Nedokončená okolo Česka 2013

Vloni jsem dostal nápad objet celou republiku podél hranic, abych konečně trochu víc protáhnul svoje BMW R1100GS. Jak jsem brzy zjistil, stejný nápad už mělo mnohem víc motorkářů, ale každý to pojal trochu jinak. Já jsem chtěl jet co nejblíž hranic z vnitřní strany po cestách jakékoliv třídy i kvality. Postupně jsem začal vymýšlet plán cesty, zjišťovat, kudy se dá a nedá projet, a kde by cestou v pohraničí bylo co zajímavého k vidění. Vytvořený plán dal cestu dlouhou cca 2500 km. Pak mě ještě napadlo, že bych mohl navštívit všechny motorkou dostupné hraniční přechody. Vypustil jsem přechody dálniční, protože se na nich blbě otáčí zpátky do protisměru, a u turistických a pěších přechodů jsem si řekl, že navštívím jen ty snadno a rychle dostupné. A taky kolik bude času. I tak tato změna přidala dalších 500 km na celkových něco přes 3000 km. Podle výsledného „itineráře“ jsem pak měl během 7 dnů ujet denně v průměru 450 km, což při předpokládané průměrné rychlosti 50 km/h znamená strávit denně v sedle 9 – 10 hodin. Jak jsem se měl přesvědčit, teorie je hezká, ale realita hodně odlišná. Začátkem letošního srpna, když konečně pominula šílená 35 °C vedra, ve kterých jsem to v žádném případě jet nemínil, a předpověď na další týden slibovala počasí bez deště, jsem se rozhodl vyrazit. Abych nejel sám, na poslední chvíli jsem ještě v pátek půjčil pro svého syna Honzu v Motoservisu Trávníček v Uherském Brodě lehké jednoválcové enduro Honda SLR 650. Na své silniční Kawasaki ZZ-R600 se na takovou cestu vydat nemohl, nepřežila by to.

Nedokončená okolo Česka 2013

Kapitoly článku

Den 1 – sobota 10.8.2013

          Ráno se sice ještě honí nějaké mráčky, ale na vážnější déšť to nevypadá, takže dobalujeme a po slibu manželce, že samozřejmě pojedeme pomalu a opatrně, pár minut před jedenáctou vyrážíme z domova v Pozlovicích. V Luhačovicích ještě tankujeme do plných a už začínáme ukrajovat první kilometry a překlápět první zatáčky směrem na Bojkovice. Za motorestem Rasová směrem na Mikulčin vrch vjíždíme do husté a studené mlhy, takže musíme hned dávat bacha i na ostatní účastníky provozu, ale naštěstí po sjezdu do Lopeníka mlha mizí a za chvilku už po klikatých silničkách Kopanic přijíždíme do Březové a za ní na první hraniční přechod Březová – Nová Bošáca.
Honza jako pověřený fotograf výpravy dělá fotky přechodu, otáčíme a jedeme dál. Po návštěvě přechodů ve Strání a u Velké nad Veličkou přijíždíme k Tasovu. Tady mám v rámci co nejvěrnějšího kopírování hranic vymyšlenou hezkou zkratku po polní cestě, čímž se vyhneme Tasovu a Hroznové Lhotě a ušetříme pár minut času a pár kilometrů. Po najetí na polňačku mi začíná zadní kolo trochu bruslit na hlíně nacucané po včerejším vydatném dešti, ale nezastavuju, jedu dál, s Géesem to přece dám, ne? Myslím si to ale jen pár vteřin, než najednou zadní kolo předjíždí přední a já i s mašinou otočenou do protisměru ležím v bahně. No, to nám to hezky začíná. Honza zastavuje o kousek dál a přichází se podívat, co to ten táta vyvádí. Mašině, zdá se, nic není (moc díky Flekovi z Iron Moto za solidní padací rám). Ovšem zvednout z bahna mastodonta, který se třemi kufry, stanem a plným tankvakem váží tři metráky, není jen tak. Takže všechno sundáváme, oba zabíráme a hop – bavorák už stojí na kolech. Ještě, že tu mám Honzu. No jo, ale bavorák nejede, protože má přední kolo zablokované bahnem napresovaným pod blatníkem. Zkoušíme bahno trochu vydlabat ulomenou větví a po velké námaze se nám daří bavoráka s předním kolem pořád napůl zablokovaným dosmýkat po kouskách asi dvacet metrů zpátky na sušší úsek polňačky. Do toho se do nás hezky opírá sluníčko, takže v motorkářských hadrech se cítíme úplně super – však to znáte. Honza startuje Hondu, aby se vrátil za mnou, ale ouha – má stejný problém, přední kolo se netočí. Takže si dáváme druhou rundu – všechno sundat, odnést, vydlabat bahno zpod blatníku, dosmýkat motorku po kouskách na pevnější podklad. Podařilo se, Honza nandává svoje věci na Hondu, já jdu k bavorákovi, snad už je smůla za námi. Ale chyba lávky – Honza na mě volá, že ulomil řadicí páku... Vychází ze mě pár hodně neslušných slov a napadají mě myšlenky o skrečování celé cesty. Ale s představou potupného návratu domů po pár hodinách od vyjetí si počítám do deseti pro uklidnění s tím, že je to všechno moje vina, protože tu debilní zkratku jsem vymyslel já. Přece se nevzdáme tak snadno. Naštěstí Honza ulomil jen stupačku řadicí páky, takže řadit – i když blbě – jde. Tak ještě vydlabáváme trochu bahna, aby motorky vůbec i po silnici jely, a po třech hodinách strávených v bahně polňačky se vydáváme hledat pomocnou ruku svářečovu, aby nám svařila ulomenou šajtrpáku. To už se karta začíná obracet a štěstíčko se na nás usmívá hned na konci Hroznové Lhoty, kde si na baráku u cesty všímám cedule Vodo-Topo-Plyn. Tam by mohli mít svářečku a další potřebný vercajk. Zvoníme, otvírá nám pán v trenkách, co že potřebujeme. Po vysvětlení už všechno jde jako v šťastném závěru romantické telenovely – demontujeme a svařujeme řadicí páku, na zahradě dostáváme k dispozici hadici s vodou a kartáč na odbahnění motorek i nás a navrch ještě dostáváme velký džbán šťávy na doplnění tekutin do našich totálně dehydrovaných těl. Po všech těch strastech na polňačce se nám skoro nechce věřit, že jsme zase pojízdní a čistí. Tisíceré díky tomu pánovi!
Kromě ztracených čtyř a půl hodiny tak zůstávají jedinou trvalou škodou moje zničené motokalhoty, kterým jsem o výfuk v bahně ležící mašiny propálil pravou nohavici. Je jich škoda, ale jsem v podstatě rád, že jsme se z toho celého vyhrabali aspoň takhle. Je čtvrt na šest večer a máme dnes ujeto asi 105 km z plánovaných 450.
          Vynecháváme plánovanou kulturní zastávku u vinných sklepů Plže v Petrově a při pozdním obědě sestávajícím z grilované klobásy a birelu si prohlížíme Výklopník na Baťově kanále za Sudoměřicemi. Archeologické vykopávky v Mikulčicích už jsou v sedm večer určitě zavřené, ale aspoň se začínáme kochat jízdou mezi vinohrady směrem na jihozápad, kde se na obzoru v záři zapadajícího slunce poeticky točí rakouské větrníky. Za Lanžhotem projíždíme lužním lesem k našemu šestému hraničnímu přechodu, na něm opět fotíme a za pár minut jedeme dál na přechod do Poštorné, který je prvním přechodem do Rakouska. Už za sílícího šera zastavujeme v Poštorné okouknout krásný kostel i sousedící školu z barevných cihel a tašek a jedeme dál na Valtice. Z neznalosti a taky kvůli šeru přechod Valtice – Schrattenberg míjíme a neplánovaně tak dojíždíme až na „konec světa“ do Úval. Vracíme se na přechod, cedule fotíme s podporou světlometů z motorek. Poháněný blížící se tmou zapomínám, že jsem se v lese za Sedlecem chtěl podívat na obloukový cihlový most ze 17. století, bude na mě muset ještě počkat. Dojíždíme do Mikulova, místní přechod necháváme na zítřejší ráno a po chvilce hledání se ubytováváme v penzionu kousek pod zámkem. Mají volný jednolůžák, pro dva na něj dostáváme slevu, Honza bude spát na podlaze ve spacáku na karimatce. V baru přes ulici dáváme k večeři pizzu a pivko a jdeme spát.
          Dnes navštíveno 8 hraničních přechodů a ujeto jen 244 km, tedy ztráta 200 km oproti plánu. Obáváme se, že náš časový plán není reálný, že se to do příští soboty asi nedá stihnout objet. Ale uvidíme zítra, třeba se to zlepší a ujedeme denně ne 450, ale 550 km...

Den 2 – neděle 11.8.2013

          Budíček v 7:00, venku je azuro a teplo. Opravujeme stříbrnou NASA-páskou moje propálené kalhoty, vypadá to docela frajersky. Po snídani v 9:00 vyrážíme a začínáme mikulovským přechodem. Za chvíli přijíždíme do Nového Přerova, a když se na jeho konci obracíme a chceme se vrátit se na státní silnici, paní s kočárkem nás slyší a radí nám jet po bývalé signálce, dnes místní komunikaci. Po ověřovacím dotazu, zda je asfaltovaná a nikoliv hliněná, vyrážíme a po krásné a liduprázdné silničce si hezky zkracujeme cestu do Jevišovky. V Hrušovanech tankujeme, dáváme nanuka a já ještě vydlabávám zpod předního blatníku kus včerejšího bahna, které dře o pneumatiku.
Fotíme přechod v Hevlíně a jedeme dál na Znojemsko. Děláme krátké fotozastávky u zdevastovaného zámku v Jaroslavicích a u vodního mlýna ve Slupi, pak ve Strachoticích odbočujeme doleva a po úzké silničce mezi poli jedeme přes osadu Hnízdo na přechod do Hatí. V Šatově jen hodíme okem na pěchotní srub Zahrada, prohlídka by si vyžádala minimálně hodinu, nechceme ji obětovat. Dokumentujeme přechod ve Hnanicích, projíždíme Znojmem a za ním si užíváme zatáčky nahoru na Hradiště a pak i krásný výhled z Hradiště na Znojmo. Už se těším, až sem zase pojedeme na víno, je tady krásně. Pokračujeme přes Podmolí do Lesné, kde Honza jen zvenku fotí Muzeum motocyklů, a už sjíždíme krásné serpentiny do Vranova nad Dyjí. Vzpomínám, že před léty jsme tady s kamarády při cyklotúře dobře pojedli a popili v zajímavé hospodě dole pod kopcem. Je tady pořád, jmenuje se Country Saloon a dáváme si v ní dobrý oběd.
          Při odjezdu je kousek od nás nějaké srocení u přechodu pro chodce, přijíždí policie a záchranka, už vidíme, co se stalo. Dodávka zabrzdila před chodcem na přechodu a za ní jedoucí cyklista nedobrzdil a hlavou jí vysklil zadní okno. Už ho ošetřují, ale stojí na svých nohou, takže to snad nebude tragické. Bereme to jako varování a jedeme dál. Honza se chce podívat na hráz Vranovské přehrady, ale musel by k ní z parkoviště šlapat kus pěšky v motohadrech a ještě zaplatit parkovné, tak to necháváme být a pokračujeme dál na přechod u Vratěnína. Na prohlídku krásných Slavonic zase není čas, takže jedeme na blízký přechod a pak na další u Nové Bystřice. U Peršláku za Novým Vojířovem je památný Kámen republiky z roku 1938 a taky nejsevernější bod Rakouska, ale vzpomenu si na to pozdě a vracet se nemáme čas. Pak opět ve snaze jet co nejblíž hranicím trochu bloudíme v lesích mezi Chlumem u Třeboně a Halámkami, kde jsou navíc cesty často posypané drtí, takže hrozí akutní riziko ustlání si na zemi. Proto vypadneme nejkratší cestou z lesa na řádnou silnici a k přechodu v Halámkách. V Českých Velenicích mě na přechodu Honza upozorňuje, že mi nesvítí zadní světlo. Už jsem to spravoval dříve doma, asi špatný kontakt žárovky v patici. Vytahuju vercajk, otevírám světlo, napružuju kontakty a jedeme dál. Po návratu domů se musím podívat, kolik stojí nové zadní světlo. Před sedmou večer přijíždíme na přechod u Nových Hradů, přímo na něm je v budově bývalé celnice penzion. Mají volnou chatku za 150 Kč/osobu bez lůžkovin, tak to bereme. Přikryjeme se spacáky – je docela teplo a aspoň je nepovezeme úplně zbytečně. U penzionu je taky cvičiště pro psy, ale naštěstí se oni i jejich majitelé večer u táboráku moc hlasitě neprojevují, takže my po večeři a nějakém pivku bez problémů usínáme.
          Dnes jsme navštívili 10 hraničních přechodů a ujeli 343 km. To je sice o hodně lepší, než včera, ale pořád o 100 km méně, než bychom ujet potřebovali. Je definitivně jasné, že celou republiku podle plánu nestihneme objet. Rozhodujeme se, že trasu nebudeme oklešťovat, ale až bude na čase jet domů, tak ji přerušíme a dokončíme někdy příště.

Den 3 – pondělí 12.8.2013

          Vstávám v 6:30, dávám sprchu, i přes zapnutý odpuzovač komárů mám pár štípanců. Konstatujeme, že naše těla trochu dávají najevo nespokojenost – bolí záda, bolí zadek, bolí ruce od celodenního držení heftů a mačkání páček... Ale to jsou drobnosti, které nejsou hodny naší pozornosti. Venku jsou nějaké mráčky, teplota 16 °C a stoupá. Po snídani v 8:30 vyjíždíme a míříme na turistický přechod neboli „Grenzübergangsstelle“ Šejby. Po krásné asfaltce přijíždíme na upravený přechod hluboko v lesích. Krásné místo, jakých uvidíme během cesty ještě víc, jen hlava nechce brát, že se sem kvůli obraně socialismu před imperialistickým zlem normální člověk půl století nedostal. Děláme další „zájezd“ do Pohoří na Šumavě, kde z vesničky hluboko v šumavských lesích zbylo jen pár domů a trosky kostela, ve kterých vystavěli novou kapli. Je to další krásné místo na konci světa a vede k němu většinou fungl nová asfaltka – asi za evropské peníze, kdo by to jinak zaplatil, naše státní kasa těžko.
V Malontech tankujeme a projíždíme úsekem mnoha bývalých vesnic. V Cetvinách zastavujeme omrknout opravený kostel, ruiny nějakých stavení a opuštěnou budovu posádky pohraniční stráže. V záznamech přibývají přechody v Dolním Dvořišti a ve Studánkách a už je čas na oběd ve Vyšším Brodě.
          Na možnosti průjezdu po jižní straně Lipenské nádrže se ptáme ve vyšebrodském infocentru, prý se to projet dá, tak vyrážíme. V Pasečné si vybíráme nesprávnou cestu, což zjišťujeme po dvou kilometrech, když málem vjedeme na zahradu nějakému Rakušákovi. Vracíme se do Pasečné, identifikujeme správnou cestu do Kyselova přes Otov, ale je uzavřena kvůli rekonstrukci. Takže jedeme do Frýdavy a podél břehu Lipna do Kyselova. Až po návratu domů zjišťuji, že jsem při plánování nějak zazdil přechody Přední Výtoň – Guglwald a taky Kyselov – Diendorf. Škoda, oba jsme měli asi jen 1 km daleko od cesty. No, aj skúsený schybí... U Kyselova se na nás u cesty směrem na Valtrov šklebí zákazová značka, takže řešíme, zda risknout průjezd zákazem nebo přejet přívozem na severní stranu Lipna. Jedeme omrknout přívoz, zrovna odjíždí. Ale když nás švarná průvodčí vidí přijíždět, dává pokyn zastavit a couvnout zpět ke břehu a mává na nás, abychom si pospíšili. To nám lichotí, je rozhodnuto a během minuty už jedeme přívozem do Dolní Vltavice, aspoň máme o zážitek víc.
Nádherně si užíváme jízdu po krásné silnici z Černé v Pošumaví až do Želnavy, kde sjíždíme na Novou Pec a vyjíždíme do Jelení prohlédnout si tunel Schwarzenberského kanálu. Rušíme plánovanou návštěvu přechodu v Zadní Zvonkové, nechce se nám tam vracet 15 km z Nové Pece. Taky silnice z Nové Pece do Stožce podél kolejí má zákaz, rozhodování o vjezdu do zákazu za nás řeší přítomnost policejní hlídky, která právě kasíruje jednoho, co to zkusil. Přicházíme tím i o další plánovaný výjezd „na konec světa“ do Nového Údolí. Takže se vracíme do Želnavy a jedeme přes Volary, Soumarský Most a České Žleby na první přechod s Německem - Strážný. A tady už začíná krásný průjezd srdcem Šumavy přes Borovou Ladu, Kvildu, Modravu, Srní a Prášily do Železné Rudy. Kdo to zná, ví, že netřeba komentáře. Krásné to bylo i před pár lety na kole, ale teď na mašině z toho fakt tolik nebolí nohy...
Pokračujeme přes Špičák k přehradě Nýrsko, Honza jde omrknout a vyfotit hráz a za chvíli jsme v Nýrsku, kde to pro dnešek zapíchneme. V kempu jsou chatky obsazené, stan se nám stavět nechce, postel je postel. Ani hotel Koruna ve městě v nás nebudí důvěru a tak nakonec přistáváme v příjemném penzionu Kohout na kraji Nýrska. Motorky jdou do garáže domácích, my do sprchy, jako každý večer si dáváme cílového panáka naší slivovice a pak do města do hospody na večeři a pivko a spát.
          Dnes navštíveno 5 hraničních přechodů a ujeto 362 km.

Den 4 – úterý 13.8.2013

          Budím se v půl sedmé, venku fouká, obloha skoro zatažená, teplota 16 °C. Po snídani v 8:15 vyrážíme, Honza v Uhlišti tankuje a za pár minut jsme na prvním dnešním přechodu Svatá Kateřina. Projíždíme zpátky Nýrskem do Chudenína, kde se kvůli objížďce dáváme špatnou cestou a po pár kilometrech jsme zase v Uhlišti. Na druhý pokus už se trefujeme správně a vlníme se úzkými silnicemi na severozápad. Za Fleky zastavujeme v zaniklé vesnici Červené dřevo, která byla po válce vysídlena a v 50. letech zbořena. Jsou tady u cesty obnovené základy kostela a upravené náhrobky ze zrušeného hřbitova. Zřejmě aby ukázali, že socialistické jednotné zemědělství je důležitější, postavili soudruzi hned naproti přes cestu kravín, který je dnes samozřejmě opuštěný a chátrá. Přibývají nám další přechody Všeruby, Folmava, Lísková.
Na přechodu v Železné Honza něco potřebuje vytáhnout z kufru a po jeho otevření zjišťuje, že všechno je hezky nacucané slivovicí z proražené PET flašky. Zjišťujeme škody, naštěstí nejhorší je ztráta poloviny slivovice. Přeléváme zbytek do neporušené flašky, na benzince Honza pere reflexní vestu od slivovice a obléká si ji na sebe, aby se usušila za jízdy. Podle pumpaře se dá i přes zákaz bez problémů projet do Svaté Kateřiny u Rozvadova lesní cestou přes Dianu, sám tam prý jezdí na houby. Bohužel asi po 1 km je místo cesty vybagrovaná jáma a okolo ní stojící bagry a náklaďáky nám naznačují, že tudy neprojedeme. Vracíme se na státní a poslušně jedeme na Rozvadov přes Přimdu. V lese za Novou Vsí zastavujeme u rozbořeného kostela, kde je patrná jakási snaha o opravu. Je to zase stejná písnička – kostel se po válce dostal do pohraničního pásma a to byl jeho konec. V Rozvadově u oběda vyprávím Honzovi, jak jsem tady ještě při cestách firemním osobákem do Německa hodiny čekával ve frontě na proclení a jak řidiči kamionů tady trávili klidně i dva dny, než mohli jet dál.
          Obrážíme další přechody a blížíme se k Mariánským Lázním. Chceme si užít jízdu po silnici 21 od Mariánek až k Chebu, takže vynecháváme plánované vesnice podél ní a u Velké Hleďsebe na ni najíždíme. Zkušenost mi praví, že taková krásná rovná silnice bude výnosnou pastí na rychlé jízdy chtivé řidiče, a tak Honzu brzdím a jedeme v rámci předpisů. Vyplácí se to, za chvíli se v příkopě u cesty schovává maskovaný diverzant – pardon, policista s radarem. Šetříme tedy jízdou po 21 nejen čas, ale i nějaké body a pár tisícikorun. Taky konstatujeme, že vzhledem k ubíhajícímu času a přibývající únavě se vynechávání průjezdů kdejakou malou vesničkou začíná jaksi množit.
          U Okrouhlé sjíždíme k vodní nádrži Jesenice a v Malé Všeboři jdeme okouknout zatopený most, o chvíli později zastavujeme obdivovat krásnou cyklostezku od Chebu, která je vybudovaná na trase zrušené železnice.
Pokračujeme na přechod Svatý Kříž, kvůli času vypouštíme plánované průjezdy vesnicemi mezi hranicí a nádrží Skalka a na přechod Pomezí svištíme po silnici 606. Odtud jedeme nad Skalkou po E48 a před Klestem sjíždíme zase do vesnic. V Libé z dálky fotíme opravovaný zámek se zajímavou věží, v Hazlově najíždíme na silnici 64 a po ní jsme cobydup v Aši. Standardní fotky na přechodu, další společná u cedule Aš a jedeme po 218 okolo Hranic v Čechách na přechod Hranice – Ebmath. Tady se divíme, že i když tudy vede velice solidní a široká silnice, přesto je to „jen“ turistický hraniční přechod. Kousek se vracíme a odbočujeme ke Trojmezí. Na samotné Trojmezí – tedy styčný bod Česka, Bavorska a Saska – je to pěšky 5 km, takže to se nás samozřejmě netýká. Fotíme si pomník nedaleko odbočky ke Trojmezí, konstatujeme, že se nacházíme na nejzápadnějším bodě naší cesty a chvilku klábosíme s partou keškařů, kteří tady zastavili. V Hranicích se jedeme podívat na železniční stanici, končí tady koleje, vlak sem prý zatím ještě jezdí jednou denně. Čas ubíhá, začíná se šeřit, je 7 hodin večer, takže cestu na další přechod Doubrava – Bad Elster si výrazně zkracujeme průjezdem přes německý Bad Elster. Tím porušujeme další zásadu, že nebudeme jezdit přes cizinu, ale jen v Česku. No jo, člověk míní, život mění... Zastavujeme ještě v Podhradí podívat se na nejstarší evangelický kostel v Čechách a na zbytky hradu ze 13. století a už jedeme hledat nocleh v Aši.
Při průjezdu městem nic nenacházíme, až za městem vidíme poutač parkhotelu Nebesa, tak to jedeme zkusit. Zjišťujeme, že majitel je taky motorkář a ubytování je použitelné, i když cena 300 Kč/osobu v nabídnuté chatce je dost přehnaná, což majiteli ráno i sděluji. Asi měl s hotelem v minulosti větší plány, ale zjevně to nevyšlo. Ale motorky jsou zamčené v nedostavěné kuželně, hospoda je slušná, navíc tam sedí i majitelovi dva známí, kteří jsou taky zatížení na dvě kola, takže fajn pokecáme u dobré večeře a několika pivek a jde se spát.
          Dnes navštíveno 14 hraničních přechodů a ujeto 384 km. Na kilometry se lepšíme, ale stejně to nestihneme, Honza potřebuje být nejpozději v sobotu v poledne doma, takže odhaduji, že za zbývající dva dny stihneme dojet do Frýdlantu a tam to otočíme domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 25x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist