Toulky po Balkáně 2014

Jeden menší výlet do Černé Hory

Toulky po Balkáně 2014

Kapitoly článku

Tak jo, původně sem ani tento cestopis psát nechtěl. Protože  jsme nebyli nijak daleko. Ale nakonec mi to nedalo a něco jsem stvořil. Po Rumunsku 2013 byla volba dovolené jasná, ale jelikož na Gruzii nejsou úplně finance a situace na Krymu a v okolí není nijak přívětivá, jedem zase na Balkán.

Den první  

Jelikož není kam spěchat, vyrážíme až v sobotu „ráno“ v půl jedenácté a jako na koni opouštíme Kroměříž. Fičíme směr Slovensko klasickou cestou přes Uherské Hradiště, Trnavu a Bratislavu až do Gyoru . Kolem poledne „ztrestáme“ zásobu řízků a pokračujeme směrem na Balaton.  Místo přímou cestou na Barsc to ale bereme "zkratkou" přes  Pécs a kupodivu zjištuju, že v Maďarsku mají i pár kopečků a zatáček. Překonáváme první hraniční přechod.S jistou rukou a GPS na řidítkách pokračuje naše cesta dál přes Chorvatsko. Jenže díky tomu našemu pozdnímu startu a lehké zajížďce se nám už začíná šeřit. Navíc zjišťuju, že chorvatské „čerpačky“ zavírají už okolo sedmé večerní a já už toho v nádrži opravdu moc nemám. Nakonec po osmé hodině nacházím jednu otevřenou, tuším, že to bylo někde v Daruvanu. Jenže to už začíná být regulérní tma. O kempu tam nikdo nikdy neslyšel a do motelu se nám nechce, tak pátráme po noclehu směrem na Bosnu. Okolo deváté vjíždíme do Bosny a někteří na zadním sedadle zažínají byt dosti nevrlí… ono hlad a únava udělá svoje.
Pomalu se rozhlížíme po nějakém plácku u cesty, jenže jak je známo po tmě je prd vidět, takže nic nenacházíme.  Všude okolo jsou mraky lidí, nevím co se tady dělo, ale je tu víc živo jak u nás ve městě přes den.
Nakonec bivakujeme na okraji Banja Luky, za nějakou ratejnou stavíme stan, dojídáme dnešní zásoby a jdeme chrnět.

Den druhý 

Ráno se probouzíme do poměrně pěkného, jen malinko chladného dne.  Balíme věci a pokračujeme dál. Cestu známe, jeli jsme ji loni, jen opačným směrem. Po chvilce najíždíme do místních kaňonů a pokračujeme dál na Jajče . Tam si skočíme do Delvity na sváču, nadlábnem se a pokračujeme směrem na Bugonjo. Cesta se už zvedá do hor, ale počasí nám zatím přeje, takže sem tam něco fotím.

Všechno se však mění na hřebenu u města Prozor. Serpentiny dolů projíždím za prvních kapek a v Jablanici už je z toho to pěknej zahradnickej deštík. O pověstné kluzkosti místního asfaltu se přesvědčujeme hned na prvních světlech, položím nohy na zem a oni se mi začnou rozjíždět. Dál se jede v režimu „rovinkář“. I tímto loudavým tempem nakonec dešti ujíždíme a do Sarajeva vjíždíme za sucha.
Hned na okraji Sarajeva jsme si zašli na oběd do nějakého místního motorestu. Velice ochotný číšník nám i přes jazykovou bariéru výborně poradil - Čevabi v tom jejich chlebu.
Během oběda se prožene „decentní buřina“, které jsme předtím ujeli.
Cestou z města se dál kocháme, až na jedné křižovatce narazíme na ceduli - zákaz vjezdu. Objížďka kdoví kudy.  Vzhledem k tomu, že ale místní domorodci ceduli nevěnují pozornost a dál pokračují bez zpomalení, jedeme za nimi - zákaz nezákaz.  Po chvilce zjišťujeme, proč tam ten zákaz byl - při jarních deštích se utrhl břeh a vzal sebou i pár desítek metů silnice. Naštěstí pro nás už bylo vše z větší části opraveno a tak v klidu popojíždíme k městečku Foča a dál směrem na hranice. Přejíždíme přes známý dřevěný most, dál nahoru k přehradě, míjíme pár tunelů a po roce jsme zase zpátky v Durmitoru. 

 Nevím jak komu, ale mně se tohle asi nikdy neomrzí - vápencové skály a obrovské travnaté plochy, stáda ovcí a výhledy jako z pohlednice. Každopádně za chvilku už dojíždíme do Žabljaku, kde se podíváme po nějakém noclehu. Sezona vrcholí, takže lidí je všude jak s****k. Po chvíli bloudění dojíždíme k malinkému kempu kousek za městem.  K našemu překvapení, majitelka zná z češtiny víc jak my ze srbštiny, což je velice příjemné. Po krátké domluvě stavíme stan a žhavíme vařič. Najezení a pokojení si na chvilku „dáchneme“, dáváme horkou sprchu a hurá na „kutě“. (To, že jsme nakonec spali jen pár set metrů od toho jejich jezera jsme zjistili bohužel asi až za měsíc doma. Sem na něj úplně zapomněl :-) )

Den třetí 

No týýý krávo, to byla ale kosa, trochu jsme podcenili tu nadmořskou výšku. Žabljak je v horách a v noci tam jdou i v červenci teploty hodně dolů. A v našich spacácích
do "-5 °C" moc teplo nebylo. Nicméně nezmrzli jsme. Takže snídaně, kafíčko od paní domácí a po rozloučení pokračujeme dál v naší cestě.
Sjíždíme do kaňonu k řece Taru, tuhle cestu jsme si projeli loni, takže letos odbočujeme přes most, směrem na Srbsko. Sluníčko svítí, cesta se klikatí, co víc nám může chybět ke štěstí? Kousek za městem Pljevlja odbočujeme na „okresku“ a stáčíme se směrem na Mojkovač.  Letos jsme se tak nějak rozhodli, že si užijeme zapomenuté cesty v Černé Hoře a tahle vypadá velice slibně. Krásná „troječka“, samé serpentiny, sem tam jezero nebo říčka.  Jenom co tu kurva dělá tolik „sklápěček“? Nejen, že to zavazí, ale navíc to pěkně práší. No, poblíž města Kovren samozřejmě zjišťuji co tam dělají - oni tu staví novou cestu za plného provozu!
Každopádně během dalších 20 km jsme si užili všechny druhy Endura, málem nás přejel bagr a sežralo dravé zvíře. Ale popořadě. Nějakou uzavírkou nebo objížďkou se nikdo nevzrušuje, takže tradá přes stavbu. Začíná to rozfrézovanou cestou a pak už se střídá jen hlína, bláto a čerstvě navezený štěrk. Uválený štěrk, na kterém nás málem přejel ten nepozorný bagrista. Pustil osobák přede mnou, ale nás už si nějak nevšiml. Vystartoval i stou svou obří lopatou, přes kterou nás neviděl. Naštěstí klakson to jistil a nic se nestalo. Na jednom z dalších bahnitých úseků po nás ještě vystartoval dravec v podobě místního „ratla“, ale tomu statečně ujíždíme, i když to „naložený klepadlo“ na bahně celkem tančí. Já si tento úsek náramně užil, ale batůžek toto moje nadšení z neasfaltových úseků nějak nesdílel.                                                  
Dále po cestě už nás ale čekal jen krásný nový asfalt do Bjelo Pole. Tam podnikáme v jednom motorestu u cesty další průzkum místní kuchyně. Tentokrát si dá „přítula“ Pljeskavcu, což hodnotí jako „fajnou náplň“ do hamburgeru. Jen místo housky má hranolky a já se cpu kuřecím prsíčkem nacpaným sýrem a špekem. Mňam!
Po obědě se kousek vracíme a pokračujeme dál k jezeru Plav. Cestu nám zpříjemňuje nádherná příroda s minimem měst a lidí. V jednom z nich zahlédnu poutač: Klášter a zbytky římského osídlení. Klášter je mi celkem ukradenej, hledám Římany!  Čímž pádem po deseti minutách nacházím klášter a Římani nikde. Ale zase je z kopečku nad klášterem krásnej výhled! Římany vzdávám.  Pokračujem údolím dál k Plavu.
Cestou se kocháme další nádhernou krajinou, říčkou, spoustou kopců, hořící skládkou a vůbec celým okolím. Před večerem přijíždíme do Plavu a jdeme „lovit“ kemp.Jak už mám ve zvyku, to co hledám, nenacházím, takže při hledání objíždíme jezero a vracíme se zpět druhou stranou. Tam mimochodem přistihnu „baťužka“, jak si zkouší za jízdy hladit krávu. Mimochodem se mi přiznává, že to není poprvé, jen na ně nikdy nedosáhne :-). Jó, já vím, vzadu to není taková zábava… Nakonec to zapíchneme v kempu 200 m od odbočky, ke které jsme se vrátili asi pětikilometrovým kolečkem. Domluva - i přes to, že umím jen česky a nerozumíme si ani slovo - klapla. Stavíme stan, a jelikož tu mají i „restauračku“, prdíme na vaření. Jdeme na něco místního. A k našemu milému překvapení nějaká dobrá duše přeložila jídelák do češtiny! Sice je to psané rukou na zadní straně, ale konečně víme, co nám donesou! (Tímto neznámému dobrodinci děkuji za dobrý skutek).
Nečekaně to tedy vyhrává pstruh s bramborem a „nikšíčko“ na spláchnutí prachu z cest. S přibývající tmou zaleháme a chrníme až do rána.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 13x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist