Montenegro a vyjížďka do Albánie 2011
Text: Zimmi | Zveřejněno: 19.7.2012 | Zobrazeno: 32 146x
Když jsme v zimě se ženou plánovali moto dovolenou, bylo jasné: 1) termín – tradičně červen (děti na školním výletě, není tak moc teplo, méně turistů a proto většinou není problém sehnat ubytování), 2) cíl – někam na jih. Ideálně tam, kde potkáme víc místních a je klid. Chtěli jsme do hor a také k moři, kde jsme byli naposledy jako děti, 3) s kým – bylo nám jasné, že z celé naší motobandy nepojede opět nikdo. Samotným se nám nechtělo (víc lidí, větší sranda), a tak pomohli motorkáři.cz. Plán byl jet do Černé Hory vnitrozemím přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a Bosnu. Tam pár dní válení u moře. Albánie, to se uvidí dle situace. Cesta zpět po pobřeží přes Chorvatsko, stavět, koupat se a spát, kde se nám bude líbit. Na fóru někdo s nickem HOPR psal, že jede s manželkou stejný termín a skoro stejnou trasu. Tak jsme se dohodli a v neděli 5. června v pěti lidech na třech motorkách vyrazili (přidal se ještě HOPRův kamarád Marcel).
Kapitoly článku
Den 1 - neděle 5.6.2011
Ujeto 490 km.
Den 2 - neděle 6.6.
Další cesta byla utrpení. Jedna vesnice za druhou. Všechny s názvem Balatonněconěconěco, všude padesátka a dost často radary. Žena říká, že jsme zabloudili a okolo toho rybníka jedeme už podruhé. Beru to jako fór, ale nesměje se, tak nevím. Konečně odbočujeme směrem na Nagyatád. Malé vesničky, babky na lavičkách před domy, čápi na sloupech, mávající děti. A jsme v Chorvatsku. Ve městě Virovitica hledáme kemp, který je na mapě. V reálu není. Nakonec nás jeden místní navedl ke známému. V přízemí bar, v patře pár pokojů. Motorky dáme do dvora a jdeme na pivo. Přináší nám malé lahvičky, na které se Marcel (jediný pravý pivař), nedůvěřivě dívá. Ochutnám první a říkám, že dobrý, že skoro jako Braník. Kouká ještě divněji a něco si bručí. Nakonec prohlásí, že se na tom dá přežít a následující dny vytrvale ochutnává místní značky. Ptáme se po jídle, ale máme smůlu, zde nevaří. Ale máme štěstí, že už nejsme v Čechách a proto žádný problém. Někdo z majitelů penzionku někam volá, nakládá nás do auta a kamsi veze. Další malý rodinný podnik. Sedáme na terasu, objednáváme pivo a něco k jídlu. Nabízejí grilovačku, s čímž souhlasíme. Po chvíli přichází servírka, abychom se přesunuli dovnitř, že večeře je připravena. Po přinesení mís plných grilovaného masa, klobás, hranolků (dávají je tu snad ke všemu) a výborného salátu, je mi jasné, že tohle prostě nedáme.
Ujeto: 330 km.
Den 3 - pondělí 7.6.
Jedu první a MIO mě neomylně posílá do centra města Zenica. Nic podobného jsem nezažil. Silnice ucpané auty i lidmi, na křižovatkách se místní řadí vedle sebe, kdykoli je místo ač jedou stejným směrem, na přednost se nedá spoléhat. Tohle je ten pravý Balkán. Ocitáme se před stadionem, kde je spousta lidí s vlajkami (potkávali jsme je ostatně celý den u silnic), všude okolo stánky a nepředstavitelný chaos. Později jsme se dozvěděli, že se hrálo fotbalové utkání s Albánií. Proplétám se tím mumrajem a snažím se ostatním neujet, což se nedaří, a tak stavím a koukám do zrcátka, kde za chvíli vidím černé nablýskané BMW R75 s lodičkou. Otočím se, ale přijíždí jen Marcel s HOPRem, asi jsem se zbláznil. Nezbláznil, jen je místní motorkář vyvedl z toho chaosu. Prý mu sotva stačili.
Konec chválení, míříme do Visoka na místní pyramidy a začíná nás tlačit čas. (Návštěvu tohoto unikátu máme totiž nařízenou od naší dcery.) Doufám, že bude už zavřeno a nebudeme muset na prohlídku. Chyba, po příjezdu na parkoviště zajišťuje místní průvodce ostrahu moto (dětmi) a už nás žene na kopec, na opravdu velký kopec, je to velká pyramida (velmi zajímavé místo, stojí to za návštěvu). Totálně zpocení absolvujeme celou prohlídkovou trasu a je nám jasné, že dnes se dále nejede. Průvodce, zajímavý člověk (zcestoval půl světa a vrátil se do Bosny), chválí Transalpy a přiznává, že ho také měl. Tady motorku nechce, prý je to tu na silnicích nebezpečné (Marcel přikyvuje). Nakonec nám zajistí místo v místním hotelu, kam nás osobně dovede a nabízí zítřejší prohlídku blízkých jeskyní, kterou z časových důvodů odmítáme a loučíme se. Za toto všechno inkasuje od každého 1E. Je to nadšenec. Holky usmlouvají hotel v centru města na 10E za osobu (vrací se vystrašené, že majitel chvílemi mluvil zvýšeným hlasem a měl určitě pistoli), motorky parkujeme v podzemí hotelu a po sprše vyrážíme na průzkum města.
Sedíme před pizzerií (pizza i pivo, skvělé) a pozorujeme místní „divadlo“. V osm hodin konce ulice zatarasí policejní auta a tím z ní vytvoří pěší zónu. Ulice je okamžitě plná lidí, kteří se prochází, popíjejí v předzahrádkách hospod. Potkáte zde rodiny s docela malými dětmi i dost pozdě v noci, nebo skupinky -náctiletých. Avšak vždy jen kluky, nebo holky (některé v černých hábitech) odděleně. Zpočátku si myslíme, že tu mají nějaký svátek, ale protože značky se zákazem vjezdu od osmi do dvanácti jsou skoro ve všech městech, tak je to tu asi úplně běžná záležitost. Výborná náhrada našich televizních večerů.
Ujeto: 330 km.
Den 4 - úterý 8.6.
Vjíždíme do Sarajeva. Město je v hlubokém údolí mezi kopci s nádhernými lesy a opět je totálně balkánsky ucpané. Ale my už jsme zkušení a tak se neleknem a celkem hladce jím projíždíme. Značení je mizerné, a tak měním pruhy vždy na poslední chvíli a několikrát vjíždím před taxík, kterého tím dost přibrzdím. Očekávám bliknutí, či zdvižený prst. Nekoná se však nic. Přes chaotický provoz jsou lidé ohleduplní a za celou dobu jsme neviděli jedinou nehodu. Při průjezdu tímto moderním městem mě zaráží detaily: půlmetrová díra ve zdi paneláku s černým okrajem vedle zastávky plné lidí, stopy po výbuchu granátu u nějakého úřadu, střepiny zasekané do jeho stěny a lidé chodící kolem, stopy po střelbě na mnoha domech. Lidé si na to zvykli a snad to ani nevnímají.Ze Sarajeva jedeme na Brod po nádherné horské silnici s minimálním provozem a pak podle řeky Piva na hraniční přechod Ščepan Polje. Mnoho lidí už o této silnici psalo, a tak jsme věděli, že místy chybí asfalt, že je ve stráni vysoko nad řekou a že končí na dřevěném mostě, ale že těch 15 km jsou zatáčky po třiceti metrech a šířka na osobák jsme zjistili až na místě. Ostřejší jízdou se mi podařilo stáhnout náskok zbytku výpravy a tak na přechodu, zatímco se žena snažila zvracet (ostré náklony v zatáčkách nad roklí jí neudělaly dobře), jsme domluvili, že to dnes dáme až k moři. (Durmitor a kaňon řeky Tara mě opravdu mrzí a je to pádný důvod se tam ještě někdy podívat.) Kaňonem řeky Piva pokračujeme směrem na Podgoricu. Bílé skály, neskutečně modrá voda (musí tam něco přidávat, řekla žena), mnoho tunelů a tunýlků, dobré silnice, žádný provoz. Tak tohle je motorkářský ráj. Za Podgoricou kolem, u nás již slavné, obce Gornji Kokot, míříme na Cetinje a Budvu. Přijíždíme k pobřeží a začíná pršet, jak jinak. Silnice je jak mýdlo (ony kloužou dost i za sucha), ale nějak to ustojíme, Projíždíme Budvou a hledáme kemp Jass, který nám byl doporučen. Nacházíme ho, ale nějak se nám nechce stavit stany v dešti a tak holky jdou na obchůzku. Zatímco čekáme, přijíždí asi deset Humerů, na značkách U a na autech reklama „levné auto.cz“. Docela nás to pobavilo. Holky se vracejí a hlásí, že na ně musíme být hodní, protože sehnaly hotel na pláži za 15E na osobu a tak to vzali rovnou na dva dny. Parkujeme před penzionem a je nám jasné, že je odtud hned tak nedostaneme.
Ujeto: 327 km.