Kosodélníkem po ČR

Jízda za poznáním a krásami naší drahé republiky, s cílem dojet do jejího nejvýchodnějšího, nejjížnějšího, nejzápadnějšího a nejsevernějšího obydleného koutu

Kosodélníkem po ČR

Kapitoly článku

Nápad či sen podniknout dovolenou na motorkách jsem měl v hlavě už docela dlouho. Nejdříve měla být cílem Litva, poté Slovensko a nakonec, v rámci úsporných opatření, Česká Republika.
Původně jsme měli jet jako čtveřice, bohužel jeden člověk vlivem překotných událostí odpadl, a tak jsme zůstali tři.
Já, Radek: Kawasaki KLE 500
Brácha Čenda: Honda NX 500 Dominator
Jirka: BMW F 800 GS

Základním kamenem naší výpravy se ustanovilo „dobytí“ čtyřech zeměpisných NEJ ČR. Nejvýchodnější obec-Bukovec, nejjížnější obec –Vyšší Brod, nejzápadnější obec Krásná u Aše a nejsevernější Lobendava-Severní. Tomuto cíli byl podřízen itenerář naší motodovči. Plán cesty: hlavní ideou bylo vyhnout se v maximální míře hlavním tahům a využívat naplno silnice druhé a třetí třídy( ve stylu Tour de Prdele, kteráž se zde, na M.CZ, objevila jako cestopis od někoho jiného. Díky za inspiraci).
S blížícím se datem odjezdu, což byl první prázdninový týden, jsme všichni čím dál bedlivěji sledovali prognosy počasí. A ty se horšily…

Nedělní podvečer se odvíjel v duchu horečnatých příprav.

V pondělí ráno jsem motorku ověsil brašnami, brácha přigumicukoval krosnu ze sedmdesátých let minulého století k topcasu a vyrazili jsme přibrat třetího mušketýra, Jirku. Ten již byl plně připraven a můžeme tedy vyrazit opravdově. Výchozím bodem cesty budiž Nymburk. Chtě nechtě, jsme ze začátku museli použít silnici I/38, Kolín, Čáslav. Pak už bylo hustého provozu  a kamionů dost, sjíždíme na Třemošnici, přes Seč, Nasavrky a Skuteč do Litomyšle. Super silničky a krásná příroda kolem. Bohužel se začaly naplňovat chmurné předpovědi meteorologů a počíná déšť, který nás v různé intensitě doprovází celý zbytek dne. Kousíček za Litomyšlí se spouští z nebe proudy vody, zastavujeme tedy na benzínce v Němčicích, abychom dotankovali a schovali se, dokud nepřejde nejhorší dešťová vlna. Zhruba za dvacet minut se liják změnil v deštík, tak jedeme dál. Česká Třebová, Lanškroun a po II/315 do Zábřehu. Opět parádní silnice, plná zatáček a v hezké přírodě. Ze Zábřehu na Úsov, Uničov do Šternberku a po I/46 na Moravský Beroun. Uzavírku před M. Berounem ignorujeme a  odpouštíme si tím objížďku kdovíjak dlouhou. Když už jedeme na těch motorkách, že…? Malý cíl byla vodní nádrž Slezská Harta. Tam jsme dostali, ale vzhledem k dešti jsme moc nepobyli, pět minut a pryč silnicí II/442 na Vítkov. Paráda. Stará silnice, kde kmeny stromů nahrazují krajnici. Jelo se fajn, jen jsem nepochopil, proč na úseku kolem vodních nádrží Kružberk a Lobník se povrch silnice mění z asfaltu na kostky, což by nebylo úplně hrozné, kdyby to nebylo v zatáčkách. Vítkov, Odry, Nový Jičín a po II/483 do Frenštátu pod Radhoštěm. Právě tam nás zastihuje velká průtrž mračen, my nezastavujeme, stejně jsme promáčení a nemělo by to žádný smysl. Z Frenštátu do Frýdlantu nad Ostravicí. Překvapila mě  Čeladná. Luxusní obec, kde se snobství vznášelo vzduchem a zarývalo se pod kůži. Večer, po 422 km, jsme dojíždíme do Janovic ( okr. FM), kde nás již čeká můj kamarád, s jídlem, sušákem na prádlo vedle roztopeného krbu. Dnešní den: unavení, ale hlavně noc v suchu.

Ráno jsme se probrali do slunného dne. Dobrý příslib do začátku. Po snídani a vysušení jsme nadráždili stroje a vyrazili dobýt první bod celé cesty. Hlavní silnice z Frýdku-Místku na Hnojník, Třinec a Jablunkov je fakticky opruz. V Jablunkově jsme sjíždíme z hlavní a přejíždíme nejvýchodnější obec ČR-Bukovec, až na hraniční přechod Bukovec-Jasnowice. První bod dobyt-třikrát hurá! A jedeme dál! Počasí nám nastavuje opět nevlídnou tvář a prší. Přes Mosty u Jablunkova vjíždíme do Čadce, avšak jakýmsi  vedlejším přechodem. Z Čadci jedeme na Turzovku a Makov. Cesta nezáživná, obec navazuje na obec, všude padesátka. Slovenští policisté jsou přísní a rádi dávají mastné pokuty, a tak předepsanou rychlost dodržujeme do puntíku. Makov končí . Zastavili jsme se u památníku českých, slovenských a sovětských partyzánů za Makovem a hned poté jsme přejeli zpět do ČR. Počasí se umoudřilo, déšť odtáhl dál na východ. Po silnici II/487 do Vsetína. Jednoznačně nejhorší část celého výletu. Silnice se intensivně opravuje, každé tři kilometry semafor, uzavírka a kyvadlový provoz. Šílené a lezoucí na nervy. Snad po hodině a půl se dostáváme do Vsetína. Za Vsetínem odbočujeme na II/437, Ratiboř, Bystřice pod Hostýnem. Tento úsek nám vynahrazuje peripetie před Vsetínem. Paráda. Projíždíme skrz přehuštěný Přerov a po II/150 do Prostějova. Chtěli jsme navštívit museum kočárů v Čechách pod Kosířem, ale nestíháme časově. Pokračujeme tedy po 150, dále na Rájec-Jestřebí, krásná krajina i silnice. Trasu jsem oproti původnímu plánu zkrátil, přes Černou Horu a Tišnov na Velkou Bíteš, kde na poli zastavujeme, dáváme si cigárko a vůbec rozjímáme nad krásou okolní přírody. Vytanul nám na mysl výrok Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesničko má středisková, kde se kochal: „To není země, to je zahrádka“. Máme to pár kiláků do cíle, tak už nespěcháme. Míjíme věznici v Rapoticích, je pěkně a vězni si zpříjemňují pobyt za mřížemi fotbálkem. Dojeli jsme do Ketkovic, opět ke kamarádovi, který nás i s manželkou vřele uvítal. Pohoštění připraveno, gulášek, pivo i něco ostřejšího moravského z meruněk se našlo ( dokonce dar pana domácího, 1 litr na cestu). Ujeto 345 km.

Ráno je už nachystaná snídaně, pět míchaných vajec na cibulce je slušný základ do nového dne. Vyjíždíme asi o dvě hodiny později, než jsem naplánoval. Počasí je slunné, ale podle předpovědi má intensivně pršet na jihu jihočeského kraje. Škoda, že zrovinka tam máme namířeno… Vracíme se na silnici I/23, v Kraslicích nad Oslavou odbočujeme na II/392 do Dukovan. Atomku si fotíme, žádného Montyho Burnse ale nevidíme. Pokračujeme po II/152 přes Hrotovice, Moravské Budějovice, Jemnici a Slavonice. V podstatě se dostáváme na konec této silnice v Nové Bystřici. Hodnotíme ji positivně, celá silnice skvělá, povrch se měnil podle okresu, malebná krajina kolem. Užili jsme si to. Podle Aladina v Jirkově founu se blížíme do pásma deště. Uvidímež.  Aladin se nespletl, ještě v Chlumu u Třeboně bylo počasí dobré, pak se zatáhlo a z Nových Hradů jedem opět v dešti, našemu, až do večera, souputníku. Nové Hrady, Benešov nad Černou, Malonty a Dolní Dvořiště.
Zde se pozastavím. V centru obce stojí kostel. To bývá obvyklé, ale aby dvacet metrů od kostela stál night club čili bordel a kousek dál další dva, to je možné snad jen v naší republice. Na druhou stranu, hříšníci nemusí chodit ke zpovědi daleko….. Z Dvořiště pokračujeme po II/163, v Loučovicích vidím papírnu, kde jsem před lety nakládal toaletní papír do kamionu, nyní uzavřenou a pustnoucí. Jsme ve Vyšším Brodě a jedeme na hraniční přechod Studánky-Weigetschlag, nejjížnější  bod ČR. Tím si pomyslně odškrtáváme druhý plánovaný bod naší cesty. Fotíme se u zrenovovaného hraničního sloupu z doby první Československé Republiky a vracíme se zpět do Vyššího Brodu, pokračujíce dále.Že hustě prší není nutné připomínat. S tím, jak jsme promoklí, nás opouští nápad na nocování na divoko v přírodě ve stanu. Jedeme kolem Lipna, dál na Volary, Horní Vltavici a po II/167 směr Kvilda. V obci Borová Lada nám síly dávají definitivní sbohem a hledáme si nocleh v teple pensionu. Po několika telefonátech se Jirkovi daří najít volný pension, kde chce příjemná, milá a usměvavá paní dohromady tisíc korun za nás tři. Není co řešit. Sundáváme mokrou bagáž i oblečení a urychleně vyhledáváme restaurační zařízení. Zvláštní, nevelká obec turistického charakteru a má dvě restaurace, které jsou přímo naproti sobě.  V jedné z nich vedou druh piva z lokálního modravského pivovaru a tak vítězí v našem výběru. Po jídle u piva Leyer den shrnujeme a zjišťujeme, že ne nadarmo se říká, že třetí den bývá kritický. Po příchodu já osobně ulehám a během několika vteřin nevím o světě. Ujeto 332 km.

Ve čtvrtek nás šimrá po ránu sluníčko. Jelikož máme slušnou zásobu konserv, na které jsme ještě nesáhli, k snídani ohřívám každému jednu párků až z Trenčína s fazolemi. Tomu říkám start do nového dne. Jedeme přes Kvildu, Horskou Kvildu dále na Hartmanice. Opět parádní silnice, jen je tu neskutečná koncentrace sportuchtivých lidí na bicyklech. Projíždíme Železnou Rudu a pokračujeme po II/180 do Nýrska, Kdyně, přes Domažlice a po II/195 až do Boru u Tachova. Slunce nad hlavou pálí, naši snahu však neoddálí. Přejeli jsme D5 a směřujeme na Tachov. Chtěli jsme se vyhnout silnici I/21 na Cheb, tak sjíždíme na vedlejšky, v Broumově bereme benzín a hup do Německa. V Mähringu bloudíme, nakonec se podaří najít tu správnou cestu na Waldsassen. Třicet kiláčků po Německu a zpět do ČR, Chebu a až za Aš. Projíždíme obec Krásná, což má být nejzápadnější obydlená obec v ČR, čímž plníme další, již třetí bod naší cesty. Pokračujeme dále, co nám cesta dovolí. Asi po třech kilometrech cesty se dostáváme na její konec. Rozdvojka, rovně polňačka, napravo zarostlá lesní cesta. Dáváme si pausu. Po obhlédnutí okolí zjišťujeme, že je to zřejmě oblíbené místo sexuálních turistů nebo mládeže. Všude kolem se povalují použité kondomy a plechovky od energeťáků. Je čas jet dál, nasedáme a vracíme se do Aše. Odbočujeme na II/213 na Luby a Kraslice. Chceme jet na Nejdek, ale bloudíme, marně hledáme směrovku s označením silnice 218. Jedeme lesem po úzké asfaltce, několikrát se radíme, není možné, aby toto byla silnice druhé třídy, pokračujeme s obavami dál, Jirkovi bliklo hladové oko, z lesa vyjíždíme na pastvinu na vršku Krušných hor. Ve vesnici Přebuz se ujišťujeme, že jedem správně a nakonec dojedeme do Nejdku, kde zase bloudíme… (po dojezdu domů zjišťuji na netu, že silnice II/218 jsoucí  v mé postarší mapě již není silnicí druhé třídy, ale je vedena pouze jako místní komunikace třetí třídy). Z toho plyne poučení, že to aspoň každých deset let chce koupit nový autoatlas. Den se nachyluje k večeru a je třeba si hledat kemp, když už tedy s sebou vláčíme stany. V rámci zrychlení přepravy najíždíme na I/13 a mastíme to přes Klášterec nad Ohří směr Chomutov. Naproti elektrárně Prunéřov je schovaný příjemný kempík Nová Víska. Je téměř prázdný, dohromady platíme 410 korun za vše, tedy tři lidi, tři motorky a dva stany. Pohoda. Vyzvídáme, že vedle kempu je koupaliště, po postavení stanů tam jdeme. Je prázdné a my hupsneme do vody. Osvěžující. Jdeme do kempové restaurace na večeři a pivko. Jídlo chutné, ceny slušné, pivo dobré a majitel pohodář. Co víc si přát? Už jen planě tlacháme a jdeme nabrat sil do finále. Ujeto 405 km.

Je pátek, poslední den  a nás čeká ještě nejsevernější bod mise. Ráno kempové kafíčko a chléb se studeným lančmítem. Jirka by rád navštívil Kamencové jezero v Chomutově. Byl bych býval rád mu to potěšení dopřál, ale po půl hodině bloudění Chomutovem a Jirkovem jsem to vzdal. Jedem tedy dál. Krajina, kterou míjíme je úplným opakem toho, čím jsme projížděli v minulých dnech. Povrchové uhelné doly, obrovská chemička v Záluží a vůbec všechno v „industry“ stylu. Jedem kolem Litvínova, přes Hrob, Dubí do Teplic a do Děčína. Je solidní horko, po I/62 drnčíme na Hřensko, následně zase do Dojču, v Bad Schandau odbočujeme na Sebnitz. V Sebnitzu je uzavírka silnice vedoucí k hraničnímu přechodu, jede se centrem. Nevšímám si přednosti zprava a tak nechtíc pocuchám nervy jednomu důchodci v Mercedesu. Ale to už se vymaňujeme z osidel Německa a jsme v Dolních Pustevnách. Do Lobendavy jen kousek. Přímo v Lobendavě odbočíme doleva a jedeme až nakonec Lobendavy-Severní, kde končí silnice. Heuréka!

 

I poslední plánovaný bod trasy je dobyt! Pocit úlevy i radosti zaplavil naše mysli. Nezbytné cigárko, fotky a v klidu se začínáme navracet k domovu. Přes Krásnou Lípu, Chřibskou a Českou Kamenici do Kravař a Dubí. Nechce se nám jet po I/38 vedoucí z České Lípy na Mladou Boleslav, tak ještě vymýšlíme cestu zadem přes všelijaké kotěhůlky. V Katusicích se poprvé dělíme, brácha už jede sám do Mladé Boleslavi, já s Jirkou po okreskách jedeme dál. Naše cesta se definitivně dělí v Luštěnicích, já jsem zde doma a Jirkovi do Nymburka zbývá pouhých 20 kilometrů. Ujeto cca 300 km

Závěr: Celá trasa měřila 1800 km
Spotřeba benzínu: moje KLE 4,3, bráchy Domik 3,8 a Jirkovo Báwo pod 4.
Naše země je krásná, viděl jsem místa, kam bych se autem rozhodně nevydal.
Plánovat více než 400 km za den je nesmysl.
Nejhorší značení: Nejdek
Nejhorší řidiči: okolí Chomutova včetně Chomutova samého
V úterý ráno při balení spadla motka Čendovi, ve středu mě. Jirkovi jsme řekli, že ve čtvrtek je řada na něm, ale toto faux-paus si odpustil, řka, že jsme fakt přející kámoši.
Pro všechny tři to byla první dovolená na motorkách. I přes deštivé dny jsme si ji skvěle užili a já pomalinku budu plánovat trasu na příští rok.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 12x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist