Motolyžařský výlet do Krkonoš

Svůdné televizní rosničky rozptýlily pochybnosti počasí a přislíbily celodenní azúro, takže jsem ruče připevnil na Bandasku pár lyží a holí, do kufrů vložil přeskáče, sklidil pár nechápavých pohledů od sousedů mířících do zaměstnání a vydal se na pražský Bohdalec vyzvednout spolucestujícího Čuňase, který byl ke společnému motolyžařskému podniku méně optimistický a pro jistotu vsadil na léty prověřenou SuperTenérku s nazutými špunty a celotělový motokrosový protektor.
Cesta ranním oparem díky minimálnímu provozu příjemně ubíhala a my jsme s písní na rtech brzy projeli Poděbrady i Kopidlnem, překonali terénní vložku, kterou nám před Jičínem připravili proradní silničáři a uháněli na Novou Paku, za kterou se nám otevřely známé velkolepé pohledy na zasněžené krkonošské panorama. Náš asfalt však byl suchý a štěrkuprostý, takže jsme svižně profrčeli Vrchlabím, věnovali pohled opuštěným svahům skiareálu v Herlíkovicích a zanedlouho již parkovali pod svahy Medvědína, který lákal lyžníky na svých deklarovaných 70-170cm přírodního sněhu a vynikající lyžařské podmínky. Jsme na místě, takže šup do lyží a vzhůru na lanovku.
No, řekněme, že jezdit se na tom nějak dalo. S přibývajícím časem a stoupající teplotou by možná byly vhodnější vodní lyže, ale což…vyblbli jsme se dostatečně a navíc tu skoro nikdo nebyl. Pravda, občas kolem nás pročvachtal nějaký polsky nadávající jezdec upnutý v totálně propocené prošívané kombinéze světové značky, který zjevně odmítl uvěřit teploměru ukazujícímuna slunci přes 20°C, ale takových borců jsme si nikterak nevšímali a plně se věnovali slalomu mezi petrklíči.
Ukojeni spotovním výkonem jsme opět obtěžkali stroje lyžařskou výzbrojí a vydali se za další výzvou, kterou měla být odpolední káva na Špindlerovce. Pán u závory nám za stokorunačku vydal příslušné povolení k průjeydu a na holej pupek odpřísáhnul, že na silničce není ani sníh ani skládka jarního štěrku… s úsměvem dodal, že jeho offroad 4x4 včera s cestou neměl nejmenší potíže.
No co, když Bandaska vyjela v Norsku na Dalsnibu, vyjede snad i na Špindlerovku, ne?
Všechny obavy se však ukázaly jako liché, cesta vzhůru byla luxusní, sníh ukázněně dlel v dvoumetrových bariérách podél trati a výhledy byly více než katalogové, což si slovy „Sehr schöne!!!“ pochvaloval i majitel krásně žlutého KDF zaparkovaného u Špindlerovky.
Poetickou vrcholovou náladu dotvořilo lahodné kyselo z nabídky Erlebachovy boudy a byl tu čas na návrat.
Pro cestu zpět jsme zvolili směr na Jilemnici, pak příjemně se vinoucí silnici kolem Jizery na Semily a konečně vrcholovou prémii na vrchol Kozákova, odkud se plavně spouštěli do nížin vzduchoplavci na padáčcích. Tedy až na jednoho, který se po čas naší krátké zastávky třikrát plavně snesl do rozložitého šípkového keře.
Zatímco se přihlížející sháněli po křovinořezu, my už jsme klesali serpentýnami k Turnovu a odtud nejrychlejší cestou zpět ku Praze. Výlet to byl krásný, sportovní i vlastivědné cíle byly dosaženy a tu maličkost, že nás u Boleslavi chytl pěknej slejvák, jsem Čuňasovi slíbil, že nezmíním. Kazilo by to jinak idylickou reportáž z krásně prožitého dne.