reline_unor



Když vyrazí dvě, aneb výlet do Bradavic 2015

Proč jezdit jen na jednodenní výlety? Proč se nevydat někam dál, ale přitom zůstat v rodné hroudě? To je to nad čím jsem přemýšlela a do čeho jsem rozhodla, jako amatérský cestovatel, pustit :)

Kapitoly článku

S Helenou se neznáme dlouho. Snad něco přes rok.

Založila jsem kdysi na m.cz diskuzi, že hledám holčinu, která by se mnou vyplnila draze urvanej čas od práce a rodiny a občas by byla ochotna vyjet kolem „komína“ a resetovat společně mozek. Holek se moc neozvalo, ale Helena byla jediná, která mi napsala i do soukromé zprávy, takže jsem zavětřila, že tuhle kočenu už to samotnou taky opravdu nebaví.

O vícedenním výletě jsme začaly uvažovat až poté, co nás přestalo to bezcílný ježdění  kolem  a dokola, bavit. Co na tom, že člověk ročně najel přes 5000km – pořád to nebylo ono….. Tak jsme začaly plánovat.

Za hranice se nám nechtělo – pořád čteme zajímavý Cestopisy a reportáže ze země vzdálených, ale vždyť ČR má tolik krásných míst, který stojí za to vidět.

Volných dnů nebylo moc, ale podařilo se nám urvat krásných 5 dní.

Start byl z Brna. Protože jezdím často do Jižních Čech, navrhla jsem výjezd tímhle směrem. Počasí nám přálo – krásných 38st.C, tak tedy můžeme vyrazit na letošní první moto tour  aneb Cesta do Bradavic 2015 J

Cesta do Třebíče byla, díky objížďkám, plná napětí, ale vzhledem k tomu, že jsme vyrazily v úterý ráno, tak to ještě nebylo tak hrozný, jak v odpoledních hodinách.

Pauza na stánku mezi Třebíčí a Telčem (hlavní trasa kousek od Markvartic), je snad už povinností. Výborný uzený zvěřinový klobásky a příjemná obsluha  je obrovský plus po kličkování za oranžovými šipkami obchvatu.

 Krajinu od Telče do Třeboně mám strašně ráda. Sice jezdím hlavním tahem, takže provoz není nic moc, ale vůně, která je pro tenhle kraj typická a klasické jihočeské statky lemující silnici v každé vsi, nepříjemný pocit z hustého provozu, vynahradí.

Autem jsem procestovala statisíce kilometrů, ale nikdy jsem nevnímala okolí, tak, jak na motorce. A letos, díky naší delší cestě, jsem poprvé zjistila, že každý kraj má svoji specifickou vůní. Nikdy by mě to nenapadlo, ale jízda na motorce vám dovoluje vnímat okolí všemi smysly.

Vjíždíme do překrásné Třeboně a gulášovou polívku v známém stánku u Schwarzenberské hrobky nemůžeme vynechat.

Sice jsme mohly zůstat v blízkém kempu, ale bylo ještě brzy a my se chtěly dostat co nejdál. Jedeme tedy na Lipno.

Před Vyšším Brodem máváme více početné skupině vodáků, kteří se marně snaží přivolat déšť do vyschlé Vltavy.

Míjíme Vyšebrodský klášter a dáváme kratičkou pauzu na hrázi Lipenské přehrady, kde jsme našim nevhodným parkováním způsobily malinkatý dopravní kolaps J

Lipno je nádherné městečko a pohled na luxusní pensiony Marina, podél břehu Lipenské nádrže, vás na okamžik přenese k moři.

Silnice mezi Lipnem a Frymburkem je fantastická – široká, otevřená, má nový asfalt a v tom příšerným vedru je jízda ve stínu neuvěřitelná rozkoš.

Ve Frymburku jsme si vybraly poslední kemp, který tam byl. Nejdřív to vypadalo, že nenajdeme volné místo na stanování, ale u jednoho obytného přívěsu jsme uviděly nejen plácek akorát pro nás dvě, ale i motorku. Ten, kdo tu přebývá, nás určitě nevyhodí!

Z majitele tohoto plácku Vlasty se vyklubal skvělý chlap, který nám velmi ochotně ugriloval steaky z vlastních zásob, zajel do města pro čerstvý chleba, dokonce nám nabídl i chlazenou plnotučnou Plzeň, čehož jsem si vážila obzvlášť já J 

V noci Helena pod tenkým spacákem trošku promrzla, takže jsme vstávaly hodně brzy, aby se balením stanů aspoň trošku zahřála. Vlastík nám zatím připravil horké kafe a pomohl s roztláčením Heleniny Kawy, která se toho rána rozhodla stávkovat. Dobrá věc se podařila a my mohly vyrazit dál…

Šumava je nádherná a většina z vás, kdo tyto končiny zná, to ví, ale když k tomu přidáme nadšení s jakým jsme jely, romantické duše a radost z volna bez povinností a rodin, tak se ta krása okolo mnohonásobně zvětší J

Odbočka na Kvildu a cesta přes Borovou ladu byla opuštěná, stejně jak kaplička u silnice. Je to moc pěkné místo – určitě se tady na svých toulkách zastavte J

Kvilda na vás dýchne bohatstvím. Všude vidíte luxusní chalupy a pensiony pyšnící se dokonalými návrhy architektů. Místní hospůdky hlásají náklonnost k motorkářům, ale když jsme požádaly ve dvou restauracích o kafe - 15 minut před otvíračkou - zaměstnance, kteří se na zahrádce opalovali,  byly jsme odmítnuty. Možná zde mají rádi motorkáře z jiných zemí, ale my bohužel mluvily „jen“ česky…..No nic - jedeme tedy dál J

Míjíme Modravu a Srní (doporučuju navštívit – opravdu nádherná místa) a sjíždíme z původně plánované trasy podél hranic, protože Helena by ráda viděla Hoštice.

Protože jedeme jen podle mapy a jako správný ženský musíme bloudit, tak jsme trošku zabloudily. Nicméně do království  p. Trošky jsme trefily a byly totálně zklamány. Nevím jak vy ostatní, co jste toto místo navštívily, ale špinavá filmová hospoda s proškrtaným jídelním lístkem a placenou prohlídkou JZD Hoštice, kde krom papírových rekvizit, není prakticky nic v nás žádný pohádkový dojem neudělaly.

Nasedáme tedy na naše ocelové oře a míříme zpátky na plánovanou trasu.

Vracíme se do kraje plného hustých lesů a nádherného okolí. Opět teploty stoupají ke 40st.C, takže silnice krytá jehličnatými stromy je pro nás oázou.

V Kašperských horách navštěvujeme místní chloubu – kostel sv. Markéty odkud  se nám, vzhledem k velmi příjemně chladnému vzduchu, který vane ze sklepení kostela, vůbec nechce.

Jak jsem se zmínila - Helena toho v noci pod stanem, díky chladu u vody Lipenské přehrady, moc nenaspala a začíná se u ni projevovat silná únava. Míříme tedy do Železné rudy s tím, že přespíme v penzionu, odpočineme a další ráno budeme plné síly pokračovat dál.

Ovšem najít v plné sezoně přespání na jednu noc za rozumný peníz, není jen tak. V infocentru jsme si vyškemraly seznam pensionů a ubytoven a začaly jsme je obvolávat. Dobrá věc se zadařila a my měly nejen skvělé přespání, ale i naše motorky mohly přes noc zůstat zamčené v garáži, která patřila k pensionu.

Po hygieně a výborné večeři v místní hospůdce, jsme šly na krátkou prohlídku města. Je to klasické příhraniční město plné reklam a vietnamců, ale my se tam cítily fajn.

Ráno jsme vstaly opravdu brzy, vlastně ještě před východem slunce  a  abychom nebudily ubytované hosty v penzionu a okolí, sjely jsme, bez startování, do míst, kde nikdo nebydlel. Cesta z kopce nám to naštěstí umožnila.

Nikdy jsem nejela za svítání a nikdy bych nevěřila, že rozednívání má takové kouzlo. V tropických dnech bylo po ránu krásných 17st.C – paráda!

Vyrážíme směr Mariánské lázně.

V „Mariánkách“ jsme si neodpustily krátkou pauzu. Tady jsme se taky prosily o kafe ještě před otevírací dobou – odmítnuty jsme, na rozdíl od Kvildy, ale nebyly. Procházka po kolonádě sice nebyla, vzhledem ke stoupající teplotě vzduchu, tak rozsáhlá, jak jsme prvně plánovaly, nicméně doporučuji toto překrásné město navštívit, nebo alespoň v rychlosti projít – čisto, pohoda, vstřícnost a velké plus - motorkáři neplatí parkovné (jak nám bylo osobně řečeno zaměstnankyní místního úřadu, které jsme se zcela náhodou ptaly).

Asi po dvouhodinové pauze pokračujeme směr Karlovy Vary.

Bylo mi divný, že s blížícím se městem se ode mě Helena vzdaluje, ale nenapadlo by mě, že problém bude tak vážný. Přesně v místech hlavní cedule Karlovy Vary na mě Helena zablikala a já tušila problém. Ten na sebe nenechal dlouho čekat a po náhodné kontrole kolemjdoucího automechanika je nad Heleninou Kawou vyřčen ortel – vymlácené ložisko předního kola. Heleně lítalo řízení a motorka potřebovala nutně servis. K našemu překvapení se v celých Varech nacházel jediný schopný mechanik přes motorky.

Ing. Čížek byl vyhlášený v širokém okolí. Byl opravdu jediný, kdo tady rozuměl motorkám. Býval tam prý ještě jeden, ale jeho život zhasnul měsíc před naším příjezdem bouračkou na moto…..

Oč laciněji servis p. Čížka vypadal, o to profesionálnější přístup měl. Přesto jsme musely zůstat do druhého dne, než přivezou z Prahy náhradní ložiska.

Ráno nás vzal přednostně  a i když spěchal na GP do Brna, Helenině Kawě se věnoval s největší péčí. Udělal ještě zevrubnou kontrolu ostatních dílů a kolem 9h jsme konečně mohly vyrazit dál.

Pokračovaly jsme do Mostu po rychlostní silnici. Místo původně naplánovaného kličkování po vedlejších cestách, jsme potřebovaly dohnat čas.

Za Mostem jsme sjely na Litoměřice, kde jsme našim blouděním opět  zkomplikovaly dopravní situaci – nechápu proč se řidiči tak rozčilovali, když jsem ze zoufalství jen trošičku skočila před kamion.  Přitom my táák moc potřebovaly ukázat kudy dál a nikdo nám dobrovolně zastavit nechtěl J

Za Českou Lípou jsme si díky objížďkám daly konečně „Enduro vložku“, což na rozdíl od mé motorky snášela ta Helenina pochopitelně hodně negativně.

Když už jsme byly takový  kousek od jednoho z neznámějších míst motorkářů, tak jsme si ho nemohly nechat ujít taky. Cesta do Pekelných dolů, byla ovšem pekelná. Označení bylo až těsně přede cílem, takže jsme opět zabloudily a cestu si tak protáhly o 30min.

Po polívce, nealko pivu a průjezdem jeskyní ( já si to burácení laďáčku na své bramboře prostě nemohla nechat ujít) jsme vyrazily na Kolín. Bohužel nám zbýval poslední den a my to musely začít točit směrem domů.

Ubezpečovala jsem Helenu, že teď už to bude fofr, v Kolíně jsme hned a tam přespíme u známých. Už jsme začínaly být obě hodně unavený - tropická teplota a 300km ten den najetých, se na nás začali podepisovat.

Jenže to bychom nesměly být ženský, abychom si něco nezkomplikovaly. Cesta po rychlostní nás nebavila a tak jsme se rozhodly trošku zakličkovat. Co z toho bylo, je nad slunce jasný – trasu mezi Ml. Boleslaví a Nymburkem, která by trvala max. 30min jsme jely 1 a 1/2h. Takže raději zpět na rychlostní a hurá na Kolín. Tam jsme zabloudily znova a zřejmě jsme vypadaly víc než zoufale, protože nám místní začali, bez toho aniž bychom je o to žádaly, radit, jak dál.

Ke známým jsme dorazily kolem 20h večer a po výborné večeři a dvou skleničkách vína, jsme usnuly jak mimina.

Je to zvláštní, ale ráno jsme se opět těšily na to drncání dvou kol.

Vyjely jsme hodně brzy s tím, že pojedeme pomalu a poslední den si prostě budeme užívat.

Na první pauze kousek za Kolínem si Helena povzdechla, že ji mrzí, že jsme nebyly navštívit žádnou pamětihodnost. Nic není ztraceno – času máme dost, hradů a zámků je tady kolem taky plno, počasí nám opět přeje, tak pojďme hurá vstříc historii !

Pár odboček na okolní hrady jsme minuly a zhruba po 30ti km od H. Brodu najely na vedlejší cestu směr Lipnice nad Sázavou. Opět si Helena přetrpěla enduro trasu, ale krajina byla nádherná. Úzké, opuštěné  silnice,  lemované starými duby nasvědčovaly, že hrad a okolí něco pamatuje. Po cca 18ti km jsme dorazily na zbytky hradu Lipnice.

Nad hradem létaly hororově pořvávající Kavky obecné, kterých bylo neuvěřitelně početný hejno.

Po vkročení na první nádvoří nás zastavili brigádnice gestem „černých šerifů“ a oznámily nám, že pokud chceme udělat jen další krok dál, musíme nejdřív zaplatit vstupný. Marný byl náš argument, že nechceme do hradu – zadarmo nesmíme stát ani za hlavní branou – páska bránící vstupu mluvila jasně.

Při pohledu na zbor hradu se nám nepřiměřeně vysoké vstupné platit nechtělo, proto jsme raději sešly do podhradí a prohlédly si maličké muzeum J. Haška s velmi příjemnou společností dvou postarších dam, které měly památník na starosti.

Cesta domů přes Humpolec, Chotěboř, s malou zastávkou na oběd ve Žďáře n. Sázavou a dál pak na Nové Město na Moravě, Bystřici nad Pernštejnem a Brno, byla, až na malý deštík, velmi příjemná a bezproblémová.

Když to shrnu, tak jsme 4 dny čistého času, najely přes 1200km a kdyby nebylo poruchy na Helenině stroji, zvládly bychom toho určitě mnohem víc.

Vím, že naše cesta není bohatá na adrenalinové zážitky v náročných horských místech, na kamenné soutěsky, kde jde skoro až o život, nebo na bloudění v místech, kde se každému čtenáři tají dech, ale pro nás to bylo stejně dobrodružné, jak náročnější Cestopisy ze zemí vzdálených.

Přesto, že nám ani jedné už dávno není dvacet, tak to byla naše větší vyjížďka a my si ji náležitě užily s těmi všemi problémy, které nás potkaly a které k tomu myslím patří J

Doufáme, že příští rok budeme pokračovat dál a že vás budeme moci překvapit dalším článkem a o našem amaterském cestování v té naší krásné zemi J

Šťastnou cestu všem!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (80x):
Motokatalog.cz


TOPlist