reline_unor



Na motorce kolem Evropy část VI

Rumunsko, Bulharsko,Turecko, Řecko, Makedonie, Albanie, Černá Hora, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko

Kapitoly článku

Rumunsko- tranzit / 300 km

Moldavané jsou sice převlečení Rumuni, pro vstup do Rumunska potřebují ale vízum. Jako obyvatel EU to mám jednodušší jednoduší, ukážu pas a jedu. Za hranicemi ve městě Braila najíždím na trajekt přes Dunaj a pokračuji přes Constantu a Mangálii do Bulharska.

Bulharsko

Durankulak – 14. / 15. července / 24.168 km

Kousek za hranicemi leží kemp, který mnoho starších Čechů dobře zná. Odboráři z mnoha velkých českých závodů tady trávili svoji dovolenou. Když skončila podniková rekreace ROH, začalo tohle docela krásné místo pustnout. Vypráví mi o tom manželský pár z Dobrušky. Jezdívali sem často a rádi, po mnoha letech se teď vrátili zavzpomínat.

Kemp je opravdu ohromný, pláž snad kilometrová a docela prázdná. Je to zvláštní pocit, procházet kolem polorozpadlých a opuštěných budov. Chaty, záchody, sprchy, umývárny, všechno zarostlo travou a křovinami. O zašlé slávě svědčí kde co, restaurace s terasou už do EU naštěstí vstoupila. Vynikající ryba, točené pivo, šumění moře, prázdná pláž u nohou a horké slunce...tak nějak by měl život vypadat co nejčastěji.

„Na vodku mne přišel pozvat jeden domorodec. Na místní poměry asi dost bohatý. Má tu džíp, karavan, člun a asi dost nudu. Je mu 65 let, někde ve městě vlastní obchod a bufet. Teď se stará syn a žena, on tráví celé léto tady.Vlastně jsme na tom docela podobně!

Pár dnů bych tu určitě vydržel. Trochu mimo plán jsem si ale vzpomněl na svého dobrého známého, který v Primorsku provozuje potápěčské centrum. Potápěli jsme se spolu párkrát v Egyptě, tohle byla dobrá příležitost poznat Černé moře i pod hladinou. A tak jsem mu zavolal a ráno zase balil.

Primorsko – 16. / 20. července / 24.473 km

„Městečko mne příjemně překvapilo. Je útulné, čisté a se spoustou zeleně. Navíc tu jsou dvě ohromné pláže, taky ale mraky lidí. Ceny v restauracích i obchodech nejsou přemrštěné a nabídka ubytování veliká i rozmanitá.
Český turista si tu vystačí se svojí mateřštinou. Česky psané jsou různé nápisy, jídelní lístky v restauracích, česky rozumí i mluví prodavači v obchodech nebo paní bytná. Některé restaurace nabízejí bezplatné připojení k WiFi.

V Primorsku je česky mluvící personál i v potápěčském centru.
DC Poseidon má kancelář na ulici 3. Marta 20,(www.poseidonet.cz) a jeho majitelem je bezvadný člověk Todor Popov. Česky mluvit ho naučila česká manželka, čistě česky mluví i jejich dospívající syn.

Černé moře není pod hladinou tak krásné, jako Rudé. Ještě nikdy jsem se v něm ale nepotápěl, rád jsem teď využil příležitost. Potápění je silný zážitek i v našich lomech, natož ve kterémkoliv moři. Zůstal jsem tu skoro týden.

Bulharsko mýma očima – 8 dní / 550 km

Dovolená na Bulharských plážích mi vždycky připadala jako východisko z nouze. Možná o to více se mi tam tentokrát líbilo. Češi jsou tady opravdu vítáni, v Primorsku to bylo vidět všude. Právě toto město je navíc hodnoceno jako nejvyhledávanější Bulharské letovisko.

Turecko – tranzit / 350 km

Při plánování cesty jsem zvažoval možnost projet Tureckem až k bájnému Araratu. Po týdnu v Bulharsku, jsem ale rozhodnutý, nechat jeho návštěvu na jindy. Dojmy z cesty se hromadí a začínám pociťovat slábnoucí nadšení z dalších zážitků.

Starost mi dělá i stav zadní pneumatiky. Její boky jsou sotva zaprášené, vzorek po obvodu ale moc důvěry nevzbuzuje. Posledních 8 tisíc kilometrů byla téměř totální rovina, žádné nebo jen mírné zatáčky. Už má navíc za sebou 17 tis. km s plnou polní.

Řecko

Nejsem tu prvně. Hlavní turistické magnety jako je Akropolis a Partheon, delfská věštírna, Meteora, Ioannina, Korintský průplav, Patra…jsem objel jako cykloturista. Řecko je pro turisty ale kouzelné celé. Příroda i podnebí, příjemní jsou i lidé a řecká kuchyně.

Víno, anýzovka Uzo, caciki nebo musaka, ovčí a kozí sýry..stačí jenom nahlédnout do kterékoliv taverny a už se Eura loučí s peněženkou. Dobré jídlo a pití souvisí s Řeckem docela přirozeně. Je to prý kolébka civilizace a stará moudrost tvrdí, že civilizace začala u stolu. Nejstarší dochovanou kuchařskou knihu sepsal Atheneus, Egyptský Řek z Naukratisu. Už na konci druhého století.

Ierissos – 22. července / 25.527 km

Chalkidiki, známý Poseidonův trojzubec, je vyhlášený nádhernými plážemi a hebkým pískem. Nejvýchodnější poloostrov Athos, tvoří přitom vysoké skalní stěny a neprostupný porost. Nejvyšší bod této deset kilometrů široké nudličky země, leží 2.033 metrů n/m.

Mnišský stát

Na Athosu nejsou hlučná turistická centra. Rozkládá se tu naopak tichý autonomní mnišský stát Ágio Óros. Ve 20. klášterech a poustevnách žije v dobrovolné izolaci zhruba dva tisíce mnichů. Po Tibetu je to druhá nejvyšší koncentrace a nejvýznamnější duchovní místo v Evropě. Od roku 1988 zapsané do seznamu UNESCO.

Vstup do oblasti je pro návštěvníky velmi omezený. Už před tisíci lety, zakázal vstup všem „tvorům“ ženského pohlaví, byzantský císař Konstantin Momomas. Platí dodnes. Dospělí muži mohou o povolení návštěvy požádat řecké ministerstvo zahraničních věcí, oddělení pro církevní záležitosti. Uspokojí deset zájemců denně, zpravidla na čtyři dny pobytu. Ubytování a skromnou stravu poskytují některé kláštery bezplatně.

Povolení jsem neměl, alespoň z dálky jsem chtěl vidět, co vidět bude. V Ouranopoli cesta končí. Vstup na poloostrov je možný pouze lodí. Odsud do Dafni. Z malého přístavu odplouvají lodě také na okružní jízdu kolem Athosu. Řada klášterů stojí na vysokých útesech a z moře jsou velmi dobře vidět.

Moře Černé versus Středozemní

Jak je každé jiné, jsem si uvědomil právě tady. Po týdnu v Primorsku mi cesta na pláž v Řecku netrvala ani půl dne. Nejenom pobřeží, celá krajina je tu malebnější. Hory a skály, bílé domečky a červené střechy, dost mi to připomíná Španělsko.

Do deníku si první den u řeckého moře píši: „Je tu o dost hrubší písek, voda zato nádherně průzračná, čistá a teplejší. Ženy tu ale nosí dámské plavky. Škoda! V Bulharsku byly pláže mnohem zajímavější!“ Černé moře je paráda, Středozemní toho ale nabízí přece jenom víc.

Soluň

Druhé největší řecké město jsem cestou k domovu nemohl minout. Jednak odsud přišli na Moravu bratři Cyril a Metoděj, navíc je toto město téměř 2.400 let staré. Zhruba před sto lety totálně shořelo. Zachráněné a obnovené památky jsou proto většinou obklopeny moderní zástavbou. Nejpřitažlivější částí města je pobřežní promenáda s Bílou věží. Je z ní nádherná vyhlídka. Soluň jsem projel úplně celou, z jednoho konce na druhý. Je veliká a pěkná.

Řecko mýma očima – 3 dny / 700 km

Ročně navštíví tento stát více turistů než je počet jeho obyvatel. A těch je přes 10 milionů. Čechů je z toho 200 tisíc. Přijíždějí za sluncem, průzračným mořem, nádhernými plážemi, historií, romantickou krajinou, dobrým jídlem a pitím a zajímavými lidmi. Přesně takové to opět poznal. Moc jsem si to sice neužil, jak taky, za tři dny! V deníku mám proto napsáno: „ Řecko si určitě naplánuji na příští rok, jako č.1!“

Makedonie – 2 dny / 150 km

Ohrid – 23. července / 25.584 km

Za doby Jugoslávie bývala Makedonie trochu za popelku. Patřila k nejchudším regionům země a platí to i dnes v rámci Evropy. Nikdy jsem tam nebyl a ani mi to nijak nechybělo. A nechybělo ani mnoho, a dal jsem i tentokrát přednost přejezdu celé Albánie podél. Nakonec mne ale skvělá pověst Ohridského jezera přilákala. Je přece na seznamu UNESCO.

„Jak se blížím k Makedonským hranicím, silnice se postupně zužují. Na hranicích v pohodě, za hranicemi zírám. Klimatizovaná benzinka plná zboží. Tankuji na Visu. Samolepku MD sice nemají, obsluha ale volá do další benzinky na mojí trase. Tam ji prý mají a bude nachystaná. Byla!

Ohrid je příjemné město, asi hlavní turistická atrakce země. Jeho pláže si nezadají s Řeckem. Jsou plné lidí, obložené hotely a atrakcemi. Kemp jsem našel spíše náhodou. Malá zahrádka u jezera, umyvadlo se studenou vodou a záchod. Za 5 Eur. Krásný výhled na jezero, čistá pláž a kromě několika kachen jsem sám. Když jsem přijel, právě balili a odjížděli čtyři Poláci. Taky přes Albánii do Monte Negra.

Jezero je kouzelné, průzračná voda a pořádná hloubka. Je ohromné, trochu mi připomíná jezero Sevan v Gruzii. Na protějším břehu vidím stráně a hory NP Galičica.“

Makedonská svatba

„Odpoledne přijel majitel. Jsem teď jeho jediný host, pozval mne na svatbu své dcery. Dobrý zážitek. Vytáhnu foťák a hned je u mne několik svatebčanů. Co chci fotit a co s fotkami dělat? Muže fotit můžu, ženy ne. Nakonec mi ale tři fotky povolují. Jen je nesmím nikomu ukázat!“

Albánie - tranzit / 250 km

Trochu starostí mi nadělalo najít správný směr do Albánie. Na celnici jsem zahlédl zajímavou tabulku „ úplatky nepřijímáme!“ Od hraničního přechodu až do města Elbasan, vede nová silnice. Nesmírně zajímavou krajinou. Prvně vidím všudypřítomné betonové bunkry. Památku na čtyřicetileté vládnutí diktátora Enveru Hodži.

Do dějin i tváře Albánie, se Enver Hodža nezapsal pouze stavbou bunkrů. V čele země stál do roku 1985 a díky jemu, bojovala tato zem i v době míru, proti všemu a všem. Až zůstala nakonec izolována sama. Po válce se rozešla se západem, později i s východem a Čínou. V roce 1967 se vyhlásila 1. ateistickou zemí světa, rozešla se i s vírou. A v průběhu doby i se soukromým vlastnictvím. Tak zásadně, že byla, podle Hodži, i jedinou socialistickou zemí světa.

Tirana

V Elbasanu opouštím širokou novou silnici a odbočuji na Tiranu. Začíná Albánie mých představ. Úzká silnice bez svodidel prudce stoupá po úbočích do hor. A potom jedu skoro padesát kilometrů po hřebenech a kochám se výhledem na nekonečná skalnatá pohoří -“domov orlů“. Za touto Albánií se chci někdy vrátit.
Tirana je docela svérázné město. Ještě nedávno se místo aut, proháněl ulicemi jenom vítr. S auty při jejich plánování nikdo nepočítal. V roce 1992 zemřel ale „vědecký socializmus“ i tady. A se svobodou sem vtrhl i motorizmus. Prašné silnice a komplikovaná síť ulic, nekvalitní benzín a stará, vyšmajdaná auta si dnes vybírají svoji daň. Město nebylo připraveno na nápor nových obyvatel a na změny v jejich chování. Z Tirany se stalo jedno z nejzamořenějších evropských měst.

Nelze ale nevidět snahu o zlepšování situace. Projel jsem Tiranu napříč, některé hlavní ulice mají nový asfalt, vidět jsou i opravené budovy s veselými fasádami. Zanedbání bylo ale značné a nedostatek peněz na důkladnější nápravu je stále zjevný.

Hranice – AL / MNE

„ Před Shkodërem(Al) odbočuji na most přes řeku Bunës a směřuji na Ulcinj(MNE). Nechce se mi věřit, že jedu správně, přesto k přechodu trefilo mnoho dalších přede mnou. Fronta na několik hodin. Ještě, že už mám tyhle situace nacvičené, chce to jen klid a pevné nervy. Jedu dopředu, motorku postavím tak, aby nepřekážela, vezmu doklady a čekám.

Když celníci odbaví auto, je u okénka chvíli klid. Odbavení nasedají, ukládají doklady, zapínají si pásy..a další za nimi čekají, až vypadnou a přijdou na řadu oni. Přišla moje chvíle. Nežli najedou další, jsem většinou už pryč.


První kilometry za hranicemi jsem dost nejistý. Zase jedu po úzké cestě opuštěnou a zanedbanou krajinou. Ale jsem v Montenegro, brzy je to jasné. Asi za hodinu končím na pláži, kde jsem kdysi prožíval nádherné chvíle svého života.“

Černá Hora

Budva, pláž Jaz – 24. července / 25.927 km

Jaz pláž bývala cílem rodin s malými dětmi a vozíčkářů. Je písčitá a jenom pozvolně klesá do moře. Takových není u Jadranu mnoho. Jezdívali jsme sem koncem června, když byli děti ještě malé. Moc nás tu nebývalo. Teď naopak sezóna vrcholila a všechno bylo jiné. Že by se nedalo dvakrát vstoupit do stejné řeky?



Trochu jsem si tu zavzpomínal a taky se pozdravil s jedním ostravským motorkářem. Dělá osvětlovače v divadle, teď si užíval prázdniny. Přijel na fakt ostrém enduru a mířil do okolních hor. Já naopak domů. 26. července má moje žena narozeniny. To byl jeden z důvodů, proč jsem na konci své cesty trochu spěchal.

Cesta domů

Celou cestu Evropou jsem se vyhýbal dálnicím. Tentokrát se na ni docela těším. Moje cesta pomalu končí, už se trochu vidím doma.

„A pak celý den jenom piji a tankuji. Je horko, teploměry u dálnice ukazují 33°C. Na sjezdu u Zagrebu mám neskutečné štěstí. Před mýtnicí je z dálnice odbočka pro platící kartou. Nejsem si jistý, jestli mám dost Kun, raději tedy odbočuji. Není tu nikdo, za minutu je vyřízeno a pokračuji dál.

Když se přehoupnu přes horizont, uvidím šílenou frontu. Snad dva kilometry dlouhou, několik proudů a stojí. Jedu za svodidly těsně kolem a blahořečím nápadu, zaplatit kartou. Ani oni neviděli, do čeho jedou. A za horizontem už nebylo na dálnici cesty zpátky.

Maďarsko

Nagykanizsa – 25. července / 26.826 km

Po nejdelší etapě, dlouhé 899 km, končím v mini kempu na okraji města. Je to jen trochu větší zahrada u rodinného domku, „recepce“je v předsíni. Je tu ale klid, teplá sprcha a komáři.
Zase doma – 26. července / 27.342 km - 87 dnů - 33 států

Závěr

Vrátil jsem se právě včas. Měl jsem pocit, že pro další zážitky už nemám místo. Fyzicky to ale náročné nebylo. Celý den jenom sedět a koukat, to je ostatně pro důchodce to nejlepší.
Cestu jsem si opravdu užíval. Díky notebooku a skype jsem měl bezprostřední kontakt s rodinou i přáteli. To byla dostačující náplast na případný pocit osamění. Spaní v kempech byla navíc výborná příležitost k poznávání zajímavých lidí a osudů.
Nebylo jenom mojí zásluhou, že mne během cesty nepotkala žádná nehoda. Už mnoho řidičů nedostalo šanci, zachránit si zdraví nebo i život. To mne naštěstí minulo. Základní předpoklad úspěchu tedy vyšel. Za celou cestu jsem neměl ani náznak nějaké možné nehody.
Díky tomu se naplnilo všechno, co jsem očekával. Téměř v každé z projetých zemí, jsem navštívil hlavní turistické zajímavosti. Jenom Řím v Itálii, vrcholky Siera Nevady a pár dalších míst jsem proti plánu nenavštívil. Za nejkrásnější projeté oblasti považuji Norsko, čím severněji tím je krásnější a Španělsko. Především Andaluzii.
Očekával jsem, že se rozdílnosti států zvýrazní, pokud je projedu bezprostředně po sobě. To se určitě stalo. Pokud se týká péče o turisty, mají všechny státy bývalého východního bloku ještě mnoho co dohánět.
Hluboce se také domnívám, že je v zájmu celé Evropy, možná i světa, aby Rusko a Ukrajina vstoupily do EU!!! Už proto, že se dělíme o relativně malý kousek země. Prostředky a rizika, které dnes stojí jeho rozdělení, jsou určitě větší, než kolik by stálo spojení.
Zdar celé akce byl podmíněný i spolehlivým fungováním veškerého vybavení. Zmíním se stručně o tom nejdůležitějším.

Motorka

Možná byla moje výhoda, že jsem ji vybíral nezatížený žádnými znalostmi. Ani předsudky. Když jsem se pro cestování na motorce rozhodl, bylo mi přes šedesát a o situaci na trhu motorek jsem nevěděl naprosto nic. Docela přesně jsem ale uměl pojmenovat vlastnosti, které by ta moje měla mít.

Hledal jsem pohodlí na dlouhé cesty, malou spotřebu a velkou nádrž, schopnost zvládnout i horší cesty ale ne terén, malou váhu a snadnou ovladatelnost, dobrou ochranu před větrem a deštěm, rozumnou cenu a vysokou spolehlivost.

Možná tři měsíce jsem brouzdal internetovými stránkami, četl testy, názory majitelů, navštěvoval tam různé fan kluby. Nakonec mi vyšel docela překvapivý vítěz.

Suzuki DL 650 V-Strom vyhrál ve světě řadu porovnávacích testů.
Do své zlaté sbírky si může teď přidat další. Z oboru z něhož zatím zkoušený určitě nebyl. Skoro tři měsíce vozil deset hodin denně jednoho důchodce, který to nejenom v pohodě přežil, přestalo ho i bolet v kříži.

GPS

Na svůj první motocyklový výlet jsem vyrazil za dcerou do Paříže. Jenom s mapou. Čím krásnější krajinu člověk cestou ale hledá, tím užší silničky k ní vedou. Bloudil jsem už cestou. A že jsem našel její adresu v Paříži, to byla spíše dobrá vůle Boží.
Po návratu kupuji navigaci Garmin Zümo 550 a vyrážím za manželkou na Pelješac. Občas přehlédnu, že se přepočítává a místo 5 km najedu 30. Sledování obrazovky při průjezdu větším městem je v hustém provozu dost obtížné. Po návratu dokupuji i komunikační zařízení do přilby N-Com.
Motocyklová navigace je docela drahá, stojí za úvahu, kdy se vyplatí. Pro mne znamenala pohodu a bezstarostnost po celou cestu. Stačilo deset minut přípravy. Už večer jsem věděl, že druhý den nic nemusím hledat a přesto pojedu přesně tudy, kudy chci. A taky kde budu spát.

Hliníkové kufry

SW – MOTECH série TraX se mi vcelku osvědčily. Nejsou ale trezorem, zámek moc velikou překážku pro zloděje nepředstavuje. Chybí také možnost aretovat víko v otevřené poloze. Pokud je na něm přichyceno další zavazadlo, je ho nutné po celou dobu otevření přidržovat rukou. Jinak dojde k vyvrácení pantů. Krátké lanko mi tento problém vyřešilo. Příjemné bylo, že se do nich nedostávala voda ani v největších deštích.

Silniční boty

Sidi, byl můj jediný omyl. Po pár dnech mi bylo jasné, že příště už pojedu v turistických. Po návratu jsem si koupil Falco Mixto a letos vyrazil na měsíc opět do Španělska. Byly zhruba o 500 % pohodlnější, naprosto super! Jenom už ne tak prudce elegantní.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist