatě Ztracenka proběhla zastávka na polívku (lze rozhodně doporučit) a pak zkratkou přes Hraběšice směrem na šumperské letiště pozdravit známé tváře. Dále jsme pokračovali opět po jedenáctce až do Červené Vody. Tentokrát jsme vynechali Suchý Vrch a zkratkou přes Boříkovice vyrazili na Pastviny. Tahle silnička je, krom té Boříkovické zkratky, velmi kvalitní a pokud spěcháte autem na Hradec, je to asi nejlepší varianta. V Žamberku jsme se vrátili na jedenáctku a na náměstí jsme plánovali pauzu na kafe. A jaké nás potkalo štěstí! Na parkoviště přijíždí další Sachs MadAss, tentokrát ve verzi 50ccm a s dvoučlennou posádkou. Těchto strojů u nás moc není, proto žasneme, jaké máme štěstí, že potkáváme kolegy. Oni tvrdí, že mají štěstí dvakrát tak velké, protože potkávají “mašiny“ rovnou dvě. Společně odcházíme do nejbližší restaurace, kde trávíme příjemnou hodinku v družném rozhovoru.

 

Pohled na hodinky a vidina moře kilometrů před námi mě nutí tlačit k odjezdu. Loučíme se neradi, ale máme ještě práci :-) Pokračujeme do Vamberka, a jelikož nechceme kopírovat naši včerejší trasu, uhýbáme na Rychnov nad Kněžnou. Zde nastává drobný problém, protože se opravuje železniční most v Jiráskově ulici a objížďka je dlouhá mnoho kilometrů. Volím proto vyptávací taktiku u místních obyvatel a je mi doporučena ne zcela legální varianta po polních cestách, kterou využíváme. Setkávám se s velmi nerudným pohledem místního jedince, když těsně před ním troufale projíždím zákazem vjezdu a mířím dále tam, kde končí asfalt a začíná dobrodružství. Kodrcání po polňačce posouvá subjektivní odhad návratu domů někam do pozdních nočních hodin a my vyhlížíme, jestli se za blízkým horizontem objeví nějaká zpevněná komunikace. Objevil se plot, naštěstí jedeme po správné straně. Asi po dvou kilometrech nacházíme opět asfaltku a snažíme se zorientovat. Po chvíli spatříme policejní oktávku, jak poskakuje ve slušné rychlosti po polní cestě a míří naším směrem. Jelikož už stojíme na křižovatce, příslušníci to vzdávají a odjíždějí. Máme zřejmě štěstí.

Míříme na Solnici, Dobrušku, kde trochu kufrujeme a dále přes Bohuslavice směrem na Jaroměř. To kufrování je velice nepříjemná věc, která odebírá energii a radost z výletu. Nutno podotknout, že v tomto místě s dosti kilometry za sebou a ještě nemálo kilometry před sebou to bylo silně demotivující a nebál bych se tento okamžik nazvat lehkou krizí. Nalezení správné trasy nám ovšem trochu zvedlo náladu a každým kilometrem jsme se již blížili k domovu. Potřeby navigace ubylo a po chvíli jsme opět mohli jet po paměti.

Za Jaroměří slunce kleslo k horizontu a já musel zastavit, abych poprvé za cestu nasadil sluneční brýle (no prostě ještě nemám integrálku se sluneční clonou). Táta mi mezitím zmizel, a když jsem ho dojel, přeběhl mi mráz po zádech. Lovil motorku v příkopu. To, že ji lovil vlastními silami, bylo koneckonců fajn, protože to znamenalo, že mu nic není. Pak to chvíli vypadalo, že ji tam vlastně zahodil, jelikož už toho má dost a domů pojede vlakem. Důvod byl ovšem mnohem prozaičtější: Zastavil u krajnice a ta nebyla úplně pevná a mašina mu sklouzla do příkopu. Ještě, že jezdíme na takových koloběžkách…

Trasa dále vedla přes Miletín, Lázně Bělohrad k Jičínu. Tam někde jsem koupil do krku včelí žihadlo. Naštěstí nejsem alergický, tak to vlastně byla jen taková vtipná epizoda v závěru cesty. V téhle fázi už nešlo moc o zážitky, ale spíš o to dostat se co nejdřív domů. Únava dělala svoje. Jičín jsme objeli severem a já si vzpomněl, jak jsem se v těchto místech před dvanácti lety zoufale snažil čistit karburátor od Babety za nekompromisního nástupu srpnové noci. Dneska jsme jen profrčeli kolem, ale to cestovatelské nadšení je stejné jako tenkrát. Snad jen cestujeme o trochu pohodlněji. Poslední kilometry po důvěrně známé silnici z Jičína do Turnova jsme absolvovali s myšlenkou na vyhřátý bazén, večeři a pivo. To vše se dostavilo po několika minutách a mohli jsme začít hodnotit výlet.

Dva dny jízdy, pokaždé cca 380km je pro jezdce na těchto motorkách asi rozumný limit (bráno úměrně k věku řidiče, mladí magoři zvládnou víc). Motorky jely bezchybně, překvapily nás snad jen trochu povolené řetězy. Často se musí k pumpě, ale člověk si stejně rád na pár minut oddechne. Pro příště to chce držák na mobil. Celkem jsme prokufrovali možná hodinu času každý den. Cíl byl splněn, přijeli jsme celí, zážitků máme mraky a byly to moc pěkně strávené dva dny. Už teď se těšíme na další cestu. Nebudete u ní chybět.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist