Dokončená okolo Česka 2014

Po dvouměsíční motopauze způsobené z mé nepozornosti zaviněnou menší havárkou na D1, ze které jsem naštěstí já na rozdíl od mého R1100GS vyváznul jen s modřinami, už jsem se těšil, jak s vyléčeným Géesem (velké díky Flekovi a jeho spolupracovníkům v IRON MOTO) zase vyrazím na trochu delší výlet než jenom na ty jednodenní nebo několikahodinové okolo komína. A samozřejmě jsem chtěl dojet okruh podél hranic okolo Česka, který jsme vloni se synem Honzou nestihli dokončit (Nedokončená okolo Česka 2013). Letos se mnou Honza jet nemohl, ale můj srpnový termín naštěstí vyhovoval Pavlovi, se kterým jsme se už několikrát domlouvali, že spolu někam vyjedeme. Jel bych i sám, ale přece jen ve dvou se to lépe táhne a případně potřebná pomocná ruka nemusí být jen ta moje vlastní. Itinerář jsem oprášil z loňska, zbývající část rozdělil na etapy po max. 350 km/den, což se vzhledem k množství zastávek danému počtem navštěvovaných hraničních přechodů vloni ověřilo jako rozumné maximum. A taky vzhledem k únavě dané stylem jízdy „od přechodu k přechodu“. Celé to vycházelo na 4 dny s tím, že pátý den je v rezervě pro případ zdržení. Noclehy jsem dopředu neřešil, stejně nikdy nevíš, kdy a kde večer skončíš. Po loňské zkušenosti jsem už nebral stan a karimatku s tím, že střecha nad hlavou se prostě vždycky musí najít.

Dokončená okolo Česka 2014

Kapitoly článku

Den 1 – pondělí 11. 8. 2014

Ráno v osm hodin jsem podle dohody u Pavla před domem, kde už stojí připravená jeho Yamaha XT600. Pavlova manželka nám pořizuje startovní foto a vyrážíme na rychlý přesun k Trutnovu, kde chci navázat na konec loňské trasy. Až za Litomyšl nám cesta přes Otrokovice, Olomouc a Moravskou Třebovou ubíhá hezky, pak ale začíná pršet a v dešti už jedeme až do konce dnešní cesty. Naštěstí to není žádná průtrž, jen místy solidní zahradnický, ale nepromoky přicházejí vhod a samozřejmě musíme náležitě zpomalit. V Býšti na benzince dáváme pauzu a občerstvení, Pavel nadává na zadek otlačený od sedla, přece jen XT600 je terénní enduro a nemá sedlo dělané na dlouhé cesty jako moje Géeso. Objíždíme Hradec Králové přes Třebechovice a Jaroměř a okolo druhé odpolední přijíždíme za Trutnovem na křižovatku silnic 14 a 300, kde naše poznávací trasa začíná a kde je zároveň nejzápadnější bod naší letošní cesty.
Dnešní nocleh máme dohodnutý u Pavlova známého na statku u Broumova, a protože pořád prší, chceme tam být co nejdřív. Proto začínáme hned redukovat trasu. Ještě před Žacléřem nerad vynechávám návštěvu dělostřelecké tvrzi Stachelberg, kde jsem ještě nebyl, a taky průjezd částí Žacléře s pozoruhodným názvem Bobr. Za chvíli jsme na prvním letošním hraničním přechodu Královec – Lubawka, který je zároveň nejseverněji položeným místem na naší trase. Když se s Pavlem díváme na ceduli s údaji jak rychle, kdy, kde a s čím se může v Polsku jezdit, tak si říkáme „zlaté Česko“, protože tu polskou složitost si není možné zapamatovat. Pořizujeme na přechodu nezbytnou fotodokumentaci a přes okraj Trutnova míříme do Adršpachu. Kvůli dešti si bohužel nemůžeme vychutnat krásné serpentiny za obcí Chvaleč nahoru k Adršpachu. Adršpašsko – teplické skály jsou sice krásné, ale už to tam znám a půl dne času bychom na ně stejně neobětovali, tak jen projíždíme okolo. Navštěvujeme další přechody Zdoňov – Laczna a Starostín – Golinsk a pak už nejkratší cestou do Broumova. Pavlův známý už nás čeká a jeden z jeho psů mě hned při průjezdu vraty vítá kousnutím do lýtka, aby ukázal vetřelcům, kdo je tady doma. Naštěstí je to jen takové výstražné kousnutí, které neprochází přes kalhoty do masa. Ale i přesto hned po uvítání s pánem domu a po zaparkování motorek ve stodole nasazujeme preventivní slivovicovou dezinfekci, jeden nikdy neví… Po dobré večeři ještě trávíme dlouhý příjemný večer povídáním s domácím pánem u dobrého sýra, piva a slivovice.
Ujeli jsme 396 km a navštívili 3 hraniční přechody.

Den 2 – úterý 12. 8. 2014

Když mě ve čtyři ráno ze dvora za oknem pokoje budí kohoutí kokrhání, hned si vzpomenu, proč už dlouhá léta máme doma jen slepice - mají sice celibát, ale my se vyspíme. Snídani v podobě pořádné porce míchaných vajíček vylepšených domácí klobásou do sebe sotva nacpeme, za chvíli se loučíme a vyjíždíme do oblačného ale včerejším deštěm příjemně vyčištěného povětří. Pavel to tady okolo Broumova zná a tak mi cestou k prvnímu dnešnímu přechodu Otovice – Tlumaczów ukazuje pár okolních vesnic, kde obdivuji mnoho krásně opravených starých německých usedlostí. Je na co se dívat.
Po zastávkách na přechodech v Malé Čermné a v Náchodě si užíváme zatáčky nahoru na Dobrošov. Tedy já si je užívám víc než Pavel, protože moje Géeso s nízkým těžištěm umožňuje větší položení do zatáčky a tedy i rychlejší průjezd než Pavlovo XTéčko. A rozdíl mezi výkonem mých 1100 ccm a jeho 600 ccm je samozřejmě taky znát. Na druhou stranu skoro o metrák nižší váha jeho XTéčka je pořádně poznat při manipulaci s motorkou na místě. Chvilku se rozhlížíme na Dobrošově, předávám Pavlovi něco ze svých skromných vědomostí o druhoválečném opevnění a pokračujeme Orlickými horami podél hranic dál na východ. V Bartošovicích si k obědu dáváme jen polévku, protože po ranních vajíčkách ještě na kompletní oběd nemáme v břichu místo. Sedí tam kluk s pěknou Hondou VT500, tak chvíli pokecáme. Zjišťuji, že i on je jako já zastáncem kardanu – oba jsme líní pečovat o řetězy.
Nad Králíky projíždíme krásné silničky a kopce v úseku Prostřední Lipka – Heřmanice – Horní Lipka – Horní Morava, sjíždíme přes Dolní Moravu zpátky na silnici 312 a přes Staré Město míříme na přechod v Kladském sedle. Cestou nahoru do sedla si vychutnáváme krásné serpentiny a na přechodu nás překvapuje restaurace v budově bývalé celnice přestavěné na srub. Provozují ji dvě příjemná děvčata, tak chvíli dáváme řeč a k tomu kafe s výbornou palačinkou s ovocem.
Spouštíme se zpět do Starého Města, přejíždíme přes Šléglov a Vikantice do Branné a přes startovní rošt Kolštejnského okruhu míříme přes Lipovou a Žulovou okolo Javorníku na přechod Bílá Voda – Zloty Stok. Na další přechod Bílý potok – Paczkow to chceme vzít přes Polsko, ale je to už mimo moji českou mapu a bez mapy se tam nějak nemůžeme trefit, tak se vracíme zpátky přes Bílý Potok a jedeme k Paczkowu z české strany. Řidiči v protisměru nás upozorňují na policejní hlídku před přechodem a šetří nám tak pár bodů a taky tisícikorun. Až doma pak z podrobné mapy zjišťuji, že nám na polské straně chybělo k nalezení toho přechodu jen popojet ještě o pár set metrů. Kvůli tomu jsme ztratili alespoň hodinu času a zbytečně najeli hromadu kilometrů. No co, stávají se i horší věci.
Blíží se večer, je čas podívat se po noclehu. Z Mikulovic do Zlatých Hor to zkracujeme přes polské Glucholazy, ve Zlatých Horách dostáváme od znalců místních poměrů tip na ubytování za kopcem v Petrovicích. Dáváme si závěrečnou dávku zatáček přes kopec do Petrovic a tam za chvíli přistáváme v penzionu. Vepřo-knedlo-zelo a pár točených plnotučných nás smiřují se strastmi uplynulého dne, přitom sledujeme v televizi Vinetúa a Oldu Šetrného, celý den nám nezapršelo – co víc si můžeme přát? Byl to úspěšný den.
Ujeto 387 km, navštíveno 12 hraničních přechodů.

Den 3 – středa 13. 8. 2014

Ke snídani si dáváme hemenex a hurá na koně. Vyrážíme k přechodu Bartultovice – Trzebina a pak se jedeme podívat až na konec světa do Slezských Pavlovic. Na přechodu v Osoblaze nás haltuje policejní hlídka, ale stejně tam chceme zastavit jako na každém přechodu. Alespoň se dozvídáme, že nejsme v databázi hledaných osob, chvilku s policisty vykecáváme a pak nám přejí šťastnou cestu. Chvíli kličkujeme cestičkami mezi vesnicemi podél hranice a pak u Třemešné nasazujeme rychlý přesun po silnici 57 na Krnov a dál na Opavu. Centru Opavy se vyhýbáme severem přes Kateřinky, dáváme si endurový úsek mezi Oldřišovem a Hněvošicemi a za chvilku jsme na přechodu Sudice – Pietraszyn. Při návratu od přechodu zastavujeme před Sudicemi u památníku s tankem T34, čteme si informační tabule o historii obce, fotíme a Pavel coby tankista v.v. vzpomíná na vojnu. Ve vesnici si bohužel jen zvenku prohlížíme pěkný místní kostel a faru a dáváme oběd v místní restauraci.
V Sudicích jsme se zdrželi dvě hodiny, takže mezi přechody Píšť a Hať to zkracujeme přes polské Owsiszcze a stejně tak mezi Hatí a Bohumínem přes polský Rudyszwald a Zabelkow. Za Dětmarovicemi zajíždíme na přechod do Dolních Marklovic, ale místo původně plánovaného kličkování uličkami Karviné se raději vracíme stejnou cestou na silnici 67 a ujíždíme na Český Těšín. Přechod Chotěbuz – Boguszowice projíždíme bez zastávky a focení, protože tam není kde zastavit a vracet se tam odněkud kus pěšky se nám nechce. Stejné je to po projetí Cieszynem na přechodu přes Olši do Českého Těšína – taky bez zastavení a fotky, je tam hrozný blázinec, tak jedeme dál na Třinec. Při průjezdu okolo Třineckých železáren si vybavuji scény z filmu Ocelové město. Při návratu z přechodu Horní Líštná se nám otevírá krásný panoramatický výhled na Třinec na pozadí Beskyd v záři odpoledního slunce.
Díky mému zmatkování se nám mění v prodlužku zamýšlená zkratka po cestičkách mezi Vendryní a Bystřicí, takže se nakonec ptáme na cestu místních lidí, abychom se odtamtud vymotali. To se daří a i přes pokročilou odpolední dobu se rozhodujeme pro výjezd přes Nýdek do hor do osady Hora/Gora, kde je podle mapy další konec světa. Ke konci cestička úzká, klikatá, místy do prudkého kopce, skoro bych se tam bál jet s osobním autem. Ač se mi to zdá neuvěřitelné, jezdí tam dokonce autobusová linka! Ale v zimě bych tady chtěl ten bus vidět… Pokračujeme přes Návsí a Jablunkov na přechod Bukovec – Jasnowice, pak zpět do Jablunkova a přes Mosty u Jablunkova na první česko-slovenský přechod Šance – Milošová. Kousek vedle je zastavujeme na přechodu pro těžkou dopravu Mosty – Svrčinovec a pak už nás čeká 10 km úzká cesta do hor na Hrčavu a Trojmezí CZ/PL/SK. Vede místy hlubokým lesem, místy je hodně klikatá a taky mokrá, místy rozbitá od těžby dřeva nebo je v zatáčkách trocha šotoliny... Takže někde jedeme rychle a někde musíme doslova krokem.
Na Hrčavu přijíždíme v sedm večer s plánem přenocovat tam. Přes hranice přijíždíme do polské obce Jaworzynka, která je nejvýchodnějším bodem naší trasy, a pak přijíždíme i na samotné Trojmezí. Zjišťujeme, že z přechodu Bukovec – Jasnowice je to sem přes Polsko asi 7 km oproti zhruba 30 km, které jsme sem najeli vnitrozemím přes Jablunkov a Mosty. No jo, tak tudy třeba někdy příště…
Je osm večer, přichází tma a my zjišťujeme, že na Hrčavě dnes nocleh neseženeme. Sjíždíme tedy zpátky dolů z hor hledat nocleh jinde. Pavel navrhuje, abychom si ještě trochu nadjeli na zítřek, že má tutovku na ubytování někde na naší trase. Tutovka ale bohužel nevychází a po několika neúspěšných telefonátech se řítíme tmou dál směrem na Frýdek-Místek a hledáme nocleh cestou. Zvedá se silný teplý vítr, nad mraky se intenzivně blýská, vypadá to, že každou chvíli začnou padat tragače (pro moravštiny neznalé cizince: tragač = trakař). Chvíli po deváté večerní konečně nacházíme ubytování v zájezdním hotýlku v Nošovicích, a hned jakmile zavřeme motorky do garáže, přichází očekávaná bouřka. Je to pořádný mazec, v hotelu to málem vylomilo nezavřené dveře. Být v tu chvíli ještě venku na cestě, tak bychom dopadli hodně špatně. Ale jsme v suchu, v hotelu ještě dostáváme polévku, utopence a pár piv. Díky právě končícím opravám jsme v hotelu první a jediní nocležníci, takže nám ještě zapínají ohřev vody, teplá prý ale bude nejdřív za hodinu. Není sice teplá ani do rána, ale za to, že nás zachránili před jistou zkázou, jim odpouštíme, dáváme studenou sprchu a usínáme jak budulínci.
Ujeto 392 km a navštíveno 17 hraničních přechodů.


Den 4 – čtvrtek 14. 8. 2014

Nocleh je bez snídaně, takže tu si pořizujeme v potravinách vedle hotelu. Dnes už to moc nebude o hraničních přechodech, ale spíše o navštívení míst v horách, kde jsme ještě nebyli. Vjíždíme do táhlého horského údolí k vesnici Morávka, za ní projíždíme okolo stejnojmenné přehrady a pokračujeme dál až na konec světa – tedy až tam, kde se dál do hor dá bez rizika pokuty jet pouze s povolením od Lesů ČR. Sjíždíme zpátky pod hory, v Raškovicích vjíždíme do vedlejšího údolí a zase stoupáme do hor, tentokrát až na Visalaje pod Lysou horu. Je tam krásně, ale pochopitelně zase končíme na parkovišti u zákazu vjezdu. Bylo by fajn vyjet si z Papežova až nahoru na Lysou, ale nemáme potřebnou bumážku, tak zase sjíždíme zpátky dolů do Raškovic a točíme na Frýdlant a Ostravici. Táhlý stoupavý úsek podél přehrady Šance kvůli opravě silnice a stání na semaforech moc velkým zážitkem není, ale o to víc si pak užíváme dlouhé stoupavé zatáčky na přechod Bílá – Klokočov. Na naší straně hranice nás nepříjemně překvapuje budova bývalé celnice, která není moc pěknou vizitkou vstupu do Česka. Evidentně slouží pro široké okolí jako skládka odpadků, které tam kdokoliv dovnitř hází rozbitými dveřmi i okny. No prostě hnus, velebnosti!
Sjíždíme zase zpátky ke Starým Hamrům a najíždíme na úzkou silničku vedoucí vysoko pod vrcholy Beskyd na Bílý Kříž. Zpočátku vypadá celkem nevinně, ale v horní části, kde je úzká, klikatá, nepřehledná, mokrá a místy porostlá mechem, se mi docela stahuje svěrač a přemýšlím, jak dostanu svého naloženého mastodonta bezpečně dolů. Jestli mi to podklouzne, tak sbohem a šáteček…Na Bílém Kříži se kocháme krásným rozhledem dokola po Beskydech a závidíme houbařům jejich úlovky. Pavel hned plánuje rodinný výlet po okolních vrcholcích a hřebenech. O co jsou krásnější Beskydy, o to smutnější je pohled na zjevně už delší dobu zavřený hotel Kysuca/Baron a na někdejší zotavovnu Bílý Kříž, nedávno určitě draze zrekonstruovanou na apartmánový dům - ale nyní prázdný a zavřený. Okolí objektů je zarostlé a neudržované. Jediné, co tady jaksi funguje, je hotel Sulov, ale zase je v něm nechutná jak obsluha tak i nabízené Nescafé. Takže balíme kufry a spouštíme se velice opatrně zpátky pod hory, nakonec to i po tom vlhkém mechu šlo celkem bezpečně. Projíždíme údolím podél Bílé Ostravice a pak po silnici 35 jsme za moment nahoře na Bumbálce a v Makovském průsmyku. Nechceme sjíždět dolů do Velkých Karlovic, odtamtud jet nahoru na Kasárna a zase se vracet zpátky, takže vynecháváme fotku u památníku v průsmyku a sjíždíme na Slovensko k Makovu. Před Makovem odbočujeme doprava do Kopanic a po velmi slušné silnici jsme za chvíli nad Kasárnami, kde přejíždíme hranici na českou stranu. Silnice je tady na rozdíl od slovenské strany v ostudně katastrofálním stavu. Snad se na ni někde najdou prachy, aby vypadala jako ta slovenská.
Přejíždíme k Novému Hrozenkovu a klikatíme to nahoru do sedla pod Kohútkou. Známé krásné místo, ale čas kvapí, tak vynecháváme návštěvu chaty Kohútka, sjíždíme zase na slovenskou stranu a přes Lysou pod Makytou přijíždíme na přechod u Střelné. V restauraci v bývalé celnici doplňujeme síly dobrou česnečkou a míříme na kopec do Pulčína. Cesta pod železničním mostem za Lidečkem je uzavřená kvůli podemletí vodou, takže do Pulčína musíme náhradní trasou přes Francovu Lhotu. Nechceme se vracet zpátky stejnou cestou, tak zkoušíme projet ten uzavřený podemletý úsek, což se nám se štěstím a díky ochotě tam pracujících silničářů daří. Pokračujeme přes Valašské Klobouky na přechod Nedašova Lhota – Červený Kameň. Ten je kousek za horským sedlem, do kterého taky vedou krásné a hodně utažené zákruty. Na seznamu přibývá další přechod v Sidonii ve Vlárském průsmyku a pak už míříme k poslednímu přechodu ve Starém Hrozenkově. Před ním si ale ještě vychutnáváme zatáčky ve stoupání ze Bzové směrem k Žítkové, překrásné panorama Bílých Karpat ze Žítkové a následně prudký sjezd po úzké spádnici do Starého Hrozenkova. Vyjíždíme lesní cestou nahoru na Vyškovec, kde je nejjižnější bod naší cesty. Naposled se kocháme výhledy na Bílé Karpaty a krásnou krajinu Moravských Kopanic. Pak už nás čeká jen poslední úsek přes Bojkovice domů, který ale taky ještě nabízí hodně pěkných zatáček. A je to, jsme doma.
Najeto 368 km, navštíveno 9 hraničních přechodů.

Závěr

Okruh okolo Česka je dokončen. Byl to dobrý nápad, protože jsme se jak vloni tak i letos dostali a podívali do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli a kam bychom se bez motorek asi nikdy nevydali a nepodívali. Počasí nám sice letos nepřálo tak jako vloni, bylo víc deště a občas docela chladno, ale mohli jsme taky dopadnout daleko hůř, takže není na co si stěžovat. Motorky taky šlapaly jak hodinky, takže všechno OK. Opět se mi potvrdila loňská zkušenost, že pokud se člověk chce cestou občas někde zastavit nejen pro natankování, ale třeba si prohlédnout nějaké zajímavé místo, tak to chce neplánovat víc než 300 km/den, protože pak už na zážitky nezbývá čas a stává se z toho souboj s časem.

Pro zájemce ještě pár údajů:
- za 4 dny jsme navštívili 41 hraničních přechodů
- tachometr mi napočítal 1543 km, tedy průměrně 386 km/den
- průměrná spotřeba mého R1100GS se potvrdila 5,6 l/100km jako vloni
- nejzápadnější bod trasy: křižovatka silnic 14 a 300, na S od Trutnova
- nejsevernější bod trasy: hraniční přechod Královec – Lubawka, na S od Trutnova
- nejvýchodnější bod trasy: obec Jaworzynka (PL), na JV od Jablunkova
- nejjižnější bod trasy: obec Vyškovec, na JV od Starého Hrozenkova
- nejvyšší bod trasy: 990 m.n.m., na silnici 311 z Deštného do Orlického Záhoří, za odbočkou na Šerlich
- nejnižší bod trasy: 190 m.n.m., v Otrokovicích za nájezdem na R55
- moje náklady: ubytování 450 Kč, jídlo 1200 Kč, benzin 2650 Kč, celkem 4300 Kč – NO NEKUPTE TO ZA TY PENÍZE!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.29
Známkováno: 14x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist