Na Klínovec

Rád bych se s vámi podělil a zážitky z prvního velkého výletu, který jsme si naplánovali s mou manželkou. Nebyl to epická expedice někam do střední Asie, ale pro nás byl velmi důležitý, protože jsme poprvé jeli každý na své motorce. Manželka měla ještě mokrý řidičský průkaz na velkou motorku a mě se povedlo řetězit omyl za omylem, takže z původně několikahodinového pohodového výletu se stala celodenní anabáze. Kdo si chcete přečíst trochu zábavy, budeme rádi, když budete pokračovat ve čtení.

Tento výlet vlastně začal už minulý rok. Několik let jsem vozil manželku jako baťůžek a stále více jsem věděl, že to není ono. Ne, že bych s ní nerad cestoval, naopak, jsme rádi spolu a sjezdili jsme skoro celý svět, ale na jedné motorce a s bagáží to nebylo ono. Já si to neužil a ona taky moc ne, bylo to nepohodlné a občas i nebezpečné. Jediným řešením bylo dostat jí do autoškoly. To vypadalo jako velký problém, protože manželka se bála a tvrdila, že na motorce jezdit nemůže. Nedalo mi to a loni na jaře  jsem půjčil starý skůtr, ať ho vyzkouší, jak jí to půjde. Docela jí to šlo párkrát jsme vyrazili na Ameriku a do Dobřichovic a pak náhodou asi po měsíci jsem byl se svou motorkou na garanci a tam mi ukázali prakticky novou Forzu 125 s najetými 250-ti kilometry. Pro jistotu jsme se na ní ještě jeli podívat spolu, a příští týden parkovala Forza u nás doma. Vypadalo to dobře:)

Byla to láska na první pohled, manželka na Forze velmi ráda jezdila a bylo vidět, že má docela vlohy k jízdě na motorce. Tady je ještě potřeba doplnit, že manželka není zrovna motorkářský typ, je totiž krasobruslařka. Ovšem ne nějaký hobík, v žákovském a juniorském věku to dotáhla nejvýše, jak to na konci 80 let v ČSSR šlo. Dodnes se živí jako trenérka. Píšu to proto, že sice je krasobruslení obrovská dřina, ale přesto zde není důležitý sportovní výkon, ale i to, jak u něj vypadáte. Musíte být dokonale upravení a vypadat vždy skvěle, takže na motorce takové víly zrovna nečekáte.:). Takže Forza byla přijata, nakoupeno oblečení a vybavení a mohli jsme vyrazit do Jeseníků, České Kanady, Šumavy atd. I když jezdila jen na skůtru, pro mě to bylo skvělé, každý jsme byli na své mašině a krásně se nám jezdilo.

Důležitým okamžikem bylo, když jsem dostal v létě zprávu z motoškoly, že se uvolnilo místo pro základní výcvik a tak jsme jeli do Panenského Týnce. Tam manželka brousila spodky skůtru a Míra Lisý a jeho partnerka promluvili manželce do duše (já jí to předtím povídal, ale mě neposlouchala), že je škoda jezdit jen na pohodlném skůtru s velkým úložným prostorem, když se dá krásně trpět na pořádné motorce,kde si neschováš ani peneženku. Rovnou jsme si odvezli kontakt na autoškolu. Na podzim to už nešlo, ale v březnu se mohlo začít. Nebudu do protahovat, před 14 dny proběhly zkoušky a z batůžku se stala směroplatná motorkářka. Sice do absolvování kurzu výrazně zasáhl koronavirus, málem mě ranila mrtvice a říkal si, že se snad nedočkám, ale nakonec to i se zdržením klaplo.

Motorka byl další rébus, po mnoha týdnech zimního vybírání se nakonec výběr zúžil na CB500R a Z650. Zvítězil Zed,kterého jsme koupili na začátku března.

Byl jsem už hrozně nadržený na ježdění, takže po pár kratších trénincích kolem komína jsme na sobutu naplánovali výlet na Klínovec, kam jsme vždy vyjížděli spolu jako první výlet v roce. Z Rudné je to cca 150 km a můžeme si vybrat několik zajímavých nebo rychlých cest.  Od pondělka jsem sledoval počasí a vypadalo to, že sobota bude jediný nedeštivý den.  

24.5.2020.

Celou sobotu pršelo, ale předpověď na neděli byla celkem pozitivní, snad odpoledne by mohlo pršet, ale to bude dávno doma, jsem chytře plánoval. Vyrazíme brzo, ještě nebude provoz a pojedeme nejkratší cestou po Karlovarské do Varů a nahoru přes Ostrov a Jáchymov na vrchol Klínovce. První drobné zdržení bylo, že jsem musel rodičům přivézt nějaké pracovní papíry, ale bylo to prakticky cestou.

Vyrazili jsme v půl deváté přes Unhošť až k našim do Doks, krátké popovídání a další z mnoha pohledů na předpověď. Sakra na 12 hodinou ukazuje aplikace déšť na Klínovci, tedy přesně v době, kdy na něj dorazíme. Ale 30% nic neznamená. Manželka dělá, že to nevidí, obléká se do všeho co má a vyrážíme směr Nové Strašecí. Je asi půl desáté, provoz dost hustý, všude se prohánějí černá mračna. Nesměle mi to připomíná do intercomu, kontruji, že vše je zahrnuto v mém plánu ať se soustředí na svou motorku a je v klidu, drž se za mnou. Vítr. Je hodně silnej protivítr, hrůza, ale oba nás přesvědčuji, že zpátky nám bude foukat do zad a pojedeme jako o závod.

V Kamenných Žehrovicích první objížďka, ve Stochově druhá. Na jejím začátku na křižovatce stojí uprostřed starý Favorit a stojí u něho bezradný dědek. Jde směrem ke mně a ptá se mě, kudy na Řevničov. Tam chceme také, tak mu říkám tudy a doufám, že je to pravda. Nebyla, ale nakonec jsme se na silnici číslo 16 dostali a i Řevničov  projeli. Proti větru se jelo hrozně, ale dělal jsem, že takhle je to na motorce normální a blahosklonně odsouhlasil malou pauzu na pumpě v Krupé. Pohled na radar a předpověď. Klínovec 12 hodin 50% deště. Do pr…. No nic, jedeme, kdoví, jak to bude. Šlápli jsme do pedálů a i když vítr byl fakt protivnej, asi v jedenáct jsme byli ve Varech. Podařilo se mi trefit odbočku na Ostrov a začali padat první kapky. Zatím nic hrozného, doslova po minutě bylo po všem, silnice zatím suché a bez problémů. Nevím, jak je to možné, ale vítr jsme měli stále proti sobě. Za Ostrovem jsme dali druhou pauzu na Benzině a dali si horké kafe. Ve větru se nedařilo ani zapálit cigaretu. Manželce, jako správný sportovec kouří… Kontrola radaru, super, déšť vyjde přesně na náš příjezd k rozhledně na Klínovci.

Manželka nesměle, jestli se budeme na vrcholu zdržovat, když bude pršet. Nevím, co bude, uvidíme na místě. Přes Jáchymov do serpentin a hurá si trochu zajezdit. Přijíždíme na vrchol, lanovka v provozu, všude plno cyklistů a chodců, motorky žádné. Budova hotelu je každý rok v horším stavu, ohromná škoda, nechat v rujnách krásnou stavbu na tak zajímavém místě. Rozhledna je zavřená.

Zima, 7 stupňů a lehkej uragán. Kromě jiného jsou slyšet větrníky, točí se jak šílené. Nechtěl bych u takové nádhery bydlet. Nad Fichtelbergem na protějším německém kopci je černo. No, honem schováme motorky pod rozhlednu, tam na ně nebude pršet. Zamykáme kola a jdeme do chalupy na sjezdovce.

Kamna krásně praskají, párky a čaj se vaří, co nám chybí? Průtrž? Hned to bude. Asi hodinu leje. Manželka popíjí horký čaj a dělá, že to nevidí, mě déšť hrozně mrzí. Jak déšť přišel,  zase odešel a dokonce zasvítí slunce a radar hlásí už jen jednu přeháňku.

Přemýšlím nad mapou, jak zpátky. Přes Vary nebo přes Vejprty a Chomutov. Od hotelu se kouknu směr Chomutov a vidím černo, směr Vary se to zdá v pohodě. Udělám rozhodující rozhodnutí, že pojedeme zpátky, jak jsme přijeli. Silnice nakonec trochu oschly a tak cca ve 14 hodin vyrážíme na zpáteční cestu. Vítr je opět proti nám. Když to manželka podotkne, říkám, ať vydrží, jak se otočíme na východ, už ho konečně budeme mít v zádech. Asi už jí hučí v hlavě jako mně. Ale jede dobře, nezmatkuje, dokonce si to občas v nějakém závětří i užíváJ

Před Vary si všimnu ukazatele na Bečov nad Teplou. Super, podle navigace si moc nezajedeme, přes Rakovník a jsme doma. Vítr sílí a ať jedeme kamkoli, jsme proti.

Míjíme Vodní nádrž Březová, krásná přehrada ukrytá v údolí. Bohužel není už čas na větší prohlídku. V Bečově si uvědomuji, že nejlepší zatáčky jsou směr Mariánské Lázně a že je tedy neprojedeme, ale před manželkou dělám, jako že tyhle kopečky, to je ono… V Toužimi bloudím a na parkovišti Penny se snažím podívat do mapy. Nejde to, vítr mě nenechá se podívat. Musíme zajet na místo invalidů, to je v závětří a nikdo tam není. Zaparkujeme, opět vytahuji mapu a přijíždí první invalida. Koukají na nás, jak na vrahy, vystupují a beze známek invalidity odchází nakupovat.

Takže jsou tři odpoledne, máme asi 200 km, trochu se nám to miláčku protáhne. Miláček už mi nevěří a dívá se do své navigace a konstatuje, že nejrychlejší je to přes Plzeň a nahoru k nám. Dobře říkám, ale nepojedeme z Plzně po dálnici, ale po starý Plzeňský. Tak jo. Aspoň, že není zima jak na Klínovci. Přijíždíme do Plzně, která je rozkopaná. Poslední ceduli směr Praha jsem viděl při vjezdu do města, pak už ne. Oranžové cedule nás zavedou kolem kolejí nejdřív do protisměru, nakonec končíme ve slepé ulici, kde je čerpačka ONO. Tankujeme a jedeme zpátky. Hele Centrum, dojedeme tam a tam už budou cedule, vždyť tu nejsem poprvé. V centru se chytám cedule Klatovy. Hlásím do interkomu směr Klatovy a že vítr už budeme mít jen v zádech a k nám je to nějakých 70km po starý plzeňský. Vyjíždíme z města a vítr proti nám. Ty vole to je divný, jak to? Hele Přeštice, tady chovají ta prasátka. V interkomu se ozývá žádost o pauzu a kafe. Zastavujeme v Přešticích na Benzině. Káva, trochu děště, od větru ohnuté stromy, už chci být doma, ale musím aspoň dělat, že mám vše pod kontrolou. Manželka se dívá do mobilu a ukazuje mi, že z Klatov je to ještě pěkná dálka. Ukaž? Do prdele, to snad ne, spletl jsem si Klatovy a Rokycany. Kurvá, to není možný. Přijímá to s klidem mrtvého. Ve mně to řve, do prdele, kurvá. Máme už ujeto 300, je šest večer a máme před sebou ještě stovku. Nedá se nic dělat, nasedáme, omlouvám se a říkám, že Klatovy a Rokycany jsou hrozně podobná slova. Že jo. Vyrážíme zpátky k Plzni a asi si to jen namlouvám, ale vítr máme do zad. Kolem Plzně a sjíždíme na Ejpovice na starou silnici. Je sice neděle, ale všude prázdno. Frčíme slušným tempem. Miluju svojí manželku, že je tak statečná a jede celkem v klidu. Míjíme Holoubkov a Žebrák. Před námi Brdy a nad nimi černo. Sakra, že bychom nakonec přece jenom zmokli? V Králově Dvoře volím sjezd na dálnici, abychom se vyhli Berounu, kde je to vždy na dlouho. Pravděpodobně mé dnešní první dobré rozhodnutí. Dálnice je pěkně mokrá, nad Rudnou černo, určitě tam prší. Poslední táhlý kopec a jsme u odbočky na Rudnou. Tady tedy muselo pěkně pršet. V půl osmé večer jsme doma, počítadlo mi ukazuje 399,1km. Manželka sesedá a moc toho nenamluví. Sliboval jsem, že nezmokneme a nezmokli jsme, takže dobrý ne?

Doma sedíme u cibulačky a říkám jí, moc horších dní na motorce nezažiješ (asi). Nemám odvahu jí říct, že přes všechno se mi to líbilo, že mám tyhle výzvy rád. Večer jí píše kamarádka z autoškoly, že byli s tátou a skupinou na Orlíku a v klídkuJ.

Odjeto na CB1100ex a Z650.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE