Dokola kolem republiky

 Cesta první – severozápadní

Příběh začíná v létě roku 2012. Tehdy se přede mnou, jakožto vytíženým tatíkem, objevilo pár dní, ve kterých jsem se mohl utrhnout od obvyklé fronty povinností – a tak jsem neváhal, na Bonnie jsem naložil stan a spacák a už jsem sám uháněl vstříc poznávání. Kam pojedu jsem se moc nerozmýšlel – z rodného Orlického podhůří jsem najel k severním hranicím republiky a po příhraničních úzkých silničkách jsem je lemoval až do špičky ašského výběžku. Ve vzpomínce na tuto nádhernou pětidenní cestu zůstává letmý průjezd Jestřebími horami, líznutí spodního cípu Krkonoš, nádherná horská cesta „Jizerkami“ a pěkné toulání po klikatých a kopcovitých cestách Lužických hor a Českého Švýcarska.

Pak děčínské překročení Labe, výjezd do kraje Labských pískovců a poznávání rozlehlých a svérázných Krušných hor. Nezapomenutelným bude vždy pohled do hloubi smogem naplněné mostecké hnědouhelné pánve – krajiny tolik poznamenané lidskou činností.

Ašský výběžek a víska Trojmezí byl tím nejzápadnějším bodem, který jsem při této cestě navštívil – a ostatně, dál už to v té naší vlasti ani nejde.

Cestu zpět jsem si pátého dne zpestřil návštěvou open-air leteckého muzea ve Zruči u Plzně a pak už následoval dojezd přímou cestou domů, s celkovým příbytkem kilometráže na počítadle tachometru, o něco málo více jak 1200 km.

Cesta druhá – východní neboli moravská

Rok na to bylo jasné, že nemohu jinak – že loňské cestování bude mít svou další kapitolu. Směrovku jsem tentokrát otočil na východ a rozhodl jsem se podobným stylem obkroužit zemi Moravskou. Když přišel ten den, jedním tahem jsem přeškrtl republiku na půl a opět sám jsem sjel dolů na Vranovskou přehradu.

Odtud jsem nabral azimut východní a proti směru hodinových ručiček jsem počal poznávat krásy jižní Moravy. O neopakovatelném charisma kraje vinařů není třeba se dvakrát rozepisovat – jen málokdo by nevěděl čem mluvím. Horká Pálava se svým Sirotčím hrádkem a Dívčími hrady má své kouzlo, které modrá hladina Novomlýnské nádrže jenom potrhne.

Břeclav, Hodonín – pak po pravé ruce silueta Bílých Karpat a už pomalu nahoru podél hranice se slovenskými bratry – snad jen s odbočkou na Chřibskou vrchovinu a návštěvou hradů Buchlov a Cimburk.

Druhý den návštěva kunovického leteckého muzea a noc pak neplánovaně strávená na příjemném malém motosrazu v Horní Lidči. Nehoráznou kocovinu druhého dne jsem léčil pěším výstupem na beskydský vrch Kotař nad Morávkou, a druhý den už následovalo dobytí bodu nejvýchodnějšího, kterým je obec Hrčava u Jablůnkova.

Pak už byl nabrán směr k domovu, ale čekal mne ještě průjezd industriálním Ostravskem, pizza v Opavě a podvečerní toulání zvláštně „zapomenutým“ Krnovskem a Osoblažskem. Pak ještě západ slunce nad Rychlebskými horami, noc v kempu u Jeseníku a až druhý den dopoledne líný dojezd zpět do rodného Potštejna – se skoro stejnou výslednou kilometráží, jako v kapitole výše.

Cesta třetí – jižní

Do plánu obkroužit vlast celou dokola zbývala v roce 2014 už jen poslední třetina – čili pochyby o tom, kam povede výjezd toho léta, tu rozhodně nebyly. Změna ovšem nastala v obsazení motocyklu – neboť se má drahá polovička rozhodla cestu podniknout spolu se mnou.

Vyrazili jsme přímým směrem tam, kde skončilo mé putování z roku 2012 – tedy do kraje Mariánských Lázní - a úkolem bylo jízdou podél jižních hranic vlasti, spojit trajektorie obou předchozích cest. Po noci u Betlémského rybníka u Teplé jsme navštívili „Marijánky“ a pokračovali krajem Českého lesa a Chodskem směrem jihovýchodním. Vylezli jsme si na zříceninu hradu Přimda a vrčeli jsme si to směrem na Kašperské hory a deštěm zkrápěnou Šumavu.

Z ní jsme zmrzlí sjeli k prohřátému Lipnu a přívozem se přeplavili na jeho jižní břeh. Pak cesta vedla přes poklidné Novohradské hory a krajem třeboňských rybníků do lesů krásné České Kanady.

Čtvrtého dne byl dobyt bod, který propojoval celé to veliké kolečko – dojeli jsme na Vranovskou přehradu a já a můj Bonneville jsme mohli říci, že ta naše krásná vlast je opravdu malá. Právě jsme jí totiž objeli celou dokola! No, po vykoupání a návštěvě hradu Frejštejn pak už nezbylo než zamířit opět na sever, domů. Tuto poslední etapu jsme si nakonec přeceněn ještě rozdělil na dvě poloviny a přenocovali v kempu Sykovec na Vysočině. Domů jsme pak dorazili pátého dne dopoledne – s nájezdem opět (už potřetí) v kilometráži něco málo nad 1200 km.

Cesta čtvrtá – Jawání na sever

No, tak republiku máme objetou – ale tím cesta přece neskončí, že? Navíc, je tu nový impuls – který všemu dává trochu jiné rozměry. Totiž, za dlouhých zimních večerů jsem poctivou a důslednou renovací vrátil na světlo světa stařičkou Kejvačku z roku 1956 – a sakra, to je přece výzva! Cestování na téhle „babičce“ přináší úplně nové (no teda vlastně „úplně staré“) pocity – a je tedy nasnadě, že v roce 2015 bude nutné podniknout nějakou pořádnou cestu tímto způsobem. Navíc – do myšlenky jsem zbláznil i partu dalších 5-ti nadšenců a tak počátkem června 2015 vyjelo šest starých strojů na „Jawání“.

Výpravu jsem vedl tak trochu po stopách svého prvního zde popisovaného putování – tedy krajem severních hranic vlasti – až k Labi. Krkonoše jsme si zpestřili výjezdem na Pomezní boudy a úsek až do Harrachova jsme vedli po polské straně. Druhého dne byl pro mne opakováním krásného průjezdu Jizerskými horami a pak následovalo Frýdlantsko, Kryštofovo údolí s nádherným, přes sto let starým železničním viaduktem a pak návštěva Mekky českých motorkářů – jeskyní Pekelné doly, nedaleko Nového Boru.

Pak jsme zaveleli „vzhůru na sever“ – a už jsme hnali naše historické kousky do nejsevernějšího bodu republiky, kterým je víska Lobendava-Severní – na špičce západního „ucha“ naší vlasti.

Odtud pak následoval podvečerní dojezd do kempu u Staré Olešky a druhý den pěší výprava do nedaleké Jánské, kde je možno navštívit bývalou německou podzemní továrnu z II. sv. války, kde byly vyráběny díly pro Junkersy a Messouny.

Ten den jsme ještě stihli výjezd do Hřenska, výhled do labského kaňonu z vyhlídky Belvedér a večerní dojezd do kempu u Úštěku.

Poslední den pak už byl ve znamení cesty k domovu – ovšem se zajímavou zastávkou ve škodováckém muzeu v Mladé Boleslavi. Jawání bylo úžasnou výpravou v dobré partě, vonící spáleným olejem starých dvoutaktů, a nesoucí se ve znamení vždy připraveného šroubováku, protože to prostě k jawaření patří. Celkový nájezd této výpravy představoval něco více než 800 km.

Cesta pátá – Kejvání na jih

Nadšení z předchozího Jawání nám nedalo spát, a tak se stalo, že jsme ještě v průběhu léta 2015 svolali ve skoro stejné sestavě další podobnou výpravu starých strojů. Pro většinu účastníků to sice byla spíše jen cesta na jawácko-ČZácký motosraz ve vesničce Vrábče u Českých Budějovic – a pak hned domů. V mém případě se ale jednalo o začátek další okružní jízdy – s cílem dobýt místo, které mi ještě v tomhle českém putování chybělo – tedy nejjižnější bod republiky.

Na motosrazu jsme se v pátek náležitě poveselili, v kocovině si ráno zamávali a rozjeli se každý jiným směrem. Já a Kejvačka dolů na jih. Obkroužil jsem Kleť – nejvyšší horu Blanského lesa a pokračoval dolů k Lipnu. Přeš Vyšší Brod to už pak bylo jen kousek k hraničnímu přechodu Studánky – který je právě tím nejjižnějším českým místem.

 

Tak, a v tuto chvíli jsem už měl i tenhle pomyslný republikový kompas ve svém motorkářském deníčku odškrtnutý. Kejva si to pak bublala příhraničím dál – na Dolní Dvořiště a Kaplice. Zastávku a pěší výšlap jsem si udělal na nedaleký hrádek Sokolčí – a pak už jsem vrčel směrem Nové Hrady – do místního příjemného kempu Veveří. Druhého dne následovala návštěva pěkného veteránského muzea u Jílovic a pak kolem rybníků Chlumu u Třeboně na krátkou návštěvu Rakouských sousedů – městečka Litschau.

 

Cesta mě do Čech vrátila u Nové Bystřice, kde se mi do cesty postavilo bez nadsázky jedno z nejúžasnějších veteránských muzeí, které v republice máme. Tahle obrovská a krásná sbírka amerických vozů – od nejstarších Fordů „T“, přes krásu let 20-tých a 30-tých, okázalost roků 50-tých a majestátnost korábů z let sedmdesátých – z toho musí srdce každému klukovi radostí povyskočit.

 

Pak následoval deštivý přejezd České Kanady a noc opět v kempu Sykovec na Vysočině. Den poslední mne měl dovézt k domovu – ale abych si to náležitě zpestřil, vyjel jsem si ještě nahoru na Dolní Lipku u Králík a zastavil se na hranicích s Polskem. Tím jsem si mohl odškrtnout další pomyslný mezník – tedy přejezd republiky napříč, od hranic k hranicím – a to na skoro 60-let starém stroji. No, a pak už domů, do Potštejna. Nájezd této výpravy – něco přes 900 km.

Tak, a co bude dál? No, určitě to není konec! Už plánujeme Jawání 2016, tentokrát směřované nejspíš na východ. Navíc - v dílně se mi právě zabydluje druhá Kejvačka, které přes zimu vrátím její někdejší kondici – a ta se pak v létě bude chtít také pořádně proběhnout. No jo - něco pro ní vymyslím!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE