Cesta kolem hranic ČR - léto 2014

4. Den (St) - Tatra a Ostrava !!!

Ráno – sprcha s libým aroma záchodů, snídaně ze včerejšího nákupu a vyhoupnutí se zpět do sedla. Opět se nám podařilo vyjet celkem brzy, před devátou hodinou. Cíle stanovené na dnešní den Kopřivnice, Ostrava, Bruntál a Dlouhé Stráně. Projíždíme Frenštát pod Radhoštěm a dorážíme do Kopřivnice. Motorky odstavujeme u supermarketu Albert, který je nedaleko Technického muzea Tatra a dá se zde parkovat zdarma. Vydáváme se k muzeu. Vstupné do muzea stálo 120 Kč a návštěvu absolvujete bez průvodce. Po cca hodinové prohlídce bylo nutné konstatovat, že vystavené exponáty nejen na mně zanechaly velký dojem. Expozice nám předvedla skvosty, které česká automobilka byla v minulých dobách schopna vytvořit. Mohli jsme obdivovat jak designové výtvory, tak i technická řešení, která nejen, že byla na světové úrovni, ale leckdy právě posouvala laťku tehdejšího vývoje.

Největším lákadlem pro mne byla Tatra 815 GTC s ohromnou ubytovací nástavbou ze Studénky, kam se vešlo mimo jiné i motorové rogalo. Toto vozidlo podniklo expedici známou jako Tatra kolem světa, při které napříč kontinenty najelo za tři roky 150 000 km. Její příběh podle mě neprávem upadl v zapomnění (asi v souvislosti s minulým režimem). Po návštěvě muzea se bohužel musíme rozloučit s červeným Fazerem, kterého čeká cesta přes celou republiku zpět domů. 

Ve čtyřech vyrážíme vstříc Ostravě, kde po krátkém hledání dorážíme k areálu Dolních Vítkovic, bohužel je zde festival Colours of Ostrava, takže z prohlídky nebude nic, proběhne zde jen krátké focení před monumentem továrny. Doporučení - pokud chcete prohlídku absolvovat podívejte se dopředu, zda-li se zde nekoná nějaká akce, zejména v letních měsících. Samotný areál je skvostné technologické dílo, které je možné obdivovat i z vnějšku, avšak je patrné, že jeho nejslavnější časy jsou již minulostí.  V Ostravě i přes značné horko navštěvujeme budovu Nové radnice, z jejíž vyhlídkové terasy, na kterou pohodlně vyjedete výtahem se vstupenkou za 50 Kč, si užíváme výhled na město. Na plošině také dostáváme výklad k jednotlivým oblastem od místní průvodkyně. Poté nakupujeme pár upomínkových předmětů s označením Ostrava!!! – nezbytnost.

Začíná panovat neshoda ohledně toho kam dále cestovat a znaveni vedrem toto neumíme vyřešit, proto problém odkládáme a vyjíždíme vstříc Bruntálu. Po cestě ještě zařazujeme velmi krátkou zastávku na koupání v rybníku Nezmar, které nebylo tak příjemné ani kvalitní jako v předchozích lokalitách, ale na zchlazení to stačilo. Naše polonahé atletické figury oslovily pár postarších dam, které zde karavanovaly. Tyto dámy se nám ochotně nabízely ku pomoci, i přesto že jsme nic nepotřebovali. Osvěžení prospělo naší mysli, proto si ujasňujeme plán a pokračujeme v cestě. Opavu z důvodu horka a tvořících se kolon objíždíme.

Do Bruntálu přijíždíme po silnici č.452 vedoucí okolo v.n. Slezská Harta. Fotíme se zde a musím uznat, že je pravda co se o Bruntálu říká v jednom vtipu: „Strašná díra, ale pěkné okolí“ - pokud jste z Bruntálu je to jen vtip ;) Nepovedená zastávka na jídlo – zavřeno, jedeme dál. Následuje nádherná trasa (Bruntál – Sobotín), zatáčky se vinou jako velká tlustá anakonda a po předchozích nezáživných úsecích, absolvovaných ještě k tomu v takovém horku, je to velmi příjemná vzpruha.

Jakmile sjedeme serpentiny, přijíždíme do Sobotína, kde uvidíme restauraci s pěknými dřevěnými stoly, brzda a jde se jíst. Hotovky (90 Kč) ještě mají – hurá. Mezitím pozorujeme, jak policie rozmisťuje na protější straně radar, aby ve vší lstivosti chytala piráty silnic. Nicméně je jim to platné jako Baťovi dřeváky, neboť je patrné, že vozidla přijíždějící ze směru měření byla o radaru s předstihem informována.

Po jídle sprintujeme směrem Kouty nad Desnou. Zde se tři z nás, kteří ještě neviděli Dlouhé Stráně, vydávají k horní nádrži, aby spatřili její velkolepost danou nejen zasazením do nádherné krajiny, ale také jejími rozměry. Pro ty, kteří by chtěli vyjet až k horní nádrži na motorce, upozorňuji, že je tam několik zákazů vjezdu a zhruba 1 km před horní nádrží i závora, kterou nelze objet. Jediný pohodlný způsob jak se dostat k nádrži je tedy lanovkou, kde chtějí 175 Kč za zpáteční jízdenku, pokud půjdete na exkurzi snižuje se poplatek na 125 Kč, vstupné na exkurzi je 100 Kč a doporučuje se ji rezervovat minimálně 3 dny předem.  I když horní nádrž byla vypuštěná, ohromila nás. Je to něco kolosálního, prostě něco co se musí vidět - uříznout vrchol kopce a vybudovat tam nádrž je zajímavý budovatelský počin. Od horní nádrže jsou navíc fenomenální výhledy do okolní krajiny, zejména směrem na Praděd a my měli to štěstí, že počasí výhledům přálo. Navíc zapadající slunce vytvářející stíny v okolní krajině podtrhlo sílu okamžiku. Jelikož jsme byli znaveni cestou, nechtělo se nám obcházet nádrž celou, proto jsme si řekli, že dojdeme jen do půlky. V půlce se nám ale nechtělo vracet, a tak jsme jí nakonec stejně celou obešli;)

Dnešní přenocování jsme si naplánovali u vodní nádrže Pastviny, kam nám zbýval ještě kus cesty a slunce už pomalu zapadalo. Nicméně plán se musí dodržet, tak dáváme koni pít. Projíždíme Hanušovice a nějaké „díry“ v okolí, špatně odbočujeme a dojíždíme po velice nekvalitní silnici do Habartic, kde zjišťujeme, že tudy to nepůjde – připadáme si jak na konci světa. Pro milovníky odlehlých míst je to však zajímavé místo k návštěvě. Objížďkou se vracíme zpět na příjezd do Hanušovic. Zde u jednoho přejezdu stáli dva postarší pánové a těm jsme možná způsobili rozpaky, neboť v rozmezí deseti minut jsme okolo nich dvakrát projeli a vždy ze stejného směru, aniž by nás viděli jet zpět. Možná si říkali, že raději než na další pivo půjdou domů. Hanušovice podruhé – tankování na místní superoil, poté cesta na Králíky a Lichkov, tady se k nám připojil místní závodník na žluté Suzuki, v rámci soudržnosti v provozu jsme ho možná trochu brzdili, ale snad to skousl. Silnice zde opět krásně zatáčkovité a vcelku kvalitní.

Konečně přijíždíme k vodní nádrži Pastviny, už je na čase. V prvním kempu co najdeme - AMK Žamberk, narážíme na velmi ochotného pána. Ten nám dá za rozumnou cenu (160 Kč/os) chatku pro šest osob  – nejlepší za celou dobu. Chatka je dvou patrová s vlastní kuchyňkou a za necelých 500 Kč bez prostěradel, které potřeboval jen jeden z nás, je to velmi dobrá cena. Místní občerstvení je také to nejlepší, co jsme po cestě potkali, obsluhuje i velmi povedená dcerka a zavírací hodiny nejsou pevně dané. U majitelů občerstvení jsme vzbudili menší pozornost, a tak jim na požádání kreslíme do mapy absolvovanou trasu a připojujeme parafy. Po náročné trase je pro nás pivo spasením. Následuje menší posezení pro zrelaxování a spánek.

Ujeto: 270 km

5. Den (Čt) - z Orlických do Jizerských hor

Budíček není tak brzký jako včerejšího dne, ale větší odpočinek si zasloužíme. Následuje sprcha, kde se odehraje menší eskapáda spojená s příliš horkou vodou, která způsobí, že si vyzkouším para-kotoul přímo na dlaždičky, vše ale dopadá dobře respektive modře pro moje stehno. Varování pro návštěvníky AMK Žamberk, voda v trubkách je opravdu vařící, proto opatrně při jejím nastavování a následném sprchování, ať nechtěným pohybem nedotknete kohoutku a neopaříte se. V místním občerstvení nám udělají výbornou snídani – Hemenex, takže se zdržujeme, ale dobře se najíme. V kempu nás majitelka občerstvení před odjezdem požádá o foto a tak se s ní a její dcerou fotíme.

První cíl dnešního dne je hned za humny. Zhruba po 10 minutách a jednom pádu motorky, při předvádění jak se lze otočit na pětníku (opomenutá kalkulace váhy bočních kufrů), jsme dorazili do obce Šedivec, největší cíl celého výletu. Důkladně obec projíždíme a lidé nechápou, snad jsme nevyvolali paniku;) Při projíždění kolem místního brouzdálka maminky utíkaly, seč jim nohy stačily, aby svá nebohá dítka vzaly do náruče a uchránily je tak před neznámými hosty. Místní obyvatele jsme raději naší další přítomnosti ušetřili a vyrazili jsme vstříc dnešní cestě vedoucí přímo po hranicích s Polskem.

Trasa Jablonné nad Orlicí, Těchonín, Mladkov, České Petrovice, Bartošovice v Orlických horách. Z Mladkova začala nádherná cesta, ta pravá pohraniční, dobrý asfalt, klikaté cesty v lese, místy výhledy do okolí, stoupání, klesání, vše co si motorkářské srdce může přát. Jediná vada na kráse byla ta, že po cestě jsme potkali tři plně naložené Tatry jedoucí těsně za sebou. Jejich řidiči nebrali skoro žádný ohled na okolní provoz a nebylo snadné je předjet, hlavně pro Bandita, protože on i brašnami byl široký jako průměrný automobil. Zážitek nám to ale nezkazilo.

V Orlickém Záhoří jsme se spontánně rozhodli, že dále pojedeme Polskem, abychom ty naše hranice viděli i z druhé strany. Vydali jsme se proto přes Mostowice, Zieleniec a Kudowa-Zdrój do Náchoda. Na pumpě v Kudowa-Zdrój si nás sice spletli s německými občany, ale to jediné trochu pokazilo náš příjemný dojem z Polska, kdy silnice byly dobré kvality, krajina nádherná a vyjma příjezdu do Kudowa-Zdrój, zde byl i velmi řídký provoz. Krajina v Polsku se ani od té v Orlických horách nemohla nijak lišit, ale přeci jen pro ty co by tomu nechtěli věřit;)

Následně míříme do Hronova, kde jeden z nás vzpomíná na své účinkování v místním Jiráskově divadle. Navštěvujeme také Velký Dřevíč, kde je unikátní vícepatrová motokárová dráha uvnitř bývalé tovární haly. Najít halu chce trochu umění, ale my to zvládáme;) Po krátkém váhání usedáme za volant motokáry a už se řítíme. Prvních pár desítek metrů mě opanují smíšené pocity, ono se to řídí úplně jinak než motorka, jde to ztěžka, nenaklání se to, ale po chvíli si člověk užívá jízdy smykem, a když projíždím úzkou uličkou, jejíž šířka je akorát na motokáru, lítají za mnou prý i jiskry. Trať je poskládána do zajímavé konfigurace, kdy rychlé úseky jsou střídány utaženými zatáčkami.

Motokáry jsme si užili a s adrenalinem v krvi vyrážíme směr Sněžka. Červený Kostelec – cesta ubíhá, v Úpici nás stihne menší déšť, tak stavíme a schováváme se pod stromy. Ohleduplní řidiči automobilů si myslí, že je škoda, že jsme suší a tak pravidelně ohazují vodou z kaluží mého Transalpa i mě. Přeháňka je pryč a pokračujeme. Před Pecí pod Sněžkou dáváme oběd a posilněni dobrým jídlem chystáme se na Sněžku – lanovkou, která stála 390 Kč za zpáteční jízdenku. K Sněžce není moc dodávat, prostě si to užijete.

Po Sněžce jedeme směr Liberec s tím, že není jasné, kde se ubytujeme. Navíc únava je nás více než patrná. Projíždíme Rudník, Jilemnice, Vysoké nad Jizerou, Jablonec nad Jizerou, Tanvald – zajímavá obec ale raději nezastavovat a hlavně pokud možno plánovat průjezd jen přes den. V Jablonci nad Nisou konstatujeme, že by to chtělo už někde zakotvit, jeden z nás kontaktuje místního kamaráda, aby nám poradil kde složit hlavu, a ten nám rovnou nabídne ubytování u něj.

Další mini-epizodka – při telefonickém hovoru se nám nechtěně podaří urazit místního patriota, který notně posilněn alkoholem slyšel útržek z výše uvedeného telefonického rozhovoru, který zněl „Tak jsme v tý pr**li Jablonci“ a asi ho to velmi naštvalo, neboť nás osočil a opodál kul zřejmě další pikle. Nečekali jsme, co se z toho vylíhne a raději jsme pokračovali v cestě. Poučení - lidé ve zdejším kraji budou patrně velcí patrioti, a proto nemusejí mít pro nadsázku a humor, který se otírá o jejich město, pochopení, proto opatrně volte svá slova.

Ubytování proběhlo v Casa de Hans (0 Kč/os), pohodlí jedna báseň a o naše stroje bylo také královsky postaráno, takže poslední ubytování bylo tou pověstnou třešničkou na dortu. Večer následovala návštěva místní přehrady, kde najdete příjemné posezení u zdejších občerstvení s výhledem na vodní plochu. Zpáteční cesta, protože vedla temným hvozdem, vyústila v drobné povrchové zranění jezdce na modrém Banditu, následované nechtěným vyrušení dvojice na zadních sedačkách Fábie kombi, pak jsme si zašli do místního hladového okna na kebab a poté nás už čekal jen příjemný spánek.

Ujeto: 250km

6. Den (Pá) - Ještěd, Panská skála a domů

Ráno jsme si trochu přispali, většina se nestihla ani nasnídat a už jsme na cestě na Liberec, kde plánujeme vyjet až na Ještěd. Cesta k Ještědu je ukázková, široká silnice vinoucí se po jeho úbočí. Příjezd na Ještěd je bez problémů, počasí přeje, takže jsme fascinování výhledy do okolní krajiny i samotnou stavbou.

Vevnitř dokoupíme suvenýry, prohlídneme kandidátské návrhy na tvar budovy Ještědu z doby před jeho výstavbou, ale jinak zde není nic více k vidění, protože zbytek vnitřních prostor je vyhrazen hotelu. Uděláme pár fotek a vyrážíme směr Nový Bor. Výjezd z přivaděče k Ještědu zpět na hlavní je trochu nepřehledný a Transalp se při akceleraci staví mírně na zadní kolo (a já myslel, že to nejde), ale vše dopadá dobře. Sjezd po úbočí opět špičkový a užíváme si ho. Projíždíme Jablonné v Podještědí a Kamenický Šenov - Prácheň, kde stavíme na poslední prohlídku na naší cestě. Kamenné varhany Panská skála. Na parkovišti ,kde by se mělo platit parkovné v ceně 20 Kč, potkáváme další moto-bandu. Je vidět, že motorkáři nelení a výletují;) I přes vedro jdeme na prohlídku a šplháme po skále jako kamzíci, aspoň si trochu protáhneme naše svaly. Následuje nezbytné focení při číhání a jede se dále.

Následuje trasa přes Děčín a objevujeme se v Tisé nad Labem, kde nám dělá problém si vybrat restaurant, nakonec se usídlíme v restauraci u hlavní silnice a bereme za vděk menu s rizotem (85 Kč). Poté vyrážíme na poslední společný úsek do Dubí, kam dojíždíme přes Petrovice a Telnici. Z Tisé přes Petrovice a Telnici vede nádherný kvalitní úsek lemovaný větrnými elektrárnami nabízející výhled na nejvyšší stolovou horu v ČR Děčínský Sněžník. Silnice se zde line po náhorní plošině, což Vám dává takový majestátní pocit z jízdy. V Dubí se raději moc nezdržujeme, neboť po týdnu stráveném v pánském kolektivu bychom možná snadno podlehli místnímu nevábnému vábení, pouze se rozdělujeme. Já pokračuji směr Litoměřice, zbytek party kopne do vrtule a přes Chomutov, Klášterec nad Ohří a Karlovy Vary doráží k Sokolovu, kde uzavírají kruh kolem hranic České republiky. Zvládli jsme to!

Ujeto: 260 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE