Kolem komína a pak už nic...

Super vyjížďka se špatným koncem

Kolem komína a pak už nic...

Kapitoly článku

Kolem „komína“ a pak už vůbec nic... 15. června – den jak vystřižený z pohlednice. Dva kamarádi na silných strojích a krátká cesta z města. Krátce po desáté vyzvedá kamarád svého Harleye po inspekční prohlídce a čeká na odpočívadle za zbraslavským lomem. Dojíždím na jedenáctou, lehce unesen ze setkání se snad nejmenším divočákem, kterého lze vidět. Na silnici mezi poli zmateně pobíhalo malé, ještě pruhované sele a řidiči si dávali znamení, aby mu nikdo neublížil. Pohled na malé zvířátko a opatrné manévry okolních řidičů do mne vnášely pocit klidu a bezpečí.

Zatáčky v břežanském údolí vyplavily lehkou kapku adrenalinu. Rychlé pozdravení, blinkr a zpět na cestu. Má Moto Morini Granpasso 1200 spokojeně klape za Harleyem, který udává rekreační tempo a směr naší cesty přes Davli, vzhůru k Slapské přehradě. Pohled na modrou loděnici, melancholická vzpomínka na zašlou slávu hotelu Rabyně a dál na Vyhlídku. Zastávka, zasluněný pohled na zátoku Slapské přehrady, nealko pivo, káva a cigáro a kam dál?

Co takhle oběd? OK, pizzerie v Sedlčanech. Pokračujeme v klidu zatáčkami a mezi poli do Sedlčan, kde tradičně doplníme benzín a pak dál směr italský restaurant. Nevím, co mě čeká, nikdy jsem nezajel do hloubi tohoto města, které vždy míjím akorát po hlavní přes náměstí a za kruháčem už hurá na Milevsko. Pár uliček a už vidím malou zahrádku u kulturního centra. Na první pohled nic moc romantika. Usedáme hned u vchodu a při studiu jídelního lístku najednou větřík přivane nádherně mocnou vůni hustého hovězího vývaru. Ihned je rozhodnuto a k tomu spagetti pomodoro. Dobrá volba, zvláště ten mocný vývar. Odjíždíme spokojeni z pozdního, leč výborného oběda a ukrajujeme zbývající kilometry zpáteční cesty. Ještě zastávka na točenou zmrzku a už směr Kamenný přívoz, Jílové a rozloučení v Psárech, kde má cesta končí a kámoš pokračuje domů na Prahu. Co říkáte? Prostě den jak sen... Kostky v Jílovém, pak pozor na kameru a radar na Radlíku a už vjíždíme do zatáček v lese u Psár.

Letmý pohled do zrcátka a... Pozor, zezadu se řítí uspěchané auto. Kouknu na Harleye, který se svým řidičem začátečníkem opatrně najíždí první ostrou zatáčku. Trochu přidám abych zkrátil náš rozestup a srovnám moto trochu víc na střed jízdního pruhu abych kamaráda ochránil před možným atakem, tak jak nás to naučili kdysi v Harley klubu, když se jede v koloně. A je to tady, první nájezd na záda, druhý a prudká akcelerace za předjetím. Auto vyrazilo jako utržené do blížící se zatáčky, ze které najednou vyjelo v protisměru auto. Cuknutí volantem, vždyť vytlačit motorkáře je pro řidiče auta menší zlo než čelní srážka s jiným autem. Jdu na brzdu a krizovým manévrem se dostávám za auto. Ještě, že jsem si dal párkrát kurz na letišti s instruktory z „Bezpečně na motorce“. Uf. Najednou brzda a auto stojí. Vidlice v dorazech zadek už nad sedlem – tak vypadá krizové brždění. Nic víc už vám nezbývá, prostě už není kam. 10 cm k nárazníku – bravurní kousek, nebezpečí zažehnáno. Zatroubím a po pár metrech znovu. Znovu zastavím, tentokrát už bez leknutí. Ještě zatáčka a je tu rovinka před závěrečnou sekcí lesa. Podřadím o dva stupně, beru za plyn a Morina se stacatovým duněním vyráží vpřed. Levá, pravá, z kopce dolů, koleno a vracák, a poslední pravá. Jsem v Psárech, dlouhá rovina. Na konci roviny zastavuji, motorku stavím na stojan a vyčkávám, kdy se auto vyřítí ze zatáčky. Stojím na chodníku s jistotou, že na zastavení řidiče je více než dost místa a když ho vyzvu a vstoupím do vozovky má určitě tak 300 metrů aby zastavil a vysvětlil své bezohledné chování. Vstupuji do vozovky, vztyčenou rukou vyzývám řidiče k zastavení. Přidává plyn, ale já stojím dál. Brzda, auto zastavuje asi tak metr, možná půl přede mnou. Stojíme proti sobě, snažím se nadechnout abych se zeptal PROČ... Řidič šlape na plyn, padne rána do kolen a ležím na kapotě. Jen se zvednu, vidím mu do očí. Výraz psa, který útočí na svou kořist. Další útok a veze mě na kapotě. Několik, možná desítek, metrů, padám z kapoty před auto, zastavuje a já končím v kotrmelcích na silnici. Prudká bolest a obrovský tlak prudkého otoku v levém kotníku. Ještě pár vteřin a bota snad exploduje. Kotník i s botou vylomený do pravého úhlu, snažím se dostat ze silnice, pravá noha, ale taky selže. Bolest v pravém kolenu mi nedovolí posunout ani o píď. Zběsilý týpek vyskakuje z auta a vykřikuje o simulantech, vyhrožuje nakopáním a napřahuje nohu. Borec – samý sval z fitka, tak o deset mladší – kdyby na mě nastoupil, byl bych bit jak žito. V bolestivém křiku mu ukazuji vyvrácenou nohu, týpek skáče za volant a rychlým manévrem ujíždí pryč. Kolem už je spousta lidí, volám, ať ho někdo vyfotí. Řvu bolestí – to mě uklidňuje, někdo volá sanitku, někdo hasiče a policii. Někdo přinesl polštář a deku, jiný mi sundává bundu, konečně jsem venku z helmy. Beru telefon, volám manželku, nejde to, vůbec nic neslyším. Aha, telefon vysílá do helmy a ta je pryč. Konečně, zmateně blekotám co se děje. Jsem dvě ulice od domu, mám ale pocit, že jsem někde ve vesmíru. Konečně je tady. Kolem běhají záchranáři, hasiči a už je tu i policie. Hlavně, že mě žena drží za ruku. Přijeli seškrabovat rozmázlého motorkáře, tak jim asi někdo volal. Hledají motorku a pořád chtějí techničák a zelenou kartu. Morina stojí v klidu netknutá pár desítek metrů zpátky opřená o stojan s vypnutým motorem. Nikdo nechce pochopit, že jsem na ní nejel ani neseděl. Dál už jen záchranka, sundávání boty, chirurgická ambulance. Zlomené pravé koleno, levý kotník na kaši. Na koleno ortéza – nehybně 8 týdnů, kotník čeká, až splaskne otok, po deseti dnech operace, šrouby, nehybné 8 týdnů a nejistota.

 

Dneska je to 5 týdnů, ležím v LDN. Pohyb pouze na vozíku a malé „velké radosti“, když mě sestra vezme do sprchy nebo na záchod.

Padesátka oslavená v nemocnici, rodina bez prázdnin a letní plány v „hajzlu“. Deprese a noční můry. Tak to je moje cesta kolem „komína“. Jsem poslední „spravedlivej“, ale hlavně naivní a „blbej“. Kdybych sklopil uši, dal agresorovi, co chtěl, nebyl bych tu ležel, doma by byl klid, jeli bychom na dovolenou a měl bych léto před sebou. Agresor by proklouzl a odnesl by to jindy někdo jiný. Takhle nikam nejedeme, léto už mám za sebou, jenom tady ležím, co jsem mohl, to jsem zkazil a všem doma ublížil. Stálo mi to za to? Hlavně, stálo to za to jemu? To mi bude vrtat hlavou hodně dlouho. Týpek sice neunikl, ve spravedlnost, ale moc nevěřím, tak ať je v rukou božích, mě to stejně zdraví nevrátí a rodinu na dovolenou taky nevyveze.

Chtěl bych tímto poděkovat všem, kdo mi pomohli. Děkuji manželce za pomoc a trpělivost a omlouvám se jí i dětem za zkažené léto.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.41
Známkováno: 54x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist