Putování po hranicích ČR

Ze Šlapanic u Brna jsem kolem deváté hodiny v sobotu dne 12.6. 2010 vyrazil směr Pálava. Hezká cesta a všem Jihomoravákům dobře známá. Byl krásný slunečný den a teplota útočila na 35 stupňů. Moje první zastávka byla v Mikulově, kde jsem chtěl navštívit Kozí hrádek, bývalou dělostřeleckou věž, nyní rozhlednu a výletní místo. Cesta pohodlně ubíhala a za hodinku jsem byl na místě. Zaparkoval stroj a čistě omylem, při hledání cesty, jsem se prošel parkem pod kopcem. Napodruhé jsem byl při hledání cesty úspěšnější a vyškrábal se na rozhlednu. Bohužel zavřenou. I tak se mi ale naskytl krásný výhled na mikulovský zámek, Svatý kopeček a na celé město. Při odjezdu jsem byl svědkem toho, jak ženy couvají. Chvilku jsem měl i strach, ale nakonec jsem nepoškozen vyrazil dál. Atmosféra Jižní Moravy má něco do sebe. Rozkvetlé pole, vinice, ostré slunce a bzučící hmyz. Později se ukázalo, že to co já beru jako samozřejmost je kolem hranic spíše výjimka. Jen kvalita silnic by mohla být lepší. Cesta i přes tento nedostatek nádherně ubíhala. Občas jsem měl pocit, že už jedu po cyklostezkách, ale značka nikde a plán byla jízda co nejblíže u hranic, tak jsem se ho držel. Moje cesta pokračovala přes Hevlín do Jaroslavic na zámek. Cestou přejíždím Dyji. K zámku se dá dojet až na motorce. Bohužel průzkumem zjišťuji, že místo, kde se natáčeli Černí baroni a už ne tak věhlasná Andělská tvář je na pokraji rozpadnutí. Prohlídky či cokoliv jiného zde nepřipadá v úvahu a přes zavřené dveře se nedá dostat ani na nádvoří. No alespoň jsem udělal pár fotek, poobědval a vyrazil směrem na Znojmo. Městem jsem pouze projel a vydal se nejjižnější cestou do Vranova nad Dyjí. Vzhledem ke krásnému počasí zde bylo narváno, tak jsem se o návštěvu zámku ani nepokoušel. Přesto všem vřele doporučuji návštěvu. U přehrady se dají také navštívit další hrady Bítov a Cornštejn.

Já jsem ale pokračoval dál, kde se nacházela má další zastávka, a to Slavonice. V tomto městě na pomezí Jižní Moravy a Jižních Čech stojí zrekonstruované opevnění z období mobilizace. Zastavit, tady jsem cestu našel až napodruhé, šup do kraťasů a vyrazit na obhlídku. V lese ukryté a naprosto úžasně zrekonstruované vojenské opevnění mělo určitě něco do sebe. Za pár korun se lze i podívat do bunkru. Nejsem však znalec 2. světové války, tím pádem mě plno věcí zůstalo utajeno, ale i tak to byl příjemný zážitek. Během odpočinku jsem si popovídal s motorkářem, který mířil do Rakouska. Vedro bylo takové, že se mě ani nikam jezdit nechtělo, ale nakonec jsem se překonal a vydal se v tom strašném parnu na další cestu.To už jsem jel Jihočeským krajem. Tuto skutečnost nešlo přehlédnout, ač možná budu přehánět, tak každý kraj má svoji atmosféru. Po JM kraji, kde jsou vinice a pole, je JČ kraj úplně jiný. Lepší silnice, rybníky a jezírka, okolí silnic zarostlé křovinami a občas i lesíkem. Vzduch byl ihned cítit vlhkostí. Možná předzvěst noční bouře. Chtěl jsem se někde vykoupat, ale bohužel bez znalosti terénu se mi nepodařilo nic najít. Při domnění, že jde o cestu ke krásnému rybníku, jsem se málem na polňačce nedokázal otočit. Proto jsem hledání raději zavčas ukončil. Cestou jsem projel přes Novou Bystřici, Chlumem u Třeboně a šinul si to na České Velenice.Na další zastávce v Nových Hradech jsem se chtěl trochu protáhnout a podívat se na přírodní hraniční kámen s Německou republikou. Bohužel na hraničním přechodu se konala nějaká akce. Všude plno lidí, otravné vybírání peněz za parkování a tak dále. To mě znechutilo, takže jsem navštívil neplánovaně alespoň Tereziino údolí. Celé jsem ho projít nemohl, ale kousek jsem viděl. Poledne se pomalu začalo lámat spíše k večeru. Po chvilce hledání kempu jsem rezignoval a zařídil si tábořiště kousek hlouběji po lesní cestě hned u Nových Hradů. Během noci se přes Českou republiku přehnala bouře s krupobitím a vichřicí. Kvákání žab u nedalekého rybníka a hejna komárů také dobrému spánku nepřidaly. Až na mokrý stan jsem avšak přežil bez úhony a ráno vyrazil dál.
Ujeto: 320km

Hned ráno jsem udělal první výlet a zastavil na Novém Hradě ve stejnojmenné vesnici. Celková prohlídka i hrad byl pro mě, až na hradní příkop (největší suchý příkop v ČR), spíše zklamáním. Vystavené věci mě prakticky neoslovily. Jediné, u čeho jsem se zdržel, byl přehled všech ostatních hradů a tvrzí v Jižních Čechách. Důvodem mého zklamání nebyla jen absence zajímavých historických předmětů, ale i skupinka dvaceti ruských turistů, se kterými jsem, prakticky sám, prohlídku absolvoval. Vzhledem k nevyzpytatelnému počasí jsem se ten den rozhodl spát pod střechou, takže cílová zastávka byla Nová Pec. Odtud jsem chtěl vyrazit na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy.Dál jsem tedy jel na jih do Pohorské vsi. Chtěl jsem si zajet až do vesnice Pohoří na Šumavě, ale vzhledem k časové tísni jsem se rozhodl tuto zastávku vynechat. Štěstí při mě stálo alespoň v tom, že rozbitý most v Pohorské vsi se dal na motorce přejet a já se tak nemusel zdržovat dlouhou objížďkou. Bohužel v Malontech začalo pršet a tak jsem oblékl nepromokavou kombinézu a vyrazil dál, směrem k nejjižnějšímu bodu České republiky. Cesta ubíhala, ale déšť bohužel nepřestával. Silnice nebyla zrovna ideální, díra vedle díry, tím pádem jsem za cenu toho, že jsem jel co nejblíže hranic, spíše připomínal bahňáka. Jednou, když navigace ukazovala silnici, to byla sotva vyšlapaná stezka. Ne zrovna v nejlepší náladě jsem dojel až k nejjižnějšímu hraničnímu přechodu a tam jsem přemýšlel co dál. Silnici stále skrápěl déšť a mně se nechtělo někde plazit bahnem. Usoudil jsem, že raději ušetřím čas a vyrazil jsem směrem na Vítkův hrádek. Poučen z kvality silnic, možností svého stroje a panujícího počasí jsem nejel Šumavou a jejími silničkami, ale vzal jsem to do Frymburku kolem Lipna, tam jsem odbočil a zamířil do Sv. Tomáše, odkud to bylo jen kousek na hrádek. Jako zázrakem přestalo pršet a já v klidu zaparkoval vedle jediného auta na parkovišti. Prohodil jsem pár slov s majitelem a vydal se vstříc mlze. Na kopci mě přivítal dřevěný kříž a kamenná věž. Poklábosil jsem s obsluhou, zainvestoval do teplého čaje, dostal pár rad na cestu a zašel se pokochat pohledem z rozhledny. I když varován, tak takovou mlhu jsem dlouho neviděl a mít nějaký výhled bylo jen zbožné přání. Naprosto vše bylo zahaleno. Hodila se mi i rada (od hradních pánů), abych se nevydával naplánovanou cestou, protože silnice jsou neprůjezdné a převoz, kterým jsem chtěl jet, pravděpodobně vůbec nejezdí. Vydal jsem se proto zpět do Frymburku. Tam jsem se plně naloženým trajektem nechal převézt na druhou stranu. Spoluplavitelé byli i motorkáři z Německa, ale se svou slovní zásobou jsem si moc nepopovídal. Zařadil kvalt, projel městem a vydal se na další místo na trase. Můj cíl Nová Pec už byl celkem blízko. V Horní Plané jsem se přívozem svezl zase na druhou stranu. Možná trochu jak malej, ale mě se to líbilo. Měl jsem celý prám pro sebe a ještě mně převozník udělal pár fotek. Na druhé straně už čekalo pár aut. Můj plán byl dojet co nejblíže k Plechýmu, sehnat ubytování vzhledem k mokrému stanu a zamračenému nebi. Proto jsem dojel až do části Nové Pece se jménem Láz, tam jsem uviděl penzion a trochu šokovanému majiteli jsem zavolal, že stojím před barákem, jestli má místo. Za 300 jsem dostal luxusní pokoj, pár rad, mapu a vyrazil jsem na Plešné jezero.K Plešnému jezeru to bylo něco málo přes 6 km. Nasadil jsem tempo a vyrazil. Musím přiznat, že tato část je asi nejhezčí, kterou jsem za svoji cestu absolvoval. Vlhké šumavské lesy, nikde ani živáčka a já si to spokojeně šinu do kopce. To jsem ovšem netušil, jak bude Plešné jezero v tento den krásné. Bylo zahalené do mlhového závoje a po hladině se líně převalovaly chuchvalce páry. Tento kouzelný okamžik jsem si vychutnával naprosto sám ve společnosti mrtvých stromů. Po další letošní návštěvě Šumavy jsem v plném slunci zjistil, jak na tom doopravdy je. Zničená kůrovcem, zdánlivě bez života. V této chvíli ale nebylo nic vidět. Vzhledem k tomu, že slunce už nebylo skoro vidět, vydal jsem se zpátky. Bohužel začalo pršet. Schováván korunami stromů jsem se dostal na 2 km od ubytovny. Poté co na obloze začaly lítat blesky a stromy už mě nedokázaly schovat, se nade mnou slitovala paní štěstěna a na lesní cestě se vynořilo auto. Paní majitelka jiné ubytovny,ě dokonce hodila až před penzion. Díky … V suchu a teple, s hromy za okny jsem po dvouhodinovém povídání s majitelem o Šumavě, moravském vínu a spoustě dalších věcech šel spát.
Ujeto: 160km

Probuzení rozhodně nebylo do slunečného jitra, ale aspoň nepršelo. Sbalil jsem se, rozloučil s majitelem, jak jsem zjistil bývalým motorkářem, a vyrazil na další cestu. Tento den jsem chtěl ujet trochu více, abych dohnal skluz z předchozího dne. A krásná cesta Šumavou přímo vybízela k pohodové jízdě. Občas jsem vjížděl do mraků a v mlze kolem mě se jen míhaly stromy. Teplota klesla na 15 stupňů, ale ten pocit a všechno kolem mě hřálo u srdce. Jel jsem po celkem kvalitní silnici. Tedy až na jeden úsek z kostek. Projel jsem Volary, Borovou Ladu, Kvildu. Za Kvildou byla má první zastávka. Jezerní slatě. Mohlo být kolem deváté. Nikde ani živáčka. Šel jsem cestou k mokřadům. Ze stromů mi na hlavu padaly kapky vody. Šumava mě nepřestávala okouzlovat. Kochal jsem se výhledem a vstřebával atmosféru místa. Rozhodně mohu doporučit.Po nasednutí na stroj jsem uháněl směrem na Železnou Rudu. Tou jsem jen projel, musím dodat, že celkem znechucen. Svítící holandské mlýny, trpaslík na každém roku a další nevkusnosti zcela kazily dojem a atmosféru toho místa. Zastavil jsem se na trochu lepší oběd než bych si udělal sám a jel dál. Přes Nýrsko na Všeruby a pak do Kdyně. Bylo úžasné pozorovat krajinu. Šumava ustoupila mírně zvlněné krajině, začaly se zase vyskytovat políčka a krajina ztratila lesnatý ráz. Za Kdyní jsem chtěl navštívit hrad Nový Herštejn. Na internetu jsem se dočetl o romantické zřícenině a jedné z nejkrásnějších zřícenin Jihočeského kraje. Už nedostatek ukazatelů a zarostlé okolí mě mohlo varovat. Po ujištění místních domorodců, že jdu opravdu správným směrem, jsem vyšlapal na hrad. Realita nemohla být více vzdálená. Hrad zarostlý, výhled žádný, v dálce jen kvokání slepic z blízkého statku. Na hradu jsem se moc dlouho nezdržel. Nebyl důvod. Nasedl jsem a jel dál, zpátky do Všerub a pak dál do České Kubice. Následně jsem se držel co nejblíže hranicím a vjel do Českého lesa.Krajina na mě působila smutným dojmem. Silnice vedoucí odnikud nikam. Lesy, jež požírají pohraniční zničené vesnice. Na druhou stranu kvalita silnic ucházející. A jak jsem se zmiňoval, okolí má svoje kouzlo, i když trochu smutné. Trochu živo je jen na hraničních přechodech a u stánků s nekvalitním materiálem pro zahraniční návštěvníky. Jel jsem dál. Zase se nořil do smutné krajiny a jel směrem na Tachov. Moc aut jsem nepotkával a cesta ubíhala. Město jsem chtěl navštívit kvůli historickému centru a dochovanému opevnění. Nakonec jsem musel, vzhledem k pozdnímu času, návštěvu odložit. Místo na spaní jsem našel v kempu plném holandských turistů, tudíž jsem zbytek večera strávil povídáním s majitelem. Dozvěděl jsem se o zákoutích Českého lesa, o krajině, obyvatelích a podnikání v kempovnictví. Dobrou klobásu jsem spláchl pivem a šel spokojeně spát.
Ujeto: 250km