Osmnáct dní pod balkánským sluncem

Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pekařina pro něj byla jasná volba. A když jsme se my rozhodovali, jak a kam letos na druhou společnou dovolenou, motorka a Balkán pro nás byli také jasnou volbou. A rozhodli jsme se více než dobře.

Osmnáct dní pod balkánským sluncem

Kapitoly článku

Prolog

Jak jsem již naznačil v úvodu, bylo dlouho dopředu jasné, že na dovolenou pojedeme na motorce a určitě na Balkán. Původně jsem měl naplánovanou mnohem delší trasu, která zahrnovala mimo Černé Hory i Rumunsko, Bulharsko a Řecko, ale člověk míní, život mění. Původní dovolená byla naplánovaná na srpen 2014, jenže 12. června jsem složil státnice pouze z jednoho ze svých dvou oborů, a tak bylo nereálné zmizet na takřka tři týdny před opravným záříjovým termínem. Bylo tedy jasné, že buď vyjedeme co nejdříve, a nebo vůbec. Stálo nás to dost nervů vymyslet, jak to uděláme, ale nakonec jsem praštil do stolu a po domluvě s přítelkyní rozhodl, že ve čtvrtek 19. června vyrážíme. Časový rámec dovolené nebyl neomezený, a tak jsem vyškrtl Rumunsko a pár zbývajících zemí, díky čemuž se naší cílovou destinací stala Černá Hora. Co se cestování na motorce týče, mám rád, když jsou cesta a další věci okolo pořádně naplánované, a tak nebylo lehké dát během pár dní všechno dohromady.

Motorka byla připravena už od začátku sezóny, takže odpadl loňský stres s přezouváním zadní gumy, kdy mi pár dní před odjezdem přišla místo Bridgestone B21 nějaká enduro pryž. Po předešlých zkušenostech s touto gumou, kdy se nám na dálnici brutálně sjížděl střed, jsem se rozhodl zainvestovat do Pirelli Angel GT, která díky dvousměsi slibovala bezstarostný požitek z jizdy. Rozhodl jsem se tak i přes to, že letos jsme se rozhodli celou dovolenou absolvovat bez dálnic zahrnujících dražší benzín a různé poplatky. Oproti loňsku jsme měli už vlastní brašny i tankvak, takže nám odpadlo opatrování cizího vyavení. Velkou změnou oproti loňsku bylo, že jsme se rozhodli vynechat jakékoliv propriety na vaření i instantní jídlo, protože na Balkáně přeci nemůže být tak draho, abychom s sebou museli táhnout proviant na několik dní dopředu. I přesto, že jsme tím ušetřili několik cenných kilogramů, vypadal Bandit po naložení všeho materiálu jako stěhovák. Ale nenechte se mýlit, opravdu jsme měli jen to nejpotřebnější, ale vzhledem k tomu, že jsme plánovali i výlety do hor, nestačilo zabalit jen plavky a spodní prádlo. Pravdou ovšem je, že Ivča do své brašny propašovala i malou cestovní žehličku na vlasy, kterou já za nutnou součást výbavy určitě nepovažoval.

19. 6. 2014 Den první: Ranní ptáče dál dojede

Loni jsme si předsevzali, že vyrazíme brzo ráno a nedopadlo to zrovna nejlépe. Letos jsme si řekli, že tentokrát už brzo ráno opravdu vyrazíme a světe div se, ono se nám to podařilo. Čtvrteční ráno je poněkud chladné, ale podle Norů by během dne mělo být hezky, a tak jedeme ke garáži, ověšujeme Bandita vším možným, loučíme se s rodinou a konečně vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Cesta po Čechách příjemně utíká, i když je celkem provoz. Člověk má takový zvláštní pocit, když míjí lidi ve městech, kteří se za ním zvědavě otáčejí, skoro jako bychom jeli kolem světa. První zastávka probíhá až v Havlíčkově Brodě na benzínce. Ujíme trochu z domácího proviantu, svlečeme jednu vrstvu, dlouho se nezdržujeme a zase vyrážíme. Poslední zastávkou v Čechách je Znojmo, odkud o sobě dáváme naposledy vědět domů, opět doplňujeme trochu energie a mažeme zase dál. Při tom nás hřeje dobrý pocit, že jsme do Znojma dorazili ještě dříve, než jsem měl naplánováno. Přejíždíme hranice do Rakouska a už po pár kilometrech se divíme, jak je tu malý provoz, a že je všude zavřeno. Působí to na nás tak trochu postapokalyptickým dojmem. Benzínky jsou naštěstí většinou v provozu, a když si chceme na chvíli odpočinout, využíváme prázdné parkoviště u nákupního centra. (Teď už víme, že Rakušáci měli svátek Božího těla.)

Díky navigaci se nám daří elegantně proklouznout vídeňským předměstím a pokračovat dál podél silnice E59 na jih. Počasí je parádní, a tak nám cesta báječně utíká. V Pinkafeldu využíváme samoobslužné benzínky, s kterou už si po loňských zkušenostech dokážu poradit. Na druhou stranu jsem si trochu benzínu nalil do rozkroku, takže úplně bez komplikací to taky nebylo. Dál nás navigace táhne někam do divočiny a světe div se, projíždíme krátkou dešťovou přeháňkou. Ale nejde o nic velkého a na nepromoky si ani nevzpomene. Přechod přes rakousko-slovinské hranice probíhá také bez problému a teď už nám zbývá jen nakoupit na večer něco k jídlu a najít kemp. Nejdříve na nás vybafne partička místních střelců v brutálním náklonu s helmami v protisměru, a pak konečně narážíme na filiálku Mercatoru ve městečku Križevici při Ljutomeru. O jídlo je postaráno a teď už jen najít vyhlédnutý kemp. Ještě že máme navigaci, protože jinak bychom se na místních cestičkách motali do noci. Kemp nacházíme a vypadá přesně tak dobře, jak se zdál na internetu. Místo pro stany je sice ve svahu, ale mají na něm vybudované takové dřevěné podlážky, na kterých se dá v pohodě postavit stan, i když s jeho našponováním je to trochu složitější. Na druhou stranu nebudeme muset ráno řešit mokrý spodek stanu. Se sympatickým majitelem kempu domlouvám co a jak a následně si jdeme postavit stan. Za několik okamžiků přichází majitel s karafou džusu a několika domácími slanými koláči. Parádní uvítání! Když jdu vrátit tác s již prázdnou karafou, dávám se do řeči s jedním bosenským Srbem, co bydlí v podnájmu u majitele a pracuje v okolí. Říká, že během války utekl z Bosny, pracuje tak nějak různě po světě a domů se, kvůli zkorumpované vládě, prý už nevrátí. Ptám se ho na miny a říká, že pokud se budeme držet na hlavních cestách, nemáme se čeho bát. Zbývá nám povečeřet pod dřevěnou pergolou, kterou máme jen pro sebe a zalehnout s pocitem zdárně dokončené, ale především z velké většiny suché, první etapy.

Najeto: 577 km
Benzín:
Avanti Znojmo - 12,51l (36,20 Kč/l) = 453 Kč
Avanti Pinkafeld - 11,81l (1,338 €/l) = 16,39 €
Ubytování: 17 € (Camp Silva)
Další náklady: 2,17 €

20. 6. 2014 Den druhý: Neplánované balkánské šotoliny

Budík zvoní brzo ráno, snídáme, balíme, loučíme se s majitelem a vyrážíme. Není proč se tu dlouho zdržovat. Proplétáme se slovinským venkovem a míříme k slovinsko-chorvatským hranicím. Hraniční přechod v Ormoži je docela zajímavý. Nejdříve jedna celnice, pak most přes řeku a následuje druhá celnice. Slovinský pohraničník na mě mává, ale netuším, jestli abych jel, nebo abych zastavil. Tak opatrně projíždím okolo, když v tom začne něco hulákat, z čehož usuzuji, že bude lepší zastavit. Kontrola pobíhá klasicky - helmy dolů, přejet přes most a to samé v bledě modrém, akorát tady už radši hned zastavuji, aby zas nedošlo k nedorozumění. Cesta přes chorvatské vnitrozemí probíhá naprosto bez problémů. Jedeme po méně frekventované silnici, a tak je prostor kochat se krajinou. Co nás zaujalo nejvíce, byly rozestavěné, ale především nedostavěné domy, kterých bylo plno a nevypadalo to, že by je ještě někdy někdo dostavěl. Čím blíže jsme k hranicím, tím větší je koncentrace děr po kulkách ve zdech domů a v dopravních značkách. Trochu depresivní obrázek v kontrastu s turistickou iluzí blahobytné země na pobřeží. Hraniční přechod je tentokrát tvořen městem Kostajnica, které je hranicí a řekou rozděleno na chorvatskou a bosenskou část. Kontrola probíhá pro nás již klasickým způsobem. Je to trochu otrava pořád sundávat helmu, ale co se dá dělat. V tuto chvíli přichází osudová chyba dne, které jsem ještě pár hodin hořce litoval. Podle itineráře máme jet za celnicí doleva po hlavní, ale navigace nás táhne rovně, tak si říkám proč ne, třeba to bude zkratka. Zatím ještě asfaltová silnice vede do kopce, postupně se zužuje a mizí asfalt. Když skončí stoupání, skončí i asfalt a dál už je jen štěrk. Nechci se otáčet, abychom do kempu nedojeli za tmy, a tak jedeme dál. Po rovině je štěrk v pohodě, jenže pak se cesta začíná vlnit a hlavně klesání jsou nepříjemná, protože se v nich cesta mění na vodou vymleté koryto. Trvá to celou věčnnost, než se zase vrátíme do civilizace, ale zvládáme to bez pádu. Dál už raději jedeme po hlavní a míříme do Banja Luky, kde svačíme na benzínce a pokračujeme dál. Navigace nás vede na most, který ovšem v reálu neexistuje, a tak chvíli bloudíme. Při jednom z pokusů o otočení mi dochází benzín a Bandit se zakuckává. Naštěstí se mi to podaří nějak vyrovnat a nespadnout. Přepínám na rezervu a opět mířím k benzínce, kde jsem předtím nenatankoval, protože se mi benzín zdál moc drahý. Po natankování se nám konečně daří vymotat se z Banja Luky a zamířit směrem na Doboj.

Po předchozích komplikacích přichází sladká, ale především nečekaná odměna v podobě zhruba 110 km svižných horských zatáček kroutících se po silnici M4 z Banja Luky do Doboje (přes Kotor Varoš a Teslič). Občas se objeví auto nebo skupinka motorkářů, ale jinak máme silnici víceméně pro sebe. Asfalt je kvalitní a do většiny zatáček je perfektně vidět. Doporučuji vyzkoušet, pokud se budete vyskytovat v okolí! Ještě před Dobojem na nás z jednoho pickupu zuřivě mává mělá holčička, tak jí pozdrav opětujem a chvíli jedeme za nimi. Na Balkáně jsme si celkově všimli, že na nás mává a troubí kde kdo. Možná jsme pro ně trochu atrakce, vytržení z jednotvárnosti všedního dne. V Doboji se stáčíme na Tuzlu, v jejíž blízkosti máme vyhlédnutý kemp na přespání. Okolí Tuzly je úplně něco jiného, než předchozí kopcovité scenérie. Trochu mi to připomíná severozápadní Čechy. Je to tu samá chemička a fabrika, takový balkánský Litvínov. Na silnici se začíná objevovat voda, ale déšť je někde před námi a není proč se strachovat. Už se pomalu začíná stmívat a konečně se blížíme ke kempu u městečka Lukavac. Tentokrát nás navigace podržela, protože hledat ho ve tmě by mohl být oříšek. Před kempem, který je u jakéhosi rybníku, stojí bavorský cesťák s českou espézetkou, ale jak se později dozvídám, jde o dva Maďary pracující v Praze. Umí docela obstojně česky, tak prohodíme pár slov. Vypadá to, že v kempu jsme jediní. Místo pro stany je opět ve stráni, ale najdou se i rovná místa. Jdu tedy domluvit spaní, stavíme stan, večeříme za bzukotu komárů a značně unaveni zaleháváme. Začíná trochu pršet, ale to se dá lehce zaspat.

Najeto: 479 km
Benzín:
Lukoil Sveti Ivan Zelina - 13,72l (10,94 HRK/l) = 150,10 HRK
Krajinapetrol Banja Luka - 11,24l (2,24 BAM/l) = 25,18 BAM
Ubytování: 15 € (Camping Ontario)
Další náklady: 19 HRK + 4,4 BAM

21. 6. 2014 Den třetí: Vítejte v Durmitoru!

Vstáváme brzo a s potěšením zjišťujeme, že nám balení a start jdou čím dál tím rychleji. Většinou to probíhá tak, že si každý zabalíme svoji postranní brašnu a Ivča potom tankvak, mezitím co já to všechno nakládám na motorku. Pak už zbývá jen zabalit stan a dát ho ke spacákům a karimatkám do kufru. Následuje napojení vrchního navigátora na USB zásuvku, kterou jsem vyvedl zpod sedla, a můžeme frčet. Z kempu to hned směřujeme po hlavní na Vasenici, Sokolovac, Rogatici, Goražde a Foču. Cesta ubíhá rychle, provoz není příliš velký, a tak postupujeme přímo závratným tempem. Být to na mě, tak frčím dál navzdory kručícímu žaludku, ale Ivča už má taky hlad, a tak zastavujeme ve zmíněné Foče a obědváme místní bagetochléb s paštikou a sýrem. Nejsme přeci na galejích, ale na dovolené a času máme dost. Když Ivča nakupuje zmíněnou královskou hostinu, vyptává se mě náhodný kolemjducí, jestli náhodou nechci prodat svou motorku. Balkánci jsou zřejmě podnikaví lidé...

Už se pomalu blížíme do Černé Hory, naší cílové destinace. Od Foči míříme k hranicím a cesta je to věru nepříjemná. Úzká asfaltová silnička, občas s propadlou krajnicí mizící někde dole pod srázem. Dvě auta se tu vedle sebe určitě nevejdou. Jedu opatrně a cesta stále stoupá, ale je to jediná možnost, jak se tímto směrem dostat na bosensko-černohorské hranice, tak co se dá dělat. Narážíme na skupinku obytňáků a stojí mě to nemálo nervů dostat se před ně. To by mě zajímalo, jak dlouho jim trvalo dostat se na hranice, protože jejich tempo bylo přímo šnečí. Konečně už jsme na hranicích, ale je před námi autobus (Jak se sem, sakra, dostal?), tak chvíli čekáme a pak následuje klasická procedura sundávání helem. Hranice opět kopíruje řeku, která se zařezává hluboko do okolních skal, a já mám trochu závratě, když přejíždíme přes most nebo blízko krajnicím. Jinak je ale cesta dobrá a provoz téměř nulový. Po projetí hranic kopírujeme tok řeky Pivy a míříme k přehradě, kde zastavujeme, děláme pár fotek a následně jsme vyhozeni hlídačem. Silnice dál pokračuje podél hladiny přehrady k Pivskému jezeru, ale my nejedeme přes most po hlavní, nýbrž zatáčíme doleva a mizíme ve všudypřítomných stoupajících serpentinách a tunelech.
Stoupáme stále výš a sledujeme, jak postupně mizí stromy a začínají převládat keře, kameny a zelenající tráva. Už doma při plánování jsem zavrhnul hlavní silnici, ale nečekal jsem, že to bude až taková paráda. Cesta stále stoupá, skály okolo jsou stále vyšší a počasí je stále parádní, i když musím přiznat, že s přibývajícími výškovými metry se začíná ochlazovat. Silnice je široká tak na jedno auto, ale to není problém, protože tu skoro žádná nejsou. Okolo nás už začíná být dokonce sníh a dostáváme se i nad jeho hranici. Těžko popsat, jak je to tu nádherné, fotky, myslím si, mluví za vše. Na příhodném místě zastavujeme, svačíme a užíváme si nedotknutou přírodu. Dál po cestě projíždíme skrz stádečko ovcí a kousek za nimi se ze zatáčky vyhrne dokonce několik krav a já, zatím bez zkušeností s čtyřnohým dobytkem na silnici, nevím, co od nich čekat. Tak se kolem nich proploužím, ale ony si nás vůbec nevšímají, asi jsou zvyklé. V nejvyšším bodě našeho putování, v sedle nesoucím příznačné jméno Sedlo, které je 1907 metrů nad mořem, opět stavíme a rozhlíčíme se po té nádheře.
Od této chvíle už vede cesta jen dolů, až do Žabljaku, kde chceme najít ubytování. Po dvou nocích ve stanu a pozadími poznamenanými několika sty kilometry balkánských okresek uvažujeme nad komfortem měkké postele. Už od jiných motorkářů doma jsem dostal doporučení na kemp Mlinski Potok a realita se od vyprávění vůbec nelišila. Příjemná paní domácí se odmítá bavit anglicky a radši s námi mluví takovou zkomolenou češtinou míchnutou se srbštinou. Stan by byl za pár euro, skoro doslova, ale radši posílám Ivču obhlédnout pokoje, co kdyby přeci jenom… Ivča nakonec pokoje shledává jako perfektní a cena 20 € za oba na noc je přijatelná. Když se vybalíme, převlékneme a chceme si jít udělat čaj v kuchyni, kterou nám paní domácí dala plně k dispozici, je Ivča vyhozena s tím, že si ho přeci nebudeme dělat sami, a že si máme jít sednout, zatímco nám čaj udělá sama paní domácí. Tak si jdeme sednout ven a dostáváme čaj a nějaký zákusek. Mezi tím od nás paní domácí vyzvídá odkud jsme, kam jedeme a podobně, když v tom přichází její manžel vzezření snědého větrem ošlehaného horala (ne nadarmo je náčelníkem horské služby) a hned si s námi musí dát na uvítanou panáka slivovice. A pak dalšího a dalšího a dalšího… Po několika panácích vynikající místní pálenky nasedá Mina Šamšal do auta a jede něco zařídit do města. Předchozí slivovici nijak neřeší. Á propos, ono tady na Balkáně se vlastně vůbec nic moc neřeší. My se pak vypravujeme do města, kde nakupujeme v místním Voli marketu a pak se jdeme navečeřet do restaurace Luna, kterou nám paní domácí doporučila. Já si dávám sýrem plněnou pljeskavici a Ivča jen obyčejnou. No je to mastné až na půdu a je toho hrozně moc. A to jsme si ji objednali bez přílohy, pouze s chlebem! Když se pak vrátíme na ubytování a jdeme spát, trochu litujeme toho, že jsme si tu pljeskavici nedali jen jednu dohromady. Tento druh místní kuchyně se mezi naše oblíbené jistě nezařadí.

Najeto: 332 km
Benzín:
Nestro Petrol Foca Kod Doboja - 11,78l (2,29 BAM/l) = 26,98 BAM
Petrol Husino - Tuzla - 11,38l (2,35 BAM/l) = 26,74 BAM
Ubytování: 20 € (Camp Mlinski Potok)
Další náklady: 22,76 €

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 32x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist