102 důvody proč zajet na Jawáč do Vrábče

Do Českých Budějovic jezdím poměrně často a vlastně až dosud jsem vždycky volil jednu ze dvou následujících tras, totiž po D1 do Mirošovic, a pak po E55 (D3) až do Budějek, nebo po R4 a posléze 4ce do Písku a pak po 49ce rovnou do Budějc. Obě jsou to cesty poměrně rychlý, mezi nimiž jsem si vybíral v zásadě jen na základě aktuální rozkopanosti silnic, nebo prostě podle nálady. Jen zcela výjimečně cesta jednou z těchto tras trvá nad 2 hodiny.

Ovšem když mi Ivan uložil napsat cestovní reportáž z Jawasrazu, seznal jsem, že k takový příležitosti to bude chtít něco trochu neotřelejšího. Jal jsem se tedy googlit, s cílem najít trasu co nejzajímavější. Výsledek předčil má očekávání. Výsledná trasa není o nic delší než dvě výše zmíněný ale i bez bloudění mi její projetí trvalo skoro 5 hodin. Bylo na co koukat.

Cesta je cíl?

Ne, pokud nejezdíme furt do kolečka, má každá cesta obvykle začátek a cíl. Ta moje začíná v Praze na Jižní spojce a končí v obci Vrábče – zastávka, u Českých Budějovic. Tam se totiž už po šest let pravidelně koná vcelku vypečenej „Jawa-ČZ“ sraz. Tedy aby mě někdo nenařkl ze zaujatosti, rovnou to vybalím. Tuhle akci jsem několik let pomáhal organizovat, takže jo, jsem zaujatej. To ale nic nemění na tom, že tenhle sraz za návštěvu stojí.

Plánování je základ.

Letos je to druhej „Jawáč“, jak srazu jeho účastníci a účastnice přezdívají, co jsem v Praze a navíc v pěkným zápřahu. To a fakt že moje Emilka (Jawa-ČZ 250, 353, 1958) má propadlu technickou, nadto ustájená 100 km od domova, mě vede k rozhodnutí, že tenhle Jawáč potupně navštívím na svým SVéčku. Nakonec se ukázalo, že z hlediska dokumentace srazu pro účely článku to zas tak špatná volba nebyla.
Je pátek a já si pečlivě maluju itinerář cesty na papír a ten lepím na nádrž mašiny. Balím stan a pár nezbytností a vyrážím… do práce. O sedm hodin později se nenápadně vytrácím, a konečně vyrážím. Svítíčko sluní a líty moc nemouchají. Umlčuju mobil a nechávám se prostoupit hřejivým pocitem víkendovýho uvolnění. Jsou 3 hodiny odpoledne a já si jedu stoupnout do zácpy. Na motocyklu to přeci jen není tak zásadní zásek jako v autě a tak už jsem za ¾ hodiny, navzdory Lahovickému labyrintu objížděk, ve Zbraslavi, prvním bodě svého itineráře. Pokud půjde vše podle plánu, měla by cesta dál pokračovat po trati: Měchenice, Davle, Štěchovice, Slapy, Buš, Čím, Prostřední Lhota, Čelina, Drevníky, Nečín, Obory, Kamýk n. V., Krásná Hora n. V., Milešov, Kovářov, Milevsko, Bernartice, Chrášťany, Týn n. V., Pořežany, Hluboká n. V., Český Budějovice. Převážná část cesty po 102ce. Vypočítanej čas cesty: cca 3 hodiny.

Plány vs. realita

Za Zbraslavi se cesta vleče, samý omezení. Díky tomu si však taky lze patřičně vychutnat výhled na dramaticky rozeklaný skaliska. Potom mrazivá voda přehrady Vráně. Je tak blízko, že instinktivně zpomaluju. Z temných hloubek nádrže jde respekt. Dnes se koupat nebudu.
Cesta pokračuje po sto dvojce stále podél Vltavy, přes několik městeček a provoz se opět zahušťuje, až se nakonec ve Štěchovicích silnice od Vltavy odklání. Štěchovice stojí za to, udělat první malou zastávku. Vedle impozantního mostu a Štěchovický přehrady je tu velmi pěknej secesní kostel (sv. Jana Nepomuckého) se zajímavou historií, jakých se u nás mnoho nevidí.
102 se teď zařezává do úbočí údolí Vltavy a celou řadou hezkých táhlých zatáček stoupá hlubokým lesem vstříc Slapům. Abych Slapy neminul, hned za lesem se u benzínky pouštím doleva, ve Slapech pak hned doprava směrem k zámku, kterej jsem si naplánoval do itineráře. U zámku mě čeká zklamání, protože jak se ukazuje, je soukromej a veřejnosti nepřístupnej, takže jedu zvesela dál, přes obce Buš, s bombastickým obecním úřadem, a Čím, až do Chotilska, kde se opět vracím na starou dobrou 102. Hned za obcí Prostřední Lhota mám poznačenou rozhlednu, ke který se marně snažím dostat po polní cestě. Po výpravě jsem zjistil, že jedinej přístup je po cestě až z další vesnice, totiž Mokrala. Alespoň jsem ale prověřil terénní dispozice svýho SVčka. Zpátky na 102ce nechávám rozhlednu plavat a sypu si to hezky přes Čelinu a Nečín až do obce Obory, kde se na chvilku napojuju doleva na státovku č.18, abych se sotva o kilák dál zas odpojil doprava na svou oblíbenou 102ku. Po celou dobu, už od slapů je krajina velmi dramatická, plná nádherných výhledů a jedna zatáčka je zábavnější než druhá. Nicméně místy jsou na cestě nečistoty, nebo dokonce ještě posyp ze zimy, takže musím jet poměrně dost obezřetně, což doporučuju každýmu, kdo tudy pojede poprvý. Teprve na zpáteční cestě jsem si troufnul plynem otočit trochu víc. Ale i pozvolná jízda je v krásným letním počasí hotová lahoda. Pokud pojedete na Jawáč na Jawě, jaxepatří, pak je tohle ta ideální cesta, protože už od slapů je provoz minimální a až na krátký výjimky to tak zůstává až do cíle.
Po sjetí z 18ky se přes hezkej kousek krajiny dostávám zpátky až dolů do údolí Vltavy, do malý vesnice jménem Velká, kde si v hospodě se zahrádkou, kousek od silnice, dopřávám gáblík – lidovej smažák za lidovou cenu a nealko Radegasta. Příjemně nakrmen a trochu ospalej jedu pozvolna dál, do Kamýku nad Vltavou, kde poprvý křížím Vltavu a vychutnávám si nádherný skoroserpentýny co následujou. Když po teď už důvěrně známý 102ce přejíždím hřeben, kraj na východ od Vltavy mám jako na dlani. Začínám mít obavu abych se nepřekochal. Místama si už začínám připadat jako Hrušínský ve Vesničce. Vzpomínám si jak to s ním vždycky dopadlo a neochotně se nutím věnovat větší pozornost silnici.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE