Prázdninové MOTOULÁNÍ

aneb na cestách po Šumpersku, Zábřežsku a Východních Čechách. Je pátek odpoledne, před námi poslední prázdninový víkend a Mac a já vyrážíme na dlouho očekávanou cestu nepodléhající žádnému konkrétnímu plánu a bez předem daného cíle.

Prázdninové MOTOULÁNÍ

Den 1.

Z místa srazu u „pennoše“ v Petřvaldu vyrážíme kolem druhé odpoledne. Počasí zatím neslibuje záplavu slunečních paprsků, ale hlavní je, že aspoň neprší. Nabíráme směr Hlučín, Kravře a v Opavě děláme první pauzičku na občerstvení a hlavně natankování.
Za chvíli už zase sedláme stroje a projíždíme Opavou k výpadovce na Šternberk. Mraků na obloze stále přibývá a na hledí přilby se objevují první kapky. Navíc fouká nepříjemný boční vítr a je docela namáhavé udržet motorky v přímém směru. V Bílčicích pod Slezkou Hartou odbočujeme vpravo na Roudno a kolem přehrady projíždíme přes Novou Pláň do Valšova. Odtud míříme po silnici s bezvadným novým asfaltem, skvělými zatáčkami kolem řeky Moravice do Břidličné a pak dál do Rýmařova. Cestou na Skály zastavujeme, aby Mac rozdýchal tu nečekanou, neoznačenou, ostrou vracečku za horizontem :-)
V obci odbočíme vlevo do Rešova, kde necháváme motorky u místní hospody a jdeme omrknout Rešovské vodopády. Mac je zjevně „nadšený“ z půlkilometrového strmého sestupu PĚŠKY do údolí a pozdějšího výšlapu nahoru zpátky k motorkám, ale pohled na krásné vodopády a nadšení z nalovených fotek je brzy silnější.
Z Rešova se vracíme do obce Skály a pokračujeme dále na Horní Město. Serpentinami s krásnými výhledy do krajiny pomalu opouštíme kopce Nizkého Jeseníku. V Hrabišíně odbočujeme vlevo na Zábřeh. Hned za cedulí s nápisem Brníčko zastavujeme, abychom se na chvilku schovali před sílícím deštěm pod korunami stromů. Navíc mě zaujala zřícenina hradu (podle směrovek s příznačným názvem – Brníčko) nad obcí, takže jsem si ji chtěl vyfotit.
Mohutný dešťový mrak se naštěstí rychle odsunul dál a my můžeme pokračovat v krasojízdě do Zábřehu. Vybavuje se mi nedaleký malý kemp v Dolním Bušínově, na který jsem náhodou narazil při cestování prstem po mapě, a protože už se den pomalu chýlí ke svému konci, jedeme tam. Intuitivně kličkuji přes centrum Zábřehu a při následném kontrolním pohledu do mapy zjišťuji, že zvolená cesta je správná. To je dobře, protože od severu už se zase žene pořádná deka.
Vjíždíme mezi kopce a za čtvrt hodinky jsme na místě. Mé obavy, že to bude jen spoře vybavené tábořiště bez vody a jakékoliv hospody v okolí, se k našemu uspokojení nenaplnily. Kemp Koliba nás mile překvapil jak svou polohou nad maličkou přehradou na řece Jahodné v údolí mezi kopci, kam nedosáhne signál žádného z našich operátorů, tak i službami, které poskytuje. Nově postavené nebo tak dobře opravené (to nevím) WC a sprchy s teplou vodou ZDARMA, resp. v ceně ubytování, hladové okno s posezením a kromě plochy pro stany také prostorné chatky s čistým povlečením a dokonce elektrickým topením. Jednu z nich si po dohodě s obsluhou v restauraci, která funguje zároveň jako recepce, bereme. Máme s sebou sice plnou výbavu a stan, ale opět prší a chceme si zachovat věci suché na další dva dny. Je to sice dražší (chatka stojí pětikilo), ale jak se později ukazuje, investice se vyplácí. Večeři již kvůli pozdější večerní hodině přímo v kempu nedostaneme, navštívíme tedy restauraci v pensionu pod přehradou vzdáleném asi pět minut chůze. Smažákem a několika půllitry litovelské jedenáctky zakončíme den a jdeme spát.

Den 2.

Po lehce deštivé noci se probouzíme do sluncem zalitého rána. Mac teprve rozlepuje druhé oko, když už na vařiči bublá voda na kafe. U snídaně koukáme do mapy a vymýšlíme další program. Nakonec se shodneme na návrhu nechat kufry ještě v chatce a nalehko si projet okruh po okolí.
Vyjíždíme směrem nad přehradu dál do údolí a po krátkém průjezdu lesem po trochu horší cestě (tady smekám před Macem, protože to musel absolvovat na své ER5) se napojujeme na cestu do Maletína. Okamžitě nás uchvátí okolní krajina, takže sesedáme a fotíme.
Během další cesty upoutá mou pozornost gigantická vrtule větrné elektrárny v poli na levoboku a nemohu si nevšimnout ani kamenité cesty, která k této monstrózní stavbě vede. Mávnu na Maca, ať má chvilku strpení a stočím BIGa na polní cestu. Je to přece enduro, tak si musí užít i trochu té šotolinky, ne? :-) Na mírném kopci u obřího „větráku“ se mi naskytne nádherný výhled po krajině, ze které tu a tam, kromě té nejbližší, vykukuje ještě několik dalších věží pro výrobu ekologické energie. Stavím motorku, abych udělal pár fotek na pozadí počítače, když vtom zaslechnu tlumený zvuk dvouválce. Mac neodolal a dodrncal taky až sem.
Po krátkém plnění paměťové karty se vracíme na silnici, sjíždíme do Maletína, kde odbočujeme vlevo a přes Javoří, Krchleby a Řepovou přijíždíme do Mírova. Omrkneme díry v plotě, otestujme rušičky telefonního signálu :-) a pokračujeme dál cestou vlnící se kolem potoka zalesněným údolím. Ve Svojanově u hotelu s nečekaným názvem „Svojanov“ :-) si dáváme pauzu na čepovanou kofolu, když se najednou odněkud z lesa vynoří několik čtyřkolek, jenom přejedou silnici a už si to frčí nahoru po místní sjezdovce. Podle vyježděné stezky usuzuji, že tudy asi jezdí často.
„To by ty vaše motorky nezvládly, co?“ ozvalo se od vedlejšího stolu obsazeného partičkou cyklistů.
Ne snad proto, že bych se nechal vyhecovat, ale proto, že jsem to měl stejně v plánu, jen co jsem dopil kofču, hodil jsem na sebe bundu, nasadil helmu, nakopnul BIGa a vyrazil ke sjezdovce. Musím říct, že od hotelu opravdu nevypadala tak strmá, ale nevzdávám to a za chviličku už vítězným gestem kynu dolů Macovi a ostatním. Až posléze si uvědomuji, že to vítězné gesto bylo kapánek předčasné, protože sjezd je podstatně větší adrenalin. Zvládám ale i ten a nic už nebrání tomu, abych se dole připojil k Macovi a vyrážíme dál. Při odjezdu ještě mávnu směrem k překvapeným cyklistům.
Ujedeme asi kilometr a hned zase zastavujeme, protože se mi nabízí šance vyfotit nádhernou scenérii modré oblohy nad maličkou přehradou. Po dalších asi dvou kilometrech v Maletíně odbočujeme vlevo a přes Dlouhou Ves a Hynčinu se vracíme do kempu pro naše zavazadla.
Je skoro poledne, takže se posilníme hamburgerem a na opět plně naložených motorkách míříme nádhernou cestou přes Hynčinu a Zejpy do Popeláku... Tedy ne, že bychom trefili nějakou popelnici, ale jmenuje se tak obec, kde se dáváme vlevo na Tatenice. Odtud míříme na Lanškroun, v obci Lubník ale odbočíme vlevo a přes Žichlínek a Lukovou se městu vyhýbáme. Zrychleným přesunem se dostáváme až do České Třebové, kde opět opouštíme hlavní tah a odbočujeme na Litomyšl.
Vždycky jsem si myslel, že Nové Hrady jsou jen na jihu Čech, ale kousek od Litomyšle směrem na Chrast taky jedny mají. Ještě před vjezdem do města zastavujeme u ohrady s jeleny a daňky. Já si samozřejmě neodpustím focení.
Ve městě samotném láká krásně opravený zámek spoustu návštěvníků, což je znát i podle zaplněného parkoviště. Při pohledu na samotnou stavbu se nechce ani věřit, že ještě před revolucí to byla skoro ruina.
Stále držíme směr na Chrast a podle cedulí zjišťujeme, že nás po pár kilometrech čeká další z místních pamětihodností, zřícenina hradu Košumberk. Davy lidí hrnoucí se na hrad a docela fuška najít místo k zaparkování mě vedou k myšlence, že dnes asi není obyčejný návštěvní den. A jak se záhy ukazuje, mám pravdu. Na hradě právě probíhá hudební festival „Košumberské léto“, takže náš zážitek z prohlídky je obohacen i o nějakou tu kulturu.
Cestou z Košumberku chci ještě pořídit snímek celého hradu, ale ani po průjezdu celým městem nenalézám vhodné místo pro focení. Už jsem skoro smířen s tím, že tento snímek nebude, když se najednou po výjezdu na malou vyvýšeninu na druhé straně pole po naší levé ruce objevuje dřevěná rozhledna. Po polní cestě dojedu až k ní, beru foťák a už šplhám po žebříku nahoru. Teprve teď si všímám, že Mac zůstal na silnici. Asi nechtěl trápit Elenku (ER5) na nerovné polní cestě. Z Jahůdky, tak se rozhledna jmenuje, je krásný výhled po okolí a hlavně na Košumberk a město Luže.
Spokojeně se vracím přes pole na silnici a pokračujeme dál na Chrast, Slatiňany a do Chrudimi. Tu samozřejmě nemůžeme vynechat, protože letos je to už deset let, co jsem opustil brány zdejších kasáren. Děláme také okruh kolem místního letiště, kde jsem absolvoval svůj první seskok. V Sobětuchách míjíme pekárnu onoho mediálně známého pekaře dlouhodobě protestujícího proti letnímu času a pak už nabíráme směr k přehradě Seč, kde chceme dnes přespat.
V kempu Seč – Pláž stavíme stan. Najít místo opravdu není problém, protože kromě nás je tady asi pět dalších stanů a několik obsazených chatek. Na recepci zjišťujeme, že tímto víkendem končí sezóna a kemp se zavírá. Naštěstí funguje ještě poslední hospoda, takže o večeři a pivní lázeň po dni v sedle nebudeme ochuzeni.

Den 3.

S hrnkem kafe v ruce sedím v trávě vedle stanu a pozoruji, jak sytě modrou oblohu bez jediného mráčku protíná jen pruh zmrzlých spalin, které za sebou nechalo letadlo mířící s turisty někam k moři. Mírný větřík občas rozdivočí jinak klidný plamen vařiče pod hrnkem s vodou na kafe pro Maca. Ten, jako obvykle, ještě odmítá opustit vyhřátý spacák, ale kávové aroma nebo spíše kapacita močového měchýře ho k tomu stejně přinutí :-)
Po snídani balíme stan, startujeme motorky a protože je neděle, obracíme směr naší cesty zpátky k domovu. Cestou do Chrudimi zastavujeme u lesního polomu, který způsobila nedávná vichřice. I když práce na odklízení škod již probíhají, stále je to pohled smutný a zároveň fascinující.
Z Chrudimi zamíříme na Hrochův Týnec, Zámrsk a Choceň. V Ústí nad Orlicí tankuji a doplňujeme tekutiny. Začíná být solidní pařák. Odbočujeme vlevo a pěknou cestou kolem Tiché Orlice přijíždíme do Letohradu. Odtud nahoru lesem, pak na „téčku“ vpravo a už si to frčíme po jedenáctce nádhernými zatáčkami do Jablonného nad Orlicí. U Černého Medvěda si dáváme oběd a telefonicky úkolujeme naše drahé polovičky doma, aby už začaly s přípravami na plánované večerní grilování.
Domů už volíme klasickou cestu přes Suchý vrch, Červenou Vodu, před Šumperkem pauzírujeme a fotíme panorama Jeseníků. Cestou přes Skřítek si ještě užíváme zatáčky a pak už přes Rýmařov ženeme stroje do Opavy. U „jetky“ za poslední drobné tankuje Mac a po průjezdu městem a nekonečným Komárovem se šplháme do Hrabyňského kopce. Ostravu kvůli uzavřené Rudné ulici projíždíme centrem a zanedlouho už se Mac odpojuje v Petřvaldu na křižovatce. Já pokračuji domů do Havířova. Ještě se neloučíme, čeká nás přece to večerní grilování... Už začínám mít pořádný hlad!

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist