sumoto_leden



Tak jak se vede - u Vás v Bavoří?

Jednodenní výlet na Šumavu

Kapitoly článku

V neděli 12. října 2014 jsem ráno, kolem osmé, otevřel oči a podíval se z okna. Mám postel ve výšce metr dvacet, tak to celkem jde. Venku byla bílá mlha, kterou silně prozařovaly sluneční paprsky. Bylo jasné, že brzy slunko zvítězí!  Nastal výjimečný stav! Rychle všechno za dnešek nějak splácat a vyrazit.  Přes všechnu snahu, se mi to podařilo až v jedenáct třicet. A kam teď. Na Šumavu! Já vím proč mi to tam stáále tááhne.  Můj otec se narodil v Klatovech. Už v 15 letech šel z Klatov do učení a pak dlouho - předlouho žil v Praze. Ale po celý svůj život na Šumavu nedal dopustit. U nás doma se tomu říkalo „klatovská nostalgie“ Tátu už sedm let kryje černá zem, ale tu nostalgii, tu svým synům předal!
Bylo už pozdě, a tak jsem nechtěl ztrácet čas. Zkrátka najel jsem na dálnici, Mařenku řádně postrčil a už jsme si to hnali 100 - 110 km/h až do Rokycan. Mařenka si sice vezme o půl litru víc, ale jinak to v pohodě zvládne. Předjeli jsme jenom pár kamionů, všichni ostatní předjížděli nás, ale tím si vůbec není třeba zkazit náladu. V Rokycanech jsem odbočil na známou silničku číslo 183 a už v pohodovém rytmu jsme jeli na Šťáhlavy, kolem hradu Kozel na Nebílovy. Je to nádhera, bez námahy plynout krajinou. Celkem bezmyšlenkovitě jsem odbočil ke krajinné dominantě, ke kostelu v obci Prusiny. Je na pěkném kopci s výhledem do kraje a nabílený kostel je viditelný z široka daleka. Jako z Aloise Jiráska. Na kopci, na lavičce jsem poobědval, a přitom vychutnával barevnou scenérii podzimu.
Pole, louky, remízky, lesíky a hlavně aleje u všech cest a cestiček obtěžkané nádhernými červenými jablky.
Pak jsem chtěl pokračovat na Přeštice, ale zastavila mě cedule o rekonstrukci vozovky. Objížďka mě vykopla na hlavní silnici Plzeň Klatovy, a tak jsem se do Přeštic dostal po ní. S úsměvem jsem se podíval na pomník přeštického prasete a už jsem opět odbočoval vpravo opět na silnici číslo 183 do Domažlic. V Domažlicích na historickém náměstí jsem se tentokrát zastavil jen na chvilinku. Bzučelo to tu víkendovým ruchem a u předzahrádek četných restauraci postávala přehlídka nejrůznějších naleštěných chromovaných motocyklů, které si ještě vyrazily užít zbytků letošního teplého počasí. Pak už to šlo dál na Českou Kubici a cestou proběhlo doplnění paliva. Zde nastal okamžik rozhodnutí. Pojedu se podívat za bráchou, nebo budu pokračovat do Furthu? Na toto jsou mobily báječná věc. Brácha je doma a bude mě čekat. Pokračoval jsem tedy na Nýrsko po silnici číslo 190. Opravdu pěkná cesta. Žádný provoz, romantická silnička zakroucená mezi poli, lesíky a jednotlivými usedlostmi. Vepředu v dáli se modral hřeben Šumavy.
Ve Všerubech mě zastavila značka, že silnice dál do Nýrska je uzavřená. Bavorsko mě tedy nemine. Překonal jsem historický Všerubský průsmyk, který je předělem mezi Šumavou a Českým lesem. Kdysi tudy vedla významná obchodní stezka do Řezna.  Pravděpodobně zde někde se v roce 1040 udála slavná bitva mezi vítězným českým knížetem Břetislavem I. a německým císařem Jindřichem III. Namířil jsem si to na Eschlkam a na Neukirchen Beim Heligen Blut.  Mařenka mě náhle přestala drncat do zadku. Ty německé silnice! Také krajina kolem byla o něco upravenější.
Neztrácel jsem čas a pokračoval k hraničnímu přechodu na Svatou Kateřinu. Přestože jsem byl za hranicemi jen chviličku, když se přede mnou po překonání horského hřbetu rozevřela česká kotlina, už od dob Břetislava I. hájená, pocítil jsem cosi jako slabé dojetí.
Zároveň jsem si vzpomněl, jak jsme se kdysi dávno v mém chlapeckém věku, s rodiči, tenkrát ještě s trabantem, pokoušeli přiblížit k hraničnímu přechodu u sv. Kateřiny, ale kvůli širokému hraničnímu pásmu jsme se vlastně nikam nedostali. Takže až teď!
Za Nýrskem, nad Bystřicí nad Úhlavou, na celkem výrazném kopci mě upoutala bílá stavba. Začal jsem zkoumat, kudy se k ní dostat. Po krátké enduro vložce, která pravda skútru vlastní není, se to podařilo. Paráda! Krásný rozhled a malebná, hezky opravená, kaplička, nádherně usazená do místa i krajiny. Na blízké tabulce jsem se dočetl, že byla vystavěna roku 1669 na paměť vítězné bitvy roku 1468 kdy Domažličtí a Klatovští porazili početně silnější křižácké vojsko.
Před Janovicemi jsem si vyfotil hrad Klenová a pak už se setkal s bráchou.
U něj „klatovská nostalgie“ způsobila, že se sem odstěhoval. Pokecali jsme u malinového poháru s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou a bylo nám nad tou dietou dobře. Začalo se připozdívat a tak bylo načase zase vyrazit. Přesto jsem odbočil na Lomec do Lub u Klatov. Tady jsem opět zavzpomínal na bývalá prázdninová léta. Z hluboké úvozové cesty, na jejíchž svazích rostly spousty lesních jahod, je teď vyasfaltovaná místní komunikace. Jahody jsme s babičkou chodili sbírat do půllitrových hrnků! Jak mi to tenkrát nebavilo! Jen jsem ujídal. Teď už není po jahodách ani památky. Jen ty známé obrysy okolní krajiny jsou, jak bývaly. A také hroby našich předků, to je to jediné, co tu pro mě kromě vzpomínek zůstalo.
Bylo jasné, že budu mít co dělat, abych za světla dojel alespoň do Plzně. Před Plzní, když jsem odbočil na dálnici, už vlastně byla tma. Kolem nějakého toho 35 kilometru byl na dálnici obousměrný provoz a před ním snad 3 kilometry dlouhá zácpa. Provlíkal jsem se, jak to šlo. Už se rýsoval konec, když asi tři auta přede mnou, najednou slyším buch!, a už bylo sklo na silnici. Velmi opatrně jsem se ještě protáhl a ujížděl dál do tmy. Domů jsem přijel opravdu pozdě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):
Motokatalog.cz


TOPlist