MotoExpedice Hanka 2015

Nerozluční přátelé Oťas a FruFru se vydávají po stezkách odvahy a dobrodružství

MotoExpedice Hanka 2015

Kapitoly článku

Mnohokrát jsme s mým kámošem Oťasem diskutovali o projektu, který dlouhou dobu zůstával jen v říši fantazie. Ale stále jsme neztráceli naději a věřili, že se jednou tento náš velký sen přetaví ve skutečnost. Ano, srovnatelně velkých cestovatelských počinů je zde na motorkářích popsaných mnoho, řeknete si. I my jsme si říkali, že večerů strávených nad mapou již bylo víc než dost a popravdě nám asi chyběl jen ten správný impuls, neboť po praktické stránce nám k jeho realizaci vlastně nescházelo vůbec nic. Oba máme motorky s dostatečným výkonem pro expediční dobrodružství. Oťas sedlá GS (červené) a já SuperTenere (v bílé barvě). Adventure doplňky, včetně padacích rámů, jsou u této kategorie naprostou samozřejmostí a nesmí se na nich šetřit. S takovými stroji se pak člověk nemusí bát objet půlku světa a naše ambice byly přece jen o něco skromnější.

Jednou ve čtvrtek mi Oťas zavolal, že mu kartářka prozradila, že prý ho čeká velká cesta, a mezi řádky rezonovalo něco jako „now or never“. A měla naprostou pravdu, protože s věkem člověku sil nepřibývá a řidičskými zkušenostmi se nahrazují jen obtížně. Není nač čekat! Stanovili jsme si jasný časový horizont, aby to zase nevyšumělo do ztracena, jako už tolikrát. Samozřejmě nikoliv pevné datum. Trmácet se někam kupříkladu v dešti, to už není o motorkářství, ale o bohapustém pozérství a koledování si o nějaký průšvih. Bezpečnost a zdraví je vždy na prvním místě. Když vidím frajírky v nepromoku, vždycky si říkám, jestli by se na ministerstvu dopravy neměli zamyslet nad nějakou novou regulací takovýchto a podobných nešvarů. Mnozí lidé vůbec nechápou, jakým rizikům se vystavují. Ale to jsem trošku odbočil.

Sešli jsme se na první plánovací schůzce a už tady se ukázalo, že se pouštíme do něčeho, co by nám bez náležité přípravy mohlo snadno přerůst přes hlavu. U Bohumína je pohodlný nájezd přímo na dálnici. Oťas ale tvrdošíjně opakuje, že jízda po okreskách bude to pravé dobrodružství, a že to zvládneme, a má přece kvalitní navigaci Garmin, ve které si 2x týdně aktualizuje mapy. Nakonec kompromisně plánujeme trasu sice po okreskách, ale v dosahu dálnice, abychom v případě ztráty orientace nebo časového skluzu neměli za sebou, jak se říká: „spálené mosty“.  V reklamce si necháváme vyrobit trička s logem expedice, motokaskadérem jak právě skáče ze skály a krvavým nápisem „adventure maniac“. Objednali jsme také jeden kus navíc, kterým můžeme případně někoho odměnit za pomoc v nesnázích, nebo jen tak na památku, apod.

Při druhé plánovací schůzce bylo vidět, jak jsme sehraný tým a jak poctivě jsme k celé akci přistoupili. Třetí plánovací schůzku jsme tedy rovnou odvolali a myslím, že to nebyla lehkovážnost. Zbývalo vlastně probrat už jen způsob řazení v křižovatkách, gesta a znamení pro případ selhání elektronické komunikace, překontrolovat obsah lékárniček, apod. Vyjedeme už příští sobotu odpoledne. I když je větší riziko, že nedojedeme za světla, odpoledne bude tepleji a nepřijdeme o domácí oběd. Tomuto plánu jsme podřídili, po konzultaci s produktovým manažerem nejmenované gumárenské společnosti, i volbu pneumatik. Vše je nachystáno. Teď již zbývá jen napjatě sledovat předpovědi počasí a dopravní zpravodajství.

V den D se Oťas ke mně přiřítil z Ostravy přesně ve smluvený čas. Sundali jsme z vleku jeho motorku a namontovali kufry. Pojedeme sice nalehko, ale motorka s těmi kufry vypadá fakt dost dobře. Na každém kufru má namalovaný globus. Říkám Oťasovi, že kdyby jeli kolem Liška a Révai, tak by určitě chtěli, abychom jeli kousek s nimi. Oťas se ale jenom ušklíbl, že to u něho nejsou žádní drsňáci, když jezdí po světě s doprovodným autem. (My doprovodné auto nemáme).

13:08 vyrážíme na cestu a srdce mám až v krku. Co si pro nás asi osud přichystal? Splašené myšlenky běží hlavou. Vůbec nechci myslet na to, že každý rok zahyne na českých silnicích přes 600 osob a toto číslo hrozivě narůstá. Za chvíli se ale dávám do pohody a užívám si jízdu s celou její romantickou syrovostí. Ve Vrbici Oťas křičí do interkomu, abych zastavil na benzínce. Tvrdí, že už jsem dvakrát překročil povolenou rychlost, ještě k tomu v obci. Nejsem si toho vědom, ale uznávám, že se nechceme zabít, ani se stát snadnou kořistí policejního passatu. Odteď si už budu dávat pozor. Než vyjedeme, překontrolujeme ještě znovu tlak v pneumatikách, když už jsme tady. Je to v pořádku, můžeme pokračovat. V poklidu ukrajujeme další a další kilometry, když tu najednou u Polanky se to stalo. Odbočuji ze silnice č. 647 na silnici č. 478. Pochopitelně špatně. Navigace ječí jako šílená „… až to bude možné, otočte se…!“. Ještě dlouho po návratu, když někdo vypálil hlášku: „až to bude možné, otočte se!“ jsme se mohli potrhat smíchy. Ano, jako vzpomínka už to bylo opravdu legrační.  Nezbylo než se okamžitě otočit a jet zpátky. Chybu přičítám únavě, a proto zastavujeme na nejbližší benzínce. Ne nadarmo dopravní experti bijí na poplach kvůli nedodržování bezpečnostních přestávek. Únava zabíjí pánové! Chceme se občerstvit, ale heřmánkový čaj samozřejmě nemají. Posloužíme si tedy z vlastních zdrojů, mrkám spiklenecky na pumpařku a vytahuji termosku. Je ale nějaká divná, pozvání na čaj odmítá, že prý v práci nepije. Oťas na ni celou dobu civí. Říkám mu, že nemáme motorky pro to, abychom na ně balili holky, ale abychom na nich zažívali dobrodružství. Souhlasně pokyvuje hlavou, ale civí dál. Doufám, že to neovlivní jeho koncentraci při řízení. Raději pojedeme, protože jak ho znám, nakonec by jí ještě vnutil naše rezervní expediční tričko, nebo tak něco.

Na poslední etapu vyrážíme odpočatí. Ono koneckonců Motobar u Hanky je už na dohled.

 

Dorazili jsme do cíle, ale shodujeme se, že už toho máme plné zuby, a že raději zavoláme mojí manželce, aby pro nás sjela s dodávkou. Určitě zbůhdarma vysedává s kamarádkami na kafíčku a kdákají o všem možném (jenom ne o motorkách : ))))) Zatímco jsme na ni čekali, zjistil šokovaný Oťas, že jsme celou cestu absolvovali bez asistenční karty jeho pojišťovny. Má stejnou barvu jako slevová karta do Erotic Shopu a on je při tom stresu z balení zaměnil. No to jsme tedy měli z pekla štěstí, že se nám všechny krizovky tentokrát vyhnuly. A zjistit to tak v půli cesty, měli bychom zbytečné nervy a dilema, jestli se vracet nebo pokračovat. Strážní andělé se tentokrát opravdu činili.

Byla to krásná expedice a bude na co vzpomínat. A víte co? Myslím, že až se za nějaký čas dáme zase do pořádku, tak tu cestu ještě někdy zopakujeme. Tentokrát třeba v opačném směru z jihu na sever. A kdo má kuráž, může vyrazit klidně s námi.

Ujetá vzdálenost: 37,2km

Náklady na cestu: jeli jsme po prázdnu - bez nákladu

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.70
Známkováno: 44x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist