Západní Balkán 2011, aneb tak trochu jiný druh motodovolené

Sotva vyjedem, zjišťuju první problém. Mám téměř vybitou navigaci a dokovací stanice stávkuje, prostě nedobíjí. No nic, dneska to bude víceméně bez problémů, ale další dny už to bude o poznání horší. Jedeme klasicky na Makov, Bytču a odtud následuje jediný delší dálniční úsek za celou dovolenou. Sjíždíme u Trnavy směrem na Sereď a pak už na jih po okreskách. Galanta, Velký Meďer a jsme v Maďarsku. Pokračuju na Györ, kde mají zajímavý názor na to, jak by měl vypadat kruhový objezd. Nicméně na druhý pokus vyjíždím správným směrem na Veszprém. Tuto cestu jsem měl vymáklou dopředu a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Silnička vede přes malou vrchovinu, kterých není v Maďarsku moc. Pokud se člověk chce dostat tímto směrem a nepotřebuje nutně valit po dálnici, jednoznačné doporučení. Projíždíme okrajem Veszprému a za chvíli tu je Balatón. Ten objíždíme z východní strany a v Siofóku se na benzince s Hankou poočku na sebe díváme a oba dobře víme, co máme na mysli. Byť ještě není moc pozdě, snad kolem půl čtvrté, zvažujeme, jestli jet až do Harkán a nebo to už zapíchnout tady. Oba jsme už celkem unaveni, nic hrozného, v klidku bychom těch dalších 150 kilásků dali, ale říkáme si, stojí nám to za to? Odpověď zní, ani nee a své udělalo i to, že Hanka ještě u Balatónu nikdy nebyla. Ubytování nacházíme přímo u promenády na první pokus, cena jde rozumně domluvit, mašina za plotem, zahrada hlídána kamerou, tak není co řešit. Následuje sprška, pizza, pivko, procházka po promenádě a okolo vody, další pivko….a dobrou

Tento den jsme se jen posunuli do předem plánovaných Harkán. Ráno ještě ve městě kupuju v prodejně mobilních telefonů nabíječku do sítě na GPS, abych ji mohl vždycky přes noc nabít. Další dny už to řeším tak, že navigaci zapínám jen v ošemetnějších situacích, tzn. hlavně ve větších městech. Jinak jedu po paměti. Na nutných zastávkách na benzín, na focení, na čůrání apod. vždycky juknu do mapy a uložím na svůj harddisk v kebuli. V Pecsi zvažuju zastávku u největší katedrály, já už tam sice byl, ale Hanka ještě nee. Nakonec se ale už vidíme ve vodě a proto tuto myšlenku nerealizujeme. Najít levné ubytování není v Harkánech žádný problém a tak odpoledne už trávíme naložení v místních termálech.

Je až neskutečné, kolik je tady Čechů. Údajně se jim tady vyplatí vážit až dvakrát delší cestu oproti slovenské Podhajské či Velkému Meděru. Ceny a služby to prý vynahradí. Příjemné večerní posezení na balkóně ukončuje příchod bouřky. No snad bude ráno zase hezky.

Přání ze včerejška je vyslyšeno a tak máme opět před sebou slunečný den. Daří se nám vyjet okolo osmé. Už po pár kilometrech přejíždíme řeku Drávu a to znamená, že jsou tady hranice do Chorvatska. Jelikož opouštíme Schengenský prostor, začíná otrava se zastavováním a vytahováním dokladů. Navíc celá tato sebranka bývalé Jugoslávie si hraje na policejní státy a proto není ojedinělou záležitostí, že nechají auto či autobus jen tak bezdůvodně kompletně vybalit a doslova „převrátit vzhůru nohama“. Pak se samozřejmě dělají kolony. Nejvíce si v tom libují Chorvati, kterým to asi dělá dobře na …, však víte co. Ale na druhou stranu je zase pozitivní, že jsme si za celou dovču vystačili s OPéčkem. Pokračujeme na Našice a Slavonski Brod. Tento úsek už po nudném Maďarsku začíná být zajímavý, silnice se klikatí a to já rád:) Je tady další řeka, teď to je pro změnu Sáva a to znamená, že vstupujeme do Bosny a Hercegoviny. První co nás zaráží je fakt, že neuvidíte vlajku BiH, ale všude jen vlajky srbské. Místní nechtějí o nějaké Bosně a Hercegovině ani slyšet, jsou prostě Srbové a hotovo. Věděl jsem, že se tato země dělí na Republiku Srpska krajina a Federaciju muslimanskohrvatskou a jak že se k sobě vzájemně mají. No, spíš teda nemají. Ale že ani na hranicích neuvidíte typickou modrožlutou vlajku, to by mě nenapadlo.
Pokračujeme na Doboj a v Žepče nabírám už o poznání levnější benzín. Ten sice jde zaplatit kartou, ale pití ve flašce už nee. Nakonec je možné zaplatit Eury, ale nazpátek dostanu jejich marky. To nám však vůbec nevadí, nebude problém je později utratit. Např. kafčo na benzínkách stojí všude v Bosně jednotně jednu mařenu a taky si ho hned dáváme. Za Zenicou začíná rozkopaný úsek, který posléze střídá nová asi 20 km dálnice. Na jejím konci je mýtnice, kde si řeknou o dvě marky. Průjezd Sarajevem není až tak hrozný, jak jsem se bál a to, co se začíná dít za ním, už jde nazvat motorkářským rájem. Přesně jak to mám rád-klikatící se silnice, z jedné strany skála, z druhé tekoucí řeka. Začínám za to tahat a zastavuju až těsně pod vrcholem průsmyku, abychom se pokochali výhledem do údolí a udělali prvních pár fotek v této krásné zemi.

V Brodě to vohneme na, nebo spíše pokračujeme po E762. Avšak nenechte se zmást mezinárodním označením, co do šířky a kvality povrchu si v ničem „nezadá“ se silnicí nejméně šesté třídy. O tom jsem ale už dopředu věděl a nakonec to nebylo nic hrozného.
Zvlášť v porovnání s tím, co jsme jeli posléze, hlavně na zpáteční cestě.

Hraniční přechod do Černé hory vede přes starý most přes Taru, který také leccos pamatuje a nenasvědčuje ani v nejmenším, že by tudy měl procházet hlavní mezinárodní tah. Černohorští celníci se nenechají zahanbit těmi Chorvatskými a hrají si na drsňáky, možná i čekají nějaký ten úplateček, ale když vidí, že nic nebude a je vše v pořádku, pouštějí nás dále. Jakmile vstupujeme do Montenegro, krajina se dostává ještě o další level jinde. Výhledy u Pivského jazera jsou úžasné, stavíme u vodní elektrárny Mratinje a vůbec pořád někde zastavujeme, fotíme a nemůžeme se nabažit.

Zvažuju, jestli má ještě smysl podvečerní průlet Durmitorem do Žabljaku a nebo už to zapíchnout raději v Plužine, kde mám také typ na ubytování. Jako rozumnější mi příjde druhá varianta a tak jdeme hledat Café Zvono. Nakonec jdeme ještě zkusit najít něco jiného. Né, že by ubytování bylo špatné, ale moc se mi nezamlouvalo parkování resp. bezpečí mé milované Káti. Jinými slovy, trochu jsme na ulici v zapadlém městečku udělali rozruch a ve spojení s místní neurvalou omladinou, jsem z toho neměl dobrý pocit. Nakonec jsme našli útočiště na dvě noci v chatce s výhledem na jezero. Ono ani v podstatě už nešlo uniknout, bača nebo kdo to byl, co nám chatku pronajal, byl rodilý obchodník a nenechal se už odbýt. Ale i tak se nechal ukecat na 50 Éček, tedy 12,5 E na os./noc. Chatka byla nová, ale celkem drsně řemeslnicky odfláknutá a absolutně bez výbavy-chyběl i odpadkový koš a jakákoliv skříň, takže věci jsme museli mít na zemi, zrcadlo v koupelně už nehrozilo vůbec. Dvojlůžko, sprchový kout, lednička a fertig. Nicméně v takovýchto končinách člověk na detaily až tak nehledí a navíc vše vynahradilo to, že jsme měli chatku jen a jen pro sebe, výhled na jezero a nádherné ticho.
Dává se s námi do řeči jeden mladík z vedlejšího příbytku a nabízí nám rafting po Taře. Narazili jsme rovnou na instruktora a je tak nadšený z motorky, že by nám to snad dal grátis:) Ale především z důvodu nedostatku času s díky odmítáme. Nakonec ani rodina z Café Zvono nepřišla zkrátka, zašli jsme si tam aspoň na večeři a nějaké to Nikšičko:) Večer trávíme na terase u chatky, výhledem na noční hladinu jezera, kde se odráží milióny hvězd. Oba jen ztěží vzpomínáme, kde jsme viděli tak úžasnou noční oblohu. Minimální světelný smog dělá své a počet hvězd je až neskutečný. Kolem jedenácté jdeme na kutě a já z postele vidím, jak se v dálce na severu někde nad Bosnou křižují blesky. Hanka se mi směje, že ať už raději spím, že mám halucinace. Vždyť ještě před chvíli jsme se kochali na krásně vymetenou noční oblohu. Ale já vím své. Jó jó, asi za necelé dvě hodinky nás budí šílená bouřka a ta moje Béda je na mně přilepená jako klíště. Mezi kopci nad jezerem se hřmot slušně ozývá a sílu přívalového deště ještě umocňuje plechová střecha. Vždycky se snažím mít motorku pod střechou, ale je to zákon schválnosti, že když to není možné... No, snad bude Káťa v pořádku. V rychlosti jdu aspoň zkontrolovat, zda pevně stojí oběma na zemi. Bouřka se mírní a tak znovu usínáme.